(pokračuje Šulák) 

Negativní vývoj společnosti byl bývalými vládními představiteli kamuflován ideologickými floskulemi o všemocnosti trhu, nezbytnosti přinášet oběti pro návrat mezi vyspělé státy s tržním hospodářstvím apod. Neudržitelnost negativního vývoje nakonec vyústila ve vnitrostranický puč v ODS, vznik Unie svobody, rozpad pravicové vládní koalice, instalaci poloúřednické vlády Josefa Tošovského, snahu svalovat veškerou vinu na Václava Klause.

V těchto souvislostech se mi jeví většina zde pronesené kritiky vládního programového prohlášení jako nanejvýš účelová a neseriózní. Je přinejmenším nefér, když bývalí vládní matadoři a kritikové všeho druhu nyní halasně prohlašují, že vládu ČSSD, před kterou stojí obrovské úkoly spojené s nápravou poměrů a vyvedením České republiky z krize, nepodpoří. Nicméně ať už kritika vládního prohlášení vychází z řad té pravé a autentické, nebo slovní opozice, upřímně řečeno, nic jiného od ní ani nemůžeme očekávat. Pozitivní hodnocení vládního prohlášení by totiž bylo přiznáním jejich vlastního selhání, jejich vlastních neúspěchů a jejich vlastních chyb. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Šulákovi. Slovo má pan poslanec Stanislav Volák, připraví se pan poslanec Miroslav Beneš.

 

Poslanec Stanislav Volák: Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegové a kolegyně, vytkl jsem si dva úkoly pro toto své vystoupení. První úkol, a jak vás slyším, asi poněkud těžší, je připoutat vaši pozornost před obědem k mému povídání, a druhý úkol, který jsem si vytkl, je zahájit dialog v sociální oblasti.

Chtěl bych se v sociální oblasti vyjádřit ke čtyřem podle mého soudu zásadním problémům. První problém je nezaměstnanost, druhý problém je důchodové pojištění, třetí problém je nemocenské pojištění a čtvrtým problémem - doufám, že to zvládnu a příliš se o něm nerozpovídám - je stav české rodiny.

Myslím, že mezi námi není pochybnosti o tom, že nezaměstnanost není jen problém ekonomiky, ale především problém lidský, je to především problém existenciální. Sebeúcta a sebevědomí každého z nás jsou do značné míry závislé na tom, jak se rozhodujeme, co umíme, jak se dokážeme prosadit v pracovním procesu. O to složitější je stávající situace na trhu práce.

Jistě všichni víte, že od června loňského roku v České republice vytrvale roste nezaměstnanost. Od června loňského roku bylo nezaměstnáno zhruba 180 000 lidí, v červenci letošního roku je to již 314 000 nezaměstnaných spoluobčanů. Proto jsem poněkud překvapen, protože znám názory pana ministra Špidly, že pasáž vládního prohlášení, která se týká nezaměstnanosti, je tak stručná a tak málo komplexní. V této pasáži je pouze zmínka o jedné - jistě velmi důležité - rizikové skupině, a to je problematika zdravotně postižených, a potom je tam pouze naznačeno, že tato vláda chce intenzivněji využívat stávajících prostředků aktivní politiky zaměstnanosti. Je tam pouze naznačeno, že se chce více podílet na rekvalifikacích.

Nemohu si dovolit radit z tohoto místa, ale chtěl bych připomenout dvě fakta. Za prvé v loňském roce prošlo úřady práce 500 000 lidí a v letošním roce budou mít úřady práce přes 600 000 klientů. Pomocí aktivní politiky zaměstnanosti není možné uspokojit více než 30, 40, maximálně 50 tisíc žadatelů o práci. Politika zaměstnanosti chce podstatně komplexnější přístup, který by měl začínat dopravní obslužností, bytovou výstavbou, stavět byty tam, kde jsou pracovní příležitosti, a měla by se zabývat pobídkami pro větší podniky a revitalizací podniků menších.

Ještě jedna poznámka. V současné době je v České republice 51 000 nezaměstnaných absolventů škol. Vidím přicházet pana ministra školství a chtěl bych ho velmi poprosit o to, aby bylo změněno financování středních a vysokých škol a aby tyto školy nebyly financovány jen podle normativů na hlavu, ale aby bylo bráno v úvahu i to, kolik nezaměstnaných tyto školy vyprodukují. Bez této dynamické zpětné vazby se nám pravděpodobně nepodaří nezaměstnanost mladistvých změnit.

Nyní stručně k druhému problému. Pokud v tomto legislativním období se nám nepodaří nastartovat důchodovou reformu, mám vážné pochybnosti o tom, že se podaří v příštích desetiletích udržet v České republice něco, čemu se říká mezigenerační soudržnost. V současné době máme 2,5 mil. důchodců a 5 200 000 plátců důchodového pojištění. V roce 2020 budeme mít 3 200 000 důchodců, pokud nic neuděláme a nenastartujeme reformu, a plátců důchodového pojištění bude pouze 4 800 000. V současné době je 50 % důchodců, potom bude více než 66 %. Pokud bychom chtěli udržet za stávajících poměrů vazbu mezi průměrným důchodem a hrubou mzdou na úrovni 45 %, bylo by nezbytné zvýšit důchodové pojištění z dnešních 26 % na 36 nebo 37 % v roce 2020. To jsou v podstatě tvrdá fakta.

Chtěl bych poprosit pana místopředsedu vlády a pana ministra Špidlu, aby zvažoval zřízení určité instituce, která se bude zabývat důchodovou reformou. Pokud důchodová reforma má mít šanci, tak se stávající situace musí vysvětlit obyvatelstvu a je nezbytné, aby došlo k uzavření určité úmluvy mezi parlamentními politickými stranami, mezi sociálními partnery, a v této instituci by měla být účastna i Česká národní banka.

Co se týká důchodové reformy, je tam podle mého soudu jedna jediná zmínka a ta se týká zaměstnavatelských fondů. Já vlastní zřízení zaměstnavatelských fondů nepovažuji za šťastné, byla by to další byrokracie a přinesla by řadu dalších problémů, ale na druhé straně souhlasím s tím, že musíme revitalizovat penzijní fondy, že je nezbytné, aby zaměstnavatel mohl přispívat svým zaměstnancům na jejich důchodové pojištění, a že je nezbytné, aby do určité výše si to mohl odepisovat z daní.

Chtěl bych požádat, abychom přemýšleli nejen o reformě průběžného systému, ale abychom se zamysleli i nad tím, že bychom zřídili další pilíř důchodového pojištění, který by byl založen na individuálním spoření, tedy na kapitalizaci. Fondový pilíř a průběžný pilíř navzájem eliminují do určité míry své nedostatky.

Třetí problém - nemocenské pojištění. Jsem přesvědčen o tom, že stávající stav nemocenského pojištění je hluboce nemravný. Jen pro vaši informaci, lidé, kteří mají plat okolo 7 - 8 tisíc, to znamená nějakých 0,8 průměrného platu, jsou nemocni ročně 1,2krát, promarodí více než 30 dní každý rok, v průměru samozřejmě. Lidé, kteří mají dvojnásobný plat, tzn. okolo 22 000, marodí jednou za pět let. Jinými slovy nižší příjmové kategorie zneužívají nemocenské pojištění a vyšší příjmové kategorie si ničí zdraví, berou si dovolenou a přecházejí své nemoci.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP