(pokračuje Škromach)
Pro tyto lidi samozřejmě 14. plat není nic mimořádného. Pokud jsou v zákoně stanoveny možnosti třináctého čtrnáctého platu pro rozpočtovou a příspěvkovou sféru, pak byly stanoveny z toho důvodu, že v podstatě roční příjem těchto zaměstnanců se rozpočítával na 14 platů. Tím, že jim nevyplatíme ať už z jakéhokoliv důvodu, např. toho, že bylo potřeba přijmout pro letošní rok vyrovnaný rozpočet, který nakonec stejně skončím schodkem kolem 20 miliard korun, jenom proto, aby byl vyrovnaný, pak samozřejmě uděláme gesto a odebereme si 14. plat. Myslím, že řešení by mělo být obrácené. Mělo by být, abychom zajistili 13. a 14. plat tisícům rodin, které žijí z daleko nižších příjmů než poslanci, senátoři nebo jiní ústavní činitelé. To je důvod, ke kterému bychom měli směřovat. Tak jak to projednáváme, je všechno úplně obrácené. Možná, že by stálo potom za úvahu zvažovat změny v této sféře tak, aby tady zůstalo pouze 12 platů, do kterých by se rozpočítal roční příjem, protože většinou rozpočet se dělá na celý rok a ten se rozpočítává do 12 platů. Je samozřejmě otázkou, má-li být 13. a 14. plat. Pro rozpočtovou a příspěvkovou sféru pak musí být dán zákonem jako povinnost, nikoliv to, že když na to bude, tak ho vyplatíme. Protože tak, jak vidíme, že jde ekonomika, tak na to v nejbližších pěti deseti letech nebude a je to jakási vějička, která zde je, ale vytváří mezi lidmi velmi negativní asociace.
Vážení, pokud se týká poslanců, senátorů, i kdybychom dělali zdarma, i kdybychom si odhlasovali, že nebudeme mít žádný plat, budeme zase podezíráni z toho, z čeho že žijeme, protože tato otázka je velmi složitá. To, že se teď budeme sebemrskat, a to, že tady svým způsobem farizejsky si sebereme 14. plat, nevyřeší problémy desetitisíců rodin státních zaměstnanců, kteří už několik let tento 13. a 14. plat v plné výši nedostali.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Škromachovi. Pokud jsem ho pozorně poslouchal, jeho vystoupení neobsahovalo žádný návrh k dnešnímu návrhu zákona.
Přihlásil se pan ministr Motejl.
Ministr spravedlnosti Otakar Motejl: Pane předsedo, paní poslankyně, páni poslanci, jako ministr odpovídající za výkon a správu soudnictví cítím se povinen v souvislosti s projednávaným návrhem zákona připomenout vám jeden zvláštní, leč všeobecně uznávaný předpoklad nezávislosti soudců. Je jím garance jejich hmotného zajištění, zdůrazněná výslovně v základních ustanoveních zákona o soudech a soudcích, ve kterém se stát výslovně zavazuje zabezpečit nezávislost soudců jejich hmotným zajištěním. Vědom si tohoto závazku a jeho předpokladů poté, co v ustanovení § 52 tohoto zákona zakazuje soudcům vykonávat jakoukoliv jinou placenou funkci či výdělečnou činnost s výjimkou vědecké, pedagogické, literární nebo umělecké, ale i ty pouze potud, pokud nenarušují důstojnost soudcovské funkce nebo neohrožují důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví, garantuje úpravu i jejich platu zákonem. Je proto nutno chápat plat soudců nejen jako odměnu za jejich práci, nejen jako prostředek k reprodukci jejich pracovní síly nebo ocenění jejich odbornosti, ale na rozdíl od většiny ostatních představitelů vyjmenovaných v ustanovení § 1 zákona 236/1995 jako významný instrument, kterým si společnost zajišťuje, ale současně i vynucuje své právo na soudcovskou nezávislost.
V tomto chápání realizace záruky soudcovské nezávislosti postupuje Česká republika v téměř bezvýhradné shodě s většinou států moderních civilizací. To nic nemění na faktu, že vláda včetně mne s předloženou osnovou vyslovila svůj souhlas. S tím také skutečně koresponduje, že zdrcující většina soudců v tomto okamžiku rozhodně neuplatňuje svůj problém jako otázku platu jako takového. Stejně tak proto nechť je chápáno i toto moje vystoupení. Jde ale skutečně a výlučně o princip. Úvaha o tom, že v kontextu vážných ekonomických a částečně snad i politických situací, které soudci prožívají a snad i chápou stejně jako ostatní občané tohoto státu, že mají být v průběhu jednoho roku změněna pravidla jejich odměňování již podruhé - minule se tak stalo zákonem č. 287/1997 - mě snad opravňuje k tomuto připomenutí, a to nejen ve vztahu k současnosti, ale i sub specie s budoucností, tedy pokud by se tato situace i nadále někdy v budoucnosti měla opakovat.
Proto vás prosím, abyste v tomto směru pochopili vystoupení soudců nebo projevy, že se již v tomto případě nejedná o zásadní nesouhlas, ale o reglementaci pochopení jejich soudcovské nezávislosti.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu ministrovi za jeho hezká slova. Přihlásil se pan místopředseda Rychetský.
Místopředseda vlády Pavel Rychetský: Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážené paní a páni poslanci, v některých dosavadních vystoupeních zazněly navzájem si odporující úvahy o tom, zda je skutečně termín 29. září termínem nepřekročitelným z hlediska legitimity či ústavnosti přijetí takového zákona. Chtěl bych zdůraznit, že vláda se nedomnívá, že ona by byla oprávněna vykládat zákony v této zemi. Vláda je od toho, aby zákony aplikovala. Zákony, které přijme Parlament České republiky. Vláda není místem, které by mohlo ten či onen zákon označovat za zákon neústavní, naopak vláda cítí za svoji povinnost všechny zákony této země důsledně naplňovat a je vaší věcí, aby vy jste tyto zákony suverénně přijímali.
Přesto vláda ve svém stanovisku adresovaném předsedovi Poslanecké sněmovny zahrnula pasáž, která zní. Cituji: "Vláda však zároveň upozorňuje, že zákonné podmínky nároku na další plat za druhé pololetí roku 1998 nastanou u představitelů státní moci, soudců, státních zástupců a členů prezidia komise pro cenné papíry již ke dni 29. září 1998. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby zákon nabyl účinnosti před uvedeným dnem."
Dnes musím říci, že asi by bylo vhodnější místo termínu "nezbytné" použít termín "žádoucí", nikoliv "nezbytné".
Jak jsem zdůraznil, není věcí vlády, aby podávala výklad zákonů, přesto - a v tuto chvíli mluvím již pouze za sebe - chci zdůraznit, že skutečně přijetí tohoto zákona i s pozdějším datem není v rozporu s žádným explicitním ustanovením českého právního řádu a už vůbec ne ústavního pořádku. V našem ústavním pořádku máme na jednom jediném místě zákaz zpětné působnosti zákonů, tzv. retroaktivity, a je to výlučně pro oblast trestního práva. Dalo by se tedy říci, že z hlediska pozitivně právního v této zemi není retroaktivita právních předpisů nepřípustná. Chci ovšem říci, že ústava explicitně říká, že Česká republika je právní stát a jedním z principů právního státu je nepochybně úcta k tomu, co staří Římané nazývali iura quaesita neboli práva nabytá.
***