Návrh je v souladu s ústavním pořádkem
České republiky. Realizuje čl. 17 odst. 1,
2, 4 a5 Listiny základních práv a svobod.
Návrh je v souladu s Mezinárodním paktem
o občanských a politických právech
(č.120/1976 Sb.) a Úmluvou o ochraně lidských
práv a základních svobod (č. 209/1992
Sb.), jimiž je Česká republika vázána.
V komunitárním právu Evropských společenství
ani v dokumentech orgánů Rady Evropy není
právo vyhledávat a získávat informace
ani povinnost orgánů veřejné správy
poskytovat informace o své činnosti výslovně
komplexně upravena.
Na úrovni orgánů Rady Evropy existuje soubor
rezolucí, doporučení a rozhodnutí
Evropské komise pro lidská práva, v nichž
je právo na přístup k oficiálním
informacím přímo nebo nepřímo
spojováno s právem na svobodu projevu a informací
ve smyslu čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod z roku 1950 (č.
209/1992 Sb.).
Právo na přístup k informacím o činnosti
veřejné správy a povinnost orgánů
veřejné správy poskytnout přístup
k těmto informacím je explicitně vyjádřena
v Rezoluci a Doporučení Poradního shromáždění
Rady Evropy č. 428 (1970) z 23. 1. 1970 o masmédiích
a lidských právech.
Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy
č.R(81) 19 z 25.11.1981 o přístupu k informacím
veřejných orgánů obsahuje ve své
příloze následující principy:
- každá osoba má právo obdržet
informace uchovávané státními orgány
- informace nemají být odmítnuty, i když
žadatel nemůže prokázat oprávněný
zájem,
- přístup k informacím má být
uplatňován na principiu rovnosti
- informace mají být poskytnuty v přiměřené
lhůtě
- příslušný orgán musí
sdělit důvody odmítnutí žádosti
o informace,
- zamítnutí žádosti musí být
přezkoumatelné
- přístup k informacím se nevztahuje na zákonodárné
a soudní orgány.
Navrhovaná právní úprava je s nimi
v souladu. Přesahuje je tím, že do okruhu povinných
subjektů zahrnuje i orgány zákonodárné
a soudní, avšak pouze co do rozsahu poskytovaných
informací, nikoli co do způsobu poskytování.
Dne 29.4.1982 přijal Výbor ministrů Rady
Evropy deklaraci o svobodě projevu a informací,
která mj. předpokládá otevřenou
informační politiku ve veřejném sektoru.
Rada Evropy dále podrobně upravuje přístup
k informacím o své vlastní činnosti.
Články 35 a 21 Statutu Rady Evropy upravují
přístup k informacím o schůzích
a dokumentech Parlamentního shromáždění
Rady Evropy. Výbor ministrů Rady Evropy upravil
přístup k dokumentům o své činnosti
dokumentem z 4. 11. 1994. Podle tohoto dokumentu jsou materiály
o činnosti Výboru ministrů a Sekretariátu
uchovávané v archivech otevřeny pro veřejnost
po uplynutí jednoho roku, není-li upraveno jinak.
S výše uvedenými dokumenty je předkládaná
právní úprav v souladu.
V rámci Evropské unie je upraven přístup
k dokumentům EU zvláštním kodexem ze
16. 12. 1993, jenž navázal na Deklaraci o přístupu
k informacím, která je přílohou Závěrečného
aktu ke Smlouvě o Evropské unii. Režim poskytnutí
informací je zde podrobně specifikován, včetně
vymezení okruhu informací, které nebudou
poskytnuty. Kodex obsahuje následující základní
principy:
- veřejnost má mít co nejširší
přístup k dokumentům Komise a Rady
- žádost o poskytnutí informace má být
podána písemně a má co nejpřesněji
identifikovat požadovaný dokument,
- po dohodě se žadatelem mají být řešeny
opakované žádosti a žádosti týkající
se mimořádně obsáhlých dokumentů,
- poplatek za poskytnutí kopie dokumentu musí být
přiměřený,
- o žádosti musí být rozhodnuto do jednoho
měsíce,
- instituce mohou odmítnout informace týkající
se veřejné bezpečnosti, mezinárodních
vztahů, stability měny, soudních rozhodnutí,
ochrany soukromí, obchodního a průmyslového
vlastnictví, finančních zájmů
Společenství apod.
Návrh je v souladu s výše uvedenými
principy, zvláště v oblasti úpravy postupu
při poskytování informací, při
vymezení okruhu informací, které se neposkytnou
(kde se opírá o zvláštní zákon)
a při stanovení výše poplatku. V budoucnu
však počítá s kratšími lhůtami.
