Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

(1) Odsouzený má právo do tří dnů ode dne oznámení rozhodnutí o uložení kázeňského trestu podat proti němu stížnost. Odkladný účinek má jen stížnost proti uložení kázeňského trestu propadnutí věci.

(2) Proti rozhodnutí o zabrání věci má pachatel kázeňského přestupku a osoba, které se rozhodnutí o zabrání věci přímo týká, právo do tří dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí podat stížnost, která má odkladný účinek.

(3) O stížnosti rozhodne do pěti pracovních dnů od jejího podání ředitel věznice nebo k tomu zmocněný zaměstnanec Vězeňské služby. K rozhodnutí o stížnosti nelze zmocnit zaměstnance, který kázeňský trest uložil nebo který rozhodl o zabrání věci. O stížnosti proti rozhodnutí ředitele věznice rozhodne generální ředitel Vězeňské služby.

(1) Jestliže výkon kázeňského trestu, proti jehož uložení již nelze podat stížnost, není vzhledem k dalšímu chování a jednání odsouzeného potřebný, lze tento trest prominout.

(2) Jestliže další výkon kázeňského trestu není potřebný, protože odsouzený projevuje účinnou snahu po nápravě, lze od výkonu jeho zbytku upustit.

(3) Prominutím kázeňského trestu a upuštěním od výkonu jeho zbytku se kázeňský trest považuje za vykonaný.

(1) Jestliže po výkonu kázeňského trestu odsouzený splní podmínky pro udělení kázeňské odměny, lze mu místo jejího udělení zahladit kázeňský trest.

(2) Zahlazením kázeňského trestu se na odsouzeného hledí, jako by mu nebyl kázeňský trest uložen.

(1) Uložením kázeňského trestu se vyřizují též přestupky, pokud byly spáchány během výkonu trestu.

(2) Kázeňským potrestáním odsouzeného se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem.

(1) V případě úspěšného plnění programu zacházení s odsouzeným a dosahování účelu výkonu trestu může ředitel věznice přerušit výkon trestu odsouzenému až na 20 dnů během kalendářního roku. Doba přerušení se počítá do výkonu trestu.

(2) Pro naléhavé rodinné důvody může ředitel věznice přerušit odsouzenému výkon trestu až na 10 dní během kalendářního roku.

(3) Je-li třeba odsouzenému neodkladně poskytnout léčebnou péči, kterou nelze zajistit ve věznici nebo ve specializovaném zdravotnickém zařízení Vězeňské služby, může ředitel věznice na nezbytně nutnou dobu výkon trestu odsouzenému přerušit. Pokud si odsouzený újmu na zdraví nezpůsobil úmyslně, doba přerušení výkonu trestu nepřesahující 30 dnů v kalendářním roce se započítává do doby výkonu trestu.

(1) Během výkonu trestu lze též vykonávat soudem uložené ochranné léčení; bližší podmínky a způsob výkonu ochranného léčení stanoví ministr v dohodě s ministrem zdravotnictví.

(2) Pokud soudem uložené ochranné léčení v ústavní formě, jež bylo uloženo vedle výkonu trestu, nebylo vykonáno před nástupem výkonu trestu, je třeba s výkonem takového ochranného léčení zásadně započít již během výkonu trestu, a to co nejdříve po jeho nástupu.

(3) Pokud je třeba ve výkonu ochranného léčení v ústavní formě pokračovat i po propuštění z výkonu trestu nebo nebylo-li ve výkonu trestu takové ochranné léčení zahájeno, správa věznice poskytne včas příslušnému zdravotnickému zařízení potřebné informace.

(1) Pokud tato hlava neobsahuje ustanovení zvláštní, užije se na výkon trestu dále uvedených kategorií odsouzených ostatních ustanovení tohoto zákona.

(2) Při výkonu trestu odsouzených uvedených v této hlavě se přihlíží k jejich psychickým, fyziologickým a věkovým zvláštnostem.

(3) Pro odsouzené uvedené v § 63, 65, 66 a 67 se zpravidla ve věznici zřizují specializovaná oddělení.

(1) Trest lze za podmínek stanovených tímto zákonem vykonávat též ve věznici pro místní výkon trestu.

(2) Věznice pro místní výkon trestu zřizuje ministr po dohodě s obcí, která se má na zajišťování provozu věznice podílet. Věznice pro místní výkon trestu se zřizují jako věznice pro společný výkon trestu odsouzených, jinak zařazených do věznice s dohledem nebo s dozorem a výjimečně též jako věznice s ostrahou.

(3) Obec zajišťuje provoz věznice z hlediska finančního, zdravotního, hygienického a vytváří potřebné stavebně technické podmínky pro výkon účinného střežení věznice.

(4) Na provoz věznice pro místní výkon trestu stát poskytuje obci dotace v závislosti na počtu odsouzených ve věznici.

(5) Za střežení a za dodržování zákonem stanovených podmínek výkonu trestu odpovídá Vězeňská služba.

(6) Do věznice pro místní výkon trestu zařazuje generální ředitelství Vězeňské služby odsouzené, u nichž trest nebo jeho nevykonaný zbytek nepřevyšuje 6 měsíců, přičemž doba výkonu vazby se nezapočítává. Zařadit nelze odsouzeného, který má soudem uložené ochranné léčení v ústavní formě.

(7) Pokud to provozní podmínky umožní, odsouzený se k výkonu trestu umístí do takové věznice, která je v místě jeho bydliště nebo v jeho blízkosti.

(8) Během výkonu trestu ve věznici pro místní výkon trestu jsou odsouzení povinni vykonávat práce ve prospěch obce, a nemůže-li obec po přechodnou dobu tyto práce zajistit, i pro další cizí subjekty na základě smlouvy mezi obcí a těmito subjekty.

(9) U odsouzeného, který řádně plní své povinnosti, ředitel věznice zpravidla rozhodne o přerušení výkonu trestu na dny pracovního klidu. O přerušení výkonu trestu nerozhodne, jestliže je důvodná obava, že odsouzený by přerušení zneužil k útěku nebo p páchání trestné činnosti.

