Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

(1) Na živém člověku lze provádět ověřování nových poznatků z oblasti prevence, diagnostiky a léčení nemocí použitím metod, které dosud nebyly v klinické praxi zavedeny (dále jen "nezavedené metody"). Ověřování nezavedených metod lze provádět pouze za předpokladu, že

a) pacient, na němž má být nezavedená metoda ověřována, dal po předchozím poučení lékařem o povaze, způsobu aplikace, trvání a účelu nezavedené metody, jakož i o možném nebezpečí s ní spojeném, písemný souhlas s ověřováním nezavedené metody,

b) lze očekávat, že nezávadná metoda přinese příznivé výsledky ve prospěch pacienta, na němž má být ověřována, a lze důvodně předpokládat, že se po úspěšném ověření stane novým způsobem prevence, diagnostiky a léčení,

c) ověření nezavedené metody nelze dosáhnout jiným způsobem,

d) nehrozí opodstatněné nebezpečí, že následkem ověřování nezavedené metody dojde k dlouhodobému nebo vážnému poškození zdraví pacienta, na němž má být nezavedená metoda ověřována.

(2) Ověřování nezavedených metod nelze provádět na osobách ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody, v základní vojenské službě, náhradní službě a civilní službě, na nezletilých osobách, osobách s omezenou způsobilostí k právním úkonům a osobách zbavených způsobilosti k právním úkonům.

(3) Pokud bude při ověřování nezavedených metod použito lékařské ozáření, postupuje se podle zvláštních předpisů [§ 7 zákona č. 18/1997 Sb. § 34 vyhlášky Státního úřadu pro jadernou bezpečnost č. 184/1997 Sb., o požadavcích na zajištění radiační ochrany.].

(4) Ověřování nezavedených metod může provádět pouze poskytovatel lůžkové péče, a to na základě předchozího písemného souhlasu, který uděluje na jeho žádost ministerstvo na základě vyjádření etické komise ministerstva (§ 90 odst. 1 písm. g)). Žádost o udělení souhlasu musí obsahovat

a) zdůvodnění účelnosti ověření nezavedené metody včetně potřebné dokumentace,

b) zprávu o výsledcích získaných laboratorním výzkumem, pokusy na zvířatech nebo jiným předklinickým výzkumem, včetně dokumentace,

c) podrobný plán ověření nezavedené metody,

d) návrh pracoviště, kde má být nezavedená metoda ověřována s uvedením jmen zdravotnických pracovníků, kteří ji mají ověřovat, popřípadě její ověřování řídit,

e) přehled současných poznatků o řešeném problému včetně poznatků získaných ze zahraničí,

f) objektivní posouzení rizika, které by mohlo vzniknout při ověřování nezavedené metody,

g) informativní údaje o okruhu pacientů, na nichž má být nezavedená metoda ověřována.

(5) Zdravotničtí pracovníci, kteří řídí ověřování nezavedené metody, musí mít ukončené specializační vzdělání v příslušném nástavbovém oboru (§ 66 až § 68) nebo funkční specializaci (§ 76).

(6) Poskytovatel ověřující nezavedenou metodu je v průběhu jejího ověřování povinen podávat ministerstvu ve lhůtách, které stanovilo, zprávy o jednotlivých etapách ověřování; zároveň je povinen neprodleně přerušit nebo zastavit ověřování nezavedené metody, vznikne-li opodstatněná pochybnost, že nezavedená metoda nepřinese předpokládaný výsledek nebo že její ověření by mohlo vést k dlouhodobému nebo vážnému poškození zdraví pacienta, na němž je ověřována.

(7) Na závěr ověřování nezavedené metody předloží poskytovatel provádějící ověřování ministerstvu závěrečnou zprávu o výsledku ověřování, ve které zároveň posoudí nezavedenou metodu z hlediska možnosti její ochrany osvědčením na nový způsob prevence, diagnostiky a léčení lidí podle zvláštního předpisu [Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 331/1991 Sb., o osvědčeních na nové způsoby prevence, diagnostiky a léčení lidí.].

(8) Ministerstvo může odejmout souhlas vydaný podle odstavce 4, pokud poskytovatel poruší podmínky stanovené v odstavci 1 a 2 nebo povinnosti stanovené v odstavci 7.

(9) Na udělování nebo odejmutí souhlasu ministerstva s ověřováním nezavedených metod se nevztahují obecné předpisy o správním řízení.

(1) Povinností poskytovatele je zajistit:

a) poskytování zdravotní péče odpovídající zdravotním potřebám pacienta s využitím dostupných prostředků v souladu s poznatky lékařské vědy a v souladu s rozhodnutím o oprávnění podle tohoto zákona;

b) poskytování zdravotní péče výlučně prostřednictvím zdravotnických pracovníků způsobilých k právním úkonům a bezúhonných; za bezúhonnou se pro účely tohoto zákona považuje fyzická osoba, která nebyla pravomocně odsouzena pro trestný čin v souvislosti s poskytováním zdravotní péče;

c) poskytování zdravotní péče v prostorách uvedených v rozhodnutí o oprávnění; to se netýká návštěvní služby, poskytování domácí ošetřovatelské péče a odborné přednemocniční neodkladné péče;

d) pohotovostní služby;

e) uzavření pojistné smlouvy pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou pacientům v souvislosti s poskytováním zdravotní péče; poskytovatel, který je rozpočtovou nebo příspěvkovou organizací, postupuje podle zvláštního přepisu [§ 54 odst. 2 vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 205/1991 Sb., o hospodaření s rozpočtovými prostředky státního rozpočtu České republiky a o finančním hospodaření rozpočtových a příspěvkových organizací.]; pojištění musí trvat po celou dobu trvání oprávnění podle tohoto zákona;

f) aby před poskytnutím zdravotní péče byli pacienti informováni o druhu, rozsahu a podmínkách poskytované zdravotní péče a o výši případné přímé finanční úhrady, s výjimkou případů, kdy vzhledem k jejich zdravotnímu stavu není možné tuto informaci poskytnout; obdobně je třeba informovat i právnické osoby, jde-li o poskytování pracovně lékařské péče, kterou hradí; po provedení zdravotního výkonu za přímou finanční úhradu je nutno vystavit účetní doklad o druhu a rozsahu poskytnuté zdravotní péče a výši přímé finanční úhrady; tento doklad se vystavuje bezplatně;

g) vedení a uchovávání zdravotnické dokumentace a nakládání s ní;

