(1) Zrušují se:
1. § 33 až 41, 43 a 45 zákona č. 39/1977
Sb., o výchově nových vědeckých
pracovníků a o dalším zvyšování
kvalifikace vědeckých pracovníků,
2. zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách,
3. zákon č. 232/1992 Sb., o policejních vysokých
školách a o zřízení Policejní
akademie,
4. článek VI zákona ČNR č.26/1993
Sb., kterým se mění a doplňují
některé zákony v oblasti vnitřního
pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních
s tím souvisejících,
5. zákon č. 216/1993 Sb., kterým se mění
a doplňuje zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých
školách,
6. nařízení vlády České
republiky č. 350/1990 Sb., o akreditační
komisi,
7. vyhláška ministerstva školství a kultury
č. 96/1961 Sb., kterou se vydává statut institutů
národohospodářského plánování
na vysokých školách ekonomických v Praze
a Bratislavě,
8. vyhláška ministerstva školství a kultury
č. 31/1963 Sb., kterou se doplňuje statut institutů
národohospodářského plánování
na vysokých školách ekonomických v Praze
a Bratislavě,
9. vyhláška Československé akademie
věd č. 55/1977 Sb., o dalším zvyšování
kvalifikace a o hodnocení tvůrčí způsobilosti
vědeckých pracovníků,
10. vyhláška České komise pro vědecké
hodnosti č. 144/1979 Sb., o obhajobách kandidátských
a doktorských disertačních prací československých
státních občanů v členských
státech Rady vzájemné hospodářské
pomoci,
11. vyhláška ministerstva školství České
socialistické republiky č. 114/1980 Sb., o poskytování
stipendií a příspěvků studentům,
kteří po absolvování internátních
středních škol pro pracující
studují na vysokých školách,
12. vyhláška ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy České socialistické
republiky č. 60/1985 Sb., o doplňujícím
studiu studentů vysokých škol a absolventů
vysokých a středních škol pro získání
pedagogické způsobilosti,
13. § 9 vyhlášky ministerstva školství
České socialistické republiky č. 61/1985
Sb., o dalším vzdělávání
pedagogických pracovníků,
14. vyhláška ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy České republiky č.
365/1990 Sb., o poskytování stipendií na
vysokých školách v působnosti ministerstva
školství, mládeže a tělovýchovy
České republiky (stipendijní řád),
15. vyhláška ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy České republiky č.
447/1990 Sb., o habilitaci docentů a podmínkách
a průběhu jmenování profesorů,
16. vyhláška ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy České republiky č.
476/1990 Sb., o uznávání diplomů a
jiných dokladů o studiu vydaných zahraničními
vysokými školami (o nostrifikaci),
17. vyhláška ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy České republiky č.
41/1991 Sb., o hmotném a finančním zabezpečení
studentů vysokých škol vysílaných
ke studiu do zahraničí,
18. vyhláška ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy České republiky č.
67/1991 Sb., o poskytování stipendií studentům
postgraduálního studia,
19. vyhláška Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy č. 110/1995 Sb., kterou se
mění vyhláška Ministerstva školství,
mládeže a tělovýchovy České
republiky č. 67/1991 Sb., o poskytování stipendií
studentům postgraduálního studia,
20. směrnice ministerstva školství České
socialistické republiky o hospodářském
zabezpečení studentů vysokých škol
v období praxe ze dne 30. 5. 1969, čj. 19 261/69-III/5,
registrovaná v částce 30/1969 Sb.,
21. směrnice ministerstva školství České
socialistické republiky, kterou se mění směrnice
o hospodářském zabezpečení
studentů vysokých škol v období praxe
ze dne 10. 3. 1970, čj. 12 300/70-III/5, registrovaná
v částce 10/1970 Sb.,
22. směrnice ministerstva školství České
socialistické republiky o ubytování studentů
vysokých škol ze dne 20. 6. 1982, čj. 20 797/82-34,
registrovaná v částce 17/1982 Sb.,
23. směrnice ministerstva školství České
socialistické republiky o zřizování,
zrušování a provozu menz a bufetů vysokých
škol ze dne 20. 7. 1982, čj. 20 798/82-34, registrovaná
v částce 17/1982 Sb.,
24. směrnice ministerstva školství České
socialistické republiky, kterými se mění
směrnice o zřizování, zrušování
a provozu menz a bufetů vysokých škol ze dne
16. 7. 1985, čj. 15 330/85-34, registrovaná v částce
19/1985 Sb.
(2) Dnem 31. 12. 2000 se zrušují:
1. zákon č. 53/1964 Sb., o udělování
vědeckých hodností a o Státní
komisi pro vědecké hodnosti,
2. zákon č. 39/1977 Sb., o výchově
nových vědeckých pracovníků
a o dalším zvyšování kvalifikace
vědeckých pracovníků,
3. vyhláška Československé akademie
věd č. 53/1977 Sb., o výchově nových
vědeckých pracovníků a o studijních
pobytech,
4. vyhláška Československé akademie
věd č. 54/1977 Sb., kterou se upravují některé
podrobnosti o pracovněprávních vztazích
účastníků vědecké výchovy
a studijních pobytů a o poskytování
stipendií,
5. vyhláška České komise pro vědecké
hodnosti č. 64/1977 Sb., o řízení
při udělování vědeckých
hodností,
6. vyhláška Československé akademie
věd č. 40/1979 Sb., jíž se mění
a doplňují některá ustanovení
vyhlášky č. 54/1977 Sb., kterou se upravují
některé podrobnosti o pracovněprávních
vztazích účastníků vědecké
výchovy a studijních pobytů a o poskytování
stipendií,
7. vyhláška Československé akademie
věd č. 5/1986 Sb., kterou se mění
a doplňuje vyhláška Československé
akademie věd č. 53/1977 Sb., o výchově
nových vědeckých pracovníků
a o studijních pobytech,
8. vyhláška Československé akademie
věd č. 125/1988 Sb., kterou se mění
a doplňují některá ustanovení
vyhlášky Československé akademie věd
č. 54/1977 Sb., kterou se upravují některé
podrobnosti o pracovněprávních vztazích
účastníků vědecké výchovy
a studijních pobytů a o poskytování
stipendií, ve znění vyhlášky
č. 40/1979 Sb.,
9. vyhláška České komise pro vědecké
hodnosti č. 187/1990 Sb., kterou se mění
vyhláška České komise pro vědecké
hodnosti č. 64/1977 Sb., o řízení
při udělování vědeckých
hodností.
10. vyhláška Československé akademie
věd č. 393/1992 Sb., kterou se mění
a doplňuje vyhláška Československé
akademie věd č. 54/1977 Sb., kterou se upravují
některé podrobnosti o pracovněprávních
vztazích účastníků vědecké
výchovy a studijních pobytů a o poskytování
stipendií, ve znění pozdějších
předpisů.
Tento zákon nabývá účinnosti
1. září 1998.
