K § 9:
I když je spolehlivost jedním z tradičně užívaných neurčitých právních pojmů, je snahou úpravy ji (především v zájmu posílení právní jistoty žadatele) pokud možno konkretizovat. Posuzovat spolehlivost přísluší Ministerstvu vnitra. Vymezují se též některé formální podklady, na jejichž základě bude spolehlivost posuzována. Dožádané státní orgány a obce podávají vyjádření v mezích své působnosti, přičemž jde zejména o uvedení eventuálních výhrad k udělení licence. U obcí se bude vyjádření týkat např. oblasti místních záležitostí veřejného pořádku a přestupkové agendy. Pro přípravu těchto podkladů je (v zájmu rychlosti řízení) stanovena pořádková lhůta, jejíž eventuální nedodržení by bylo třeba považovat za nesprávný úřední postup.
K § 10:
Požadavek odborné způsobilosti je kladen s cílem přispět k zajištění dobré profesionální úrovně poskytování bezpečnostních služeb.
Ve srovnání s dosavadní (živnostenskoprávní) úpravou se zvyšují požadavky odborného vzdělání pro provozování detektivních služeb. To odpovídá především zájmu posílit ochranu práv osob, které mohou být činností detektivních služeb dotčeny. Současně se (složením zvláštní kvalifikační zkoušky) umožňuje řešit některé případy, kdy osoba, která jinak splňuje podmínky pro udělení licence, požadovaného vzdělání v oboru právo nedosáhla. Úroveň a objektivitu zkoušky má zajistit účast taxativně určených zástupců i to, že se zkouška svěřuje do působnosti Ministerstva vnitra. Nezbytné náklady zkoušky ponese uchazeč.
Ověřování kvalifikačních předpokladů (znalostí) není rozhodováním o právech nebo právem chráněných zájmech a povinnostech v oblasti státní správy a nepodléhá procesnímu režimu podle zákona o správním řízení.
Podrobnosti související s vykonáním kvalifikační zkoušky není možné ani účelné uvádět přímo v textu zákona. Úprava proto předpokládá vydání prováděcího předpisu.
K § 11 a 12:
Ustanovení vymezují náležitosti žádosti o vydání licence. Mají administrativně technickou povahu a zároveň poskytují nezbytnou právní jistotu žadateli, popřípadě dalším v textu zásad uvedeným osobám.
Z administrativně technického rámce vybočuje požadavek předložit přehled dosavadních podnikatelských činností žadatele, který má v zásadě obecně informativní význam, ale je též podkladem pro výkon státního dozoru nad splněním povinnosti uložené v § 25 a se zřetelem k okolnostem případu může u fyzických osob posloužit i jako podklad k posouzení spolehlivosti.
K § 13:
Ustanovení vymezuje další náležitosti žádosti o vydání licence pro případ, že při poskytování bezpečnostních služeb bude používáno stejnokroje, nášivek, odznaků nebo jiného zvláštního označení firmy, popřípadě pracovního zařazení osob pověřených výkonem fyzické ostrahy nebo pátrání. Hmotněprávní úprava je obsažena v § 34.
K § 14:
Jde o nezbytné zmocňovací ustanovení. Všechny podrobnosti není účelné ani možné stanovit zákonem.
K § 15:
Ustanovení upravuje lhůtu pro vydání rozhodnutí. Tato lhůta má pořádkový charakter, její nedodržení je třeba považovat za nesprávný úřední postup. Délka lhůty a možnost jejího prodloužení je dána složitostí předmětu řízení.
K § 16:
Úprava řeší důsledky vad nebo neúplnosti podání. Stanovení minimální délky lhůty k odstranění závad je v zájmu žadatele, stejně jako možnost i opakovaného prodloužení lhůty. Na rozdíl od obecné úpravy správního řízení je jednoznačně řešen důsledek nedostatečné součinnosti žadatele (zastavení řízení).
V případě, že by podklady uvedené v zákoně nebyly pro posouzení otázky, zda žadatel splňuje podmínky stanovené v § 6 nebo § 7 dostatečné, může Ministerstvo vnitra žádat nezbytné další podklady (to může být praktické zejména při posuzování spolehlivosti, jakož i při posuzování bezúhonnosti u cizinců).