h) podávání informací a povinných hlášení podle zvláštních předpisů5)^, podávání povinných hlášení národním a centrálním zdravotním registrům; národními nebo centrálními zdravotními registry se rozumí evidence pacientů s vybranými společensky závažnými onemocněními a chorobnými stavy, sloužící pro diagnostické a léčebné účely a sledování vývoje, příčin a důsledků těchto onemocnění a stavů, a evidence dárců krve, tkání a orgánů;

i) spolupráci s orgány ochrany veřejného zdraví podle zvláštních

předpisů;

j) spolupráci s jinými poskytovateli zdravotní péče, vyžaduje-li to zdravotní stav a zájem pacienta nebo zájem právnické osoby, včetně poskytování a předávání potřebných informací nezbytných k zajištění návaznosti zdravotní péče;

k) na výzvu zdravotnické záchranné služby účast zdravotnických pracovníků na zdravotní péči při hromadných nehodách, otravách a přírodních katastrofách;

l) poskytování první pomoci při ohrožení života nebo při vážném ohrožení zdraví;

m) přijetí pacienta do lůžkové péče, jestliže by odložením přijetí byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo jeho zdraví nebo jestliže jde o porod a dále v případě povinného léčení;

n) vstup pověřeným zaměstnancům správních úřadů a orgánům ochrany veřejného zdraví za účelem zjišťování podkladů potřebných k zabezpečení výkonu státní správy a dalším fyzickým osobám v souvislosti s výkonem činností podle tohoto nebo zvláštního zákona [Např. § 77 odst. 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Zákon č. 220/1991 Sb.] do prostor, které slouží k poskytování zdravotní péče, a do prostor s nimi provozně souvisejících; pověření zaměstnanci a další fyzické osoby jsou povinni zachovávat mlčenlivost ve stejném rozsahu jako zdravotničtí pracovníci;

o) splnění povinností uvedených v § 23 odst. 6 odst. 6 až 8;

p) časový rozsah a organizaci zajišťování zdravotní péče (ordinační nebo provozní dobu, organizační řád, provozní řád), a ceny zdravotní péče nehrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění;

r) ustavení etické komise, pokud má být ve zdravotnickém zařízení prováděno klinické hodnocení léčiv, a zajistit podmínky pro jeho činnost podle zvláštního zákona [§ 33 až 38 zákona č. 79/1997 Sb.].

(2) Rozsah a časové rozmezí povinných hlášení podle odstavce 1 písm. h) a způsob jejich podávání stanoví ministerstvo vyhláškou.

(1) Zdravotničtí pracovníci jsou povinni:

a) poskytovat zdravotní péči v rozsahu odpovídajícím jejich způsobilost k výkonu zdravotnického povolání nebo odborné způsobilosti s využitím dostupných prostředků a v souladu s poznatky lékařské vědy;

b) řídit se při poskytování zdravotní péče etickými principy;

c) prokázat svou bezúhonnost na základě výpisu z rejstříku trestů, který není starší tří měsíců;

d) poskytovat neprodleně první pomoc každému, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo zdraví, a není-li pomoc včas dosažitelná obvyklým způsobem, a zajistit mu podle potřeby další odbornou péči;

e) poučit pacienta a osoby blízké pacientovi v souladu s § 42;

f) vést zdravotnickou dokumentaci podle tohoto zákona;

g) převzít a řádně plnit i mimořádné zdravotnické úkoly uložené mu dočasně v důležitém obecném zájmu;

h) zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděl v souvislosti s výkonem svého povolání, s výjimkou případů, kdy skutečnost sděluje se souhlasem pacienta, a případů, kdy skutečnost sděluje bez souhlasu pacienta podle odstavce 3; povinnost zachovávat mlčenlivost se dále nevztahuje na povinná hlášená a na sdělování údajů ze zdravotnické dokumentace uvedené v § 48 odst. 8.

(2) Povinnosti uvedené v písmenech c) a g) se vztahují i na zdravotnické pracovníky, kteří nevykonávají zdravotnické povolání, a na žáky a studenty připravující se na výkon zdravotnického povolání.

(3) Zdravotničtí pracovníci jsou dále povinni sdělit i bez souhlasu pacienta orgánům příslušným podle zvláštních předpisů skutečnosti, o nichž se dozvěděli v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, a to

a) okolnosti, z nichž vyplývá důvodné podezření na týrání, zneužívání, zanedbávání dětí nebo jiné jednání ohrožující jejich tělesný a duševní vývoj, zdraví nebo život; obdobně postupují, jde-li o takové jednání vůči osobám, které byly zbaveny nebo omezeny ve způsobilosti k právním úkonům, nebo o jednání vůči jiným bezmocným osobám,

b) okolnosti, z nichž vyplývá důvodné podezření, že na sebevraždě nebo sebevražedném pokusu mohla mít účast druhá osoba,

c) přijetí nemocného, u něhož nelze zjistit totožnost,

d) přijetí nemocného, u něhož byla zjištěna otrava toxickými látkami a je důvodné podezření, že její zdroj může ohrozit další osoby.

(1) Zdravotnický pracovník, kterého si pacient zvolil podle § 41 odst. 2, může odmítnout přijetí pacienta do své péče, pokud

a) by přijetím bylo překročeno jeho únosné pracovní zatížení tak, že by nebyl schopen zajistit zdravotní péči o pacienta,

b) by vzdálenost místa trvalého nebo přechodného pobytu pacienta neumožňovala výkon návštěvní služby,

c) není dostatečně kvalifikován pro poskytování požadované nebo předpokládané zdravotní péče.

(2) Důvody odmítnutí podle odstavce 1 posuzuje zvolený zdravotnický pracovník, který každé odmítnutí převzetí pacienta do své péče písemně potvrdí pacientovi. Zdravotnický pracovník nesmí odmítnout

a) pacienta ze spádového území stanoveného v rozhodnutí o oprávnění,

b) poskytnutí neodkladné zdravotní péče.

(1) Poskytovatelé jsou povinni vést zdravotnickou dokumentaci, která se vztahuje ke konkrétním osobám a která je součástí informačního systému podle zvláštního zákona [Zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech.], pokud není dále stanoveno jinak, a která obsahuje základní údaje o pacientovi, o jeho onemocnění, o průběhu vyšetření a léčení a o dalších významných okolnostech souvisejících s jeho zdravotním stavem a s postupem zdravotnického zařízení při poskytování zdravotní péče. Za zdravotnickou dokumentaci se považuje také další pomocná dokumentace obsahující údaje o pacientovi, a dále také obrazové, zvukové a další záznamy.