Návrh je dále v souladu se Směrnicí
č. 313/90/EHS o přístupu k informacím
o životním prostředí, kterou částečně
překračuje ve věci soudních a zákonodárných
orgánů (viz výše).
K jednotlivým ustanovením
k § 1:
Svoboda informací se v Listině základních
práv a svobod (článek 17) pojmově
skládá především zpráva
vyhledávat, přijímat a šířit
informace (právo na informace - odst. 1). Toto právo
lze omezit jen zákonem a pouze z vyjmenovaných důvodů,
navíc svázaných podmínkou, že
"jde o opatření v demokratické společnosti
nezbytná" (odst. 4). K tomu je v Listině
připojena doplňková (zrcadlová) formulace
o povinnosti státních orgánů a orgánů
územní samosprávy ("povinné subjekty")
poskytovat informace o své činnosti (odst. 5), neboli
tomuto právu vyhovět.
Zákon se tedy zabývá především
realizací podstatné části uvedeného
práva na informace (části vztažené
pouze k informacím, které má k disposici
povinný subjekt). Přitom se nutně zabývá
i realizací povinnosti vyhovět, uložené
Ústavou v této souvislosti povinnému subjektu.
Účelem zákona je co nejširší
realizace práva na informace, zejména v souladu
se standardy, běžnými v zemích Evropské
unie, a snaha zlepšit odůvodnění rozhodnutí
povinných subjektů. To vše při současné
ochraně veřejného zájmu a práv
jednotlivců a schopnosti povinných subjektů
plnit své úkoly, a s cílem zlepšit vztahy
mezi veřejností a státními orgány
a orgány územní samosprávy.
Zákon následuje Doporučení R(81) 19
Výboru ministrů členských států
Rady Evropy o přístupu k informacím uchovávaným
státními orgány.
k § 2
Pojem "státní orgány", obsažený
v Listině, je nutno pro účel zákona
konkretizovat, neboť jej nelze redukovat pouze na orgány
výkonné moci. Určujícím znakem
povinných subjektů je jejich právo rozhodovat
o právech a povinnostech fyzických a právnických
osob v oblasti veřejné správy. Občan
prostřednictvím práva na informace prosazuje
celou řadu dalších základních
práv, které souvisí s výkonem veřejné
správy různými subjekty, nikoliv jen státními
orgány.
Proto se vedle správních úřadů
(tj. ústředních a dalších orgánů
státní správy, tzv. "exekutivy")
jmenovitě nebo typově uvádějí
další subjekty, jimiž je stát tvořen
a jimiž se vůči jedinci projevuje, ať
už uvedené v Ústavě, anebo proto, že
jsou pověřeny státní mocí rozhodovat
o právech osob, anebo proto, že jsou zřízeny
zákonem či na základě zákona.
Protože je však už v našem právním
řádu zaveden zvláštní způsob
poskytování informací ze strany moci zákonodárné
a soudní, zákon v zájmu stability ponechává
alespoň jeho způsob na dosavadních úpravách.
k § 3
V souladu s praxí, běžnou v zemích EU,
v USA a dalších, zákon na základě
Listiny nastoluje princip otevřenosti či publicity
státní správy (namísto dřívějšího
principu důvěrnosti či diskrétnosti).
Proto má právo na informace každá osoba,
bez jakékoli souvislosti s důvodem svého
zájmu.
Ze stejného důvodu se zde uvádí povinnost
tomuto právu vyhovět. Tato povinnost se zde dále
rozvíjí tak, aby právo na informace mohlo
být bez obtíží vykonáváno,
neboli aby povinné subjekty byly žadateli při
výkonu tohoto práva nápomocny a aby také
předem přizpůsobovaly své vnitřní
poměry tak, aby uplatnění tohoto práva
bylo co nejsnazší.
Výslovně se uvádí základní
princip otevřenosti (publicity) veřejné správy,
že v zásadě jsou všechny informace přístupné,
a teprve druhotně se stanoví, které informace
poskytnutí nepodléhají. Dále se z
důvodů spíše informativního připomíná
rovnost žadatelů, která zde musí být
realizována například v oblasti poplatků
(úlevy stejným typům žadatelů
musejí být stejné), v technice poskytování
informací (ochota poskytnout např. v elektronické
podobě musí být u téhož povinného
subjektu vždy stejná) a pod.
Podobně jako zákon o Sbírce zákonů
stanoví jako podmínku účinnosti obecně
závazného právního předpisu
jeho uveřejnění ve Sbírce, zde se
obdobný režim stanoví pro ostatní informace,
byť by byly právně nezávazné.
