(pokračuje Klaus)
Jednotlivosti vládního prohlášení nechci podrobně diskutovat. Pan předseda vlády sice dnes vládní prohlášení nečetl, ale čas nám příliš neuspořil. Myslím, že mluvil asi stejně dlouho, jako kdyby ho četl.
Jako občan se však bojím frází, jako je společnost vzdělávání, spoluúčasti a solidarity, jako je nutná modernizace české společnosti, humanizace společenských vztahů, multikulturální společnost, prestiž českého průmyslu, multifunkčnost zemědělství apod. Bojím se ambicí novodobých plánovačů - vláda se pevně ujme majetkových podílů státu, vláda chce regulovat ceny, aby nebyly nepřiměřené, bude zřízen stálý orgán vlády pro hospodářskou strategii, čili nové ministerstvo plánování, vláda vypracuje koncepci politiky podpory konkurenceschopnosti českých výrobců, vláda chce program restrukturalizace a revitalizace skupiny rozhodujících průmyslových podniků, vláda chce vytvoření systému národní politiky jakosti, ukončit zmenšování rozměru zemědělství, narovnání vztahů mezi producenty, zpracovateli a obchodními sítěmi apod. A bojím se také finančních nákladů nejrůznějších příslibů: Vzdělání podle schopností uchazeče o vzdělání, poskytnutá zdravotní péče podle stavu zdravotního ohrožení, průmyslová politika a podpora podnikání, revitalizace podniků, vyrovnávání nerovnoprávného postavení zemědělských prvovýrobců, zelená nafta, povinnost státu učinit vše pro zabezpečení dostupného a přijatelného bydlení pro všechny atd. atd.
Ve všech těchto případech chybí detail, chybí konkrétní návrh, chybí konkrétní řešení. Jen se slibují nové instituce a nové orgány, které mají někdy v budoucnu věci vyřešit. My ale víme, že existence problému není důvodem pro vznik úřadu. To je řešení nejhorší. Opakuji však, že o tom hlasování o důvěře vlády není. Vládu nám předurčili voliči a my se pokusme její rozhodování korigovat. ODS svou nepřítomností při hlasování vládu sociální demokracie umožní. ODS však zůstane věrná svým programovým principům, bude důslednou opozicí a bude, a to nepřetržitě, nabízet občanům možnost změny, možnost odchodu od socialistického kursu, možnost návratu k hodnotám liberálním a konzervativním, k hodnotám, v jejichž čele stojí svoboda člověka. Je to nepochybně jiný sen, než který má tato sociálně demokratická vláda.
Děkuji za pozornost. (Potlesk)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu předsedovi Klausovi a udílím slovo předsedovi klubu Unie svobody panu poslanci Vladimíru Mlynářovi, připraví se pan poslanec Miroslav Grebeníček.
Poslanec Vladimír Mlynář: Vážená paní předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych přednesl stanovisko klubu Unie svobody k programovému prohlášení vlády České republiky.
Rozhodnout bychom dnes měli o vyslovení či nevyslovení důvěry vládě, a to na základě obsahu jejího programového prohlášení. Rozhodovat by tedy mělo to, kdo z nás věří či nevěří, že tato vláda vyřeší nejpalčivější problémy této země, rozhodovat by mělo to, kdo z nás věří či nevěří, že tato vláda má program, který je v příštích čtyřech letech uskutečnitelný. Rozhodovat by konečně mělo i to, kdo z nás věří či nevěří, že tato vláda přinese zemi politickou stabilitu. Bohužel, nebude tomu tak, a nikoli proto, jak řekl můj předřečník, že by snad důvěra vlády nesouvisela s programovým prohlášením, ale proto, že je tu jedna strana, která se rozhodla tento princip ignorovat a umožnit vládě získat důvěru, ačkoli její poslanci s programem nesouhlasí.
Unie svobody takovou stranou není, její názor na vládu premiéra Zemana je nedvojsmyslný a jasný.
