(pokračuje Horníková)
Senát však 11. června tento návrh zákona sněmovně vrátil. Vzhledem k tomu, že volební období Poslanecké sněmovny skončilo předčasně v červnu, legislativní proces se ukončil, aniž byl zákon sněmovnou schválen či zamítnut. Nyní znovu začíná legislativní proces u zákona s obdobným názvem a téměř totožným obsahem, jak zde bylo již zmíněno. Nicméně rozpaky, které provázely název minulý, pokračují i u návrhu současného. Sněmovna teď stojí před vážným úkolem.
Tento návrh zákona má své obdoby v řadě zákonů ve vyspělých demokratických zemích a i Evropská unie nabádá své členy, aby národní legislativy přijaly své úpravy ve směru zpřístupnění informací státní administrativy všem občanům, kteří o to požádají. Tento požadavek má svou neoddiskutovatelnou podporu i v ústavním pořádku České republiky. Myslím, že velmi široce hovořil předkladatel, nemusím to dál rozvíjet.
Až potud by se mohlo zdát, že je vše v naprostém pořádku. Již rozpačité stanovisko vlády však naznačuje, že stojíme před obtížným úkolem. První chybou v celém procesu je, že onen návrh zákona nepředložila sama vláda, ale skupina senátorů za přispění bývalého poslance pana Kužílka. Podle mého není dobré, je-li předkládána tak závažná právní norma parlamentní iniciativou. Je to úkol vlády, je to úkol exekutivy. Pak se nemůže stát, že předloha, kterou dostáváme dnes na stůl, kdy předloha je návrhem senátním, že neprošla tato předloha celým kolečkem připomínkovacích řízení orgánů, kterých se zákon dotýká, jako je například Nejvyšší kontrolní úřad.
Předložená norma se v podstatě dotýká následujících oblastí. Především práva daňových poplatníků, za jejichž peníze jsou shromažďována a sestavována data různého charakteru, čili tato data znát. Oprávněný zájem státu však je chránit si některé informace a neméně oprávněný zájem třetích osob je, aby informace nebyly zneužity proti nim.
Současně s tím vyvstává otázka náhrady škody za poskytnuté informace neúplné, nepřesné, či dokonce nepravdivé. Předložený návrh zákona nehovoří o finančním dopadu na státní rozpočet. Předkladatelé odhadují náklady na provádění zákona velmi optimisticky. V tomto ohledu mi však nezbývá, než dát za pravdu vládě a souhlasit s vládou, která výši nákladů spojených s prováděným zákonem je spíše skeptická. Efektivní uvedení zákona o svobodě informací v život si vyžádá nepochybně řady prováděcích právních předpisů.
Předložený návrh zákona pak patří k těm, které jsou legislativně málo stabilní. Změnou některých ustanovení se dá fakticky zabránit občanům v přístupu k většině informací a jejich situace bude daleko horší, než je nyní. Změnou jiných ustanovení pak naopak hrozí nebezpečí, že oprávněné zájmy povinných subjektů a třetích osob budou ohroženy.
Jistě není dobré, že problematika práva na informace bude roztříštěna do několika zákonů. Již je například schválen zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. Návrh tohoto zákona byl rovněž předložen jako poslanecká iniciativa. Lze si tedy velmi dobře představit, že problematika práva na získávání informací by byla v jednom zákoně. Ale to by mělo být úkolem vlády. Bohužel po diskusi s některými členy vlády jsem nabyla dojmu, že takový úkol je v této chvíli nad síly vlády.
Nyní máme několik možností, jak s předloženým návrhem se vypořádat. Buď jej vrátit k přepracování Senátu, to znamená předkladateli, myslím si však, že bychom se příliš velkých změn nedočkali. Toto nenavrhuji. Druhou možností je zamítnout tento návrh a požádat vládu o předložení vlastního návrhu, nicméně jak už jsem zmínila několikrát, nesetkala jsem se s velkým nadšením a nemyslím si, že tato cesta je tou nejlepší. Navrhuji proto, aby předložený návrh zákona byl postoupen do druhého čtení a podroben v příslušných výborech skutečně fundované rozpravě. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji zpravodajce pro prvé čtení poslankyni Zdeňce Horníkové za zpravodajskou zprávu. Otevírám obecnou rozpravu, do které mám v tuto chvíli tři přihlášené kolegy, pana poslance Ambrozka, Jičínského a Kučeru. Prosím tedy pana poslance Ambrozka, aby přistoupil k řečnickému pultu a ujal se slova, které mu tímto udílím.