(2) Při vedení zdravotnické dokumentace se neposkytují zprávy podle zvláštního zákona [§ 17 písm. l) zákona č. 256/1992 Sb.] a nevzniká povinnost registrace podle zvláštního zákona [§ 26 zákona č. 256/1992 Sb.].
(3) Údaje obsažené ve zdravotnické dokumentaci musí být vedeny v listinné formě. Údaje ze zdravotnické dokumentace mohou být shromažďovány a zpracovány počítačově pouze při dodržení zásad stanovených vyhláškou ministerstva. Údaje ze zdravotnické dokumentace, které vznikly zápisem na paměťové médiu výpočetní techniky musí být současně vedeny v listinné formě, opatřeny datem a podpisem fyzické osoby, která zápis provedla a zařazeny do dokumentace pacienta. Údaje ze zdravotnické dokumentace lze přepsat z listinné formy na paměťové médium výpočetní techniky za podmínky uchování listinného záznamu.

(4) Do zdravotnické dokumentace mohou nahlížet:

a) ošetřující zdravotničtí pracovníci a zdravotničtí pracovníci poskytující návaznou zdravotní péči;

b) pověření členové Komory při šetření případů podléhajících disciplinární pravomoci příslušné Komory;

c) revizní lékaři a další odborní pracovníci zdravotních pojišťoven podle zvláštního zákona [§ 77 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění.];

d) soudní znalci v rozsahu nezbytném pro vypracování zadaného znaleckého posudku;

e) lékaři pověření orgány státní správy vyřizováním konkrétních stížností a návrhů na přezkoumání v rozsahu vyplývajícím ze stížnosti nebo návrhu na přezkoumání;

f) lékaři Státního úřadu pro jadernou bezpečnost [§ 3 odst. 2 písm. h) zákona č. 18/1997 Sb.];

g) členové znaleckých komisí;

h) pověření zdravotničtí pracovníci orgánu ochrany veřejného zdraví;

i) lékaři orgánů sociálního zabezpečení při posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti pro účely dávek a služeb sociálního zabezpečení1), důchodového pojištění2), státní sociální podpory3), lékaři úřadů práce pro účely zaměstnanosti a lékaři okresních úřadů pro účely civilní služby; povinnosti poskytovatelů vůči orgánů sociálního zabezpečení ve věcech zdravotnické dokumentace stanoví zvláštní zákon [§ 16 odst. 1 zákona ČNR č. 582/1991 Sb.].

(5) V případě zániku poskytovatele jsou pověření pracovníci orgánu, který vydal oprávnění k poskytování zdravotní péče podle tohoto zákona, povinni převzít zdravotnickou dokumentaci a uschovat ji až do předání novému poskytovateli; převzetí zdravotnické dokumentace neprodleně oznámí pacientům, o jejichž zdravotním stavu je vedena. Zdravotnickou dokumentaci lze předat novému poskytovateli pouze se souhlasem pacienta, o jehož zdravotním stavu je vedena.

(6) Za účelem převzetí zdravotnické dokumentace podle předchozího odstavce jsou pověření pracovníci oprávněni vstupovat do objektů zdravotnických zařízení.

(7) Poskytovatel a jeho zaměstnanci jsou povinni chránit údaje ze zdravotnické dokumentace před zneužitím; ustanovení o povinnosti mlčenlivosti stanovená zákonem nejsou dotčena.

(8) Údaje ze zdravotnické dokumentace potřebné pro povinná hlášení prováděná podle tohoto zákona jeho prováděcích předpisů a zvláštních předpisů se poskytují bezplatně.

(9) Uchovávání a skartace zdravotnické dokumentace se řídí zvláštními předpisy [Zákon ČNR č. 97/1974 Sb., o archivnictví, ve znění zákona č. 343/1992 Sb.]. Za uchovávání zdravotnické dokumentace a její skartaci odpovídá poskytovatel. Náležitosti, obsah a způsob vedení zdravotnické dokumentace, její zpracovávání, zacházení s ní a skartační plán stanoví ministerstvo vyhláškou.

(1) Asistovanou reprodukcí se rozumí veškeré léčebné postupy a metody vyžadující manipulaci s vajíčky a spermiemi (dále jen "zárodečné buňky") a s embryi včetně jejich uchovávání. Těmito léčebnými postupy a metodami jsou:

a) přenos embrya do pohlavních orgánů ženy;

b) zavedení vajíčka a spermií do pohlavních orgánů ženy;

c) zavedení kapacitovaných spermií do dutiny děložní ženy.

(2) Asistovanou reprodukci je možno provést se souhlasem obou manželů nebo partnerů na základě jejich písemné žádosti, jestliže je málo pravděpodobné nebo zcela vyloučené, aby žena otěhotněla se svým manželem nebo partnerem přirozeným způsobem nebo jestliže existuje prokazatelné riziko přenosu dědičné choroby.

(3) Metody asistované reprodukce je možné aplikovat u ženy ve věku od 18 do 48 let a u muže ve věku od 18 let, pokud tomu nebrání jejich zdravotní stav.

(4) Lékař provádějící odběr zárodečných buněk a lékař provádějící asistovanou reprodukci je před provedením těchto výkonů povinen podat osobám, jimž mají být tyto výkony provedeny, úplné poučení o povaze výkonů a jejich možných rizicích a informaci o všech závažných okolnostech souvisejících s asistovanou reprodukcí.

(5) Při asistované reprodukci lze použít též spermie a vajíčko anonymních dárců; spermie anonymního dárce lze použít pouze u manželského páru.

(6) Dárce je povinen podrobit se potřebným vyšetřením včetně vyšetření genetického, vyšetření na přítomnost protilátek virového hepatitidy, anti-HIV protilátek a sexuálně přenosné nemoci.

(7) Zárodečné buňky a embrya mohou být použity pouze pro asistovanou reprodukci a s písemným souhlasem dárce. Právo nakládat s odebranými zárodečnými buňkami dárce má zdravotnické zařízení, které odběr provedlo.

(8) Za darované zárodečné buňky (spermie a vajíčka) se neposkytuje finanční ani materiální úhrada. Dárci přísluší úhrada výdajů, které vznikly v souvislosti s odběrem. Tyto výdaje hradí před provedením asistované reprodukce pacient, kterému má být tento výkon proveden.

(9) Zdravotničtí pracovníci jsou povinni zachovat vzájemnou anonymitu dárce a příjemce a vzájemnou anonymitu dárce a dítěte narozeného z asistované reprodukce.

(10) Zdravotnická zařízení jsou povinna hlásit Národnímu zdravotnímu registru asistované reprodukce výkony asistované reprodukce a dosažená klinická těhotenství.