(10) Ustanovení zákona o přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů tím není dotčeno.

(1) Během výkonu trestu u mladistvého se věznice především zaměří na jeho výchovu a zabezpečení jeho přípravy na budoucí povolání.

(2) Mladistvému, který má plnit povinnou školní docházku, věznice zabezpečí její plnění vyučováním místo výkonu práce.

(3) Dovrší-li mladistvý ve výkonu trestu 18. rok věku, rozhodne ředitel věznice pro mladistvé, zda vykoná zbytek trestu ve věznici pro mladistvé nebo zda se přeřadí do věznice pro ostatní odsouzené. Při rozhodování se přihlíží zejména k dosaženému stupni jeho výchovy a k délce nevykonaného zbytku trestu.

(4) Rozhodne-li ředitel věznice pro mladistvé o přeřazení odsouzeného do věznice pro ostatní odsouzené, určí zároveň, v jakém typu věznice odsouzený nadále trest bude vykonávat.

(5) Ředitel věznice může rozhodnout o přeřazení odsouzeného, který dovršil 18. rok věku, do věznice pro ostatní odsouzené i když předtím rozhodl o ponechání takového odsouzeného ve věznici pro mladistvé, jestliže odsouzený soustavně porušuje nebo závažným způsobem porušil stanovené povinnosti, pořádek nebo kázeň.

(6) Při stanovení obsahu programu zacházení s mladistvým se vždy sleduje zabezpečení jeho přípravy na budoucí povolání a samostatný způsob života.

(7) K přípravě mladistvého na budoucí povolání, jakož i k jeho zařazení do práce, se nevyžaduje vyjádření zákonného zástupce mladistvého. Tímto ustanovením však není dotčena povinnost věznice úzce spolupracovat s rodiči nebo jinými zákonnými zástupci mladistvých.

(8) Pro mladistvého je účast na stanovené formě vzdělávání a dalších určených aktivitách programu zacházení povinná, po dobu výuky se mladistvý nezařazuje do práce a jeho vzdělávání se uskutečňuje formou denního studia.

Mladistvý má právo přijímat návštěvy příbuzných na dobu až 5 hodin během jednoho kalendářního měsíce.

Mladistvý může čtyřikrát ročně přijmout balíček s potravinami a věcmi osobní potřeby do váhy 5 kg.

Odměnami u mladistvých jsou:

a) pochvala,

b) mimořádné zvýšení počtu hodin návštěv během jednoho kalendářního měsíce až na 8,

c) povolení jednorázového nákupu potravin a věcí osobní potřeby mladistvému, který jinak tyto nákupy nemůže provádět,

d) zvýšení kapesného nejvýše o jednu třetinu až na dobu tří měsíců,

e) věcná nebo peněžitá odměna až do výše 1000 Kč,

f) mimořádné povolení balíčku,

g) rozšíření přerušení výkonu trestu až o 10 dnů v kalendářním roce.

(1) Za kázeňský přestupek lze mladistvému uložit některý z těchto kázeňských trestů:

a) důtka,

b) snížení kapesného nejvýše o jednu třetinu až na dobu dvou měsíců,

c) zákaz přijetí jednoho balíčku v období tří měsíců,

d) propadnutí věci,

e) umístění do uzavřeného oddělení s výjimkou plnění určených úkolů programu zacházení s mladistvým až do 14 dnů,

f) celodenní umístění do uzavřeného oddělení až do 10 dnů,

g) umístění do samovazby až do 10 dnů.

h) odnětí výhod vyplývajících z předchozí kázeňské odměny.

(2) Kázeňské tresty uvedené v odstavci 1 písm. e) a f) lze uložit též podmíněně se zkušební dobou až na šest měsíců.

Ředitel věznice mladistvému umožní přerušení výkonu trestu mimo věznici, pokud lze mít důvodně za to, že mladistvý bude v prostředí, které jej nebude negativně ovlivňovat. Přerušení výkonu trestu mu zpravidla neumožní, jestliže mladistvý musel být do výkonu trestu dodán.

(1) Vnitřní řád věznice, jakož i obsah a formy uplatňovaných programů zacházení s odsouzenými musí přihlížet k psychologickým a fyziologickým odlišnostem žen.

(2) U odsouzených žen se připouští individuální úprava účesu a odívání. Vybavení ubytovacích prostor se blíží formám obvyklým na běžných ubytovnách.

Těhotné ženě a ženě, u níž od porodu dítěte neuplynula doba delší jak šest měsíců, lze uložit některý z těchto kázeňských trestů:

a) důtku,

b) propadnutí věci,

c) odnětí výhod vyplývajících z předchozí kázeňské odměny.

(1) V případech hodných zvláštního zřetele, jestliže takový postup umožňují podmínky ve věznici a osobnostní předpoklady odsouzené ženy, může být odsouzené ženě na její žádost povoleno, aby ve výkonu trestu měla u sebe a starala se o své dítě zpravidla do tří let jeho věku, pokud takové dítě nebylo soudem svěřeno do výchovy jiné osoby. Před rozhodnutím si ředitel věznice vyžádá vyjádření lékaře a klinického psychologa, zda je takový postup ve prospěch dítěte.

(2) Proti rozhodnutí ředitele věznice podle odstavce 1 může odsouzená žena podat do tří dnů od jeho oznámení stížnost, jež má odkladný účinek. O stížnosti rozhoduje generální ředitel Vězeňské služby nebo k tomu zmocněný zaměstnanec Vězeňské služby.

(3) Byla-li žádost podle odstavce 1 zamítnuta, může ji odsouzená žena opakovat nejdříve po třech měsících od právní moci zamítavého rozhodnutí.

Odsouzené ženě, která před nástupem výkonu trestu řádně pečovala o své nezletilé děti, lze prodloužit přerušení výkonu trestu až o 10 dnů v kalendářním roce k jejich návštěvě.

(1) Odsouzeným trvale pracovně nezařaditelným je odsouzený

a) starší 65 let, pokud sám nepožádá o zařazení do práce,

b) který byl uznán plně invalidním nebo

c) jehož zdravotní stav neumožňuje trvalé pracovní zařazení.