Poslanec Libor Ambrozek: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, dovolte mi, abych se v rámci rozpravy v prvním čtení velmi krátce vyjádřil k tomuto návrhu zákona. Přiznám se, že nejsem odborníkem v oblasti poskytování informací jako kolega Kužílek, ale určité zkušenosti, které jsem získal jako jeden z předkladatelů a zpravodaj zákona o právu na informace o životním prostředí si myslím, že mi dovolují krátce promluvit. Měl jsem podobné zkušenosti, jako mají předkladatelé. Výhoda ovšem byla v tom, že právo na informace o životním prostředí je zakotveno už řadu let v legislativě jak v jednotlivých zemích západní Evropy, tak celé Evropské unie a na stejném záměru pracuje Ministerstvo životního prostředí, takže nejenom diskuse ve výboru, ale hlavně s pracovníky ministerstva a také s neziskovým sektorem přispěla k tomu, že norma, kterou jsme schválili na jaře jako zákon 123/1998 Sb., snese srovnání s legislativou evropskou. Chtěl bych říci, že na rozdíl od kolegyně Horníkové se domnívám, že by speciální zákon měl být součástí zákona obecného. Není tomu tak ani v Evropské unii, tam je to dáno z části historicky, ale je to dáno i specifickou povahou informací o životním prostředí, kde je důležitý jednak faktor času, jednak také otázka rozsahu poskytovaných informací, protože u informací o životním prostředí lze ve vážných případech prolomit i obchodní tajemství, což samozřejmě v tom obecném zákoně nelze tak jednoduše řešit. Proto se přimlouvám za to, aby z § 1 v odst. 3, kde se autoři zmiňují o tom, že některé informace jsou upraveny zvláštními předpisy, aby tam byl vložen odkaz na zákon 123/1998 Sb., a tím bychom tu problematiku vyřešili.
Teď několik poznámek k zákonu autorů kolegy Kužílka, Žantovského a celého Senátu. Iniciativa navazuje na návrh původní, a to v dobrém i ve špatném. I když byla spousta chyb už opravena jak ve sněmovně, tak v Senátu, tak je tam řada dalších problémů. Jsou to chyby zčásti triviální, jako používání některých termínů nebo lhůt. Tam je zajímavé, že jestli senátoři nejsou tak v kontaktu s realitou, když se nepočítalo s existencí zákona o správním řádu, myslím si, že pokud se správní řád používá v této republice již desítky let a většina zákonů má lhůty sladěny se správním řádem, bylo by dobré i tu terminologii, otázku náležitosti rozhodnutí i otázku lhůt uvést do souladu se zákonem o správním řádu, potom není nutné definovat v paragrafech, jestli má mít žádost nebo odpověď se státním znakem či nikoliv.
Další problémy jsou charakteru vážnějšího, to je otázka soudního přezkumu, která naráží na nedořešenou soustavu správního soudnictví. Otázka souladu s obchodním a občanským zákoníkem a také otázka institutu zproštění mlčenlivosti, který se navrhuje, to je potom celá soustava novel jednotlivých zákonů, kde se navrhuje zproštění mlčenlivosti. Tady bych položil předkladatelům otázku, zda je to vůbec nutné, protože informace na základě toho zákona zpřístupňuje orgán státní správy nebo samosprávy, zatímco mlčenlivost se vztahuje na jednotlivé osoby, takže se nabízí otázka, zda vůbec je nutné mlčenlivost jednotlivých osob prolamovat. Domnívám se, že problematika je dostatečně řešena povinností nebo určením povinné osoby orgánu státní správy a územní samosprávy.
***