(1) Sterilizace je zdravotní výkon, který zabraňuje plodnosti bez odstranění nebo poškození pohlavních žláz; lze ji provést ze zdravotních důvodů (dále jen "sterilizace ze zdravotních důvodů") nebo na žádost pacienta z důvodu plánovaného rodičovství (dále jen "dobrovolná sterilizace"). Zdravotní důvody, pro které lze provést sterilizaci, a náležitosti žádosti o provedení sterilizace stanoví ministerstvo vyhláškou.

(2) Sterilizaci ze zdravotních důvodů lze provést pouze s písemným souhlasem pacienta, u něhož jsou dány zdravotní důvody. Sterilizaci osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům [§ 10 odst. 1 občanského zákoníku.] lze provést pouze ze zdravotních důvodů a s písemným souhlasem jejího zákonného zástupce.

(3) Dobrovolnou sterilizaci lze provést pacientům starším 25 let, nebrání-li jejímu provedení závažné zdravotní důvody.

(4) Žádost o provedení dobrovolné sterilizace se podává písemně

a) odbornému lékaři v oboru chirurgie nebo urologie, který provádí sterilizaci mužů,

b) odbornému ženskému lékaři, který provádí sterilizaci žen;

pracoviště, na kterých je sterilizace prováděna, musí být pro její provedení vybavena.

(5) Lékař posoudí žádost a provede sterilizaci, jsou-li splněny podmínky pro její provedení, uvedené v odstavcích 2 až 4.

(6) Před provedením sterilizace je lékař povinen poskytnout žadateli úplné poučení o povaze výkonu, jeho trvalých následcích a možných rizicích.

(7) Náklady za provedení dobrovolné sterilizace hradí žadatel. V případě, že po provedení sterilizace na žádost žadatel požaduje provedení refertilizační operace, popř. provedení některé z metod asistované reprodukce, hradí náklady spojené s provedením těchto zdravotních výkonů.

(1) Za kastraci se pro účely tohoto zákona považuje zdravotní výkon, kterým se odstraní pohlavní žlázy u mužů.

(2) Kastraci lze provést muži staršímu 18 let, který je z důvodu lékařsky ověřeného sklonu páchat sexuální delikty nebezpečný svému okolí nebo který trpí svými sexuálně deviantními sklony, na jeho žádost a po schválení odbornou komisí; odbornou komisi tvoří právník, nejméně dva lékaři se specializací v příslušném oboru a další dva lékaři nezúčastnění na provádění lékařského zásahu.

(3) Žádost o provedení kastrace se podává písemně zdravotnickému zařízení, které je k provádění kastrací oprávněno.

(4) Při podání žádosti je zdravotnické zařízení povinno poskytnout žadateli úplné poučení o povaze výkonu a jeho možných rizicích.

(1) Pacientovi staršímu 18 let s plnou způsobilostí k právním úkonům, u něhož bylo na základě odborných vyšetření spolehlivě prokázáno transsexuální zaměření, lze na jeho žádost provést léčebné zákroky směřující ke změně pohlaví.

(2) Změnu pohlaví chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce (dále jen "úplná změna pohlaví") lze provést pacientovi staršímu 21 let s plnou způsobilostí k právním úkonům, který dosáhl schopnosti trvale žít v opačné sexuální roli, na jeho žádost a po schválení odbornou komisí; odbornou komisi tvoří právník, nejméně dva lékaři se specializací v příslušném oboru a další dva lékaři nezúčastnění na provádění lékařského zásahu.

(3) Léčebné zákroky směřující ke změně pohlaví a úplnou změnu pohlaví nelze provést pacientovi, který trpí těžkou psychopatií, psychózou (zejména paranoidní), závislostí na alkoholu, drogovou závislostí, je neschopen trvale žít v opačné sexuální roli, a pacientovi, který žije v manželství. U pacientů, kteří jsou rodiči (osvojiteli) nezletilých dětí (osvojenců) se léčebné zákroky směřující ke změně pohlaví a úplná změna pohlaví zpravidla neprovádějí.

(4) Žádost o provedení léčebných zákroků směřujících ke změně pohlaví a žádost o úplnou změnu pohlaví se podává písemně zdravotnickému zařízení, které je k provádění těchto zdravotních výkonů vybaveno.

(5) Při podání žádosti je lékař povinen poskytnout žadateli úplné poučení o povaze výkonu a jeho možných rizicích.

(6) Pacient, kterému byla provedena úplná změna pohlaví, musí požádat o změnu zápisu jména, příjmení a pohlaví v matrice [§ 20 odst. 1 zákona č. 268/1949 Sb., o matrikách, ve znění pozdějších předpisů.]; svou žádost doloží potvrzením odborného lékaře v oboru sexuologie o provedené úplné změně pohlaví.

(1) Psychochirurgický výkon je neurochirurgický výkon, který se provádí k odstranění nebo zmírnění psychopatologických příznaků.

(2) Psychochirurgický výkon lze provést pacientovi, u něhož byly lékařsky ověřeny psychopatologické příznaky, na jeho žádost a po schválení odbornou komisí; odbornou komisi tvoří právník, nejméně dva lékaři se specializací v příslušném oboru a další dva lékaři nezúčastnění na provádění lékařského zásahu.

(3) Žádost o provedení psychochirurgického výkonu se podává písemně zdravotnickému zařízení, které je vybaveno pro stereotaktickou a funkční neurochirurgii.

(4) Při podání žádosti je zdravotnické zařízení povinno poskytnout žadateli úplné poučení o povaze výkonu a jeho možných rizicích.

(1) Odběry krve a jejích složek (dále jen "krev") od fyzických osob darujících krev (dále jen "dárce krve"), zpracování a skladování krve provádějí pouze zdravotnická zařízení transfúzní služby.

(2) Dárcem krve může být fyzická osoba do 65 let věku; ve výjimečných případech se může stát dárcem krve též fyzická osoba nad 65 let věku na základě posudku lékaře o její zdravotní způsobilosti k darování krve.

(3) Fyzické osoby mladší 18 let a fyzické osoby, které nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, mohou být dárci krve pouze v případech:

a) autotransfúze, kdy je dárci krve odebírána krev výhradně pro jeho vlastní potřebu;

b) přímého dárcovství mezi dětmi, rodiči a sourozenci;

v těchto případech je nutný souhlas zákonného zástupce s výjimkou případů, kdy je bezprostředně ohrožen život.

(4) Odběr krve lze provést pouze s písemným souhlasem dárce krve s odběrem, vyšetřením a evidencí osobních údajů nezbytných k registraci dárce krve.

(5) Před odběrem krve posuzuje zdravotnické zařízení transfúzní služby zdravotní způsobilost dárce krve k odběru a z odebrané krve provádí vyšetření zaměřená na prevenci krví přenosných chorob; zároveň je povinno dárci krve podat poučení o rizicích odběru, o povaze vyšetřovacích metod užitých v souvislosti s odběrem a o rizicích možného přenosu infekčních chorob krevními přípravky na příjemce. Podmínky prevence nákazy HIV/AIDS stanoví zvláštní zákon.