Osvědčení o udělení licence má především význam pro zjednodušené prokazování existence oprávnění a vystavování identifikačního průkazu osobám pověřeným výkonem fyzické ostrahy nebo pátrání.
K § 17:
Úzká spojitost předmětu podnikání se zásahy do právních poměrů třetích osob, ale zejména ochrana zájmu vnitřního pořádku a bezpečnosti (která je věcnou specifikací veřejného zájmu) vyžadují umožnit stanovení poměrně podrobných podmínek provozování podnikatelské činnosti. V zájmu právní jistoty podnikatele úprava okruh ukládaných podmínek alespoň rámcově specifikuje.
Stanovení podmínek pro podnikání je možné i v jiných oblastech českého právního řádu (např. u koncesovaných živností).
V rámci stanovených podmínek lze řešit i otázky velikosti a vybavení podniku, jakož i případný střet zájmů výkonu bezpečnostních služeb s výkonem obdobných činností veřejné správy.
K § 18:
Povinnost provozovatele oznámit změny stanovených skutečností zajišťuje státní správě možnost posoudit další trvání a obsah oprávnění (rozhodnutí o změně oprávnění podnikat včetně stanovení podmínek jeho výkonu, pozastavení jeho výkonu, popřípadě odnětí licence).
K § 19:
Podle povahy důvodů, které vedou ke změně oprávnění podnikat, lze rozlišit dva případy změny. Prvý z nich odpovídá podnikatelskému záměru a druhý se týká změny (z hlediska záměrů podnikatele) vnějších okolností. V prvém případě bude výlučným podnětem k zahájení řízení žádost podnikatele, v druhém případě se uplatní i vlastní podnět Ministerstva vnitra.
Specifickou změnou oprávnění podnikat je dodatečné stanovení nebo změna podmínek výkonu oprávnění podnikat. Tento mimořádný zásah je pochopitelně vázán na existenci hmotněprávních předpokladů uvedených v § 17. S ohledem na řádné fungování celého systému státní správy v této oblasti a na povahu zájmů chráněných úpravou je tento institut nezbytný. Dodatečné stanovení nebo změna podmínek přichází do úvahy (kromě žádosti podnikatele) v případě, že dojde ke změně relevantních okolností na straně podnikatele, v případě, kdy změnu odůvodňují nové poznatky o možném ohrožení života nebo zdraví osob (např. v souvislosti s používáním určitých věcných bezpečnostních prostředků), v případě nedostatků v činnosti podnikatele, které není zapotřebí řešit odnětím oprávnění podnikat či pozastavením jeho výkonu a které nelze řešit v rámci výkonu státního dozoru, a zcela mimořádně i při závažných změnách bezpečnostní situace.
K § 20:
Důvody pozastavení výkonu oprávnění podnikat jsou upraveny taxativně.
V prvém a druhém případě nastupuje pozastavení ze zákona. U právnických osob se počítá s možností zjednat nápravu změnou statutárního orgánu. Vstříc provozovateli má vyjít ustanovení, podle něhož stačí změnu oznámit Ministerstvu vnitra. U fyzických osob má toto ustanovení usnadnit přechod rodinného podniku na dědice, kteří ovšem musí získat vlastní oprávnění podnikat.
Třetí případ řeší ztrátu spolehlivosti člena statutárního orgánu právnické osoby. Na rozdíl od ztráty ostatních podmínek zde pozastavení nastává v zájmu právní jistoty provozovatele až na základě rozhodnutí.
Čtvrtý důvod pozastavení výkonu oprávnění podnikat je v zájmu provozovatele, vychází z jeho žádosti.
Pátý případ má ochranný charakter. Půjde o takové případy porušování povinností provozovatele, které, jak s ohledem na přechodnost příčin, tak s ohledem na okolnosti "nedodržení podmínek", neodůvodňují zrušení oprávnění podnikat. Pozastavení lze v tomto případě časově omezit nebo jinak podmínit. Toto rozhodnutí může Ministerstvo vnitra vydat i jako předběžné opatření v řízení o odnětí licence.