Univerzita Karlova v Praze
Univerzita Palackého v Olomouci
České vysoké učení technické v Praze
Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava
Akademie výtvarných umění v Praze
Vysoké učení technické v Brně
Veterinární a farmaceutická univerzita Brno
Masarykova univerzita v Brně
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně
Akademie múzických umění v Praze
Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze
Janáčkova akademie múzických umění v Brně
Univerzita Pardubice
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
Česká zemědělská univerzita v Praze
Technická univerzita v Liberci
Vysoká škola ekonomická v Praze
Vysoká škola pedagogická v Hradci Králové
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
Ostravská univerzita v Ostravě
Slezská univerzita v Opavě
Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem
Západočeská univerzita v Plzni
Vojenské a policejní vysoké školy:
Vysoká vojenská škola pozemního vojska ve Vyškově
Vojenská akademie v Brně
Vojenská lékařská akademie Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové
Policejní akademie České republiky v Praze
I. OBECNÁ ČÁST
Předkládaný návrh zákona o
vysokých školách má nahradit zákon
č. 172/1990 Sb., o vysokých školách,
a jeho tzv. "malou" novelu č. 216/1993 Sb. Zákon
č. 172, který vrátil vysokým školám
po dlouhých letech komunistické nadvlády
opět akademické svobody, poskytl jim rozsáhlou
autonomii a samosprávu a otevřel cestu k jejich
obnově, byl od začátku chápán
jako transformační a počítalo se s
tím, že po několikaletých zkušenostech
s jeho působením bude vypracován zákon
nový, který poskytne spolehlivý právní
rámec pro činnost a rozvoj moderního vysokého
školství v České republice.
Při přípravě tohoto zákona,
která započala již v roce 1993, bylo nutno
především reagovat na změny, kterými
prošly české vysoké školy a které
odrážejí i celosvětový vývoj.
Jako hlavní z nich lze označit extenzívní
rozvoj vysokého školství vyvolaný zvýšeným
zájmem o vysokoškolské studium. Základní
problém spočívá v tom, jak vyhovět
vysoké poptávce a přitom udržet žádoucí
kvalitu vzdělání. Zahraniční
zkušenosti jednoznačně ukazují, že
řešením může být pouze dostatečná
diverzifikace vysokého školství; nenutit všechny
zájemce absolvovat tradiční pětileté
studium, ale vytvořit též nabídku profesně
orientovaných, zpravidla tříletých
studijních programů. Tyto "krátké"
programy mohou uskutečňovat jak klasické
vysoké školy univerzitního typu, tak instituce,
které se na ně specializují. Zároveň
je třeba umožnit i soukromým (obecně
nestátním) subjektům poskytovat za určitých
podmínek vysokoškolské vzdělání.
Aby byla v takto diverzifikovaném vysokoškolském
systému zaručena srovnatelná kvalita vzdělání,
je možno udělovat akademické tituly jen po
absolvování státem akreditovaných
studijních programů. Důležitým
rysem moderních, diverzifikovaných systémů
je rovněž "prostupnost" mezi různými
studijními programy.
První krok směrem k diverzifikaci učinil
již zákon č. 172/1990 Sb., zavedením
bakalářského studia. Předpokladem
dalších kroků bylo vyjasnit postavení
vysokých škol v systému našeho terciárního
(pomaturitního) vzdělávání,
do něhož novelou školského zákona
č. 135/1995 Sb., vstoupily vyšší odborné
školy. Předkládaný návrh zákona
o vysokých školách vychází ve
svých základních ustanoveních z toho,
že typickým rysem vysokoškolského studia
je jeho sepětí s tvůrčí činností,
že vysoké školy nemohou být pouze vzdělávacími
institucemi, ale musí se na nich současně
pěstovat a rozvíjet vlastní vědecká
nebo výzkumná, vývojová, umělecká
a další tvůrčí činnost.
Výzkumnou činností se zde rozumí tvůrčí
činnost spojená s aplikací vědeckých
poznatků. V technických oborech se uplatňuje
např. v nových konstrukcích, plánech
a technologických postupech. Různé typy tvůrčí
činnosti, vykonávané v souladu se zaměřením
a typem studijních programů, jsou stejně
významné jako činnost vědecká.
Za základní jednotku vysokoškolského
vzdělávání je vzat studijní
program, který může být bakalářský,
magisterský nebo doktorský. Podle převažujícího
typu uskutečňovaných studijních programů
se rozlišují vysoké školy univerzitní
(zaměřené převážně
na magisterské a doktorské programy) a neuniverzitní
(zaměřené na bakalářské
programy). Obojí mohou být zřizovány
buď státem (zákonem) nebo jinými právnickými
osobami. Na vysokoškolském vzdělávání
se mohou významně podílet i další
instituce, např. vědecké a výzkumné
ústavy.
Dalším důležitým problémem
byla úprava právního postavení stávajících
vysokých škol, které jsou nyní příspěvkovými
organizacemi. Návrh je předkládán
v době, kdy probíhají práce na transformaci
rozpočtové sféry a připravuje se zákon
o rozpočtových pravidlech republiky a o hospodaření
se státním majetkem. Po četných diskusích
a s ohledem na chystané změny se navrhuje řešení,
kterým se ze stávajících vysokých
škol stanou právnické osoby svého druhu
s označením veřejná vysoká
škola. Vnitřní organizace a způsob hospodaření
těchto veřejných vysokých škol
se podrobně popisuje v části druhé.
Pokud budou výše zmíněné zákony
přijaty dříve než předkládaný
návrh zákona o vysokých školách,
bude nutno ustanovení v této části
uvést s nimi do souladu.
Návrh vychází z toho, že právnickou
osobou bude pouze vysoká škola, nikoli její
součásti. Této právnické osobě
by měl být předán státní
majetek, k němuž má dosud příslušná
vysoká škola právo hospodaření.
Odpovědnost za hospodaření s tímto
majetkem nese rektor; v návrhu jsou taxativně uvedeny
typy majetkových úkonů, u nichž se vyžaduje
předběžný souhlas ministerstva (právní
úkony s nemovitým majetkem) nebo nového orgánu
- rady veřejné vysoké školy (úkony
s movitým majetkem většího rozsahu).
Některé úkony jsou ze zákona zakázány,
ministerstvo má právo hospodaření
veřejné vysoké školy kontrolovat.
Základním zdrojem financování veřejných vysokých škol bude dotace ze státního rozpočtu. Navrhuje se, aby její výše byla stanovena na základě dlouhodobého záměru vysoké školy a jeho posouzení z hlediska dlouhodobého záměru rozvoje celého vysokého školství, vypracovaného a zveřejněného ministerstvem.
Další navrhované změny ve struktuře
a činnosti veřejných vysokých škol
a jejich součástí jsou vysvětleny
ve zvláštní části důvodové
zprávy.