(6) Krev musí být odebírána pod dohledem lékaře.

(7) Zdravotnické zařízení transfúzní služby vede registr dárců krve, registr dárců vzácných krevních skupin a registr fyzických osob vyřazených z dárcovství krve (dále jen "registr vyřazených dárců krve"); údaje obsažené v registru vzácných krevních skupin a v registru vyřazených dárců krve zároveň zasílá k evidenci Národnímu registru transfúzní služby v Praze. Je-li důvodem k vyřazení dárce krve z dárcovství krve onemocnění přenosné krví, zdravotnické zařízení transfúzní služby vyřadí dárce krve z dárcovství krve; o důvodu vyřazení informuje dárce krve a příslušný orgán hygienické služby.

(8) Za odebrání krve darované k léčebným účelům se dárci krve neposkytuje finanční ani materiální úhrada; na žádost dárce krve se však poskytuje úhrada výdajů, které dárci krve vznikly v souvislosti s odběrem. Darování krve je úkonem v obecném zájmu [§ 124 odst. 4 a 5 zákoníku práce. § 14 odst. 4 a § 17 odst. 3 nařízení vlády ČR č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, Vyhláška č. 18/1991 Sb., o jiných úkonech v obecném zájmu.].

(9) Zdravotnické zařízení transfúzní služby je povinno zajistit, aby krev vhodná k použití pro léčebné účely, byla pro tyto účely skutečně využita. Zdravotnické zařízení transfúzní služby je dále povinno zachovat anonymitu mezi dárcem krve a příjemcem s výjimkou případu, kdy ke sdělení jména a příjmení dárce krve příjemci dá dárce krve výslovný souhlas.

(10) Každé zdravotnické zařízení, které užívá transfúzní přípravky a krevní deriváty k léčbě je povinno řídit se zásadami účelné léčby transfúzními přípravky a krevními deriváty.

(11) Ministerstvo stanoví vyhláškou činnost zdravotnických zařízení transfúzní služby, kritéria pro posouzení zdravotní způsobilosti dárce krve k odběru, kritéria pro vyšetření krve zaměřená na prevenci krví přenosných nemocí a zásady účelné léčby transfúzními přípravy a krevními deriváty.

(1) Pro účely tohoto zákona se odběrem tkání a orgánů určených pro transplantaci (dále jen "odběr") rozumí odběr lidských tkání a orgánů s výjimkou reprodukčních tkání a orgánů, zárodečných buněk, embryonálních a fetálních tkání, krve a jejích složek prováděný pouze pro léčebné a vědeckovýzkumné účely; za tkáň se pro účely tohoto zákona považují též kostní dřeň, periferní kmenové buňky a pupečníková krev (dále jen "krvetvorné buňky").

(2) Odběry a transplantace provádějí pouze zdravotnická zařízení, a to v rozsahu daném v rozhodnutí o oprávnění (§ 26). Odběry lze provádět ze živých dárců (dále jen "dárce tkání nebo orgánů") a z těl zemřelých.

(3) Odběr od dárce tkání nebo orgánů lze provést pouze s jeho souhlasem. Před odběrem posuzuje zdravotnické zařízení zdravotní způsobilost dárce tkání nebo orgánů k odběru; podmínky prevence nákazy HIV/AIDS stanoví zvláštní zákon. Pokud dárce tkání nebo orgánů podmíní odběr darováním určitému pacientovi, lze odběr a transplantaci provést pouze v souladu s touto podmínkou. Dárce tkání nebo orgánů, který nepodmíní odběr darováním určitému pacientovi, musí být registrován v centrálním registru dárců tkání a orgánů. Před odběrem je lékař povinen poskytnout dárci tkání nebo orgánů úplné poučení o povaze výkonu a jeho možných rizicích.

(4) Odběr od dárce tkání nebo orgánů je vyloučen

a) jestliže lze důvodně předpokládat, že provedení odběru by mohlo vést k neúměrnému zhoršení jeho zdravotního stavu nebo k neúměrnému zvýšení rizika jeho následného zdravotního poškození,

b) jestliže dárce tkání nebo orgánů je mladší 18 let nebo nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, s výjimkou případů, kdy se jedná o dárcovství krvetvorných buněk mezi dětmi, rodiči a sourozenci a nelze dosáhnout žádoucího výsledku transplantací těchto tkání od jiného dárce tkání nebo orgánů,

c) je-li dárcem tkání nebo orgánů osoba nacházející se ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody nebo v ochranném léčení, s výjimkou přímého dárcovství mezi dětmi, rodiči a sourozenci,

d) jestliže existuje důvodné podezření, že dárce tkání nebo orgánů trpí nemocí nebo stavem, které by příjemce mohly poškodit.

(5) Odběr z těla zemřelého lze provést, byla-li prokázána smrt organismu. Smrt organismu nastává, je-li prokázána irreverzibilní zástava krevního oběhu nebo smrt mozku. Irreverzibilní zástavu krevního oběhu nebo smrt mozku může stanovit pouze lékař, který se nepodílí na provádění transplantace ani neodpovídá za péči o příjemce tkáně nebo orgánu po uskutečněné transplantaci; kritéria pro stanovení smrti organismu stanoví ministerstvo vyhláškou.

(6) Odběr z těla zemřelého je vyloučen:

a) jestliže zemřelý za svého života vyjádřil písemně svůj nesouhlas s posmrtným odběrem; písemný nesouhlas s odběrem všech tkání nebo orgánů, popřípadě s odběrem některých z nich, s uvedením jména, příjmení a rodného čísla musí být evidován v centrálním zdravotním registru fyzických osob nesouhlasících s odběrem; za fyzické osoby mladší 18 let a fyzické osoby, které jsou zbaveny způsobilosti k právním úkonům, vyjadřuje za jejich života písemný nesouhlas s posmrtným odběrem tkání a orgánů jejich zákonný zástupce;

b) jestliže existuje důvodné podezření, že zemřelý trpěl nemocí či stavem, které by příjemce mohly poškodit;

c) jestliže zemřelého nelze identifikovat.

(7) Zdravotnická zařízení jsou povinna neprodleně informovat o zemřelých osobách, kterým může být proveden odběr, zdravotnické zařízení oprávněné k provedení odběru (odstavec 2), které zjistí, zda jsou zároveň splněny podmínky pro odběr stanovené v odstavcích 5 a 6. Zdravotnické zařízení provádějící odběr je povinno oznámit každé provedení odběru centrálnímu zdravotním registru dárců tkání a orgánů.