Poslední důvod postihuje mimořádnou situaci. Vytváří "pojistku" pro případ, že pozastavení bude vyžadovat naléhavý veřejný zájem, zejména bezpečnostní situace. Tato úprava umožňuje dvě formy - "plošné" opatření nebo "selektivní" opatření rozhodnutím ministra vnitra. S ohledem na závažnost opatření je rozhodovací pravomoc svěřena ministrovi vnitra osobně. Zneužití pravomoci brání v tomto případě požadavek náležitého odůvodnění naléhavého veřejného zájmu. Doručení veřejnou vyhláškou bude praktické u "plošného" opatření. Kratší lhůta pro vyvěšení na úřední desce odpovídá charakteru rozhodnutí. Podpůrně lze předpokládat vyhlášení v hromadných sdělovacích prostředcích.
Po dobu pozastavení nelze podnikatelské oprávnění vykonávat. Důsledky pozastavení řeší § 23 odst. 1. Pracovněprávní předpisy nejsou pozastavením výkonu oprávnění podnikat dotčeny.
K § 21:
I důvody zániku oprávnění podnikat jsou v tomto ustanovení vymezeny taxativně.
Se zřetelem na zásadu nepřevoditelnosti licence zaniká oprávnění spolu s oprávněným subjektem (výjimku představuje § 20 odst. 1 písm. b)). U fyzické osoby nelze umožňovat ani zjednání nápravy při ztrátě některé z podmínek stanovených § 6 písm. b), c) nebo f). Dalším důvodem je uplynutí času v případě časově omezené licence. Poslední důvod zániku vyžaduje pravomocné správní rozhodnutí o odnětí licence a je rozveden v § 22.
Pracovněprávní předpisy nejsou zánikem oprávnění podle tohoto ustanovení dotčeny.
K § 22:
Důvody odnětí licence jsou opět stanoveny taxativně a lze je rozdělit na obligatorní a fakultativní.
K obligatornímu zrušení oprávnění podnikat dochází v případech uvedených v odstavci 1. První z nich řeší ztrátu spolehlivosti provozovatele, který je fyzickou osobou (správní rozhodnutí v této otázce má posilovat právní jistotu). Druhý řeší důsledky některých případů pozastavení výkonu oprávnění. Také vůle provozovatele k pozbytí oprávnění podnikat vyžaduje (obdobně jako u obecné veřejnoprávní úpravy podnikání) aprobaci správním orgánem, jinak by bylo možno snadno obcházet zákon např. v průběhu řízení o odnětí licence.
V odstavcích 2 a 3 jsou upraveny fakultativní případy odnětí licence. Vydání rozhodnutí je zde věcí správního uvážení.
Odnětí podle odstavce 2 má sankční aspekty (není jím však dotčena odpovědnost provozovatele) a je zároveň opatřením ochranného charakteru. S ohledem na závažnost tohoto omezení svobody podnikání zákon vyžaduje závažné porušení nebo opětovné porušování povinností provozovatele, které vyplývají z právních předpisů nebo ze správních rozhodnutí. Jde zejména o podmínky stanovené v licenci nebo o podmínky stanovené dodatečně anebo o povinnosti uložené při výkonu dozoru. Může jít i o porušování povinností vyplývajících z pozastavení výkonu oprávnění podnikat. Sankční, ale zejména ochranný charakter tohoto institutu se projevuje i v možnosti udělit novou licenci až po uplynutí tříleté lhůty. Delší lhůta ve srovnání s úpravou živnostenského podnikání je odůvodněna charakterem předmětu podnikání, rovněž tak omezení ve vztahu k právnickým osobám.
Případ uvedený v odstavci 3 je důsledkem nevyužití oprávnění podnikat a má v zásadě pořádkový, ale i ochranný význam. Odnětí je zde možné za přísnějších podmínek ve srovnání s obecnou úpravou podnikání podle živnostenského zákona. Přísnější úprava odpovídá celkovému kontextu řešení.
K § 23:
Stanovení povinností při pozastavení výkonu nebo zániku oprávnění podnikat má ochranný charakter. V těchto situacích, zejména v případě smrti provozovatele, který je fyzickou osobou, a v případě zániku oprávnění podnikat, se riziko ohrožení zájmů chráněných úpravou může v určitých směrech dokonce zvyšovat.
V případě rozhodnutí o odnětí licence se předpokládá, že tyto povinnosti mohou být konkretizovány Ministerstvem vnitra. Může to být ku prospěchu bývalého provozovatele, neboť ten získá jistotu ohledně podmínek ukončení podnikatelské činnosti, popřípadě i možnost postupně tlumit svoji podnikatelskou činnost (např. dokončit některé práce započaté před zánikem oprávnění podnikat).
