(pokračuje Grégr)
Program sociálně demokratické vlády prý povede k nastolení socialistického, centralisticky řízeného státu a je velmi nebezpečný z hlediska zadlužení budoucí generace. Pikantní je, že to říkají právě členové stran nebo jejich nástupkyň, které se sedm let podílely na vládnutí a které zadlužily tuto zemi, že se z toho bude vzpamatovávat možná ještě příští generace.
Smutné je, že některé pravicové strany Poslanecké sněmovny podle jejich vyjádření k předloženému vládnímu programu nemají buď nejmenší ponětí o skutečném fungování zemí s demokratickým kapitalismem, nebo záměrně matou pojmy.
Ve vyspělých zemích světa s demokratickým zřízením dnes panuje naprostá shoda v tom, že i když tržní hospodářství je nejefektivnějším ekonomickým uspořádáním, ve své čisté podobě by působilo četné škody a v moderní společnosti je nutné je korigovat zásahy státu. Zcela určitě musí právě stát stanovit pravidla pro fungování tohoto trhu a vynucovat jejich dodržování.
Aby bylo jasné, o čem hovořím, jedná se například o zákony zajišťující fungování hospodářské soutěže, to, čemu se říká antidumpingový zákon a který byl dlouho bývalými vládami odmítán, je to záležitost například minimální mzdy, je to ochrana spotřebitele, je to dohled na kapitálový trh, a samozřejmě mohl bych jmenovat desítky a stovky dalších podobných zásahů státu do působení volné ruky trhu.
Zanedbání této jednoduché pravdy nás přivedlo k hospodářskému propadu a mnohde i morálnímu marasmu. Ve vyspělých státech existují však i silné společenské proudy tvrdící, že stát má také podporovat efektivnost trhu, sociální spravedlnost a ekonomickou stabilitu. Jsem přesvědčen, že v zesílené podobě to platí i pro Českou republiku v její současné situaci.
Za zcela legitimní běžný politický konflikt v demokratických společnostech je proto pokládán spor o míru státních zásahů. Levice a některé středové strany chtějí, aby působení státu bylo výraznější, a za ideál pokládají sociálně tržní ekonomiku. Pravice chce více neviditelné ruky trhu a hlásá malý a silný stát. To je politická abeceda.
Předložený program sociálně demokratické vlády nijak nevybočuje ze zmíněného rámce a ve své ekonomické části operuje pouze prostředky zcela běžnými v tržních ekonomikách. To je úvěry, odpisy, daně.
Extrémní kritici vládního prohlášení pak pouze prozrazují, že se nenamáhali ani předložený text podrobně přečíst, nebo nemají ponětí, jak to ve vyspělém světě chodí. Zaznělo zde například doporučení, jak bychom se měli chovat při privatizaci energetických společností, jaká má být funkce nezávislého regulátora apod. On tu bohužel autor této připomínky není. Ještě před nástupem do funkce jsem si udělal takovou tabulku, kterou jsem okopíroval z pramenů OECD, která byla v časopise The Economic, který rozhodně nebude podezírán z levicové náklonnosti, a tady v kategorii Electricity vidíme, že Austrálie - to je stoprocentní zasahování státu nebo ovlivňování státu, tam, co je to napolovic, tak vliv státu pod 75 %. Bílá kolečka jsou, kde stát má pod 25 %. Čili z toho ovlivňování státem v oblasti elektrické energie se vymykají Německo a Japonsko, ale například Austrálie, Kanada, Francie, ale i Británie a další se podílejí na zasahování do těchto kategorií velice významným způsobem. Když kritika, prosil bych alespoň kritika korektní.
Chtěl bych se ale pozastavit pouze u dvou trvale se opakujících výtek na adresu záměru vlády. Prvním objektem kritiky je záměr vlády přijmout hospodářskou politiku vlády, což mnoha fundamentalistům zavání socialistickým plánováním.
Já chci upozornit na to, že Česká republika je ze strany Evropské unie upozorňována na to, že absence hospodářské politiky je závažný nedostatek, který hendikepuje vůči vyspělým státům a brání vstupu do Evropské unie. Chtěl bych upozornit, že to bude jedno z témat, které bude nastoleno teď, na podzimní jednání o vstupu do Evropské unie při jednáních s Českou republikou.
Za další - hospodářskou politiku rozvoje postrádá podnikatelská sféra, neboť pokud vláda nepracuje koncepčně, ale rozhoduje se ad hoc, je pro podnikatele sestavování podnikatelských záměrů značně rizikovou záležitostí.
Za další - bez strategického konceptu rozvoje založeného na komparativních výhodách České republiky nám hrozí nebezpečí zaostávání a převládnutí typu výrob, které nebudou v souladu s našimi průmyslovými tradicemi a s kvalifikační vyspělostí obyvatel.
Druhým objektem kritiky sociálně demokratické vlády nebo alespoň některých jejích ministrů, a to dlouho před uplynutím sta dnů, je veřejně proklamovaná snaha zabránit nebezpečí dominovitě se šířících krachů podniků, snaha podpořit jejich konkurenceschopnost, podpořit jejich revitalizaci a modernizaci.
Slyším mnoho hlasů o tom, že chceme marnit peníze daňových poplatníků, subjektivně vybírat vítěze a poražené apod. Jestliže někdo svévolně nakládal s penězi daňových poplatníků a socialisticky je přerozděloval na základě subjektivních kritérií, nikoli objektivních, formalizovaných procedur, byly to právě minulé vlády, které například utopily s velice malým, nízkým efektem vysoko přes 100 miliard při sanaci bankovního sektoru, aniž by alespoň za tyto dotace převzaly odpovídající část pohledávek těchto bank a zastavený majetek vůči těmto pohledávkám.
Naprosto subjektivně některým podnikům pomohly, jiné nechaly napospas osudu. Mám v této tabulce přehled podniků, kterým minulé vlády selektivně a velice výrazně pomáhaly. Takže: Poldi Kladno ne, Tatra ne, Liaz ne, další také ne, Zetor ve dvou etapách navýšil jmění o téměř 7,5 miliardy korun, Holding oddlužila koaliční vláda částkou téměř 1,6 miliard korun nebo ČKD Praha, kde byly odkoupeny úvěry pomocí Konsolidační banky ve výši 2,9 miliardy korun. Státní garance jen např. u Aero Vodochody řádově v desítkách miliard korun a součet všech dalších státem poskytnutých garancí již téměř neumožňuje převzít garance další, i kdybychom to chtěli.
***