Podmínky pro působení soukromých vysokých
škol - udělení státního souhlasu
vázané na akreditaci studijních programů
- jsou uvedeny v části třetí návrhu
zákona. Těmto školám není předepisována
jejich vnitřní struktura ani způsob řízení,
vztahují se však na ně další obecná
ustanovení o studijních programech, studiu, studentech,
akademických pracovnících a akreditaci. Je
uveden rovněž postup pro rozhodování
o udělení nenárokové státní
dotace.
Část čtvrtá obsahuje charakteristiku
jednotlivých typů studijních programů
a ustanovení o příslušných akademických
titulech.
V páté části jsou dosti podrobně
uvedeny procesní otázky přijímání
ke studiu a ukončování studia, neboť
se při tom rozhoduje o důležitých právech
občanů. Zásady těchto procedur se
proti stávající právní úpravě
nemění. Významným novým prvkem
je však návrh na zavedení školného
na veřejných vysokých školách
(na vyšších odborných školách
již bylo zavedeno výše zmíněnou
novelou školského zákona). Placení školného
by mělo především motivovat studenta
k uváženému, kvalitnímu studiu bez zbytečných
průtahů a do určité míry přispět
k jeho emancipaci ve vztahu k vysoké škole. Pro výši
školného je navrženo rozpětí, odvozené
od průměrné částky vynakládané
na jednoho studenta ze státního rozpočtu
za rok. Maximální výše školného
je navržena tak, aby zachovala přístup k vysokoškolskému
vzdělání každému, kdo má
dostatek předpokladů, vůle a odhodlání
je získat. Vysoká škola musí alespoň
třetinu vybraného školného vkládat
do stipendijního fondu.
O právech a povinnostech studentů pojednává
část šestá. Opět jsou podrobně
popsány procesní záležitosti při
rozhodování o těchto právech a povinnostech.
Ustanovení o habilitačním řízení
a řízení ke jmenování profesorem,
která dosud byla převážně obsažena
ve vyhlášce, jsou nyní zařazena do sedmé
části návrhu zákona, neboť se
rovněž týkají práv a povinností
občanů.
Jak již bylo uvedeno, diverzifikaci vysokoškolského
systému je nutno vyvážit institutem akreditace
všech studijních programů, která znamená
státní souhlas k jejich uskutečňování
a k udělování příslušných
akademických titulů, vydaný na základě
odborného posouzení jak obsahu studijního
programu, tak i faktické připravenosti vysoké
školy tento program uskutečňovat. Postupu při
udělení, odebrání či odmítnutí
akreditace, stejně jako působnosti Akreditační
komise, která jako vládou jmenovaný nezávislý
odborný orgán bude podávat ministerstvu v
těchto věcech autoritativní doporučení,
se návrh zákona podrobně věnuje v
části osmé. Je třeba zdůraznit,
že kromě akreditace studijních programů
se navrhuje akreditovat i oprávnění vysoké
školy konat v daném oboru habilitační
řízení a řízení ke jmenování
profesorem, neboť na kvalitě těchto řízení
závisí podstatným způsobem úroveň
celého vysokého školství.
V části deváté jsou kromě působnosti ministerstva nově zařazena ustanovení o Matrice studentů, o uznávání studia v zahraničí a o stipendiích; poslední dvě záležitosti byly dosud v rozporu s ústavním pořádkem upraveny pouze vyhláškami.
Do samostatných částí byla začleněna
problematika týkající se fakultních
nemocnic a vojenských a policejních vysokých
škol.
Při přípravě návrhu zákona
byly využívány poznatky a zkušenosti ze
stavu a vývoje vysokého školství v zahraničí.
Problematika, která je předmětem návrhu,
náleží obecně do oblasti, která
je podle Smlouvy o založení Evropského společenství,
ve znění Smlouvy o Evropské unii, vyloučena
ze sbližování právních předpisů
pomocí aktů Evropských společenství.
Školství (obecněji odborné vzdělávání)
je totiž na základě článků
126 a 127 uvedené smlouvy výslovně vyloučeno
z harmonizace zákonů a ostatních předpisů
členských států. Rovněž
v článku 70 Evropské dohody není školství
uvedeno v demonstrativním výčtu oblastí,
v nichž má být prováděno sbližování
práva ČR s právem ES. Pokud jde o oblast
uznávání kvalifikací (viz § 60,
93 a 94), návrh důsledně vychází
z Úmluvy o uznávání kvalifikací
ve vysokém školství v Evropském regionu
(UNESCO a Rada Evropy, duben 1997).
Ekonomický dopad navrhovaného zákona:
Nejvýznamnějším ekonomickým dopadem
navrhovaného zákona, který však neznamená
zvýšený požadavek na státní
rozpočet, je přechod majetku státu do vlastnictví
veřejných vysokých škol. Podle souhrnu
rozvah ke dni 30. 6. 1997 představuje úhrn aktiv
vysokých škol (po odečtení oprávek)
hodnotu 25,252 mld. Kč, z toho stálá aktiva
20,678 mld. Kč. Hmotný investiční
majetek účetně činí 30,152
mld. Kč, z toho pozemky 2,848 mld. Kč, budovy 15,775
mld. Kč, movité věci 7,964 mld. Kč,
základní stádo a pěstitelské
celky 0,231 mld. Kč. Oprávky ke hmotnému
investičnímu majetku jsou 9,573 mld. Kč,
z toho k budovám 3,576 mld. Kč a k movitým
věcem 4,856 mld. Kč. Nehmotný investiční
majetek (tvoří jej převážně
software) účetně činí 0,179
mld. Kč a oprávky k nehmotnému investičnímu
majetku 0,126 mld. Kč. Finanční investice
jsou 0,046 mld. Kč. V oběžných aktivech
činí zásoby 0,587 mld. Kč, z toho
zvířata 0,063 mld. Kč.
Navrhovaný postup předání majetku
státu veřejným vysokým školám
je popsán ve zvláštní části
důvodové zprávy (k § 98).
Po přijetí navrhovaného zákona se
nepředpokládají zásadní změny
v síti vysokých škol v České
republice ani nárazový výrazný nárůst
počtu studentů. Kvantitativní rozvoj vysokého
školství, spojený se vznikem 6 vysokých
škol a 38 nových fakult v letech 1991 až 95,
se projevil zvýšením počtu vysokoškolských
studentů o více než jednu třetinu:
| 1991: | 112 tis. |
| 1992: | 114 tis. |
| 1993: | 122 tis. |
| 1994: | 129 tis. |
| 1995: | 150 tis. |
| 1996: | 160 tis. |
Další zvyšování počtu studentů
bude především závislé na možnostech
státního rozpočtu. (Průměrné
náklady na jednoho studenta činily v roce 1996 cca
60 tis. Kč.) Lze očekávat, že státní
dotace veřejným vysokým školám
zůstane v reálné hodnotě řádově
na stejné úrovni jako dosud, tj. ve výši
cca 10 mld. Kč a další prostředky veřejné
vysoké školy získají jako účelové
prostředky na výzkum a vývoj, z doplňkové
činnosti a z příjmů ze školného.
