Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

RADA EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ ­

vycházejíc ze smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, zvláště z článku 130s, na návrh Komise, poté, co Evropský parlament zaujal stanovisko, poté, co hospodářský a sociální výbor zaujal stanovisko a uvážíc následující důvody:

V akčních programech Evropských společenství na ochranu životního prostředí z let 1973, 1977 a 1983 a zvláště v akčním programu z roku 1987 jsou stanoveny zásady a cíle, přičemž v posledně jmenovaném programu se zvlášť vřele doporučuje, aby se "hledaly cesty ke zlepšování přístupu veřejnosti k informacím, jimiž disponují úřady kompetentní pro životní prostředí".

Rada Evropských společenství a představitelé vlád členských států shromážděných v Radě prohlásili ve svém rozhodnutí z 19. října 1987 o rozpracování a realizaci ekologické politiky a akčního programu Evropských společenství na ochranu životního prostředí (1987 ­ 1992), že se činnost Společenství musí soustředit, při respektování kompetencí Společenství a členských států, na přednostní oblasti, k nimž patří zlepšený přístup k informacím týkajícím se životního prostředí.

Evropský parlament zdůraznil ve svém stanovisku ke čtvrtému akčnímu programu Evropských společenství na ochranu životního prostředí, že "se musí prostřednictvím specifické akce Společenství umožnit informování každého občana".

Přístup k informacím týkajícím se životního prostředí, jimiž disponují úřady, zlepší ochranu prostředí.

Rozdíly předpisů o přístupu k informacím o životním prostředí, jimiž disponují úřady, platných v jednotlivých členských státech mohou vést k tomu, že občané ve Společenství mají rozdílné podmínky v přístupu k informacím a/nebo rozdílné podmínky soutěže.

Je nutné zajistit v celém Společenství volný přístup pro všechny fyzické i právnické osoby k informacím o stavu životního prostředí, o činnostech nebo opatřeních, které tento stav negativně ovlivňují nebo mohou negativně ovlivnit, a o činnostech nebo opatřeních na ochranu životního prostředí, které mají úřady k dispozici v písemné, obrazové nebo zvukové formě či na nosičích výpočetní techniky.

Ve zcela určitých, přesně specifikovaných případech je možno požadované informace o životním prostředí odmítnout.

Odmítnutí požadované informace musí úřad zdůvodnit.

Žadatel musí mít možnost rozhodnutí úřadu napadnout.

Stejně tak je třeba zajistit přístup k informacím týkajícím se životního prostředí, které vlastní státní místa plnící veřejné úkoly v oblasti péče o prostředí.

V rámci globální strategie šíření informací o životním prostředí by se měly všeobecné informace o stavu prostředí aktivně předávat veřejnosti.

Realizace této směrnice musí být přezkoumána ve světle zkušeností ­

VYDALA TUTO SMĚRNICI:

Cílem této směrnice je zajistit volný přístup k informacím o životním prostředí, jimiž disponují úřady, a jejich šíření a stanovit základní předpoklady, za nichž se mají takové informace zpřístupňovat.

Ve smyslu této směrnice se považují

a) za "informace o životním prostředí" všechny informace existující v písemné, obrazové nebo zvukové formě nebo na nosičích výpočetní techniky a týkající se stavu vod, ovzduší, půdy, rostlinného a živočišného světa a přirozených životních prostředí i činností (včetně těch, které způsobují zatížení, např. hluk) nebo akcí, které tento stav negativně ovlivňují nebo mohou ovlivnit, a činností nebo akcí na ochranu těchto oblastí životního prostředí včetně správně­technických opatření a programů na ochranu životního prostředí,

b) za "úřady" místa veřejné správy, která plní na národní, regionální nebo místní úrovni úkoly v oblasti péče o prostředí a disponují informacemi z této oblasti, s výjimkou míst činných v oblasti práva a zákonodárství.