Tak jako v každém programovém prohlášení, i v programu této sociálně demokratické vlády jsou body, s nimiž lze souhlasit. Z pohledu Unie svobody jde především o slib důrazného boje s korupcí a hospodářskou kriminalitou, o deklarovanou snahu vlády posílit právní vědomí a nastolit skutečnou vynutitelnost práva, o závazek vytvořit příznivější podmínky pro rozvoj občanské společnosti.
Souhlasit určitě lze i s vládním přihlášením se k Evropské unii a zejména Severoatlantické alianci nebo podporou vlády co nejrychlejšímu přijetí zákona o svobodném přístupu k informacím.
Bohužel, většina z těchto pozitivních bodů je v programu sepsána velmi obecně a navíc mnohé z prvních kroků vlády jako by naznačovaly, že praxe bude jiná než slova. Proč kupříkladu vláda, která slibuje podpořit volný přístup k informacím jako jednu z prvních věcí, přestala se zveřejňováním materiálů, které byly schváleny vládou? Proč ministři, kteří se hlásí k principu profesionální a nepolitické státní správy, provádějí ve svých úřadech rozsáhlé a ničím neodůvodněné personální změny? A konečně, proč vláda, která deklaruje zájem na dobrých vztazích se všemi našimi sousedy, dokázala už v prvních dnech své existence vyvolat bezdůvodný diplomatický konflikt s Německem?
Budiž. Snad by mohlo jít jen o chyby z nezkušenosti, které se mohou přihodit každému z nás. Potíž je ale v tom, že také většina ostatních kapitol programového prohlášení vlády nedává důvod k optimismu. Seznam toho, co je v programu této vlády pro budoucnost naší země špatně, by byl dlouhý. Svým duchem a způsobem uvažování je totiž programové prohlášení vlády projektem rozmařile socialistického a centralisticky řízeného státu, státu, kde se nevyplácí být odpovědný a aktivní, ale naopak průměrný a pasivní. Zejména v oblasti hospodářské a sociální politiky jde pak o program naivní, o program, který nemůže vést k prosperitě, ale povede k prohlubování stávajících problémů a zadlužení příštích generací. Stačí jmenovat nejvíce kontroverzní návrhy: vláda chce zrušit adresnost sociálních dávek, zvýšit sociální pojištění, odložit penzijní reformu, zavést majetková přiznání, prosadit existenci hybridního vlastnictví v podobě zaměstnaneckých akcií a hlavně a především zvýšit přerozdělování a výdaje státu téměř ve všech oblastech.
Co naplat, že se slovně hlásí k myšlence průhlednosti veřejných financí, když chce současně zavést mimorozpočtové strukturální fondy, aniž by blíže určila to nejdůležitější, totiž z jakých prostředků mají být financovány a jaký je vlastně důvod jejich vzniku. Chtě nechtě se tak vkrádá podezření, že hlavním důvodem pro zřízení těchto mimorozpočtových fondů je snaha vlády vyhnout se tomu základnímu, co tvoří demokracii, tedy parlamentní kontrole. Chuť vlády ke zřizování nových institucí jako by vycházela z parkinsonovského předpokladu, že nejlepší cestou k řešení problému je zřídit novou instituci. Ano, pan premiér má pravdu, když říká, že vláda předkládá ve svém programovém prohlášení vizi. Já tvrdím, že ta vize je sice slibná a slibuje každému vše, ale není realizovatelná.
Komu se toto hodnocení zdá příliš tvrdé, může počítat. Namátkou. Vláda například slibuje v kapitole "Průmyslová politika a podpora podnikání", že připraví projekt revitalizace rozhodujících průmyslových podniků. Co se tím vlastně míní, není řečeno. Vezmeme-li však v úvahu její dosavadní prohlášení, je zřejmé, že se chystá finančně pomoci klíčovým domácím průmyslovým společnostem. Splní-li však tento svůj slib, bude k tomu potřebovat minimálně desítky miliard. Kde je chce vzít, ve svém programovém prohlášení neuvádí. Jedno je ale jasné: Budou chybět ve školství, ve zdravotnictví, v obraně a v jiných resortech. A to není řeč o tom, že celý tento systém vytváří neprůhledný prostor pro korupci, znevýhodňuje drobné a střední podnikatele, tedy malé a výkonné firmy, kterým nepomáhá stát.
***