Finanční přínos školného
veřejným vysokým školám se při
počtu 40 tisíc nově zapsaných studentů
bude pohybovat v závislosti na výši základu
v rozsahu od 120 do 360 mil. Kč (při základu
3000 Kč, tj. 5% ze 60 000 Kč), reálná
je spíše dolní hodnota tohoto odhadu. Nejméně
jednu třetinu z této částky však
musí veřejné vysoké školy přerozdělit
formou stipendií. Skutečný finanční
přínos školného tak neumožní
výrazné zvýšení počtu
studentů na těchto školách.
Případný vznik nových veřejných neuniverzitních vysokých škol bude podmíněn odpovídajícím zvýšením částky připadající ze státního rozpočtu na vysoké školy.
Vznik nových soukromých vysokých škol
bude podléhat náročným měřítkům
stanoveným zákonem a skutečná výše
poskytovaných nenárokových dotací
bude záviset na vzdělávací politice
státu a možnostech státního rozpočtu.
Výdaje na stipendia poskytovaná ministerstvem ze
státního rozpočtu se odhadují na 5
mil. Kč ročně (100 stipendií v průměrné
výši 50 tis. Kč za rok včetně
stipendií na studium v zahraničí).
Rozšíření působnosti Akreditační komise a jejích pracovních skupin představuje finanční nároky ve výši asi 2,5 mil. Kč ročně (administrativní a technické výdaje spojené s činností Akreditační komise, cestovní náhrady a odměny jejím členům).
Zřízení rad veřejných vysokých
škol představuje finanční nároky
ve výši asi 1 mil. Kč ročně (250
členů celkem, v průměru 4 tis. Kč
ročně na cestovní náhrady a symbolické
odměny pro jednoho člena).
II. ZVLÁŠTNÍ ČÁST
K § 1:
Pro vysokou školu je charakteristické úzké
sepětí vzdělávací činnosti
s činností tvůrčí. Tímto
spojením se vysoká škola liší od
ostatních vzdělávacích institucí
v terciární oblasti. Pojem tvůrčí
činnosti se neomezuje pouze na činnost vědeckou
ve smyslu badatelského výzkumu. Vzdělávací
a tvůrčí činnost, které si
mají vzájemně odpovídat, je nutno
chápat jako základní poslání
vysoké školy.
Nově se zavádějí dva typy vysokých
škol. Vysoká škola univerzitní je označením
pro většinu současně existujících
vysokých škol, které uskutečňují
převážně magisterské nebo doktorské
studijní programy v návaznosti na vědeckou,
výzkumnou, vývojovou, uměleckou, anebo další
tvůrčí činnost. Umožňuje
se však vznik neuniverzitních vysokých škol,
jejichž vzdělávací činnost se
soustředí na bakalářské studijní
programy a příslušná tvůrčí
činnost bude mít převážně
aplikační charakter. U těchto škol se
předpokládá jednodušší vnitřní
struktura, proto se nedělí na fakulty.
Určení typu vysoké školy vyžaduje
celkové posouzení její činnosti, pro
které je kompetentní Akreditační komise.
Jak je uvedeno v obecné části, zavádí
se pojem veřejná vysoká škola (viz část
druhá zákona) a umožňuje se vznik soukromých
vysokých škol (viz část třetí
zákona).
Ostatním institucím zabývajícím
se zejména vědeckou činností se umožňuje
podílet se na základní činnosti vysokých
škol, kterým je však vyhrazeno právo udělovat
akademické tituly a konat habilitační řízení
a řízení ke jmenování profesorů.
Aplikace zákona o politických stranách má
odstranit případné pochybnosti, zda se vztahuje
i na vysoké školy, které by neměly poskytovat
základnu pro bezprostřední politickou agitaci.
K § 2:
Akademická obec je definována jednotně pro
všechny vysoké školy a je tvořena studenty
a akademickými pracovníky. Poměrně
široká definice akademických pracovníků
je uvedena v § 69. Zároveň je tak vymezen okruh
osob, které na veřejných vysokých
školách mají právo volit akademické
senáty.
K § 3:
Vysoké školy nemohou své poslání
plnit bez vnitřního demokratického prostředí,
bez svobody akademického života, tedy bez svobody
vědeckého bádání, vzdělávání
a vyučování. Zákon zdůrazňuje
tyto zásady zakotvené již v Listině
základních práv a svobod.
K § 4:
Při zřizování veřejných
vysokých škol se zachovává stávající
právní úprava, která zdůrazňuje
jejich celospolečenský význam. Vzhledem k
tomu, že do vlastnictví veřejných vysokých
škol bude převeden značný státní
majetek, umožňují se do budoucna pouze takové
jejich změny, při nichž zůstane účel
majetku zachován.
K § 5:
Veřejné vysoké školy si vnitřní
organizaci, jakož i postavení členů
akademické obce stanoví svými vnitřními
předpisy. Zákon vyjmenovává hlavní
body jejich samosprávné působnosti. Do výkonu
této působnosti může stát zasahovat
jen na základě zákona a v jeho mezích.
K § 6:
Oproti stávající právní úpravě
se orgány veřejné vysoké školy
rozšiřují o radu veřejné vysoké
školy a disciplinární komisi. Rada veřejné
vysoké školy a kvestor nejsou akademickými
orgány, tedy orgány samosprávy. Struktura
a poslání těchto orgánů se
popisuje v samostatných paragrafech. Nově se zavádí
pojem akademická rada, který označuje orgán
působící na neuniverzitní vysoké
škole.
K § 7:
U akademického senátu veřejné vysoké
školy se nově stanoví minimální
počet jeho členů a garantuje se přiměřené
zastoupení studentů. Řešení ostatních
otázek se ponechává na samosprávném
rozhodnutí vysoké školy.
Rektor z důvodu své kompetence a nutnosti efektivního
řízení a rozhodování získává
právo vystoupit v akademickém senátu vysoké
školy a požádat o jeho mimořádné
svolání.
K § 8:
Působnost akademického senátu vysoké
školy je vymezena taxativně a týká se
zásadních záležitostí v životě
vysoké školy. Je doplněna o schvalování
statutů součástí vysoké školy,
které by mělo zaručit vzájemný
soulad těchto důležitých dokumentů
na celé vysoké škole.
K § 9:
V Ústavě České republiky není
výslovně stanovena pravomoc prezidenta republiky
jmenovat rektory vysokých škol, podle čl. 63
odstavce 2 Ústavy mu lze tuto pravomoc svěřit
zákonem. Zachovává se současný
způsob jmenování rektora veřejné
vysoké školy hlavou státu, neboť se tím
zdůrazňuje celostátní význam
vysoké školy. Formulace ustanovení nevylučuje,
aby akademický senát volil z osobností i
mimo vlastní vysokou školu, je však třeba,
aby před jmenováním prezidentem se dotyčná
osoba stala členem akademické obce příslušné
vysoké školy.