(8) Na těle zemřelého, u kterého byl proveden odběr, se vždy provádí pitva.

(9) V případě, že lékař provádějící prohlídku zemřelého má podezření, že smrt byla způsobena trestným činem, lze provést odběr pouze takovým způsobem, aby nebyl zmařen účel pitvy nařízené podle zvláštního zákona [§ 105 a 115 trestního řádu.]; současně je nezbytné pro potřeby dalšího šetření provést prohlídku odebírané tkáně nebo orgánu tak, aby se výsledek prohlídky mohl stát součástí pitevního protokolu (§ 59 odst. 4).

(10) Pacienti čekající na transplantaci orgánů musejí být evidovány v centrálním registru čekatelů na transplantaci orgánů. Výběr příjemců pro odebrané orgány (dále jen "výběr") se provádí z tohoto registru na principu medicínské naléhavosti a rovnosti čekatelů. Kritéria pro registraci čekatelů a výběr příjemců stanoví ministerstvo vyhláškou. Zdravotnická zařízení provádějící odběry nebo transplantace orgánů jsou povinna spolupracovat s centrálním registrem čekatelů a zdravotnickým zařízením provádějícím výběr.

(11) Za tkáně a orgány odebrané dárci tkání nebo orgánů nebo z těla zemřelého se neposkytuje finanční ani materiální úhrada. Zdravotnické zařízení provádějící odběr uhradí dárci tkání nebo orgánů pouze náklady, které mu vznikly v souvislosti s odběrem; zdravotnické zařízení provádějící odběr má zároveň nárok, aby mu zdravotnické zařízení provádějící transplantaci uhradilo náklady vzniklé v souvislosti s odběrem. Darování tkání a orgánů je úkonem v obecném zájmu [§ 124 odst. 4 a 5 zákoníku práce. § 14 odst. 4 a § 17 odst. 3 nařízení vlády ČR č. 108/1994 Sb. Vyhláška č. 18/1991 Sb., o jiných úkonech v obecném zájmu.].

(12) Zdravotnická zařízení jsou povinna zachovat anonymitu dárce tkání nebo orgánů a příjemce s výjimkou případu, kdy ke sdělení jména a příjmení dárce tkání nebo orgánů příjemci dá dárce tkání nebo orgánů výslovný souhlas, a anonymitu zemřelé fyzické osoby, od níž byl proveden odběr.

(13) Zdravotnická zařízení jsou povinna neprodleně hlásit provedené transplantace centrálnímu registru provedených transplantací tkání a orgánů.

(14) Mezinárodní výměna tkání a orgánů k transplantacím je přípustná pouze za předpokladu, že jejím cílem je nalezení nejvhodnějšího příjemce nebo záchrana čekatele na transplantaci, jehož život je bezprostředně ohrožen, a výměna má reciproční charakter. Jednostranně lze odesílat tkáně a orgány z České republiky do zahraničí jen v případech, kdy v České republice není registrován vhodný čekatel.

(15) Odebrané tkáně a orgány nesmějí být předmětem obchodu.

(1) Úmrtí a nález těla zemřelého mimo zdravotnické zařízení musí být neprodleně oznámeny nejbližšímu praktickému lékaři; v době mimo pravidelný provoz jeho ordinace musí být úmrtí a nález těla zemřelého neprodleně oznámeny lékařské službě první pomoci nebo pohotovostní ordinaci zdravotnické záchranné služby. Při podezření, že úmrtí bylo způsobeno trestným činem nebo sebevraždou, musí být úmrtí a nález těla zemřelého neprodleně oznámeny též Policii ČR. Oznamovací povinnost má každý, kdo se o úmrtí dozvěděl nebo nalezl tělo zemřelého.

(2) V případě úmrtí v ústavu sociální péče nebo jiném zařízení s obdobným sociálním posláním, plní oznamovací povinnost podle odstavce 1 ústav sociální péče nebo jiné zařízení s obdobným sociálním posláním.

(1) Při úmrtí a nálezu těla zemřelého je nutno vždy provést prohlídku zemřelého. Účelem prohlídky je zjištění úmrtí a jeho příčiny.

(2) Prohlídku zemřelého provádí

a) všeobecný praktický lékař, jemuž bylo oznámeno úmrtí nebo nález těla zemřelého mimo zdravotnické zařízení, popřípadě lékař lékařské služby první pomoci nebo zdravotnické záchranné služby,

b) lékař zdravotnického zařízení, došlo-li k úmrtí ve zdravotnickém zařízení.

(3) Provádí-li prohlídku zemřelého lékař, který zemřelého bezprostředně před úmrtím ošetřoval nebo pomáhal při porodu dítěte, které se narodilo mrtvé, anebo lékař, který je osobou blízkou zemřelému, je povinen k provedení prohlídky zemřelého přizvat dalšího lékaře, pokud nerozhodl o pitvě, kterou provádí jiný lékař (§ 59).

(4) Prohlídku osob, které zemřely ve výcvikových prostorech a zařízeních ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů, provádějí lékaři těchto sil, kteří jsou povinni vždy přizvat k prohlídce dalšího lékaře, který není lékařem těchto sil. Obdobně se postupuje i v případech úmrtí osob ve výkonu vazby a v trestu odnětí svobody.

(5) Lékař provádějící prohlídku je povinen o úmrtí nebo nálezu těla zemřelého neprodleně informovat osoby blízké zemřelému; při nedosažitelnosti osob blízkých zemřelému je povinen informovat Policii ČR.

(6) Má-li lékař provádějící prohlídku zemřelého podezření, že úmrtí bylo způsobeno trestným činem nebo sebevraždou, je povinen o něm neprodleně informovat Polici ČR; povinnost neprodleně informovat Policii ČR má též v případě, že provedl prohlídku zemřelého vyloženého z dopravního prostředku nebo zemřelého neznámé totožnosti.

(7) Jestliže lékař provádějící prohlídku zemřelého nerozhodne o provedení pitvy, je povinen neprodleně po provedení prohlídky oznámit úmrtí příslušnému úřadu pověřenému vedením matriky [Zákon č. 268/1949 Sb.], a to na listu o prohlídce mrtvého [Tiskopis SEVT 14 1050.].

(8) V případech, v nichž je tímto zákonem stanovena povinnost provést pitvu (§ 59 odst. 3) rozhodne lékař provádějící prohlídku zemřelého na listu o prohlídce mrtvého46) o jejím provedení, nařídí převoz mrtvého a současně odešle předběžné hlášení o úmrtí příslušnému úřadu pověřenému vedením matriky45).