(2) Vnitřní řád věznice, jakož i obsah a formy aplikovaných programů zacházení s odsouzeným zásadně zohledňují zdravotní stav odsouzených trvale pracovně nezařaditelných a jejich individuální předpoklady pro vyvíjení žádoucích aktivit v podmínkách výkonu trestu.

(3) Trvale pracovně nezařaditelným odsouzeným lze ukládat jen takové kázeňské tresty, které lze jinak uložit mladistvým.

U odsouzených

a) s poruchou duševní a poruchou chování nebo

b) s poruchou osobnosti a chování, způsobenou užíváním psycho aktivních látek,

c) s mentální retardací

je třeba ve vnitřním řádu věznice, a zejména při volbě obsahu a forem programu zacházení s odsouzenými přihlížet k závěrům odborného lékařského vyšetření těchto odsouzených a k nutnosti individuálního nebo skupinového přístupu a terapeutického zaměření.

(1) Výkon doživotního trestu je především zaměřen na ochranu společnosti před další trestnou činností odsouzeného jeho izolací ve věznici, a na usměrňování jeho jednání tak, aby odpovídalo dobrým mravům.

(2) V programu zacházení s odsouzeným a jeho změnách se musí přihlédnout též k ustanovení § 62 odstavce.2 tr. zák.

(3) Vnitřní řád věznice, jakož i obsah a formy zacházení s odsouzenými k doživotnímu trestu musí přihlížet vedle hledisek uvedených v § 62 tr. zák.též k povaze tohoto trestu a nebezpečnosti odsouzených, kterým je takový trest uložen.

(4) Návštěvy, vycházky a výkon kázeňských trestů probíhají zpravidla odděleně od ostatních odsouzených.

(5) Odsouzenému k doživotnímu trestu nelze přerušit trest.

(6) Odsouzení k doživotnímu trestu jsou ubytováni zpravidla po jednom.

(1) Při umísťování odsouzených cizinců (dále jen "cizinci") do věznice se podle možnosti postupuje tak, aby cizinci stejné národnosti nebo hovořící stejným nebo podobným jazykem spolu mohli komunikovat, umožní se jim přístup k četbě knih v jazyce, který ovládají, popřípadě v závislosti na výměře trestu se jim vytvoří vhodné příležitosti pro výuku českého jazyka.

(2) Cizinec se bezprostředně po přijetí do výkonu trestu poučí o právu obracet se na diplomatickou misi a konzulární úřad státu, jehož je státním občanem. Uprchlíci a osoby bez státního občanství se poučí o právu obracet se na diplomatickou misi státu pověřeného chránit jejich zájmy nebo na mezinárodní orgány, jejichž posláním je tyto zájmy chránit.

(3) Cizinci se poučí o právu na přijetí konzulární návštěvy. Taková návštěva se nezapočítává do návštěv podle předcházejících ustanovení.

(4) Cizinci se bezprostředně po přijetí do výkonu trestu poučí o možnosti podat žádost o předání k výkonu trestu do státu, jehož jsou státními občany, jakož i o právních důsledcích tohoto předání, pokud takový postup umožňuje mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

(5) Správa věznice zabezpečí poučení cizinců o jejich právech a povinnostech v mateřském jazyce nebo v jazyce, jemuž rozumí; o poučení se vyhotoví záznam, který cizinec podepíše.

(6) Zdravotní péči poskytovanou cizinci, který není pojištěncem zdravotní pojišťovny, hradí stát.

Odsouzený se propustí z výkonu trestu, jestliže

a) uplynula doba trestu stanovená v pravomocném a vykonatelném rozhodnutí soudu a Vězeňské službě nebylo doručeno nařízení soudu k výkonu dalšího trestu,

b) tak stanoví písemný příkaz, aby odsouzený byl propuštěn na svobodu, vydaný soudem na základě jeho rozhodnutí,

c) tak rozhodl prezident republiky při udělování milosti,

d) tak rozhodl ministr při výkonu svých oprávnění podle trestního řádu.

(1) Ve věznicích s ostrahou a ve věznicích se zvýšenou ostrahou se zřizují výstupní oddělení, do nichž se přiměřenou dobu před očekávaným skončením výkonu trestu zpravidla umísťují odsouzení, kterým byl uložen trest na dobu delší než tři roky a odsouzení, jimž je třeba pomáhat při vytváření příznivých podmínek pro návrat do občanského života.

(2) Programy zacházení s odsouzenými zařazenými do výstupního oddělení jsou zaměřeny na jejich přípravu pro život na svobodě a zpravidla obsahují sebe obslužné činnosti.

Po dobu výkonu trestu věznice vytvářejí předpoklady pro plynulý přechod odsouzených do občanského života po propuštění z výkonu trestu. Přitom úzce spolupracují s příslušnými orgány státní správy a územní samosprávy, zejména jim poskytují včas potřebné informace a umožňují jim styk s odsouzeným za účelem prověření jejich osobní a rodinné situace.

Orgány státní správy a územní samosprávy ve své působnosti spolupracují s věznicemi a dalšími subjekty působícími na odsouzené během výkonu trestu odnětí svobody při vytváření vhodných podmínek pro odsouzené po jejich propuštění z výkonu trestu. Podle potřeby spolupracují s věznicemi při aktualizaci programu zacházení s odsouzenými, zejména u odsouzených umístěných ve výstupním oddělení a u mladistvých. Odsouzeným jsou nápomocny při zajištění vhodného zaměstnání a ubytování. Při této činnosti postupují v součinnosti se zaměstnanci soudů pověřenými zajišťováním výkonu rozhodnutí.

Postupně uložené a dosud zcela nevykonané tresty se považují z hlediska výkonu trestu za trest jediný.

Je-li vzhledem k předchozímu chování a jednání odsouzeného, který vykonává trest ve věznici se zvýšenou ostrahou nebo s ostrahou, důvodná obava, že by se mohl chovat násilným způsobem, lze při jeho předvádění použít předváděcí řetízky, pouta nebo pouta s poutacím opaskem i bez splnění podmínek stanovených zvláštním zákonem.