(1) S výhradou odstavců 2, 3 a 4 zajistí členské státy, že budou úřady povinny poskytnout všem fyzickým i právnickým osobám na vyžádání informace o životním prostředí, a to bez prokázání zájmu. Členské státy stanoví praktická pravidla, podle nichž budou takové informace skutečně zpřístupněny.

(2) Členské státy mohou stanovit, že žádost o poskytnutí takových informací je možno odmítnout, jestliže se týká:

­ důvěrného poradenství úřadů, mezinárodních vztahů a obrany země

­ veřejné bezpečnosti

­ věcí, které byly nebo jsou předmětem soudního nebo zjišťovacího řízení (včetně disciplinárních řízení) nebo přípravného řízení

­ obchodních nebo podnikových tajemství včetně duchovního vlastnictví

­ důvěrných osobních údajů a/nebo spisů

­ podkladů předaných třetí osobou, která k tomu nebyla ze zákona povinna

­ informací, jejichž sdělení by ještě zvýšilo pravděpodobnost poškození prostředí v příslušné oblasti

Informace, které jsou ve vlastnictví úřadů, se sdělují ve výtazích, kde se, pokud je to možné, vyloučí informace k otázkám týkajícím se výše uvedených zájmů.

(3) Žádost o přístup k informacím může být zamítnuta, pokud se vztahuje k ještě neuzavřeným písemnostem nebo ještě nezpracovaným údajům či interním sdělením, nebo pokud je požadavek očividně zneužitelný nebo příliš obecně formulovaný.

(4) Úřad odpoví žadateli co nejdříve, nejpozději však do dvou měsíců. Odmítnutí žádosti o informace se musí zdůvodnit.

Osoba, která je toho názoru, že její žádost o informace byla neprávem odmítnuta nebo nebyla vyřízena, nebo která dostala od úřadů nedostačující odpověď, může napadnout rozhodnutí soudní nebo správní cestou podle příslušných právních předpisů toho kterého státu.

Členské státy mohou za poskytnutí informace vybírat poplatek, který však nesmí překročit přiměřenou výši.

Členské státy přijmou potřebná opatření, aby zajistily, že místa, která plní veřejné úkoly v oblasti péče o prostředí a která podléhají dozoru úřadů, poskytnou přístup k informacím o prostředí, jimiž disponují, podle podmínek článků 3, 4 a 5, a to buď sama nebo prostřednictvím příslušných úřadů.

Členské státy přijmou potřebná opatření, aby veřejnost dostávala k dispozici obecné informace o stavu prostředí, např. pravidelným vydáváním zpráv o stavu prostředí.

Členské státy předají čtyři roky po datu uvedeném v článku 9, odstavec 1 Komisi zprávu o svých zkušenostech; na tomto základě vypracuje Komise zprávu pro Evropský parlament a Radu a připojí případné návrhy na změny, které bude považovat za vhodné.

(1) Členské státy vydají právní a správní předpisy, které jsou nutné k tomu, aby bylo této směrnici vyhověno nejpozději do 31. prosince 1992. Neprodleně o tom dají zprávu Komisi.

(2) Členské státy sdělí Komisi znění důležitých vnitrostátních právních předpisů, které vydají v oblasti spadající pod tuto směrnici.

Tato směrnice je předána členským státům.

Jak je zřejmé, předložený návrh zákona je v souladu s právem ES a je navrhován za účelem splnění požadavku ES, aby Česká republika jako uchazeč o členství v zápedoevropské integraci splnila závazné podmínky, které uvedená směrnice stanoví.

Finanční dopad zákona na státní rozpočet se může projevit v odůvodnění požadavků na zvyšování počtu pracovníků státních orgánů, především v rezortu životního prostředí. Ovšem poskytování informací na základě žádosti či neformálního dotazu se musí stát samozřejmou součástí všech agend orgánů veřejné správy, jež disponují informacemi o životním prostředí, jeho stavu, příčinách a důsledcích tohoto stavu. V oblasti ochrany přírody a krajiny tomu tak již do značné míry je, aniž by tlak na zvýšení počtu pracovníků či objem přidělených rozpočtových prostředků byl zaznamenán.