Účelem je motivovat povinné subjekty k co
nerychlejšímu zveřejňování
informací, o které se hodlá při dalších
stycích opírat.
k § 4
Pro snadnější legislativní zpracování problematiky se pojem "poskytování informací" rozděluje na dvě podoblasti Je to jednak "přímé poskytnutí žadateli", jednak "zveřejnění" neboli nepřímé poskytnutí. Zveřejnění se pojmově odvozuje od možnosti každého realizovat své právo i opakovaně, a definice se doplňuje výčtem příkladů.
První příklad ("formou písemnosti")
značí např. poskytování brožur
v informační kanceláři.
Pojmy "elektronická síť" a "internet"
jsou stabilizovány a používány v právním
řádu. Pojem "internet" je obsažen
ve Terminologickém výkladovém slovníku,
který je nedílnou součástí
sborníku standardů SIS (Státní informační
systém). Konkretizuje význam odborných pojmů
používaných v standardech, případně
upřesňuje definice těchto pojmů speciálně
pro potřeby terminologie informačních systémů
státní správy. Slovo "internet"
má následující význam:
internet: obecné označení pro jakoukoli
soustavu vzájemně propojených počítačových
sítí. Naopak slovo "Internet" znamená
konkrétní celosvětovou soustavu. Legislativní
spojení "zveřejnit na internetu" tedy
představuje splnění dvou podmínek:
veřejné přístupnosti a umístění
v soustavě propojených počítačových
sítí.
Dalším způsobem zveřejnění
může být teletext, veřejná vývěska,
využití místního informačního
elektronického zařízení apod.
k § 5
Ustanovení upřesňuje, že povinný
subjekt poskytuje pouze informace, které má k dispozici,
a sice přímo žadateli. Ustanovení nevylučuje
činnost zprostředkovatelských firem. Dále
se stanoví, že každé omezení práva
na informace, které učiní povinný
subjekt, je možné jen na základě tohoto
zákona. Ustanovení dřívějších
zákonů, omezující přístup
k informacím, musejí být při poskytování
informací realizována jen při použití
těch důvodů omezení, které
zná tento zákon. (Např. všeobecným
stanovením mlčenlivosti o "čemkoli,
co se dozvěděla při činnosti"
je osoba, oprávněná za povinný subjekt
poskytovat informace, vázána jen v rozsahu např.
ochrany obchodního tajemství, osobních údajů
a utajovaných skutečností.) Bude zároveň
v zájmu čistoty právního řádu,
aby pozdější zákony stanovovaly taková
omezení se stejným ohledem.
k § 6
Tzv. povinné informace musejí být zveřejněny
přístupnějším způsobem,
než je běžné zveřejnění,
uvedené v § 4, protože tento okruh informací
má být přístupný každému
bez ohledu na jeho technické možnosti či dovednosti.
Jde typicky o zveřejnění formou vývěsky
ve vstupu do úřadu či v informační
kanceláři, formou brožury a možností
získat kopie těchto povinných informací.
Formulace nebrání využití elektronických
prostředků s případnou asistencí
pracovníka (např. vyhledání na obrazovce
s možností výstupu na tiskárnu).
Okruh povinných informací je stanoven v souladu
např. s úpravami v USA či Velké Británii.
Stanoví se povinnost uveřejnit okruh tzv. povinných
informací na internetu. Taková úprava se
v poslední době objevuje v právních
úpravách (např. USA), protože je uznávaný
za nejrozšířenější komunikační
prostředek. Určení "na domácí
stránce" má za cíl přehlednost
a možnost snadného vyhledání. Formulace
nebrání vytvoření společných
domácích stránek pro více povinných
subjektů, které jsou si věcně blízké.
Např. si lze představit společnou domácí
stránku obecních úřadů celého
regionu. Finanční náklady by se tak dramaticky
snížily, dokonce při využití přiměřené
reklamy mohou klesnout pod nulu.
V přechodných ustanoveních se účinnost
tohoto ustanovení s ohledem na počáteční
zátěž povinných subjektů odsouvá
o rok.
Stejná povinnost se povinným subjektům ukládá
při technickém umožnění přístupu
k informacím v registrech (vedle obchodního rejstříku,
kde již je tato povinnost splněna, jde např.
o katastr nemovitostí a d.). Podobně jako u předchozího
se účinnost tohoto ustanovení v přechodných
opatřeních odsouvá o dva roky.
Povinným subjektům se dává výslovně
možnost (s ohledem na jejich veřejnoprávní
postavení) zveřejňovat i jiné než
povinné informace (při zachování omezovacích
podmínek), a to i jinými způsoby. Zde se
naskytne možnost, jak vhodným ofenzivním poskytováním
informací snížit počet žádostí
na minimum.
k § 7
Povinným subjektům se dává možnost odkázat žádost o informaci na její zveřejněnou podobu. Jelikož ale zveřejnění může mít i podobu, nedostupnou značné části obyvatelstva (např. internet, teletext), ponechává se možnost žadatele trvat na přímém poskytnutí informace. Zároveň formulace nebrání povinnému subjektu, aby snížil počet přímo vyřizovaných žádostí tím, že např. ve své informační kanceláři umožní přístup ke své internetové domácí stránce za případné asistence svého pracovníka.