Ustanovení tohoto zákona se užijí též na výkon trestů, jež byly pravomocně uloženy před účinností tohoto zákona.

(1) Dozor nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu provádí předseda okresního soudu, v jehož obvodu má věznice své sídlo, a to buď osobně nebo prostřednictvím vyššího soudního úředníka, kterého k tomu zmocní.

(2) Ustanovením o dozoru není dotčena povinnost Vězeňské služby dbát na dodržování ústavy, ústavních zákonů a dalších právních předpisů, a v rozsahu své působnosti provádět vlastní kontrolní činnost.

(3) Tímto ustanovením není dotčen dozor prováděný ministrem, popřípadě orgány nebo osobou jím k tomu zmocněnými.

Věznice mohou přijímat od fyzických a právnických osob finanční a věcné dary k zajišťování výkonu trestu. Tyto prostředky věznice používá mimo svůj rozpočet, jsou účelově vázány a musí být použity podle dárcem stanovených podmínek, které nesmí odporovat účelu výkonu trestu. V rozporu s účelem výkonu trestu je zejména poskytnutí takového daru ve prospěch konkrétní odsouzené osoby.

Ministr se zmocňuje dávat souhlas k ověřování nových, od tohoto zákona odchylných metod uplatňování programů zacházení s odsouzenými, pokud uplatnění takových metod neznamená pro odsouzené další omezení jejich občanských práv a přispěje k naplňování účelu výkonu trestu.

Ministerstvo spravedlnosti se zmocňuje, aby vyhláškou stanovilo řád výkonu trestu odnětí svobody.

Zrušuje se zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zákona č. 173/1968 Sb., zákona č. 100/1969 Sb., zákona č. 47/1973 Sb., zákona č. 179/1990 Sb., zákona č. 294/1993, zákona č. 152/1995 Sb. a nálezu Ústavního soudu České republiky č. 8/1995 Sb.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1.června 1998.

Obecná část

Předpokládaný návrh zákona by měl nahradit dosud platnou právní úpravu výkonu trestu odnětí svobody přijatou v roce 1965 a jako takový představuje jeden z výrazných momentů transformace českého vězeňství po listopadu 1989.

Praktické uplatňování zákona č. 59/1965 Sb. ukazuje, že přes řadu novel, je třeba některá ustanovení zásadně změnit, přizpůsobit nové společenské realitě, praktickým zkušenostem získaným jeho dlouhodobým uplatňováním, poznatkům zejména společenských věd a v neposlední řadě i zkušenostem z právní úpravy vězeňských systému především evropských zemí.

V moderním pojetí nového zákona o výkonu trestu se chceme vypořádat s extremismy, které ve vězeňských systémech na jedné straně zdůrazňují "terapeutické" pojetí výkonu trestu (skandinávské země) a na straně druhé zdůrazňují represivní a odstrašující funkci tohoto trestu (USA).

Z našeho hlediska je třeba formulovat a přesně vymezit újmy plynoucí z trestu odnětí svobody (se zřetelem k obsahu Listiny základních práv a svobod jde o oblast velice důležitou) a na straně druhé formulovat prostředky k ovlivňování hodnotového systému odsouzeného a jeho volbě prosociální orientace. Tím jsou naplněny základní funkce trestu a to jak represivní, tak regulativní.

Optimální naplňování účelu výkonu trestu a eliminace jevů prizonizace předpokládá další zásadní změnu již při umísťování odsouzených do věznic různě bezpečnostně zajištěných podle stanovených kritérií klasifikace nikoli soudem, ale přímo Vězeňskou službou, jak je to obvyklé v řadě zemí s moderním vězeňským systémem (např. Anglie, Kanada, Německo, Skandinávie). K tomu bude sloužit zejména důkladné vyšetření osobnosti odsouzeného jako nezbytného předpokladu pro individualizaci zacházení s ním a tvorbu a uplatňování zcela konkrétních programů zacházení. Soud by tedy rozhodoval o vině a trestu a Vězeňská služba, za podmínky jednotně stanovených práv odsouzených, o způsobu výkonu tohoto trestu. Je třeba dosáhnout toho, aby odsouzený nebyl pouhým pasivním objektem působení, ale aby se stal jeho aktivní součástí.

Zpracovaný návrh zákona sleduje tyto cíle:

1/ dosáhnout vyšší účinnosti trestu odnětí svobody

Návrh vychází z principu, že postavení odsouzeného z hlediska rozsahu jeho práv závisí především na jeho chování během výkonu trestu. Pokud odsouzený porušuje povinnosti uložené zákonem (včetně povinnosti vykonávat přidělenou práci), nevzniká má nárok na využívání řady možností, které výkon trestu zmírňují (např. kapesné, nákup věcí osobní potřeby, přijetí balíčku, přerušení výkonu trestu, přijímání návštěv mimo věznici). Rovněž se zpřesňuje a doplňuje výčet kázeňských odměn, které lze odsouzenému udělit, aby měly motivující povahu.

2/ odstranit zbytečné úkony, které dosud nepřiměřeně zatěžují práci soudů

Dosud platný zákon vychází z modelu, ve kterém jsou práva a povinnosti odsouzených stanoveny v závislosti na typu věznice, ve které odsouzený vykonává trest odnětí svobody. Návrh vychází z jediného modelu průběhu výkonu trestu; práva a povinnosti odsouzených jsou stanoveny jednotně. Typy věznic se liší pouze způsobem vnějšího střežení a zajištěním bezpečnosti. Ve svém pojmovém a obsahovém smyslu má výkon trestu odnětí svobody jednotnou kvalitativní dimenzi (rozsah a způsob, jakým je zasažena lidská svoboda a důstojnost).