K § 10 a 11:
Vědecká rada vysoké školy je v jejím
rámci sborem s nejvyšší odbornou a pedagogickou
kvalifikací. Její význam i kompetence se
proto odpovídajícím způsobem nově
upravují. Je zdůrazněna koncepční,
iniciativní a hodnotící role vědecké
rady. Zachovává se její působnost
při habilitaci docentů a jmenování
profesorů, nově se zavádí působnost
při schvalování studijních programů,
která dosud náležela akademickému senátu.
Nově se též do její působnosti
zavádí schvalování dlouhodobých
záměrů vysoké školy.
Působnost akademické rady na neuniversitní
vysoké škole je obdobná působnosti vědecké
nebo umělecké rady na universitní vysoké
škole.
Předsednictví rektora vyplývá z jeho
odpovědnosti za odbornou úroveň školy.
Uzákoňuje se dnes běžná a osvědčená
praxe.
K § 12:
Disciplinární komise hrají důležitou
roli v disciplinárním řízení
jak na úrovni vysoké školy, tak na úrovni
fakulty. Proto je nutno je v zákoně uvést,
i když nemají přímé rozhodovací
pravomoci.
K § 13:
Rada veřejné vysoké školy je nově
zaváděným orgánem, který na
vysoké škole, vybavené značnou autonomií
a samosprávou, má uplatňovat a prosazovat
veřejný zájem. K němu nepochybně
patří, aby se s rozsáhlým majetkem,
který stát veřejné vysoké škole
poskytl, i s dotacemi ze státního rozpočtu
nakládalo co nejefektivněji; aby vysoká škola
pružně reagovala na celospolečenské
i regionální potřeby a aby na ni měli
přístup i nadaní studenti ze sociálně
slabých vrstev. Rada veřejné vysoké
školy je proto koncipována především
jako orgán iniciativní a konzultativní, nezávislý
na vysoké škole a vybavený rozhodovacími
kompetencemi v záležitostech, které jsou sice
významné, ale nerozhoduje se o nich často.
Z různých možností, jak takovýto
orgán konstituovat, bylo za dané situace jako nejjednodušší
vybráno jmenování ministrem. V návrhu
jsou uvedena základní hlediska, která by
měl ministr při jmenování brát
v úvahu. Předpokládá se, že do
této rady budou jmenovány osoby, které mají
k vysoké škole nějaký vztah buď
z profesionálního či územního
hlediska, jsou obeznámeny s jejím životem a
budou případně nápomocny při
získávání mimorozpočtových
zdrojů pro její rozvoj.
Postavení rady veřejné vysoké školy
vybočuje ze samosprávného schématu,
což se odráží i v navrhovaném finančním
zajištění její činnosti.
K § 14:
Kvestor je tradiční označení vedoucího
pracovníka, který zabezpečuje hospodářský
a správní chod vysoké školy. Zpravidla
je podřízen přímo rektorovi a může
ho v řadě povinností zastupovat. Navrhované
znění odpovídá současnému
právnímu stavu.
K § 15:
Jako vnitřní předpisy jsou souhrnně
označeny dokumenty, které upravují vnitřní
záležitosti vysoké školy. Jsou stanoveny
náležitosti základního z těchto
dokumentů, statutu veřejné vysoké
školy. Nově bude mezi tyto předpisy patřit
vnitřní mzdový předpis podle zákona
č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní
pohotovost a o průměrném výdělku.
K § 16 až 18:
V obecné části je zdůvodněna
transformace státní vysoké školy do
podoby veřejné vysoké školy jakožto
právnické osoby svého druhu. V uvedených
paragrafech je popsán způsob financování
a hospodaření veřejné vysoké
školy, založeno její oprávnění
vlastnit majetek a upraveno nakládání s ním.
Veřejné vysoké školy budou i nadále
financovány převážně ze státního
rozpočtu. Dotace ze státního rozpočtu
mají zabezpečit plnění jejich poslání
v obou základních oblastech. Novým prvkem,
na jehož základě se určuje výše
dotací, jsou každoročně upřesněné
dlouhodobé záměry vysokých škol
posuzované z hlediska dlouhodobého záměru
rozvoje vysokého školství vypracovaného
ministerstvem. Posuzují se i další objektivní
kritéria.
Taxativní výčet přípustných
fondů veřejné vysoké školy má
zaručit přehlednost jejího hospodaření.
Doplňková činnost může být důležitým zdrojem financování veřejné vysoké školy, stanoví se pro ni základní rámec vycházející z poslání veřejné vysoké školy.
Některé riskantní majetkoprávní
úkony jsou veřejným vysokým školám
zakázány, aby spolu s ohrožením majetku,
který jim byl převeden do vlastnictví, nebylo
ohroženo jejich poslání. Protože se jedná
o instituce zřízené zákonem stát
chrání jejich poslání i tím,
že přebírá ručení za jejich
závazky.
K § 19:
Od veřejné vysoké školy se požaduje
otevřenost vůči veřejnosti, která
se projeví zveřejňováním výroční
zprávy, zpracováním dlouhodobého záměru
a jeho zveřejněním po projednání
s ministerstvem, poskytováním dalších
informací a poradenských služeb souvisejících
se studiem. Podle zahraničních zkušeností
je pravidelné hodnocení činnosti vysoké
školy standardní metodou zajišťování
její kvality. Metodika hodnocení (např. za
účasti zahraničních odborníků
nebo institucí) se ponechává plně
v pravomoci vysoké školy. Výsledky hodnocení
by měly vysoké škole přinést
řadu doporučení k postupnému odstraňování
nedostatků a v neposlední řadě by
měly sloužit i k prezentaci vysoké školy
ve společnosti a ke zvyšování její
prestiže.
K § 20:
Zákon dává dostatečnou volnost pro
vnitřní organizaci a členění
veřejné vysoké školy. Explicitně
popisuje pouze tradiční součást fakultu
(viz hlava II, díl 1), vysokoškolský ústav
(viz díl 2) a specifické pracoviště
vysokoškolský zemědělský nebo
lesní statek (viz díl 3).
K § 21 a 22:
Fakulta je významnou tradiční součástí
vysoké školy. Jsou stanoveny základní
znaky, které jsou nutným předpokladem jejího
vzniku, a její základní akademická
práva, která jiným součástem
nebo institucím nepřísluší. Jsou
taxativně uvedeny záležitosti, v nichž
má fakulta právo jednat samostatně jménem
vysoké školy. Postup při zřizování
fakult zůstává nezměněn.
K § 23:
Orgány fakulty jsou doplněny obdobně jako
u vysoké školy o disciplinární komisi.
K § 24 a 25:
Ustanovení o akademickém senátu fakulty jsou
analogická ustanovením pro akademický senát
vysoké školy. Promítá se do nich ustanovení
o jmenování děkana rektorem.