Pro kompenzování vyššího počtu administrativních operací je možno, aby novelizací zákona o správních poplatcích byly žádosti o informace vhodným způsobem zpoplatněny. Předkladatelé jsou připraveni novelizaci zmíněného zákona navrhnout.

Bezprostřední dopad na státní rozpočet tento zákon mít nebude. Zprostředkovaný dopad lze kompenzovat zavedením správních poplatků za poskytnutí informace.

2. ZVLÁŠTNÍ ČÁST

K ustanovení § 1

Vymezení účelu zákona vychází z Listiny základních práv a svobod a rovněž z čl. 1 směrnice Rady Evropských společenství č. 90/313/EHS ze 7. června 1990 o volném přístupu k informacím o ŽP (dále jen směrnice ES): cílem je "zajistit volný přístup k informacím o životním prostředí, jimiž disponují úřady, a jejich šíření a stanovit základní předpoklady, za nichž se mají takové informace zpřístupňovat".

Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem informovat o své činnosti (čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Oblast environmentálních informací je sice privilegovanou a zvlášť upravenou speciálních oblastí, nicméně je speciální součástí celkové problematiky přístupu občana k informacím shromážděným na úřadech veřejné správy. V principu lze říci, že si občanská společnost ze svých prostředků vydržuje výkonnou moc státu a předává jí část své svrchovanosti. Má proto právo ­ pokud výjimečně zákon nestanoví jinak ­ mít přístup k informacím shromážděným výkonnou mocí státu a také na přiměřené informace o činnosti výkonné moci samotné.

Progresívním trendem i v této obecné rovině je v naší demokratizující se společnosti rovněž pružný, efektivní přístup občana k úřadům při vyřizování nejrůznějších záležitostí. Na úřadech by podle usnesení vlády z října 1995 měla existovat informační služba pro občany, občané by měli mít možnost si na úřadech pořizovat kopie písemností atd. Je žádoucí, aby úřady vydávaly vlastní informační bulletiny. Účel zákona je formulován v souladu s tímto všeobecným trendem a zároveň s důrazem na ústavně zakotvenou privilegovanost sféry environmentálních informací a jejich zpřístupňování.

K ustanovení § 2

Pojem informace o životním prostředí je definován široce, vychází jednak z již nyní uzákoněné definice (§ 14 zák. č. 17/1992 Sb.), jednak z pojmu obsaženého ve směrnici ES.

Vymezení povinných subjektů vychází rovněž ze směrnice ES. Zohledňuje skutečnost, že informace o životním prostředí jsou v dispozici nejen orgánů a dalších subjektů v rámci "ekologického" resortu, ale i v držení jiných orgánů. Vzhledem k tomu, že do sféry informací o ŽP patří podle definice informace o připravovaných činnostech a podnikaných opatřeních a o důsledcích stavu životního prostředí a vlivech tohoto stavu na společnost, je možné, že budou informacemi o ŽP disponovat i např. rezort zdravotnictví nebo zemědělství a rovněž orgány státní statistické služby.

Přitom se vychází z toho, že zastupitelské orgány jako orgány státní moci nebo územní samosprávy a soudní orgány povinnost zpřístupňovat informace o ŽP podle tohoto zákona nemají. Veřejnost jejich jednání a nahlížení do listin u těchto orgánů jsou upraveny zvláštními předpisy.

Ustanovení je formulováno s vědomím skutečnosti, že řadu pojmů již definuje zákon č. 256/1992 Sb. o ochraně osobních údajů v informačních systémech (pojem informace, pojem zveřejněná informace). V zájmu zamezení nejasností se zde definuje pojem zpřístupňování informací, ačkoli je v platném právu používán, aniž by byl definován (§ 4 zák.č. 256/1992 Sb.).