3/ širší zapojování obcí a nestátních subjektů do účasti na zajišťování výkonu trestu

Podle principu oboustranné výhodnosti se navrhuje, aby obce mohly zřizovat věznice pro místní výkon trestu, kde by se vykonávaly krátké tresty odnětí svobody. Odsouzení by vykonávali práce ve prospěch obce a tím by se zčásti řešil problém jejich zaměstnávání. Podle stejného principu se připouští, aby po dohodě s vlastníkem byly věznice zřizovány i v nestátních objektech s tím, že účast na správě a provozu věznice upraví dohoda mezi vlastníkem objektu a Vězeňskou službou (tzv. francouzský model privatizace věznic).

Věcné změny, které se do návrhu zákona promítají, lze rozdělit do těchto skupin:

I. Změny v organizaci výkonu trestu, které se postavení odsouzených bezprostředně nedotknou

II. Změny, které předpokládají zlepšení postavení odsouzených

III. Změny, které zpřísňují podmínky výkonu trestu

ad I.

- na rozdíl od stávající úpravy se navrhuje zřizovat tzv. poradní sbor ředitele věznice, který budou tvořit osoby, které nejsou vůči řediteli ve vztahu podřízenosti, mající k problematice výkonu trestu vztah (psychologové, lékaři, sociální pracovníci, zástupci obcí),

- připouští se, aby po dohodě s vlastníkem byly věznice zřizovány i v nestátních objektech s tím, že účast na správě a provozu věznice upraví dohoda mezi vlastníkem objektu a Vězeňskou službou,

- věznice se do základních typů člení pouze podle způsobu vnějšího střežení a zajištění bezpečnosti, práva a povinnosti odsouzených jsou stanoveny jednotně pro všechny základní typy věznic,

- ruší se členění věznic pro mladistvé na oddělení dle jednotlivých typů,

- zařazování a přeřazování odsouzených se svěřuje do pravomoci ředitele věznice, ve které odsouzený vykonává trest odnětí svobody,

- u odsouzených, kterým bylo uložené ochranné léčení se stanoví, že léčbu je třeba provést již během výkonu trestu (na rozdíl od stávající úpravy, kdy se výkon ochranného léčení zahajuje po propuštění z výkonu trestu v psychiatrických léčebnách). V tomto směru ministři spravedlnosti a zdravotnictví musí přijmout potřebná organizační opatření,

- umožňuje se na žádost obce zřizovat věznice pro místní výkon trestu, kde by odsouzení ke krátkodobým trestům vykonávali práce ve prospěch obce,

- předpokládá se účinnější spolupráci s orgány veřejné správy a sociálními pracovníky při podmíněném propuštění, přerušení nebo skončení výkonu trestu tak, aby nad odsouzeným mimo věznici byl zajištěn sociální dohled,

- dozor nad výkonem trestu se v souladu s úpravou, která platila za I. republiky a která v řadě států platí dosud, svěřuje okresním soudům.

ad II.

- umožňuje se odsouzeným použít telefon ke kontaktu s blízkými osobami. Užití telefonu podléhá z bezpečnostních důvodů kontrole Vězeňské služby,

- odsouzený má právo přijímat návštěvy na dobu až tří hodin během jednoho kalendářního měsíce,

- výčet kázeňských odměn se rozšiřuje o odměny, které mohou stimulovat odsouzené (rozšíření osobního volna na sportovní, kulturní nebo jiné zájmové aktivity, povolení volného pohybu mimo věznici v souvislosti s návštěvou nebo na činnost v souvislosti s programem zacházení,

- připouští se, aby za zákonem stanovených podmínek mohla odsouzená žena během výkonu trestu pečovat o dítě do tří let jeho věku, pokud soud nesvěřil dítě do péče jiné osoby,

- odsouzené ženě, která před nástupem výkonu trestu řádně pečovala o své nezletilé děti, lze prodloužit přerušení trestu až o lO dnů v kalendářním roce k návštěvě dětí.

ad III.

- stanoví se povinnost hradit náklady výkonu trestu všem odsouzeným, bez ohledu na to, zda ve výkonu trestu pracují. Úhradu nákladů může ředitel věznice prominout, je-li sociální situace odsouzeného na hranici životního minima,

- podíl odsouzeného na úhradě zdravotní péče se neliší od způsobu, jakým na tuto péči přispívají ostatní občané (pobyt ve výkonu trestu automaticky nezakládá právo odsouzeného na bezplatnou zdravotní péči hrazenou státem),

- počet balíčků s potravinami a věcmi osobní potřeby, které má právo odsouzený přijmout se snižuje na 2 v kalendářním roce,

- pokud odsouzený nebude mít uhrazeny všechny pohledávky vzniklé v souvislosti se spáchaným trestným činem, bude mít omezenou možnost dispozice s finančními prostředky (nákup základních hygienických potřeb nebo úhrada těchto pohledávek),

- zpřísnění výkonu kázeňského trestu celodenního umístění do uzavřeného oddělení a samovazby (není dovoleno odpočívat na lůžku od budíčku do večerky, není dovoleno kouřit),

- odsouzení k doživotnímu trestu jsou ubytování zpravidla po jednom.

Praktické dopady navrhované právní úpravy

Nepředpokládá se, že s přijetím a zejména účinností navrhované právní úpravy by byly spojeny problémy, které by vedly ke vzniku mimořádných událostí ve věznicích. Navrhovaná právní úprava nepředstavuje pro odsouzené automatické zhoršení jejich postavení, ale jen zvýrazňuje zásadu, že podmínky, za nichž odsouzený trest vykonává, a rozsah jeho práv závisí především na jeho chování. Je pochopitelné, že navrhovaná právní úprava bude bezprostředně po svém přijetí posuzována především odsouzenými, kteří budou srovnávat předchozí a novou úpravu z pohledu zlepšení nebo zhoršení svého postavení ve výkonu trestu. V této souvislosti budou předmětem zájmu zejména otázky:

- omezení možnosti volně nakládat s peněžními prostředky,

- povinnost hradit náklady výkonu trestu i v případě, že odsouzený během výkonu trestu nepracuje,

- snížení počtu balíčků na 2 v kalendářním roce,

- zrušení samosprávy odsouzených.