Možnost trvat na přímém poskytnutí
však musí být zachována i pro případy,
kdy žadatel potřebuje pro další jednání
jistotu, že povinný subjekt za poskytnutou informaci
ručí (což u elektronické podoby informace
nebývá). Proti nadužívání
této možnosti působí fakt, že takový
postup bude zpravidla pro žadatele dražší.
k § 8
Jedno z hlavních a nejrozsáhlejších
omezení práva na informace je ochrana utajovaných
skutečností. V ní se objeví informace,
které Listina povoluje chránit před poskytnutím,
a sice "jde-li o opatření v demokratické
společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod
druhých, bezpečnost státu a veřejnou
bezpečnost" (čl. 17 odst. 4 Listiny).
Předložený zákon zůstává
v této oblasti záměrně stručný,
protože počítá s širokým
pojetím zvláštního zákona o ochraně
utajovaných skutečností. To znamená,
že takový zákon stanoví nejen ochranu
typických utajovaných informací, jak jsou
např. policejní, vyšetřovací
a soudní záznamy či vojenské a zpravodajské
informace, ale i informace např. o měnových
opatřeních České národní
banky a dalších státních finančních
institucí, informace o lokalitách výskytu
ohrožených rostlinných a živočišných
druhů, informace o přípravě opatření
v oblasti zahraničních vztahů, anebo informace
získané od jiných států pod
podmínkou jejich ochrany před zveřejněním.
V souladu s Ústavou formulace předvídá
nejprve jen omezení informace, teprve v případech,
kde nelze oddělit žádnou část
informace, která by nebyla chráněná,
připouští i úplné odepření
informace.
Proti zneužití utajení informací, zejména
na nejnižší úrovni ochrany (např.
stupeň "vyhrazeno"), se stanoví, že
takto nelze postupovat, pokud by jediným důvodem
bylo usnadnění činnosti povinného
subjektu (např. snížení množství
poskytovaných informací). V takovém případě
veřejný zájem na svobodě informací
převyšuje zájem na nerušeném fungování
povinného subjektu.
k § 9
Další oblastí informací, kterou Listina
povoluje chránit před poskytnutím (viz k
předchozímu ustanovení) je oblast ochrany
osobnosti a soukromí. Pro tento účel je do
předloženého zákona převzata
jednak formulace, upravující tuto oblast v zákoně
č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů
v informačních systémech (§ 16), a jednak
formulace v Občanském zákoníku (§
12), která se více vztahuje na písemnosti
osobní povahy apod., které z různých
důvodů mohou mít povinné subjekty
k disposici.
Výslovně se však (v souladu s postojem Ministerstva
životního prostředí) stanoví,
že tato ochrana není poskytována v případě,
kdy povinný subjekt poskytne informaci o původci
znečištění životního prostředí.
k § 10
Ochrana obchodního tajemství, odvozená též
z čl. 17 odst. 4 Listiny (ochrana práv a svobod
druhých), bývá nejčastěji v
konfliktu s právem na informace. Veřejný
zájem zde často převažuje nad zájmem
soukromého subjektu. Stanoví se proto sice ochrana
obchodního tajemství, ale oproti jiným základním
typům omezení práva na informace se umožňuje
častější prolomení, avšak
jen v přesně stanovených případech.
Ty se vztahují buď k používání
veřejných prostředků, anebo k poškození
životního prostředí či lidského
zdraví.
Další ustanovení ze stejných důvodů
(opět v souladu s postojem Ministerstva životního
prostředí) řeší vztah ochrany
osobnosti podnikatele jako jedince k činnosti jeho podniku.
k § 11
Ochrana důvěrnosti majetkových poměrů
osob je zajištěna tak, že informace, které
mají povinné subjekty k disposici na základě
vyjmenovaných zákonů, se poskytnou pouze
v podobě, která neumožňuje identifikovat
jednotlivé osoby. Formulace je převzata z uvedených
zákonů, kde je užita pro rozsah informací,
které smí pracovník povinného subjektu
použít pro vědeckou, pedagogickou a publikační
činnost. Toto ustanovení, u fyzických osob
pokryté navíc ochranou osobnosti, je zde nutné
pro ochranu právnických osob.
k § 12
Zákon stanoví další důvody omezení
přístupu k informacím, a to ve dvou skupinách.
V první je povinný subjekt jen oprávněn
informaci omezit, a je na jeho zvážení, zda
a v jaké míře s hledem na svůj vztah
k veřejnosti tak učiní. Jde především
o ty informace, které nijak neovlivňují kohokoli
mimo povinný subjekt; podmínkou je však, že
požadovaná informace má takový charakter
výlučně.