K ustanovení § 3

Ustanovení sleduje velice neformální vymezení a nezbytné obsahové náležitosti žádosti. Pamatuje rovněž na nutnost doplnění nejasné nebo neúplné žádosti. Tazatel nemusí svou žádost nijak odůvodňovat. Z pochopitelných důvodů se nepřipouštějí žádosti anonymní. Povinnost uvést, zda je informace požadována k obchodním účelům je nezbytná z hlediska stanovení případné úplatnosti poskytnutí informace (§ 10 tohoto návrhu).

Za podnikání se pro účely tohoto zákona výslovně nepovažují aktivity v oblati žurnalistiky a hromadných sdělovacích prostředků. Novináři jsou svým způsobem v demokratické společnosti představiteli veřejnosti, kteří se specializují na obstarávání a šíření informací jejich zveřejňováním. Co možná nejširší a svobodný přístup novinářů a sdělovacích prostředků k informacím o životním prostředí je proto velice žádoucí. Veřejný zájem na takovém přístupu vysoce převyšuje případné zájmy na úplatnosti poskytování informací v tomto případě, pročež je bezúplatnost namístě i v těch případech, kdy by aktivita novinářů nebo sdělovacích prostředků jinak naplňovala definici podnikání podle obchodního zákoníku.

Patnáctidenní lhůta od obdržení žádosti se jeví jako dostatečná k tomu, aby bylo rozhodnuto, že žádost je vyhovující, případně že musí být dále doplněna. Žadatel má 15 denní lhůtu k doplnění vadné žádosti. Je logické, že např. ústní dotazy budou specifikovány na místě a bez prodlení.

Pokud žadatel žádost nedoplní, nebude informace poskytnuta.

K ustanovení § 4

Ustanovení určuje lhůtu, ve které musí dotázaný subjekt sdělit žadateli, že danou informací nedisponuje. Pokud je mu známo, kam se má žadatel správně obrátit, je povinen jej o tom poučit. Subjekt, u kterého byla žádost podána, pokud požadovanou informací nedisponuje, nebude (i vzhledem k možné ústní či telefonické formě) postupovat žádost tomu, kdo tuto informaci má k dispozici, ale odkáže na něj žadatele, pokud je mu znám. Další postup je tedy plně v rukou žadatele a na jeho vůli.

K ustanovení § 5

Byla­li požadovaná informace v minulosti zveřejněna (co se považuje za zveřejněnou informaci je definováno v § 15 zákona č. 256/1992 Sb.) není třeba ji individuálně poskytovat a stačí žadatele odkázat na příslušnou publikaci. Přitom je třeba uvést alespoň povšechný údaj umožňující informaci vyhledat.

K ustanovení § 6

Nepochybně je třeba dát především tomu, kdo žádá o poskytnutí informace, možnost určit formu a způsob poskytnutí informace. Jinak musí být postupováno účelně tak, aby bylo umožněno využití poskytované informace. Připadá v úvahu i dohoda s žadatelem, v jaké formě bude požadovaná informace poskytnuta. V závislosti na okolnostech konkrétního případu je třeba vymezit subjektu, který informaci poskytuje, dostatečný prostor pro uvážení a volbu účelné formy, kterou bude požadovaná informace poskytnuta.

K ustanovení § 7

Formulace vychází ze směrnice ES, kde je stanovena maximální lhůta 2 měsíce. Navrhovaná 30tidenní lhůta se jeví jako dostatečná z hlediska běžné praxe. Pamatováno je i na její výjimečné prodloužení na dvojnásobek v odůvodněných případech. Jde o řešení obdobné jako u vyřizování stížností. Lhůty odpovídají rovněž obdobným konstrukcím lhůt pro vydání rozhodnutí ve správním řízení.

K ustanovení § 8

Oprávněné odepření zpřístupnit informaci přichází v úvahu zejména v případě skutečností utajovaných z různých důvodů na základě zákona (státní tajemství, hospodářské tajemství, právo na ochranu osobních či individuálních údajů).