K § 24:
Povinnost součinnosti, uložená Ministerstvu vnitra, je nezbytná k zajištění efektivního výkonu veřejné správy.
K § 25:
Výlučnost podnikání v oboru soukromých bezpečnostních služeb má čelit potencionálnímu střetu podnikatelských zájmů provozovatele a znesnadnit možnost obcházení zákona.
K § 26:
Ustanovení řeší některé střety zájmů při poskytování hlídacích služeb a detektivních služeb. Sleduje jak ochranu zákazníků, tak ochranu třetích osob, které mohou být poskytováním těchto služeb dotčeny. Navrhovaná omezení jsou pro provozovatele bezpečnostních služeb výhodnější, než striktní zákaz provozovat obě skupiny činností souběžně.
Toto ustanovení prakticky nedopadá na provozovatele, kteří poskytují pouze hlídací služby nebo pouze detektivní služby.
K § 27:
Posuzování bezúhonnosti a spolehlivosti zaměstnanců a splnění dalších zákonných podmínek (vyplývajících např. z pracovněprávních předpisů nebo z ustanovení § 82 odst. 2 tohoto zákona) přísluší provozovateli (jako zaměstnavateli). Správní orgán je nemůže provádět jak s ohledem na kapacitní možnosti, tak především z důvodů věcných.
Vztažení uvedené povinnosti na všechny zaměstnance by nebylo opodstatněné.
K § 28:
Smyslem ustanovení odstavce 1 je umožnit provozovatelům plnit povinnost stanovenou v § 27 v souvislosti se zaměstnáváním osob a posuzováním jejich bezúhonnosti.
Úprava odstavce 2 je vodítkem pro posuzování spolehlivosti. Podobné řešení zná i živnostenský zákon.
V odstavci 3 je upraveno prokazování podmínky stanovené § 78.
K § 29:
Ustanovení vymezuje veřejnoprávní podmínky pro pověřování osob výkonem fyzické ostrahy nebo pátrání. Stanovení věkové hranice obecně zajišťuje celkovou vyspělost osobnosti, význam má i z hlediska absolvování základní vojenské služby (u osob, které jsou touto službou povinny). Bezúhonnost má v tomto ustanovení normativní význam pouze u osob, u nichž tato podmínka nevyplývá z jiných ustanovení (např. u rodinných příslušníků podnikatele, který je fyzickou osobou, nebo u společníků obchodní společnosti). Odborná způsobilost a zdravotní způsobilost garantují řádné poskytování služeb i ochranu práv třetích osob.
K § 30:
Účelem ustanovení je zamezit, aby výkonem fyzické ostrahy nebo pátrání byly pověřovány osoby, které by se zřetelem na momentální indispozici nebo z jiných příčin (např. s ohledem na dřívější porušování pracovní kázně) mohly ohrozit zájmy chráněné úpravou.
K § 31:
Ustanovení umožňuje provádět praktickou odbornou přípravu "v terénu". Požadavky na plán přípravy a stálý dohled mají zajistit ochranu před zvýšeným rizikem, které z účasti dosud odborně nezpůsobilých osob na výkonu fyzické ostrahy nebo pátrání jinak vyplývá.
K § 32:
Zárukou odborné způsobilosti je úřední ověření zkouškou. Předepsané složení zkušební komise má zajistit úroveň a objektivnost zkoušek.
Zkoušku odborné způsobilosti je třeba skládat v českém jazyce. Splněním tohoto požadavku se ověří též schopnost osob pověřených výkonem fyzické ostrahy nebo pátrání komunikovat v češtině, což je významné z hlediska ochrany práv osob dotčených poskytováním bezpečnostních služeb. Praktický je tento požadavek zejména u uchazečů - cizinců.
Zvláštní akreditace osob k provádění odborné přípravy k úředním zkouškám sleduje zajištění kvalitní úrovně přípravy.
V zásadě desetiletá platnost ověření odborné způsobilosti odpovídá představám o vývoji odborných poznatků v oblastech specializace i o možném vývoji schopnosti člověka plnit na patřičné odborné úrovni úkoly spojené s výkonem fyzické ostrahy a pátrání. Zkrácení platnosti přichází do úvahy při přezkoušení (§ 69 odst. 1 písm. b) bod 1.).