Dále jde o informace, které jsou ve stadiu přípravy,
mají charakter vnitřních sdělení
a podobně. Předložený zákon v
této věci nejde cestou definice "úřední
listiny" či "dokumentu", ale opírá
se o aspekt nedokončenosti vzniku informace.
Dále se povinnému subjektu dává možnost
omezit takové informace, jejichž zveřejnění
by ohrozilo lidské životy, zdraví (např.
údaje, které by mohly sloužit jako návod
nebo významně usnadnit trestnou činnost)
anebo informace, jejichž zveřejněním
hrozí jiné poškození životního
prostředí, než vzácných druhů
(tato ochrana se předpokládá v zvláštním
zákoně o ochraně utajovaných skutečností).
Ve druhé skupině jde o informace, které povinný
subjekt nesmí poskytnout, dokud platí stanovené
podmínky. Jde o ochranu práv třetích
osob, které poskytujíce informaci dobrovolně
si vymíní, že nebude dále poskytnuta.
Dále se zajišťuje rovný přístup
k informacím pravidelně a povinně zveřejňovaným
např. v oblasti statistiky (statistický úřad
má informaci k disposici již před ohlášeným
termínem zveřejnění, je však
v zájmu stability hospodářství a rovného
přístupu k ní poskytnout ji všem zájemcům
vjednom okamžiku).
Dále se stanoví závazná ochrana duševního
vlastnictví.
k § 13
Nejen národní legislativy, ale i právo EU
v této věci standardně vyžaduje, aby
oprávněné omezení přístupu
k informaci bylo vždy uplatněno jen v nejmenším
nutném rozsahu. Výslovně se tedy vyžaduje,
že povinné subjekty jsou povinny oddělit jen
tu část informace, která je chráněná,
a zbytek vždy poskytnout.
Ke každé informaci se váží další
informace. Ty většinou nejsou předmětem
ochrany. Stanoví se proto povinnost poskytnout je. Formulace
však počítá i s tím, že
v některých případech i doprovodná
informace je chráněná (např. nejen
informace o výsledcích činnosti zpravodajské
služby, ale o samotné existence činnosti v
určité věci je oprávněně
chráněna).
Protože moderní koncepce ochrany utajovaných
skutečností počítá s přísným
stanovováním lhůt ochrany a s jejím
pravidelným přehodnocováním, stanoví
se, že součástí doprovodné informace
jsou i tyto údaje. Žadatel se tak dozví, kdy
ochrana končí anebo kdy bude znovu přezkoumána
a případně ukončena.
k § 14
Poskytování informací osobou oprávněnou
povinným subjektem k této činnosti by narazilo
na překážku, stanovenou v mnohých zákonech,
která je zvláštním zákonům
musí být přesně stanoven, jinak by
předložený zákon zcela postrádal
smyslu (téměř každý pracovník
povinného subjektu je vázán mlčenlivostí,
stanovenou buď obecně v pracovněprávní
normě, anebo v normě, stanovující
činnost povinného subjektu). Stanoví se tedy,
že ten, kdo za povinný subjekt (nikoli kterýkoli
pracovník) poskytuje informace podle tohoto zákona,
neporušuje tím povinnost mlčenlivosti, která
mu jinak vyplývá z jiného zákona.
Je tedy zřejmé, že tím nedochází
k žádnému obecnému zproštění
mlčenlivosti ani pracovníků obecně,
ani pověřených pracovníků pro
jiné situace, než které popisuje tento zákon
(tj. poskytování informací zveřejněním
anebo na konkrétní žádost).
k § 15
Postup poskytnutí informací musí být
stanoven tak, aby umožnil jednak jednoduché poskytnutí
informace (např. na počkání ústně,
formou kopie, nahlédnutím do spisu apod., formou
veřejného vystoupení představitele
povinného subjektu, zejména na tiskové konferenci),
jednak poskytnutí rozsáhlejší či
složitější informace na základě
žádosti. Proto se stanoví dva postupy, jednoduchý
bez řízení a postup s řízením.
Pro účely statistické se stanoví povinnost
vést nejjednodušší evidenci o podaných
žádostech a jejich vyřízení,
i když neprobíhá řízení.
Stanoví se, že o řízení musí
být veden protokol. Jeho součástí
jsou pouze nejnutnější údaje, umožňující
přezkoumání, zda právo na informace
nebylo ukráceno, a aby byla jednoznačná osobní
odpovědnost za vyřízení žádosti.
Omezení či odepření informace, byť
oprávněné, je zásahem do ústavního
práva, proto se výslovně stanoví povinnost
zdůvodnit je.