Omezení týkající se práva odsouzených nakládat s peněžními prostředky je vyvoláno snahou ve větší míře zajistit uspokojení nároků poškozených. Podobnému omezení (nebo ve svých důsledcích i přísnějšímu) by při řádném způsobu vedení výkonu rozhodnutí byl odsouzený podroben i při pobytu na svobodě. Pohledávky, které lze z jeho peněžních prostředků hradit, musí být navíc přiznaná v soudním nebo správním řízení, takže tím je eliminováno nebezpečí zneužívání tohoto omezení.

Povinnost hradit náklady výkonu trestu i v případě, že odsouzený během výkonu trestu nepracuje je vyvolána snahou snížit výdaje státního rozpočtu na vězeňství a odbourat přetrvávající iluzi o tom,že výkon trestu představuje jistou formu sociálního zajištění občana státem. Při pobytu na svobodě by odsouzený na uspokojení svých potřeb (strava, ošacení, ubytování) vynakládal prostředky, proto je žádoucí, aby výkon trestu odnětí svobody probíhal v souladu s modelem normality, tj. aby se na úhradě těchto nákladů odsouzený podílel.

K zamezení automatického zhoršení sociální situace všech odsouzených se navrhuje, aby ředitel věznice měl pravomoc prominout úhradu nákladů výkonu trestu v případě, že je sociální situace odsouzeného na hranici životního minima.

Právo odsouzeného přijímat balíčky během výkonu trestu se v souladu s právní úpravou obvyklou v zemích Evropského společenství omezilo na 2 balíčky v kalendářním roce. Omezení je odůvodněno zejména skutečností, že i přes náležitou kontrolu se zejména prostřednictvím balíčků dostávají do věznic drogy a návykové látky. Odsouzený má širokou možnost nákupů za peníze, které si s sebou do věznice přinesl, nebo které mu byly během výkonu trestu zaslány. Tento postup je daleko vhodnější, neboť odsouzený může nakupovat průběžně, aniž by zboží, zejména potraviny hromadil a vystavoval je nebezpečí zkázy a sebe poškození na zdraví. Dostupný sortiment v ústavních prodejnách vylučuje možnost získání nepovolených věcí.

Samospráva není většinou odsouzených chápána jako prostředek jejich spoluúčasti na určování obsahu zejména mimopracovních podmínek výkonu trestu odnětí svobody, a to jednak pro její formální pojetí, jednak proto, že do jejího čela se často dostávají odsouzení, kteří vytvářejí vlastni hierarchickou organizaci odsouzených. Lze předpokládat, že pro většinu odsouzených bude přijatelnější uzákonění jejich práva obracet se svým jménem na správu věznice s náměty a připomínkami týkajícími se způsobu řešení otázek souvisejících s životem odsouzených ve věznici. Tomuto právu koresponduje povinnost správy věznice se takovými náměty a připomínkami zabývat a odsouzeného o způsobu vyřízení vyrozumět.

Návrh přihlíží k právním úpravám výkonu trestu zemí Evropského společenství. Ustanovení návrhu respektují i významné mezinárodní dokumenty, jejichž obsahem je Česká republika vázána. Mezi ně patří především Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), - Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (č. 169/1991 Sb.), - Úmluva proti mučení a jinému hrubému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.), Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni, - Evropská vězeňská pravidla - evropská revidovaná verze souboru minimálních pravidel pro zacházení s vězni.

Předpokladem důsledného uplatňování nového zákona o výkonu trestu je dostatek ubytovacích kapacit, dostatek vězeňského personálu a dostatek finančních prostředků pro zabezpečení výkonu trestu v jednotlivých věznicích.

Zvláštní část

k § 1:

Trest odnětí svobody je jedním z druhů trestů zakotvených v trestním zákoně (§ 27 tr.zák.). Nejen při jeho ukládání, ale i jeho výkonem je proto třeba sledovat dosažení účelu trestu ve smyslu trestního zákona (§ 20). Zákon o výkonu trestu proto nemá definovat a sledovat zvláštní účel výkonu trestu odnětí svobody, ale jen stanovit prostředky působení na odsouzeného, které mají k vymezenému cíli směřovat. V souladu s účelem trestu odnětí svobody definovaným v pravidle č. 58 standardních minimálních pravidel pro zacházení s vězni a pravidlem č. 3 Evropských vězeňských pravidel (evropská revidovaná verze Souboru minimálních pravidel pro zacházení s vězni) se zákon soustřeďuje na rozvíjení osobnostních rysů a schopností odsouzených, které jim umožní vést po propuštění z výkonu trestu soběstačný život v souladu s dobrými mravy.

k § 2:

Zásady výkonu trestu zakládají obecnou povinnost nejen respektovat přirozenou důstojnost osobnosti, ale též zacházet s odsouzeným během výkonu tak, aby proces jeho resocializace byl co možná nejúspěšnější.

Navržená ustanovení respektují jak příslušná ustanovení trestního zákona (§ 23 odst. 2, 259a) a Listiny základních práv a svobod, tak i významné mezinárodní dokumenty, jejichž obsahem je Česká republika vázána, případně k nim přihlíží jako k doporučujícím. Patří mezi ně zejména

- Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.),

- Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (č. 169/1991 Sb.),

- Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.),

- Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni,

- Evropská vězeňská pravidla - evropská revidovaná verze standardních minimálních pravidel pro zacházení s vězni.

k § 3:

Orgánem odpovědným za zajišťování výkonu trestu je výlučně Vězeňská služba, jejíž působnost v tomto směru je zakotvena i v jiných právních předpisech (zejména v zákoně ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky). Tato odpovědnost neznamená, že Vězeňská služba bude všechny činnosti spojené s výkonem trestu odnětí svobody provádět vlastními silami. V některých činnostech je její místo nezastupitelné (střežení odsouzených), některé činnosti bude zčásti provádět sama a zčásti je zajišťovat na smluvním základně prostřednictvím jiných subjektů (např. zaměstnávání odsouzených).

V souladu s požadavkem zákonnosti postupu Vězeňské služby se stanoví, že může vůči odsouzeným použít jen ta omezení nebo donucovací prostředky, která stanoví zvláštní zákon (zákon ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky).