Respektováno je i obchodní tajemství. Problematická je dosavadní velice široká definice obchodního tajemství v § 17 obchodního zákoníku. Německá spolková úprava (§ 8 zákona ze 7.7. 1994 ­ tzv. Umweltinformationsgesetz) zakotvuje v případě podnikových či obchodních tajemství možnost vyslechnout podnikatele a případně si vyžádat podrobnější objasnění, v čem tajemství spočívá. Příslušný úřad tedy přezkoumává důvody utajení a je na jeho uvážení, jak je posoudí.

V návrhu se jako výjimka z ochrany v rámci obchodního tajemství stanoví emise nebo jiné působení provozní činnosti podnikatele na životní prostředí, tedy případ, kdy zřetelně převažuje obecný zájem na přístupnosti takových informací a veřejné kontrole provozních vlivů na prostředí nad zájmem podnikatele na utajení takových vlivů. Obdobná úprava existuje i v zahraničí (např. Rakousko ­ § 4 odst. 3 Umweltinformatiosgesetz z roku 1993). Pokud by zájem na zpřístupnění informace zřejmě převažoval nad zájmem podnikatele na jejím utajení, je výjimečně možno takovou informaci rovněž zpřístupnit.

Druhá sféra oprávněného odepření zpřístupnění informací má charakter fakultativní (je možno odepřít ­ správní orgán bude zvažovat, zda je aktuálně dán důvod odepření či nikoli, zda informaci poskytne či neposkytne). Zahrnuje případ dobrovolného poskytnutí informací třetí osobou, aniž by k tomu byla povinna (obdobná úprava je ve směrnici ES i v novém českém zákoně o statistice). Dále sem patří případ, kdy poskytnutí informace dále zvýší ekologické riziko či poškození životního prostředí, případ, kdy daná informace není u osloveného subjektu k dispozici a bylo by zapotřebí dalších rozsáhlejších činností k jejímu získání (místo postupu podle tohoto zákona zde přichází v úvahu spíše placená dodávka na smluvním základě ­ opět jde o obdobu úpravy v novém statistickém zákoně). Odepřeno může být i poskytnutí informací shromažďovaných v rámci přípravného řízení v trestních věcech. Jde o pochopitelné utajení informací významných pro trestní stíhání v době jeho přípravné fáze. Přístup k informacím zde může v některých případech i zmařit účel tohoto stíhání. Možnost odepření se bude týkat informací shromažďovaných v přípravném řízení pro podezření ze spáchání trestných činů proti životnímu prostředí (§§ 181a ­ 181b trestního zákona). Konečně jde o případ vadné žádosti, přičemž žadatel vady ani přes výzvu neodstranil. Za nezhojitelně vadnou lze považovat mj. i žádost anonymní.

Problematický je důvod odepření v případě zjevné provokativnosti nebo obstrukčního charakteru žádosti. Směrnice ES jako důvod odepření uvádí "očividnou zneužitelnost" požadavku. Jde o případy, kdy je zřejmé, že žádostí se sledují jiné cíle nežli je získání dané informace.

Uvedené případy jsou v souladu s právními úpravami a s praxí ve vyspělých státech. Problémem je zde překonaná a již nevyhovující úprava státního, služebního a hospodářského tajemství v našem právním řádu. Žádoucí je naprosto přesné zákonné vymezení toho, se utajuje.

Jakmile dojde k odtajnění dosud utajované skutečnosti, nebo jakmile dá předepsaný souhlas s poskytnutím informace příslušná osoba, případně pokud odpadne jinak důvod utajení (např. dotyčná součást životního prostředí je již zajištěna tak, že zveřejnění informace ji nadále neohrozí) nebo je v opravném řízení rozhodnuto o tom, že poskytnutí informace bylo odepřeno neoprávněně, vzniká povinnost požadovanou informaci poskytnout.