Další ustanovení zvyšuje osobní
odpovědnost osob, rozhodujících o řízení.
k § 16
Pro podání žádosti se připouštějí
téměř všechny způsoby podání.
Formulace umožňuje, aby žádost, vznesenou
při veřejném vystoupení, kterou není
možné vyřídit ihned (např. některou
otázku, položenou byť i písemně
na tiskové konferenci), nebylo nutné jakkoliv evidovat
a dále se jí zabývat. Předpokládá
se, že neuspokojený žadatel může
zvolit další způsob podání žádosti.
Zároveň se nebrání, aby povinný
subjekt z vlastní vůle takovou žádost
vyřídil.
Dále se stanoví začátek lhůt
pro vyřízení žádosti.
Žádost musí mít určité
náležitosti. Formulace "kdo ji činí"
nevyžaduje nutně zjišťování
či ověřování totožnosti,
zejména při vyřízení na počkání
(žádost může podat kdokoliv). Určité
upřesnění však může být
požadováno buď kvůli vznikajícímu
závazku zaplatit poplatek za poskytnutí informace,
anebo z důvodů statistického zjišťování.
Účel použití se uvádí
jen, pokud žadatel na jeho základě nárokuje
snížení poplatků.
Pro zpoplatnění poskytování informací
byla zvolena forma správních poplatků bez
přímého vztahu ke skutečným
nákladům na vyřízení jednotlivé
žádosti (nejvíce slučitelná se
současným právním řádem).
Proto se brání možnosti vyhnout se jejich placení
slučováním žádostí. Předkladatel
je skeptický k možnosti legislativně definovat,
kdy požadované informace souvisejí. Je na povinném
subjektu, aby rozhodl, o kolik žádostí se ve
skutečnosti jedná. Žadatel, pokud se domnívá,
že jeho právo na informace bylo ukráceno nepřiměřenými
poplatky, se může bránit soudně. Soudní
praxe stanoví, kdy jde o nesouvisející žádosti.
Ukládá se povinnost pomoci žadateli odstranit
nedostatky žádosti. Dále se stanoví
postup, který vede k povinnosti vyřídit žádost,
i kdyby nebyly odstraněny její nedostatky. Tento
postup, odlišný např. od správního
řízení, kdy se rozhoduje ve věci,
je pro řízení o pouhém poskytnutí
informace namístě proto, aby toto právo nebylo
nikdy omezeno z povrchních důvodů. Následky
se však přenášejí na žadatele.
Pro zjednodušení se povinnost vydat potvrzení
o přijetí žádosti stanoví jen
tehdy, pokud to žadatel chce. Žadatel nemusí
vědět, jak rozsáhlá bude odpověď
na jeho žádost. Proto se pro jeho ochranu stanoví
(pokud to chce), že povinný subjekt potvrdí
i předpokládanou výši poplatku.
Oproti správnímu řízení není
povinný subjekt povinen předat žádost
tomu, komu přísluší, stačí,
když o příslušnosti uvědomí
žadatele. Formulace mu však nebrání tak
postupovat z vlastní vůle.
k § 17
Pro přehlednost řízení se stanoví
jeho postup. Zavádí se možnost vyžádat
si informace od jiného subjektu a jeho povinnost tomu vyhovět.
Aby se předešlo nevhodnému výkladu laicky
formulované žádosti proti zájmu žadatele,
uvádí se povinnost povinného subjektu tomu
aktivně předcházet.
Podobně jako v obchodních vztazích se stanoví,
že podstatná změna finanční stránky
žádosti je možná jen tehdy, pokud sní
žadatel vysloví souhlas. Podstatným překročením
se zpravidla míní 10%.
k § 18
Pro zvolení technického způsobu poskytnutí
informace se ponechává široký prostor,
přednost však má způsob navržený
žadatelem. Zvolí se zpravidla způsob, kterým
byla žádost podána. Povinný subjekt
má však možnost prosadit i takový způsob
poskytnutí, který je pro něj technicky přijatelný.
Aby nedocházelo ke sporům o dostatečnost
vyřízení žádosti, stanoví
se taxativně pouze čtyři přípustné
způsoby rozhodnutí, jak žádost vyřídit.
Pro plnou možnost realizovat ústavní právo
se dále se stanoví jako nezbytná součást
rozhodnutí povinnost rozhodnutí odůvodnit
a poučit žadatele o jeho dalších možnostech.
Stanoví se právní fikce odepření,
překonávající nečinnost povinného
subjektu ve prospěch dalších možností
žadatele.