(9) Byla-li příčinou úmrtí přenosná nemoc, jedná-li se o úmrtí pacienta s přenosnou nemocí nebo má-li lékař provádějící prohlídku zemřelého podezření, že příčinou úmrtí je přenosná nemoc, oznámí to ihned příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví, který zajistí provedení základních protiepidemických opatření a současně o této skutečnosti informuje pohřební službu, která zajišťuje pohřeb;

(10) Obdobně jako v předchozím odstavci se postupuje i v případě podezření na kontaminaci zemřelého radioaktivními látkami. Státní úřad pro jadernou bezpečnost rozhoduje v případě podezření na kontaminaci zemřelého radioaktivními látkami o podmínkách provedení pitvy s přihlédnutím k vybavení zdravotnického zařízení prostředky na ochranu pitvajícího a ostatních pracovníků podle zvláštního předpisu21); podle výsledku pitvy může nařídit zvláštní režim pro přepravu mrtvého nebo pohřeb.

(1) Na těle zemřelého lze při zachování zásad piety provádět pouze

a) pitvu,

b) odběr (§ 55),

c) vyjmutí předmětů a náhrad implantovaných při poskytování zdravotní péče; vyjímání stomatologických protetických výrobků z drahých kovů se nesmí provádět,

d) balzamování; podmínky pro balzamování stanoví zvláštní zákon.

(2) Pitva a jiné úkony při pitvě na těle zemřelého mohou být provedeny nejdříve za dvě hodiny potom, kdy lékař provádějící prohlídku zemřelého zjistil úmrtí. Odběr lze provést před uplynutím dvou hodin od zjištění úmrtí za podmínek stanovených tímto zákonem a vyhláškou ministerstva (§ 55), vyžaduje-li to povaha odnímaného orgánu nebo tkáně.

(1) Pitvy zemřelých se provádějí

a) k určení základní nemoci a dalších onemocnění, komplikací, příčiny úmrtí a k ověření diagnózy a léčebného postupu,

b) ke zjištění příčin úmrtí a objasnění dalších ze zdravotního hlediska závažných okolností a mechanismu úmrtí u osob zemřelých náhle, neočekávaně nebo násilným úmrtím včetně sebevraždy,

c) při podezření, že úmrtí bylo způsobeno trestným činem [§ 115 odst. 1 trestního řádu.],

d) k ověření a porovnání s výsledky lékařské vědy a výzkumu.

(2) Pitvy se provádějí na odddělení patologie (prosektuře) nemocnice, popřípadě jiného zdravotnického zařízení, nebo na oddělení soudního lékařství nemocnice, popřípadě jiného zdravotnického zařízení. Pitvy k ověření a porovnání s výsledky lékařské vědy a výzkumu se provádějí v anatomických ústavech lékařských fakult.

(3) Pitvy zemřelých se provádějí povinně

a) na oddělení patologie (prosektury) u osob zemřelých ve zdravotnických zařízeních k určení základní nemoci a dalších onemocnění, komplikací, příčiny úmrtí a k ověření diagnózy a léčebného postupu

1. u žen, které zemřely v souvislosti s těhotenstvím, porodem, potratem, uměle ukončeným těhotenstvím nebo šestinedělím,

2. u plodů ze samovolných potratů o hmotnosti 500 až 999 g,

3. u plodů z uměle ukončených těhotenství provedených ze zdravotních důvodů,

4. u dětí mrtvě narozených a u dětí zemřelých do 18 let věku,

5. jestliže byl proveden odběr z těla zemřelého (§ 55 odst. 8),

b) na odděleních soudního lékařství u osob zemřelých náhlým, neočekávaným nebo násilným úmrtím včetně sebevraždy ke zjištění příčin úmrtí a objasnění dalších ze zdravotního hlediska závažných okolností a mechanismu úmrtí

1. při náhlých úmrtích, jestliže při prohlídce zemřelého nebylo možno zjistit příčinu úmrtí,

2. u osob zemřelých násilným úmrtím včetně sebevraždy,

3. byl-li příčinou úmrtí pracovní úraz nebo nemoc z povolání anebo je-li podezření, že k úmrtí došlo z těchto příčin,

4. u osob, které zemřely ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody a ve výcvikových prostorech a zařízeních ozbrojených sil a ozbrojených sborů,

5. je-li podezření, že úmrtí může být v příčinné souvislosti s nesprávným postupem při poskytování zdravotní péče,

c) při podezření, že úmrtí bylo způsobeno trestným činem; pitvu v tomto případě nařizuje orgán činný v trestním řízení47) .

(4) Lékař, který provedl pitvu, neprodleně sepíše o pitvě protokol (dále jen "pitevní protokol"). V případě, že byl proveden odběr z těla zemřelého, je povinnou součástí pitevního protokolu zpráva o odběru (§ 55). Jde-li o pitvu prováděnou lékařem oddělení patologie (prosektury) nebo oddělení soudního lékařství, podepíše pitevní protokol kromě lékaře provádějícího pitvu také vedoucí tohoto oddělení. Lékař, který provedl pitvu doplní a neprodleně odešle list o prohlídce zemřelého příslušnému úřadu pověřenému vedením matriky45).

(5) Jestliže při provádění pitvy vznikne podezření, že úmrtí bylo způsobeno trestným činem, pitva se přeruší. Tuto skutečnost oznámí lékař provádějící pitvu neprodleně Policii ČR s návrhem na nařízení pitvy orgánem činným v trestním řízení tam, kde pitva byla započata, a vyznačí ji i na listu o prohlídce mrtvého46). Je-li orgánem činným v trestním řízení pitva nařízena, postupuje se podle zvláštního zákona [§ 105 trestního řádu.]; v takovém případě sepíše pitevní protokol, doplní a odešle list o prohlídce mrtvého46) lékař pokračující v pitvě. Není-li orgánem činným v trestním řízení nařízena pitva47), dokončí se pitva původně započatá.

(6) Oddělení patologie nebo oddělení soudního lékařství, které provedlo pitvu, je povinno o jejím výsledku informovat

a) ošetřujícího lékaře, který provedení pitvy navrhl,

b) praktického lékaře zemřelé osoby.

(7) Patologické oddělení (prosektura) nebo oddělení soudního lékařství, které provedlo pitvu, může informovat o výsledku pitvy též osoby blízké zemřelému na jejich žádost.

(8) Na žádost osob blízkých je patologické oddělení (prosektura) nebo oddělení soudního lékařství, které provedlo pitvu, povinno vydat k pohřbení mrtvě narozené dítě (plod) o hmotnosti vyšší než 1000 g.