Pokud je možné utajované skutečnosti z požadovaného souboru informací oddělit, nesmí být poskytnutí zpřístupnitelných informací odepřeno. Žadatel musí být o takovém zásahu při zpřístupnění informace uvědoměn. Tím se sleduje i možnost případného následného přezkoumání aplikace norem stanovících utajení určitých informací v daném konkrétním případě (viz § 9 odst. 4 tohoto návrhu).

K ustanovení § 9

Formulace ustanovení vychází ze směrnice ES i z nové rakouské a německé právní úpravy zmíněné výše.

Správní řízení se nepovede v případě zpřístupnění požadované informace, ale pouze v případě jejího odepření. Mělo by jít spíše o výjimečné případy. Žadatel bude účastníkem řízení, není vyloučeno ani účastenství dalších osob, pokud splní podmínky účastenství podle § 14 odst. 1 správního řádu, zpravidla zde však nebude širší okruh přímo dotčených osob. Pokud správní orgán dojde k závěru, že informaci nelze zpřístupnit, je povinen vydat rozhodnutí. Je na jeho úvaze, zda před jeho vydáním provede další úkony podle zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, v zájmu úplného zjištění rozhodných skutečností. Pokud shromáždí další podklady (vedle podané žádosti), měl by před vydáním rozhodnutí vyzvat účastníky řízení k seznámení s obsahem správního spisu a k podání vyjádření a návrhů. Rozhodnutí musí být vždy řádně odůvodněno (ust. § 47 správního řádu) a může být podle správního řádu dále přezkoumáváno. Předpokládá se i následná možnost přezkoumání rozhodnutí soudem podle občanského soudního řádu na základě žaloby (správní soudnictví ­ § 244 a násl. o.s.ř.).

V případě jinak než písemně učiněných žádostí je prokázání počátku běhu lhůty pro poskytnutí nebo odepření informace na žadateli. Rizikem těchto forem dotazů je možná důkazní nouze žadatele. Jejich výhodou je ovšem vysoká operativnost. Rakouské zkušenosti vypovídají o tom, že poskytování ústních a telefonických informací o věcech ŽP patří k běžné praxi úřadů.

V případech jiných než písemných nebo do protokolu učiněných

žádostí si správní orgán před vydáním rozhodnutí vyžádá doplnění žádosti v předepsané a průkazné formě, zcela v souladu s § 19 odst. 1 správního řádu. Rozdíl je pouze v tom, že u kladně vyřízených žádostí není jejich doplňování zapotřebí.

Protože pro vydání rozhodnutí je stanovena 30tidenní lhůta, je nutno stanovit možnost přerušení řízení do doby doplnění žádosti, jinak by marné uplynutí procesní lhůty (byť pouze pořádkového, nikoli propadného charakteru) mohl způsobit žadatel svou nečinností.

K ustanovení § 10

Právo nahlížet do listin, pořizovat výpisy nebo opisy a právo na pořízení kopií vychází z konstrukce obsažené v § 72 platného zákona č.114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny.

Možnost okopírovat příslušnou písemnost je velice užitečná. Je ovšem nutně omezena provozními možnostmi daného orgánu nebo jiné právnické osoby, tj. okolností, zda provozuje příslušnou techniku a zda disponuje její dostatečnou volnou kapacitou. Kopírování v tomto případě bude co do kvantity a dalších podmínek nevyhnutelně omezeno ve srovnání s placenými službami poskytovanými podnikatelským způsobem.

Obecný zájem na maximálním usnadnění přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí vede ke stanovení zásady bezúplatnosti jejich poskytování. Výjimky jsou v opodstatněných případech možné. Případné zpoplatnění nesmí nabýt obstrukčního charakteru.

Úprava úplatnosti poskytování informací je diskutabilní a diskutovanou záležitostí. V oblasti životního prostředí se předpokládá placení plné ceny v případě poskytování informací ke komerčním účelům. Vychází se z toho, že široká a pokud možno bezbariérová informovanost o stavu životního prostředí je ve veřejném zájmu (nezbytnost fungující zpětné vazby v demokratické společnosti existující v narušeném životním prostředí). Veřejný zájem zde výrazně převyšuje zájem na využití těchto informací jako zboží.