Ověřování znalostí při zkoušce není rozhodováním o právech nebo právem chráněných zájmech a povinnostech v oblasti státní správy a nepodléhá procesnímu režimu podle zákona o správním řízení.
V zákoně je možné a účelné stanovit jen obecný rámec zkoušky, v podrobnostech se odkazuje na prováděcí předpis.
K § 33:
Posuzování zdravotní způsobilosti je svěřeno zdravotním ústavům Policie České republiky, které jsou nejlépe schopny posouzení činností tohoto charakteru (obdobných jako u příslušníků Policie České republiky) a mají vytvořeny i odpovídající organizační předpoklady posudkové činnosti.
Nedílnou součástí zjišťování zdravotní způsobilosti je (obdobně jako na úseku střelných zbraní) psychologické vyšetření.
Zvláštní úprava přezkoumávání rozhodnutí a jiných opatření je nutná s ohledem na § 77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. O odvolání bude rozhodovat sekce zdravotnického a sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra.
Doba platnosti posouzení zdravotní způsobilosti (i její případné omezení) odpovídá lhůtám v jiných oblastech a vychází z poznatků pracovního lékařství.
Součinnost, nezbytná pro efektivní fungování úpravy, zajišťuje povinnost uložená všem lékařům a psychologům v odstavci 4.
I v tomto případě je nezbytné podrobnosti stanovit prováděcím předpisem. Jeho obsah předurčuje i příslušnost Ministerstva zdravotnictví.
K § 34:
Smyslem ustanovení je umožnit identifikaci osob pověřených výkonem fyzické ostrahy nebo pátrání. To má význam především pro výkon státního dozoru. Stanovená omezení eliminují možnost záměny stejnokrojů s úředními stejnokroji. Povinnost označit stejnokroj sleduje rovněž odstranění anonymity při poskytování služeb a zasahování do právních poměrů jiných osob, a tím i tlak na zvyšování profesionality, jakož i vědomí případné odpovědnosti.
Úprava nezaměnitelnosti identifikačních průkazů (stejně jako průkazů odborné způsobilosti) není potřebná, protože jejich vzory budou stanoveny vyhláškou.
K § 35:
Osoby, které provádějí výkon fyzické ostrahy osob nebo majetku anebo pátrání, nelze z principiálních důvodů vybavit většími oprávněními, než činí obecný standard daný občanským a trestním zákonodárstvím. Pokud by tato míra měla být překročena, lze tak učinit pouze se souhlasem těch, do jejichž práv příslušný úkon zasahuje. To se týká např. vstupu do chráněných (soukromých) objektů. V tomto případě je vlastně "vstup" zásahem do cizího práva. Podmínkou vstupu proto může být souhlas osoby, která jej hodlá uskutečnit s opatřeními "vlastníka". Obdobně lze řešit řadu jiných situací. Zvláštních oprávnění proto není ani zapotřebí. Toto řešení odpovídá standardu v zahraničí.
S ohledem na profesionální výkon fyzické ostrahy a pátrání je však důvodné uložit pověřeným pracovníkům některé zvláštní povinnosti. To obecně snižuje riziko excesu a negativní důsledky jejich činnosti, a vytváří též podmínky pro plnění povinností provozovatele vůči orgánům státního dozoru.
K § 36:
Cílem stanoveného omezení je zabránit případům, v nichž by poskytování bezpečnostních služeb mohlo ohrozit plnění úkolů veřejné správy při vyšetřování mimořádné události.
K § 37:
Uvedený zákaz slouží ochraně osob dotčených výkonem fyzické ostrahy, neboť má kromě jiného usnadnit případnou identifikaci osob pověřených výkonem fyzické ostrahy.
K § 38:
Ustanovení má čelit excesům mimo dobu plnění pracovních úkolů. Nejde přitom jen o protiprávní jednání samotných osob pověřených výkonem fyzické ostrahy (popřípadě pátrání), ale i o případy, kdy mohou být tyto osoby na veřejnosti napadány. V podmínkách, kdy nelze zajistit převlékání do stejnokroje na pracovišti, se připouští výjimka pro cestu do a ze zaměstnání. Z dikce písmene a) vyplývá, že stanovený zákaz se nevztahuje na vodění zvířat.