Zákon ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky předpokládá, že Vězeňskou službu tvoří jak příslušníci ve služebním poměru, tak občanští pracovníci (zaměstnanci) v pracovním poměru. Přitom občanští pracovníci zajišťují významnou část výkonu trestu odnětí svobody (organizační, ekonomickou, speciální výchovnou a další odbornou činnost). Proto se při vymezení působnosti Vězeňské služby v zásadě nerozlišuje mezi příslušníkem a občanským pracovníkem.

k § 4:

Dosud platný zákon o výkonu trestu odnětí svobody před poslední novelizací umožňoval zřízení poradního sboru. Tato instituce byla zrušena pro svoji nefunkčnost a formálnost odvíjející se od toho, že členy poradního sboru byli z velké části příslušníci nebo pracovníci Vězeňské služby působící v té samé věznici. Pokud má mít poradní sbor smysl, je naopak třeba, aby jeho členy byly osoby, které nejsou vůči řediteli ve vztahu podřízenosti, ovšem k problematice výkonu trestu mají vztah. Okruh osob, které mohou v poradním sboru působit, se předem neomezuje. Výběr se ponechává na řediteli věznice, který by měl mít v prvé řadě zájem na vytvoření kvalifikovaného a funkčního poradního orgánu. Členem takového orgánu s ohledem na svoji působnost bude patrně vždy sociální kurátor.

k § 5:

Místem výkonu trestu je zásadně věznice, jejíž součástí může být i zdravotnické zařízení. Vyjímečně se trest vykonává i mimo věznici ve zdravotnickém zařízení, které nespravuje Vězeňská služba, pokud to vyžaduje zdravotní stav odsouzeného. Odpovědnost za ostrahu odsouzeného má v takovém případě správa nejbližší věznice. Jestliže s umístěním odsouzeného ve zdravotnickém zařízení vzniknou další náklady (např. v souvislosti s uvolněním samostatného pokoje pro odsouzeného), uhradí je takovému zdravotnickému zařízení Vězeňská služba.

Navrhované ustanovení umožňuje, aby věznice byla zřízena i v jiném objektu, než v objektu Vězeňské služby. Logickou podmínkou je souhlas vlastníka takového objektu, vyjádřený uzavřenou smlouvou. Podmínkou uzavření smlouvy o zřízení věznice v určitém objektu bude konečně souhlas jeho vlastníka se zřízením věcného břemene ve smyslu občanského zákoníku. Tím se zajišťuje kontinuita pro případ změny vlastnického práva. Konkrétní účast Vězeňské služby a vlastníka objektu na správě a provozu takové věznice se bude řídit dohodou mezi oběma subjekty. V úvahu přichází široká škála modifikací od pouhého pronájmu objektu, který nebude spojen s žádnou další aktivitou vlastníka objektu, až po převážné zajišťování správy a provozu věznice jiným subjektem, než je Vězeňská služba. Té však ze zákona vždy zůstává odpovědnost za ostrahu věznice, zacházení s odsouzenými a za dodržování zákonných podmínek výkonu trestu. Skutečností, že věznice má tento zvláštní režim, není dotčeno právo dozoru nad výkonem trestu.

k § 5a:

Typy věznic jsou v navrhovaném ustanovení shodné s dosavadní úpravou. Návrh však ruší členění věznice nebo zvláštního oddělení věznice určené pro výkon trestu mladistvých na oddělení dle jednotlivých základních typů, které jsou nahrazeny skupinami vnitřní diferenciace, přičemž při zařazení do skupiny vnitřní diferenciace se vychází především z obsahu programu zacházení.

Definice mladistvého je podle tohoto ustanovení v podstatě shodná s vymezením tohoto pojmu § 74 odst. 1 tr. zák. Odlišnost spočívá v tom, že ve smyslu tohoto zákona se za mladistvého nebude považovat odsouzený, který byl po dovršení 18. roku jeho věku přeřazen do věznice pro ostatní (dospělé) odsouzené.

Vzhledem k tomu, že stávající právní úprava, kdy rozhodnutí o zařazení do věznice určitého typu je součástí rozhodování soudu o trestu, se neosvědčila, přenáší navrhované ustanovení tuto pravomoc na ředitele věznice.

k § 6:

Vzhledem ke skutečnosti, že jednotlivé typy věznic se odlišují způsobem vnějšího střežení a zajištění bezpečnosti, stanoví navrhovaná ustanovení kritéria pro zařazení do jednotlivého typu dle stupně nebezpečnosti spáchaného trestného činu.Stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu závisí na míře zavinění (nedbalostní trestné činy, úmyslné trestné činy) a výroku soudu o délce trestu. Přesně stanovená kriteria vylučují možnost pochybení, které by ve svých důsledcích mohlo ohrozit pocit bezpečnosti u občanské veřejnosti.

k § 7:

Proces umisťování odsouzených je v podstatě stejný jako dosud. Určení věznice, v níž bude odsouzený vykonávat trest, je administrativním úkonem, který se svěřuje do působnosti Generálního ředitelství Vězeňské služby. U tohoto článku Vězeňské služby se soustřeďují potřebné údaje o aktuální volné kapacitě jednotlivých věznic.

k § 8:

Navrhovaná úprava přeřazování odsouzených vychází z právní úpravy platné od 1. 1. 1994, která se v praxi jednoznačně osvědčila. Přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším zajištěním bezpečnosti je institut, jehož prostřednictvím je odsouzený v souladu s účelem trestu připravován na přechod do občanského života po vykonání trestu.