Stanovením povinnosti senátu jednat o návrzích
předložených děkanem se posiluje jejich
vzájemná součinnost. Projednávání
studijních programů fakulty se přenáší
na vědeckou radu fakulty, která je prostřednictvím
rektora předkládá k akreditaci ministerstvu,
neboť se jedná o problematiku převážně
odborného charakteru.
K § 26:
Působnosti děkana jsou odvozeny z jeho postavení
řídícího orgánu fakulty a jsou
stanoveny v souladu s ostatními ustanoveními zákona.
Nově se stanoví jmenování děkana
rektorem, přičemž volba kandidáta na
děkana zůstává nadále v kompetenci
akademického senátu fakulty. Tato změna souvisí
s celkovým posílením integrity vysoké
školy a nový postup je analogický postupu při
jmenování rektora vysoké školy. Odvolání
děkana fakulty rektorem vysoké školy bez návrhu
akademického senátu fakulty je mimořádným
prostředkem v případech, kdy děkan
závažným způsobem neplní své
povinnosti nebo poškozuje zájem vysoké školy
nebo fakulty a akademický senát fakulty zůstává
nečinný.
K § 27:
Stanoví se minimální počet členů
a složení vědecké rady fakulty. Obligatorní
stanovení dolní hranice počtu externích
členů vědecké rady sleduje posílení
její odborné úrovně a koncepční
a hodnotící role. Stanovený minimální
počet externích členů přihlíží
ke skutečným možnostem fakult získat
i mimo hlavní centra příslušně
kvalifikované odborníky.
Předsednictví děkana vyplývá
z jeho vysoké odpovědnosti za odbornou úroveň
fakulty. Uzákoňuje se tím dnes běžná
a osvědčená praxe.
K § 28:
Působnost vědecké rady fakulty je upravena
analogicky k působnosti vědecké rady vysoké
školy.
Z nového postavení a poslání vědecké
rady vyplývá, že je jediným dostatečně
způsobilým orgánem k odbornému projednávání
studijních programů před jejich posuzováním
Akreditační komisí a k rozhodování
o jejich uskutečňování. Totéž
platí o návrzích na obory, ve kterých
je možno konat habilitační řízení
a řízení ke jmenování profesorů.
Do kompetence vědecké rady fakulty patří
též schvalování dlouhodobého
záměru její vzdělávací
a vědecké nebo výzkumné, vývojové
umělecké a další tvůrčí
činnosti.
K § 29:
Viz odůvodnění § 12.
K § 30:
Postavení tajemníka v rámci fakulty je obdobné
postavení kvestora v rámci vysoké školy.
K § 31:
Jako vnitřní předpisy fakulty jsou souhrnně
označeny dokumenty, které upravují její
vnitřní záležitosti. Na rozdíl
od dosud platné právní úpravy se výslovně
vyžaduje soulad vnitřních předpisů
v rámci celé vysoké školy.
S ohledem na ústavně zaručenou a státem
respektovanou vnitřní autonomii církví
a náboženských společností se
teologickým fakultám ukládá povinnost
nechat si předběžně schválit
své statutární předpisy příslušnou
církví podle jejích vnitřních
předpisů.
K § 32:
Pro efektivní vykonávání výzkumné,
vývojové nebo jiné tvůrčí
činnosti na vysoké škole může být
účelné soustředit vysoce kvalifikované
pracovníky do specializovaného pracoviště
a přitom zajistit jejich přiměřený
podíl na vzdělávací činnosti.
Stejně tak může být účelné
zřídit na vysoké škole pracoviště
zaměřené převážně
na uskutečňování bakalářských
studijních programů v souladu s jeho výzkumnou,
vývojovou, uměleckou a další tvůrčí
činnost. Akademická rada vysokoškolského
ústavu (viz legislativní zkratka v § 11, písm.
b) má v tom případě obdobnou působnost
jako vědecká rada fakulty.
Takováto pracoviště nemusí mít
všechny znaky fakulty; vzhledem k jeho významu a relativně
samostatnému postavení v rámci vysoké
školy se jeho řediteli poskytují podobné
pravomoci jako má děkan.
K § 33:
Studium v oblasti zemědělství, lesnictví
a veterinárního lékařství a
hygieny probíhá tradičně z velké
části v tzv. zemědělských nebo
lesních statcích, které jsou i nezbytnou
základnou pro výzkumnou činnost v těchto
oblastech. Proto se poskytuje zemědělským
a lesním statkům postavení součásti
vysoké školy.
K § 34:
Stávající způsob registrace statutů
se rozšiřuje na všechny vnitřní
předpisy, z nichž mnohé dříve
tvořily součást statutu.
K § 35:
Tento paragraf doplňuje ustanovení o nakládání
vysoké školy s majetkem (§ 17) výčtem
právních úkonů, k nimž je zapotřebí
souhlasu ministerstva. Tímto opatřením se
má zejména zajistit užívání
nemovitého majetku veřejné vysoké
školy v souladu s jejím posláním.
Veřejným vysokým školám se nedovoluje
zakládat obchodní společnosti a družstva.
Zakládání ostatních právnických
osob (neziskového charakteru) je vázáno na
souhlas ministerstva, protože i v těchto případech
mohou vznikat majetkové závazky.
K § 36 a 37:
V případě závažných nedostatků
vymezených zákonem může ministerstvo
omezit nebo odejmout výkon působnosti orgánům
vysoké školy nebo její součásti
a určit přechod této působnosti na
jiný orgán. Než ministerstvo k takovému
řešení přikročí, je zákonem
vázáno na nedostatky upozornit a žádat
zjednání nápravy v přiměřené
lhůtě.
K § 38 až 42:
Základní podmínkou pro vznik a působení
soukromé vysoké školy je získání
státního souhlasu, který ministerstvo udělí
současně s akreditací příslušných
studijních programů a registrací vnitřních
předpisů. Taxativně jsou určeny případy,
kdy se státní souhlas neudělí.
Otevírá se možnost přiznat soukromé
vysoké škole dotace ze státního rozpočtu
na základě pravidel obdobných pro stanovení
dotací veřejné vysoké škole.
Rozsah zákonem stanovených povinností soukromé
vysoké školy je menší než u vysoké
školy veřejné.
Zákon řeší případy, kdy
se některé opatření soukromé
vysoké školy dostane do rozporu se zákonem
nebo jiným právním předpisem; v tomto
a v případě dalších taxativně
vyjmenovaných závažných nedostatků
může ministerstvo udělený státní
souhlas odejmout.
Předpokládá se, že soukromá vysoká
škola uzavře se svými studenty smlouvu, která
upraví oboustranné závazky a bude řešit
důsledky jejich případného neplnění.
Předmětem smlouvy bude zejména výše
školného, termíny a způsob jeho placení,
podmínky jeho vrácení atd. Tuto oblast není
vhodné upravovat výslovně zákonem,
je třeba uplatnit princip smluvní volnosti.