(9) Pokud nejde o případ, kdy musí být provedena pitva podle odstavce 3, lze k ověření a porovnání s výsledky lékařské vědy a výzkumu a k výukovým účelům provést v anatomických ústavech lékařských fakult pitvu těla zemřelého

a) na základě písemně vyjádřeného souhlasu zemřelého učiněného za jeho života,

b) pokud nebylo možno do 96 hodin od úmrtí zjistit totožnost zemřelého,

c) pokud se do 96 hodin od zjištění úmrtí lékařem provádějícím prohlídku nikdo nepřihlásil o tělo zemřelého, přestože osoby blízké zemřelému byly prokazatelně a včas vyrozuměny, a pokud zemřelý za svého života neučinil sám opatření o pohřbu.

S použitím těla zemřelého k ověření a porovnání s výsledky lékařské vědy a výzkumu a k výukovým účelům není spojena finanční odměna.

Od provedení pitvy určené lékařem, který provedl prohlídku mrtvého, s výjimkou pitev prováděných podle § 59 odst. 3, lze upustit na základě písemně vyjádřeného nesouhlasu zemřelého učiněného za jeho života nebo na základě žádosti osob blízkých zemřelému. O upuštění od provedení pitvy rozhoduje vedoucí lékař oddělení patologie (prosektury) nebo oddělení soudního lékařství, v němž má být pitva provedena.

(1) Lékaři rozhodují v mezích zákona při výkonu zdravotní péče na základě posouzení zdravotního stavu o právech a povinnostech pacientů týkajících se jejich zdraví.

(2) Má-li pacient za to, že lékařský posudek nebo rozhodnutí podle odstavce 1 učiněné při výkonu zdravotní péče jsou nesprávné, může podat návrh na přezkoumání vedoucímu zdravotnického zařízení; pokud je lékař zároveň poskytovatelem podle § 2 odst. 1 podává pacient návrh na přezkoumání tomuto lékaři.

(3) Návrh na přezkoumání podle odstavce 2 lze podat do 15 dnů, ve věcech dočasné pracovní neschopnosti do tří dnů, ode dne, kdy pacient písemně potvrdil převzetí lékařského posudku nebo rozhodnutí. Podání návrhu na přezkoumání nemá odkladný účinek.

(4) Nevyhoví-li vedoucí zdravotnického zařízení nebo lékař, který je zároveň poskytovatelem, návrhu na přezkoumání, postoupí návrh jako odvolání příslušnému úřadu.

(5) O odvolání proti lékařskému posudku nebo rozhodnutí vedoucího zdravotnického zařízení nebo lékaře, který je zároveň poskytovatelem, rozhoduje příslušný úřad.

(6) Na postup podle odstavce 1 až 3 se nevztahují obecné předpisy o správním řízení [Zákon č. 71/1969 Sb., o správním řízení (správní řád).].

(7) Ustanovení odstavců 1 až 5 se nevztahují na rozhodování o ukončení dočasné pracovní neschopnosti podle zvláštního zákona [§ 8a odst. 4 zákona ČNR č. 582/1991 Sb. ve znění zákona ČNR č. 590/1992 Sb.].

Pro posouzení případů, u nichž vznikly pochybnosti, zda byl při výkonu zdravotní péče dodržen správný postup, popřípadě, zda bylo ublíženo na zdraví, ustanovuje ministr zdravotnictví a ředitelé vybraných nemocnic znalecké komise. Vybrané nemocnice, organizaci a činnost znaleckých komisí a složení a způsob jejich jednání stanoví ministerstvo vyhláškou.

(1) Způsobilost k výkonu zdravotnického povolání získá fyzická osoba úspěšným absolvováním studia uvedeného v odstavci 2 v České republice [Zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. .../1998 Sb., o vysokých školách.].

(2) Způsobilost k výkonu zdravotnického povolání získají

a) lékaři absolvováním studia na lékařské fakultě v příslušném oboru,

b) zubní lékaři absolvováním studia na lékařské fakultě v oboru stomatologie,

c) farmaceuti absolvováním studia na farmaceutické fakultě,

d) fyzické osoby absolvováním vysokoškolského studia nebo absolvováním ucelené části vysokoškolského studia ve stanovených oborech nebo v oborech, které byly akreditovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy na základě souhlasného stanoviska ministerstva [Zákon č. .../1998 Sb., o vysokých školách.],

e) fyzické osoby ukončením studia na vyšších zdravotnických školách absolutoriem,

f) fyzické osoby ukončením studia na středních zdravotnických školách maturitní zkouškou,

g) fyzické osoby absolvováním studia na středních zdravotnických školách závěrečnou zkouškou,

h) fyzické osoby absolvováním kursů, které podle vzdělávacích programů vydaných ministerstvem uskutečňují jím pověření poskytovatelé zdravotní péče.

(3) Obory studia pro získání způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání fyzických osob uvedených v odstavci 2 písm. a) až g) a činnosti, které mohou jejich absolventi v rámci poskytování zdravotní péče vykonávat, stanoví ministerstvo vyhláškou po projednání s příslušnou Komorou a odbornou společností; není-li Komora zřízena, s příslušným profesním sdružením a odbornou společností.

(4) Obory kursů pro získání způsobilosti fyzických osob uvedených v odstavci 2 písm. h), jejich vzdělávací programy a činnosti, které mohou jejich absolventi v rámci poskytování zdravotní péče vykonávat, stanoví Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou po projednání s příslušným profesním sdružením.

(5) Způsobilost k výkonu zdravotnického povolání získávají též fyzické osoby, které úspěšně absolvovaly

a) nejméně čtyři semestry studia na lékařské fakultě, a to pro povolání zdravotnického laboranta,

b) nejméně čtyři semestry studia na farmaceutické fakultě, a to pro povolání farmaceutického laboranta.

(6) Na poskytování zdravotní péče se mohou podílet také absolventi studijních oborů vysokých, vyšších a středních škol neuvedených v odstavci 2 nebo neuvedených ve vyhlášce vydané podle odstavce 3, pokud jejich vzdělání odpovídá činnostem v příslušném úseku práce souvisejícím s výkonem zdravotnického povolání. Za jejich činnost odpovídá odborně způsobilá fyzická osoba (§ 65). Ministerstvo posoudí vzdělání těchto absolventů pro potřeby zdravotní péče na základě pedagogických dokumentů a udělí jim souhlas k provádění prací souvisejících s výkonem zdravotnického povolání. Na udělení souhlasu se nevztahují obecné předpisy o správním řízení.

(7) Kvalifikační předpoklady pro výkon vedoucích funkcí ve zdravotnictví stanoví ministerstvo vyhláškou.