Stejně se stanoví ve prospěch žadatele
okamžik, kdy se může obrátit na soud s
opravným prostředkem.
k § 19
Pro ochranu proti nesprávnému rozhodnutí
povinného subjektu se navrhují, stejně jako
ve správním řízení, právní
možnosti podle správního řádu
a občanského soudního řádu.
k § 20
Pro návrh lhůt vycházel předkladatel
jednak ze srovnání se správním řádem,
jednak z mezinárodního srovnání, a
v přechodných ustanoveních pak i ze současného
stavu veřejné správy v ČR. Správní
řád, kde se rozhoduje ve věci i na základě
dokazování, používá lhůtu
30 dní. Při poskytování informací
jde toliko o poskytnutí již hotových, popřípadě
uspořádaných údajů. Proto je
navrhována lhůta výrazně kratší.
Mezinárodní srovnání ukazuje, že
ve vyvinutých informatických společnostech
se považují za reálné lhůty minimální
(Švédsko - prakticky ihned, USA - 10 dní,
Velká Británie - co nejdříve, nejdéle
do 30 dní). To je další důvod pro lhůtu
výrazně kratší než 30 dní.
Konečně s ohledem na současný stav
se v přechodných ustanoveních navrhuje, aby
první dva roky byly tyto lhůty výrazně
delší - 20 a 15 dní.
Lhůta pro odvolání, které probíhá
podle správního řádu, se zde výslovně
stanoví, aby žadatel nebyl neúměrně
dlouho ponechán v nejistotě.
Stejně jako ve správním řízení
je možné ze závažných důvodů
lhůtu prodloužit na dvojnásobek. Oproti správnímu
řádu se však zde taxativně uvádějí
přípustné závažné důvody.
Aby nedocházelo k různým pojetím počítání
lhůt (zda se počítají dny pracovního
klidu apod.), přebírá se způsob, stanovený
správním řádem.
k § 21
V problematice poplatků se řeší jednak
částečné krytí nákladů
na poskytování informací (nutno si však
uvědomit, že do určité míry jsou
tyto náklady hrazeny už daňovou povinností),
jednak ochrana povinných subjektů před nadměrnou
zátěží zbytečnými požadavky.
Využití správních poplatků maximálně
zvýrazňuje princip rovnosti při realizaci
práva na informace.
Zpoplatňuje se pouze takové poskytnutí informace,
při kterém žadatel informaci obdrží
na nějaké formě nosiče (fotokopie,
opis, písemná informace). Všechny informace,
poskytnuté jinak (zejména ústně, ale
i nahlédnutím do spisu, umožněním
pořídit si výpis apod.) jsou bezplatné.
Stanoví se dvě výše poplatků:
1) Za poskytnutí stránky (kopie, opisu, výpisu,
písemné informace, přepsání
souboru na nosič dat apod.) poplatek 3 koruny, tj. ve výši
zhruba dvojnásobku běžné ceny. 2) Za
práci, nutnou při vytvoření požadované
informace formou písemné informace poplatek 150
korun za vyřízení jednotlivé žádosti.
Zde jde o všechny případy, kde nepostačí
pouhé přepsání či kopírování
již existujících informací, ale kde
je třeba existující informace třídit,
vybírat, komentovat či přímo formulovat
apod.
Pro stanovení těchto poplatků je v části
druhé navrhována přímá novela
zákona o správních poplatcích.
Pro využití elektronických médií,
v nichž pojmy jako stránka či kopie mají
poněkud jinou povahu, než je běžně
zvykem, se stanoví potřebné podrobnosti.
k § 22
K ústavnímu právu na informace nutně
patří i možnost veřejně sledovat,
jak se daří ho realizovat. Proto se podobně
jako v jiných národních právních
řádech (USA, Francie) stanoví způsob,
kterým toho lze dosáhnout. Předkladatel zvolil
jiný způsob, než povinné poskytování
souhrnných zpráv některému z ústředních
orgánů, a volí cestu pouhé povinnosti
zprávu zveřejnit. Důsledek takového
opatření v demokratické společnosti
považuje za dostatečný.
Náležitosti zprávy jsou stanoveny v rozsahu
běžném v jiných zemích.
k § 23
Použití správních poplatků i
pro oblast, která není typicky správním
úkonem, a vztahuje se i např. na vlastní
působnost některých povinných subjektů
(zejm. obce) vychází např. z toho, že
i dnes se tento zákon vztahuje i např. na poplatky
vybírané Státním archivem, tedy v
oblasti věcně blízké poskytování
informací.
Zdůvodnění poplatků je uvedeno u příslušného
ustanovení. Navrhuje se zavést pro účely
poskytování informací nové položky
sazebníku v příloze zákona o správních
poplatcích.
Poplatky přinesou příjem státního rozpočtu, přinejmenším rozdílem mezi skutečnou cenou kopie a výši poplatku. Povinné subjekty budou zpětně nárokovat příjem z veřejných rozpočtů na krytí nákladů, které jim s poskytováním informací nastanou.