K § 43:
Vymezuje se studijní program jako základní
obsahová a organizační jednotka vysokoškolského
vzdělávání. Pojmy studijní
program a studijní plán platná úprava
nepoužívá nebo používá v
jiném významu. V souladu s terminologií užívané
v Evropské unii je chápán jako projekt studia
zahrnující poměrně široký
systém studijních cest, členěných
obvykle do studijních oborů. Z pohledu studenta
je příslušná studijní cesta konkretizována
jeho studijním plánem tvořeným podle
určitých pravidel v rámci studijního
programu.
Pod pojmem forma výuky se rozumí rozlišení
mezi prezenčním a distančním studiem.
Tyto formy se vyznačují podstatnými rozdíly
v "technologii" vzdělávacího procesu.
Formy distančního studia plně využívají
moderních informačních prostředků
(audiovizuální technika, televize, apod.) a vyžadují
též odlišnou strukturu studijních programů,
kterou je třeba vzít v úvahu při jejich
akreditaci. Dosud užívané názvy jako
studium při zaměstnání, dálkové,
večerní aj. nevystihují uvedený rozdíl
ve vzdělávacím procesu a mohou se týkat
jak prezenční, tak distanční formy
studia.
Nově je jako charakteristika studijního programu
zavedena standardní doba studia. Je důležitá
pro vymezení typů studijních programů,
pro určení platnosti akreditace, pro normativní
financování atd. Není to povinná doba
studia. Studenti mohou splnit podmínky pro absolvování
daného studijního programu v čase kratším,
případně delším, než je
standardní doba.
K § 44:
Bakalářské studium bylo zavedeno již
zákonem o vysokých školách č.172/1990
Sb. Bylo však vymezeno pouze jako obsahově ucelená
část vysokoškolského studia s nejednoznačným
ukončením - vysvědčení popřípadě
titul "bakalář". Vývoj však
ukázal, že tří až čtyřleté
vysokoškolské studium s profesní orientací
je třeba zavést jako jeden z typů vysokoškolského
studia. Umožněním vysokoškolského
vzdělávání těsněji spjatého
s praxí se podstatnou měrou rozšíří
nebo nově vznikne nabídka vzdělávání
zvláště pro výkon určitých,
společensky potřebných povolání
(např. některé oblasti služeb, vybrané
pedagogické a sociální obory). Jasné
vymezení bakalářského studia vytváří
prostor pro diverzifikaci a restrukturalizaci vysokého
školství.
Bakalářské studijní programy nelze
chápat výlučně jako první etapu
magisterských studijních programů, i když
vzájemná prostupnost a návaznost je žádoucí.
Navrhovaná úprava umožňuje koncipovat
široké spektrum bakalářských
studijních programů od zcela samostatných
až po úzce spojené s magisterskými studijními
programy.
Proti současné úpravě se po ukončení
studia státní závěrečnou zkouškou
jednoznačně přiznává titul
"bakalář". Nově se zavádí
odlišný název a zkratka pro akademický
titul v oblasti umění, aby bylo dosaženo základního
odlišení absolventů uměleckých
směrů.
K § 45:
Magisterské studijní programy jsou klasické
vysokoškolské studijní programy, u nichž
je podstatný široký teoretický základ
odrážející současný stav
vědeckého poznání. Vzdělávání
v těchto studijních programech je neoddělitelně
spjato s tvůrčí činností učitelů
a studentů. Tyto studijní programy slouží
převážně k přípravě
pro povolání, pro jejichž výkon jsou
nezbytné hluboké teoretické poznatky a jejich
tvůrčí využívání.
Navrhovaná úprava řeší citlivý
problém akademických titulů, které
byly v několika posledních desetiletích opakovaně
měněny. Navržený systém titulů
vychází z kombinace zkušeností získaných
po r. 1990 (zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých
školách) a tradic českého vysokého
školství. Zachovává tituly z r. 1990,
ale v souladu s tradicí umožňuje získat
i požadované tradiční akademické
tituly RNDr., PhDr., JUDr., PharmDr., ThDr., případně
ThLic. Mohou být uděleny absolventům magisterského
studijního programu po vykonání státní
rigorózní zkoušky, která ověří
hlubší a podrobnější znalosti oproti
magisterskému studiu. Rozsah a možnosti získání
těchto znalostí stanoví příslušná
vysoká škola, o oprávnění udělovat
tyto tituly se bude rozhodovat v rámci akreditace příslušného
magisterského studijního programu.
Začlenění konkrétního studijního
programu do oblasti studia pro udělení akademického
titulu bude součástí příslušné
akreditace.
K § 46:
Navrhovaná úprava sleduje záměr sjednocení
dosavadního systému výchovy nových
vědeckých pracovníků a systému
postgraduálního (doktorandského) studia v
jediný systém přípravy k tvůrčí
vědecké nebo teoreticko-umělecké práci,
srovnatelný s doktorským studiem v zahraničí.
Mění se název dosavadního postgraduálního
studia na doktorský studijní program, aby nedocházelo
k záměně vědecké přípravy
s různými specializačními kurzy, které
se označují též jako postgraduální.
Těžiště tohoto typu studijního
programu je v řešení vědeckého
problému, zpravidla pod vedením zkušeného
vědeckého pracovníka. Získané
poznatky jsou obsahem požadované disertační
práce. Publikaci původních výsledků
dosažených v disertační práci
není někdy možno z časových důvodů
zajistit před jejím obhájením, proto
se připouští i pozdější
publikování.
Další složkou doktorského studijního programu je zvládnutí odborných znalostí v takovém rozsahu, který zabezpečí možnost dalšího studia, komunikace a oborové orientace. Osvojení těchto znalostí se prokazuje při doktorské rigorózní zkoušce.
Zkratka udělovaného akademického titulu Ph.D.
nahrazuje dosavadní zkratku Dr. Volba je podložena
rozsáhlými diskusemi, v nichž byly posuzovány
různé varianty. Zkratka Ph.D. má podobu užívanou
v anglosaských zemích. Uvádí se za
jménem, aby se zdůraznila odlišnost od zkratky
titulu získaného v magisterském studijním
programu.
K § 47 až 50:
O přijímání ke studiu budou, tak jako
dosud, rozhodovat vysoké školy samy. Podmínky
pro přijetí musí být stanoveny v souladu
se základními podmínkami pro jednotlivé
typy studijních programů obsaženými
v § 44 až 46. Veřejné vysoké školy
přitom musí respektovat mezinárodní
závazky České republiky.
Vzhledem k velkému počtu podávaných
přihlášek se přijímací
řízení vyjímá ze správního
řízení, uchazečům se však
zaručuje právo odvolání proti rozhodnutí
o nepřijetí ke studiu a je stanoven základní
postup dvoustupňového odvolacího řízení.
K § 51:
Pro účely stanovení standardní doby
studia se jednoznačně definuje pojem akademický
rok. Organizace studia v jeho průběhu zůstává
plně v kompetenci vysoké školy.