K § 39:
Provozovatelům i jejich zaměstnancům je uložena povinnost mlčenlivosti. Děje se tak ku prospěchu zákazníka i třetích osob dotčených poskytováním bezpečnostních služeb. Ostatní vztahy jsou ponechány soukromoprávní úpravě. Nedotčena je pochopitelně zákonem uložená oznamovací povinnost nebo povinnost vypovídat.
K § 40:
Režim nakládání s písemnostmi slouží především ochraně zájmů zákazníků a je rovněž prostředkem, který v souladu s příslušnými zákony usnadní výkon státního dozoru, činnost orgánů činných v trestním řízení a soudu. Omezení stanovené v odstavci 4 zároveň chrání před zbytečným zpřístupňováním údajů, které by mohlo poškozovat podnikatele i zákazníky.
Smlouvy uvedené v odstavci 3, jsou uzavírány na základě občanskoprávních nebo obchodněprávních předpisů.
Podrobnosti vedení evidence není možné ani účelné stanovit v textu zákona.
K § 41 až 43:
Zpráva o činnosti bezpečnostních služeb je významný prostředek parlamentní kontroly v této oblasti i pomocný instrument státního dozoru. Obdobné řešení je známo ze zahraničí a lze říci, že se tam (i když zkušenosti nejsou ani v zahraničí dlouhodobé) v praxi osvědčilo.
Právní jistotu provozovatelů má posílit stanovení náležitostí zprávy přímo zákonem. Prováděcí předpis upraví pouze otázky jejího předkládání.
K § 44:
Úprava má eliminovat rozmáhající se praxi, kdy některé soukromé podniky fakticky (obcházením § 70 zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích) plní úkoly obecní policie. Tato praxe je z hlediska veřejného zájmu nežádoucí a ve svých důsledcích snižuje právní jistotu občanů. V případě, že soukromý podnikatel plní v obci úkoly veřejné správy vedle svých jiných úkolů, dochází navíc ke střetu zájmů, v jehož důsledku může být i zvýšená ochrana některých soukromých objektů zajišťována na úkor plnění povinností při ochraně veřejného pořádku.
K § 45:
Ustanovení vymezuje základní povinnosti provozovatelů hlídacích služeb. Kromě obecné povinnosti dodržovat právní předpisy a podmínky stanovené rozhodnutími, popřípadě opatřeními Ministerstva vnitra nebo orgánu dozoru, jde především o některé evidenční povinnosti, jejichž smyslem je usnadnit výkon státního dozoru. Evidenční povinnosti jsou koncipovány šířeji, než jak by vyplývalo z jiných předpisů. Oznamovací povinnost o případech činnosti při výkonu fyzické ostrahy má bezprostřední souvislost s plněním úkolů policie. Je jedním z prostředků zajištění součinnosti bezpečnostních služeb a policie. Je rovněž určitou zárukou ochrany práv třetích osob potencionálně dotčených činností bezpečnostních služeb. Vedení inspekční knihy vytvoří podmínky pro evidenci kontrolní činnosti a výkon státního dozoru.
Podrobnosti o vedení evidencí není možné ani účelné stanovit přímo v zákoně.
K § 46:
Účelem ustanovení je zabránit zneužití činnosti hlídacích služeb k politickým cílům, k řešení pracovních sporů nebo v jiných obdobných situacích. Ty mohou mít např. náboženský nebo rasový charakter. Dikce ustanovení přitom nevylučuje zásah v případech, kdy to vyžaduje ochrana osob nebo majetku. Ustanovení má postihnout především všechny případy "zastrašování" občanů hlídacími službami.
Požadavek výslovného souhlasu chráněných osob má zamezit zneužití hlídacích služeb na úkor osobní svobody občanů. Praktická potřeba navrhovaného řešení se ukazuje zejména v případě, kdy objednavatel ostrahy není totožný s chráněnou osobou. Souhlas může být dán ústně i písemně, musí však jít o souhlas výslovný. U osob, které nejsou v plném rozsahu způsobilé k právním úkonům, bude zapotřebí souhlas jejich zákonného zástupce, popřípadě opatrovníka.
K § 47:
Úprava navazuje na § 25. Výjimka je nezbytná
pro provozovatele poskytující přepravní
služby s ostrahou a má vazbu na živnostenský
zákon a na zákon č. 111/1994 Sb., o silniční
dopravě.