Pokud by bylo rozhodnuto stanovit správní poplatek za poskytnutí informací o životním prostředí, bylo by nezbytné novelizovat zákon č. 368/1992 Sb. o správních poplatcích v platném znění a zejména stanovit pravidlo, podle něhož by se poplatek vyměřoval (např. sazba za každou započatou stranu textu a za každý kilobyte informace předávané na magnetickém nosiči). Ve srovnatelných zahraničních úpravách se stanoví, že takový poplatek lze rovněž konstruovat jako paušální náhradu zpravidla při dané činnosti úřadům vznikajících nákladů. Tento poslední způsob se jeví jako nejpraktičtější.

Pravděpodobně by se stanovilo zpoplatnění pouze některých případů zpřístupňování informací (bylo by problematické a nepraktické zpoplatňovat jednoduché ústní či telefonické dotazy).

K ustanovení § 11

Zvláštním zákonem ve smyslu této zásady je např. zákon č. 309/1991 Sb. o ochraně ovzduší před znečisťujícími látkami v platném znění, který v ust. § 7 odst. 1 písm. h) a k) stanoví v určitých případech povinnost provozovatele zdroje znečistění informovat o ohrožení nebo zhoršení kvality ovzduší veřejnost. Na tato ustanovení pak navazují další ustanovení ­ § 9 zák. č. 389/1991 Sb.

Zvláštním předpisem, který stanoví odchylný způsob zpřístupňování informací je rovněž např. zákon č. 244/1992 Sb. o posuzování vlivu na životní prostředí.

Tyto zvláštní úpravy platí vedle tohoto zákona a nemohou redukovat ústavní právo na informace o životním prostředí pod úroveň stanovenou tímto zákonem (právo na včasné a úplné informace ve smyslu Listiny základních práv a svobod).

K ustanovení § 12

Jde o povinnost, jež je v obecné rovině dána směrnicí ES. Pokud se týká periodicity, vycházíme z ustanovení § 11 německého zákona. V závislosti na době předpokládané účinnosti zákona je stanoven termín projednání a schválení prvé takové zprávy.

Pokud bude zpráva podle tohoto ustanovení pojata jako podrobná analýza stavu a vývoje životního prostředí, ubude v důsledku její publikace individuálních žádostí o sdělení informací a přibude případů, kdy bude možno žadatele jednoduše odkázat na tento publikovaný oficiální materiál.

V tomto ustanovení se vlastně na zákonnou úroveň povyšuje dosavadní praxe, kdy MŽP ČR zajišťuje vydání periodických ročenek životního prostředí.

K ustanovení § 13

Předpisy o správním řízení, tedy správní řád, se použijí pouze v případě odepření zpřístupnění požadované informace. Tím se zajistí na jedné straně neformálnost a operativnost zpřístupňování informací, na druhé straně přezkoumatelnost a napravitelnost případů odepření zpřístupnění informace. Připadá zde v úvahu podání odvolání proti rozhodnutí o odepření, dále lze použít mimořádných opravných prostředků podle správního řádu, tedy návrhu na obnovu řízení a podnětu k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení. V případě pravomocných správních rozhodnutí o odepření připadá v úvahu rovněž žaloba o přezkoumání jejich zákonnosti správním soudem podle občanského soudního řádu.

Řešení je tedy zcela v souladu s existující právní úpravou správního procesu i správního soudnictví.