Podobně jako v jiných zemích se navrhuje,
aby ti žadatelé, kteří žádají
informace proto, aby je dále šířili
a poskytovali, byli zvýhodněni snížením
poplatku, protože tak sami realizují část
státní politiky v oblasti svobody informací.
k § 24
Navrhuje se zavést sankci za porušení povinností,
stanovených na základě práva na informace.
Již dnes je možné nejzávažnější
porušení sankcionovat na základě ustanovení
trestního zákona o maření úkolu
veřejného činitele z nedbalosti. Většina
problematických jednání má však
povahu na úrovni přestupku. Proto se navrhuje přestupek,
typově blízký již existujícímu
přestupku podle § 21a (porušení povinnosti
stanovené pro výkon některých funkcí
zákonem 451/1991 Sb.,) kde jde o uvedení nesprávných
či neúplných údajů, zatajení
údajů ad. Proto se stanoví i pokuta ve stejné
výši jako u uvedeného existujícího
přestupku. Protože poskytování informací
je důležitou součástí funkce
povinného subjektu a její ohrožení významně
poškozuje vztah veřejnosti k veřejné
správě, navrhuje se zároveň možnost
uložit sankci zákazu činnosti.
k § 25
S ohledem na současný stav veřejné
správy se stanoví jednak odklad těch povinností,
které povinné subjekty může zatížit
nejvíce, a jednak se pro první dva roky stanoví
výrazné prodloužení lhůt.
k § 26
Jak už vyplynulo z příslušných
ustanovení, řízení podle tohoto zákona
musí být pružnější a rychlejší,
než obecné správní řízení.
Proto se na ně správní řád
nevztahuje. Avšak tam, kde je to vhodné, se pro jednotnost
právního řádu režim podle správního
řádu používá.
K účinnosti: silná kritika orgánů
EU a kritický nedostatek úpravy tohoto ústavního
práva vede předkladatele k názoru, že
uvedení zákona do praxe nesnese odkladu. Zároveň
však vědomí problémů, které
to nutně přinese, vede k devítiměsíčnímu
odkladu, doplněnému ještě dalšími
odklady uvedenými v přechodných ustanoveních.
Návrh zákona s vyznačením změn
a doplnění:
(doplněný text je vyznačen podtrženě)
Jde o nový zákon.
Zákon č. 368/1992 Sb., o správních
poplatcích, se včetně poznámek pod
čarou doplňuje takto:
Tento zákon upravuje správní poplatky (dále
jen "poplatky") vyměřované a vybírané
orgány státní správy České
republiky, obcemi při výkonu přenesené
působnosti,1) popřípadě právnickými
osobami, pokud vykonávají státní správu
na základě přenesené působnosti
podle zvláštních předpisů18,
Rejstříkem trestů a státními
archivy (dále jen "správní orgán")
a dalšími osobami, kterým to ukládá
zvláštní zákon [např.
§ 21 zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích
(obecních zřízení), ve znění
pozdějších předpisů, § 15
zákona ČNR č. 97/1974 Sb., o archivnictví,
ve znění zákona ČNR č. 343/1992
Sb., § 33 zákona č. 61/1964 Sb., o rozvoji
výroby].
2. dosavadní text se nemění, doplňují
se nové položky, uvedené v návrhu.
Zákon č. 200 /1990 Sb. o přestupcích
se mění a doplňuje takto:
1. dosavadní text se nemění, doplňují
se nová ustanovení, uvedená v návrhu.
(1) Přestupky podle § 49 odst. 1 písm. b) a
d) a přestupky podle § 50 spáchané mezi
blízkými osobami, jakož i přestupky
podle § 49 odst. 1 písm. a) a podle §21b
se projednávají jen na návrh postižené
osoby, jejího zákonného zástupce nebo
opatrovníka (dále jen "navrhovatel").
(2) U přestupku, který lze projednat jen na návrh,
lze návrh podat příslušnému správnímu
orgánu nejpozději do tří měsíců
ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o přestupku
nebo o postoupení věci orgánem činným
v trestním řízení. V návrhu
musí být uvedeno, kdo je postiženou osobou,
koho navrhovatel označuje za pachatele a kde, kdy a jakým
způsobem měl být přestupek spáchán.
(3) Vyjde-li v řízení o přestupku
podle § 49 odst. 1 písm. b) a d) nebo přestupku
podle § 50 zahájeném na návrh najevo,
že skutek nebyl spáchán mezi osobami blízkými,
pokračuje se v řízení z úřední
povinnosti.
(4) Osobou blízkou se rozumí příbuzný
v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec,
sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném
nebo obdobném se pokládají za osoby sobě
navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu,
kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem
pociťovala jako újmu vlastní.