Toto rozhodnutí nemá za následek zlehčení trestu z pohledu omezení občanských práv. Institut přeřazení odsouzeného do věznice s přísnějším režimem sleduje zabezpečení ochrany občanů před pachateli trestných činů, u kterých trest odnětí svobody neplní svůj účel.

k § 9:

V zájmu jednotného výkladu počítání lhůt souvisejících s přeřazováním odsouzených se výslovně stanoví, že doba výkonu vazby se do dob výkonu trestu požadovaných v § 8 nezapočítává. Dosud se tato skutečnost dovozovala jen výkladem, což v praxi činilo problémy.

k § 10:

Vzhledem k tomu, že rozhodování o otázkách uvedených v ustanovení § 8 nepodléhá úpravě obsažené ve správním řádu, je třeba upravit způsob provádění výkonu takového rozhodnutí a příslušnost subjektu, který tento výkon provádí.

k § 11:

V souvislosti s úpravou povinností odsouzených během výkonu trestu se zdůrazňuje obecná zásada, podle které povinnosti odsouzených mohou vyplývat též z jiných zákonů než je zákon o výkonu trestu. Vedle toho se stanoví podmínky pro možné omezení rozsahu práv a svobod odsouzených, a též se limituje rozsah dalších omezení odsouzeného v případě, že je během výkonu trestu proti němu vedeno další trestní stíhání a jsou splněny podmínky vazby podle § 67 tr. řádu.

Provoz každé věznice je po organizační stránce upraven vnitřním řádem věznice, který má povahu závazného pokynu ředitele věznice vyplývajícího ze zákona. Tímto řádem nejsou nijak omezována práva odsouzených vyplývající ze zákona, ani v něm nejsou obsaženy další povinnosti, které by zákon upravoval.

k § 12:

Výčet základních povinností odsouzeného během výkonu trestu vychází ze stávající úpravy, která odpovídá úpravě obsažené zejména v Evropských vězeňských pravidlech. Výčet zákazů byl rozšířen zejména o zákaz her o peníze, věci, služby nebo jiné úkony ohrožující lidskou důstojnost, o zákaz účastnit se veřejných loterií a sázek, o zákaz tetování (vzhledem k nebezpečí nákazy HIV) a zneužívání zdravotní péče předstíráním poruchy zdraví nebo úmyslným poškozováním svého zdraví. Porušení některé z povinností uvedených v tomto ustanovení je kázeňským přestupkem. Z úpravy kázeňského řízení (§ 41 a násl.) vyplývá, že zaviněné porušení stanovené povinnosti je vždy třeba prokázat.

k § 13:

V tomto ustanovení se vymezuje obsah pojmu zaměstnávání a vzdělávání odsouzených jako důležité součásti výkonu trestu.

k § 14:

Při zaměstnávání odsouzených se ponechávají dvě základní formy, které byly do zákona v této podobě promítnuty poslední novelou stávajícího zákona o výkonu trestu. Pokud odsouzení nepracují přímo v objektech věznice, uskutečňuje se jejich pracovní zařazení na základě smlouvy mezi věznicí a podnikatelským subjektem. U odsouzených se tedy nejedná o pracovněprávní vztah založený pracovní smlouvou ve smyslu zákoníku práce. Přesto se stanoví, že i vůči odsouzeným má podnikatelský subjekt při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stejné povinnosti jako vůči ostatním zaměstnancům.

Podnikatelský subjekt vůči odsouzeným nevystupuje ani jako plátce mzdy. Ze zákona totiž poskytuje smluvní plnění za práce provedené odsouzenými věznici, která stanoví mzdu podle hledisek určených nařízením vlády a zároveň provádí odpovídající rozúčtování.

k § 15:

Povaha práce při zacházení s výbušninami vylučuje, aby ji prováděli odsouzení. Proto se zákonem provádění takových prací nebo školení o nich u odsouzených vylučuje. Podobnou povahu jako tyto práce má i řada dalších, které ovšem nelze pro odsouzené vyloučit, neboť tím by se výrazněji omezil okruh možných prací (např. práce s ředidlem, které má povahu návykové látky). Proto se ukládá aby v takových případech byla nad odsouzenými zajištěna zvýšená kontrola. Taxativní výčet těchto prácí je obtížný, proto se volí forma popisu charakteristického znaku - tj. nebezpečí, které je s těmito pracemi spojeno.

k § 16:

V zákoně se jednoznačně formuluje pracovní povinnost odsouzených, z níž jsou přípustné výjimky odůvodněné zdravotním stavem. Pracovní podmínky, pracovní doba a podmínky pro uložení přesčasové práce budou u odsouzených stejné jako u zaměstnanců pracujících na základě pracovní smlouvy. Vedle toho se stanoví, že nezbytné úklidové a podobné práce sloužící k zajištění provozu věznice, případně práce prováděné v rámci pracovní terapie, se nezapočítávají do pracovní doby a odsouzení jsou povinni je provádět bez nároku na pracovní odměnu.

k § 17:

Specifika zaměstnávání odsouzených neumožňují provádět jejich odměňování podle obecně platných předpisů, aniž by odsouzení nebyli za určitých podmínek zvýhodňováni. Proto se právní úprava jejich odměňování za práci svěřuje Vládnímu nařízení. Rovněž postavení odsouzených, kterým jsou na rozdíl od občanských zaměstnanců mimo pracovní odměny poskytovány další náležitosti (strava, ubytování, oblečení), vyžaduje zvláštní právní úpravu srážek z pracovní odměny a z výkonu rozhodnutí vedeného na jejich pracovní odměnu.

Proto se právní úprava těchto otázek svěřuje vyhlášce Ministerstva spravedlnosti, které je ústředním orgánem státní správy pro vězeňství.

k § 18:

Z hlediska zájmu na zajištění odpovídajícího pracovního uplatnění odsouzeného po jeho propuštění z výkonu trestu jako jedné ze základních podmínek ovlivňujících jeho další chování, se u odsouzených splňujících základní předpoklady dává přednost přípravě na civilní povolání před v podstatě nahodilým zařazováním do práce. Příprava na budoucí povolání se považuje za formu, jakou odsouzení plní svoji povinnost pracovat.

k § 19:

Způsobí-li odsouzený během výkonu trestu škodu (ať již věznici nebo komukoliv jinému), nebo naopak - jestliže je za těchto okolností škoda způsobena jemu, posoudí se odpovědnost podle obecných předpisů. Nejde-li o škodu způsobenou při plnění pracovního úkolu nebo v přímé souvislosti s ním, bude se odpovědnost za škodu posuzovat podle obecných předpisů, zejména podle občanského zákoníku.