K ustanovení § 14

Obdobně jako v platné právní úpravě (např. § 90 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) je zde výslovně stanoven vztah speciality navrhovaného zákona k ustanovením, jež se týkají zpřístupňování informací a jsou obsaženy v jiných zákonech, zejména ve složkových zákonech na ochranu životního prostředí. Řešení vychází z toho, že v těchto zákonech ­ pokud vůbec taková ustanovení obsahují ­ je tato otázka upravena způsobem, který nevyhovuje požadavkům směrnice ES. Přitom by nebylo správné tato ustanovení výslovně rušit (derogovat), protože v řadě případů řešených podle těchto zákonů nemusí jít o informace o ŽP podle tohoto zákona (§ 2 pís. a) tohoto návrhu), ale o informace, jež budou podléhat obecnému režimu. Proto je praktické tento zákon učinit speciálním předpisem ve vztahu k nim, tím zajistit, že v případě environmentálních informací bude mít jeho aplikace přednost ­ a ponechat dosavadní režim podle stávající právní úpravy ve složkových zákonech a dalších předpisech.

Nelze např. u vodního či atomového zákona předpokládat, že všechny informace týkající se mírového využívání jaderné energie či všechny údaje ve vodohospodářské evidenci budou muset nutně splňovat vlastnosti stanovené definicí informace o životním prostředí podle tohoto zákona. Pro poskytování "ostatních" informací bude platit dosavadní úprava v těchto zákonech obsažená, pro informace vyhovující definici informace o ŽP bude platit tento zvláštní zákon a bude se povinně při zpřístupňování či odpírání informací postupovat podle něj.

Takto určený vztah speciality neplatí pro zpřístupňování informací ve zvláštních případech zmíněných v § 11 tohoto návrhu, tedy pro určená ustanovení zákona č. 309/1991 Sb. o ochraně ovzduší před zněčisťujícími látkami (zákona o ovzduší) v platném znění a pro zákon č. 244/1992 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí, který upravuje účelové zpřístupňování informací o životním prostředí v rámci procedury posuzování vlivů na životní prostředí (tzv. procedury EIA). Tyto právní úpravy budou platit paralelně vedle tohoto navrhovaného zákona.

K ustanovení § 15

Zrušují se ustanovení zákonů, jež budou nahražena tímto zákonem, t.j. § 14 zákona o životním prostředí, který dosud definoval informace o životním prostředí a stanovil (v rozporu s formulací Listiny základních práv a svobod ­ takže jeho použitelnost byla problenatická) právo na takové informace. Toto ustanovení by bylo v případě přijetí tohoto zákona duplicitní a ve smyslu zásady lex posterior derogat priori (později přijatý zákon ruší zákon dřívější) by jeho platnost a aplikovatelnost byla nanejvýš sporná.

V případě § 72 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. jde o ustanovení, jež v některých směrech upravovalo podmínky zpřístupňování informací v oblasti ochrany přírody a krajiny. Toto ustanovení rovněž navrhovaný zákon plně nahražuje, a to podstatně konkrétnější a propracovanější úpravou.

3. FINANČNÍ DOPAD

Finanční dopad navrhovaného zákona na státní rozpočet se může projevit v odůvodňování požadavků na zvyšování počtu pracovníků státních orgánů, především v rezortu životního prostředí. Ovšem poskytování informací na základě žádosti či neformálního dotazu se musí stát ­ tak jak je tomu ve vyspělých zemích ­ samozřejmou součástí všech agend orgánů veřejné správy, jež disponují informacemi o životním prostředí, jeho stavu, příčinách a důsledcích tohoto stavu. V oblasti ochrany přírody a krajiny tomu tak již do značné míry je, aniž by tlak na zvýšení počtu pracovníků či objem přidělených rozpočtových prostředků byl zaznamenán.

Pro kompenzování vyšší četnosti určitých administrativních operací je možno, aby novelizací zákona o správních poplatcích byly žádosti o informace vhodným způsobem zpoplatněny. Předkladatelé jsou připraveni novelizaci zmíněného zákona navrhnout.

Bezprostřední dopad na státní rozpočet tento zákon mít nebude. Zprostředkovaný dopad lze kompenzovat zavedením správních poplatků za poskytnutí informace, případně za podání žádosti.

zákona o právu na informace o životním prostředí