K § 52:
Nová úprava posiluje význam slova "státní"
tím, že na rozdíl od dosavadní úpravy
může členy zkušební komise jmenovat
též ministerstvo. Zákon určuje, že
právo zkoušet mají profesoři, docenti
a odborníci z praxe po schválení vědeckou
radou.
K § 53:
Obnovuje se institut přerušení studia, o které
může student požádat v případě,
že hodlá ve studiu po určité době
pokračovat. Aby se vyloučily právní
pochybnosti, přestává být v době
přerušení studia studentem, zachovává
se mu však právo, aby byl opětovně do
studia zapsán a mohl v něm pokračovat.
K § 54 a 55:
Podmínky pro řádné ukončení
studia jsou uvedeny v § 44 až 46 upravujících
studijní programy.
Dále jsou taxativně stanoveny důvody a postupy
ukončení studia před absolvováním
studijního programu.
Protože ukončení studia z rozhodnutí
vysoké školy je provázeno ztrátou výhod
vyplývajících z postavení studenta,
je stanoven postup odvolacího řízení
proti takovémuto rozhodnutí.
K § 56:
Systém dokladů o studiu, které dosud vysoké
školy vydávají, se podstatně nemění,
je však přesněji vymezen účel
jednotlivých dokladů. Nově se zavádí
průkaz studenta, kterým se student prokáže
při uplatňování různých
výhod (slevy jízdného, zlevněné
vstupné apod.). Dosud se k těmto účelům
používal výkaz o studiu, což vedlo k častým
ztrátám nebo nevhodnému zveřejňování
studijních výsledků. Dále se nově
zavádí dodatek k diplomu, který vydá
vysoká škola absolventovi na základě
žádosti. Dodatek slouží k uznání
jeho vysokoškolské kvalifikace zejména v zahraničí.
K § 57:
Z důvodů, které jsou uvedeny v obecné
části, se zavádějí úhrady
spojené se studiem.
Úhradou školného se student podílí
na nákladech na vysokoškolské studium; posiluje
se tím odpovědnost studentů za vlastní
studium a jejich zájem o kvalitu vybraného studijního
programu.
Pro veřejné vysoké školy se určuje
rozpětí, v jehož mezích mohou rozhodovat
o výši školného, diferencovaně
podle zájmu o určitý studijní program,
podle očekávaného uplatnění
absolventů, případně podle vynaložených
nákladů. Mohou se projevit též prvky
konkurence mezi jednotlivými školami. Stanovená
horní hranice školného zaručuje, že
rozhodující část nákladů
na vzdělávání ve veřejných
vysokých školách ponese i nadále stát
a školné se nestane sociální překážkou
v přístupu ke vzdělání.
Jako základ pro stanovení výše školného
se navrhuje pět procent z průměrné
částky připadající na jednoho
studenta z celkových neinvestičních výdajů
poskytnutých ministerstvem veřejným vysokým
školám v jednom roce. Tento základ se může
poněkud měnit rok od roku, přesnou výši
vyhlásí vždy počátkem roku ministerstvo.
Studium dotované státem (tj. za podmínek
limitovaného školného) by nemělo být
bezdůvodně prodlužováno. Proto se stanoví
horní hranice pro celkovou dobu studia, během níž
nemůže být studentovi veřejné
vysoké škole předepsáno školné
mimo uvedené hranice. Není rozhodující,
zda student čerpá tuto dobu souvisle nebo s přerušeními.
Přesnou evidenci celkové doby studia umožní
jednotný systém Matriky studentů.
Cizincům se umožňuje studovat za stejných
podmínek, jako občanům České
republiky. Tzv. vládním stipendistům bude
jejich stipendium stanoveno tak, aby z něj mohli hradit
příslušné školné. Pokud
je pro cizince organizováno zvláštní
studium, např. v cizím jazyce, může
jim být školné stanoveno mimo hranice určené
zákonem.
K § 59:
Jednou z důležitých činností
vysokých škol je poskytovat občanům
další vzdělávání, které
je uskutečňováno mimo rámec studia
směřujícího k dosažení
akademického titulu. Typickou formou dalšího
vzdělávání jsou kvalifikační
kurzy (další profesní vzdělávání),
dále kurzy zájmové, kulturní apod.
Další vzdělávání je možno
poskytovat i za úplatu.
K § 60:
Pojem "student" se vymezuje tak, aby bylo možno
jednoznačně určit, kdy se osoba stává
a je studentem. Je to důležité proto, že
z postavení studenta jakožto osoby soustavně
se připravující na povolání
vyplývají různé nároky v sociální
oblasti, a že počet studentů je jedním
z kritérií pro přidělení státní
dotace.
K § 61 a 62:
Jsou uvedena práva a povinnosti, které souvisejí
s postavením studenta. Nově je explicitně
uvedeno právo volby učitele a navrhování
témat závěrečných prací,
čímž se potvrzuje faktický stav.
Nároky v sociální oblasti jsou stanoveny
zákonem č. 117/1995 Sb., o státní
sociální podpoře. Ustanovení o bezpečnosti
a ochraně zdraví při práci jsou uvedena
proto, že na studenty vysokých škol by se jinak
zákoník práce nevztahoval.
K § 63 až 68:
Zákonem jsou taxativně vymezeny sankce, které
lze studentovi uložit za disciplinární přestupky
a jsou podrobně upravena procesní pravidla pro jejich
ukládání. Tato pravidla se použijí
i při rozhodování o právech a povinnostech
studentů.
K § 69:
Zavádí se označení akademický
pracovník pro ty zaměstnance vysoké školy,
kteří se aktivně věnují jak
pedagogické, tak vědecké, výzkumné,
vývojové, umělecké nebo další
tvůrčí činnosti. Neznamená
to ovšem, že musejí vykonávat tyto činnosti
současně a ve stejném rozsahu.
K § 70 a 71:
Zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách,
obnovil habilitační řízení
docentů. Tento postup, který se plně osvědčil,
se beze změny přebírá. Předpokládá
se, že o akademickou hodnost docent vzhledem k její
vědecké prestiži se budou ucházet i
pracovníci, kteří nejsou v trvalém
pracovním poměru k vysoké škole, ale
působí např. ve vědeckých institucích
a podílejí se na uskutečňování
doktorských studijních programů. Umožňuje
se, aby habilitační řízení
mohlo obdobným způsobem jako na fakultě probíhat
i ve vysokoškolském ústavu, pokud k tomu úroveň
vědecké a jiné tvůrčí
činnosti vytváří vhodné podmínky.
V návrhu zákona je uveden podrobný postup
habilitačního řízení, neboť
jde o oblast, která se dotýká práv
a povinností občanů a nelze ji upravovat
pouze vyhláškou.
K § 72 a 73:
Řízení ke jmenování profesorem
se řídí podobnými principy jako v
případě habilitačního řízení.
Při jmenování vysokoškolských
profesorů se zachovává stávající
právní úprava.