(pokračuje M. Zeman)
V každé normální demokratické zemi vládne vláda. Už jednou jsme tady měli režim, který trval 40 let, kde sice formálně existovala vláda, ale všichni víme, že ve skutečnosti vládlo komunistické politbyro. Chtěl bych se vás zeptat: Jestliže instituce, které se jednou říká bankovní čtyřka a podruhé v jiných souvislostech, které teď neprojednáváme, třeba porada ekonomických ministrů, není konzultativním orgánem, ale orgánem, který v podstatě rozhoduje o uvolnění nemalých prostředků, které bude případně muset hradit státní rozpočet, není v České republice náhodou jev, který bych označil jako bankokracii?
Samozřejmě že chápu konzultativní funkci těchto orgánů. Členem bankovní čtyřky je ministr financí. Co bránilo ministru financí, pokud považoval za oprávněné poskytnutí těchto garancí, aby přišel do vlády, do vlády, která má vládnout, a přednesl tam tento návrh? Ten směšný argument, že by z vlády unikla informace, mi připadá jako naprosto absurdní. V tomto případě by totiž vláda nemohla projednávat vůbec nic. Jestliže by unikly informace při projednávání garancí České spořitelně nebo České pojišťovně, kdo zaručí, že by neunikly informace při projednávání jakýchkoliv a třeba ještě závažnějších záležitostí?
Z toho vyplývá, že se domnívám, že musíme jít hlouběji, než je tento individuální problém případného zneužití pravomoci veřejného činitele. Musíme se ptát, co vedlo k tomu, že zatímco výnosy velké privatizace činily 170 miliard korun podle oficiálních údajů Fondu národního majetku, věnovali jsme na sanaci krachujících bank 160 miliard korun, rovněž podle oficiálních údajů. Co vedlo k tomu, že se teprve postupně rozkrývají velmi podivné operace kolem České finanční nebo České inkasní, mimochodem společnosti s ručením omezeným, což je samo o sobě dostatečně komické, a že sám ministr financí Ivan Pilip zajímavě zvyšuje výši uváděného státního dluhu?
A abych to doplnil ještě posledním příkladem a nekritizoval jenom minulou vládu, ale i vládu současnou. Co například vedlo tuto současnou vládu, že poskytla sedmiletou bezúročnou pětimiliardovou půjčku bankovnímu sektoru? Už jste zažili soukromého podnikatele, kterému by někdo poskytl na sedm let bezúročný úvěr a tím mu při současné míře inflace de facto daroval polovinu tohoto úvěru?
A to je právě důvod, proč si myslím, že je u nás určitá forma bankokracie a že je u nás paralelní struktura, ať už je prezentována bankovní čtyřkou, nebo kýmkoliv jiným. Prosím, abychom při projednávání této záležitosti nezapomněli na onen hlubší společný jmenovatel tohoto problému. Nejde jen o případné zneužití pravomoci veřejného činitele. Nejde jen o to, že tyto garance bude velmi pravděpodobně muset hradit státní rozpočet a o tom by měla rozhodovat jak vláda, tak zejména parlament, protože by bylo velmi naivní předpokládat, že alespoň do určité výše tyto garance ze státního rozpočtu nebudou hrazeny, a že je tedy koneckonců neuhradí právě daňoví poplatníci.
Uvažujme o tom, kam nás vláda vedla, tato vláda paralelních struktur. Zavedla nás do situace krachu šestnácti bank, zavedla nás do situace miliardových dluhů těch, které ještě nezkrachovaly. Zavedla nás do situace, kdy v úvěrovém portfoliu těchto bank je minimálně 30 % rizikových úvěrů, což v každém případě nesvědčí o příliš kvalitní práci bankovního sektoru. Prosím proto, abychom v debatě o tomto problému přemýšleli i o tom podstatném. Chceme, aby o těchto garancích rozhodovala vláda, anebo chceme, aby mimo vládu existovaly paralelní neprůhledné a nikomu neodpovědné struktury, jejichž činnost vyjde najevo teprve tehdy, když na některé z jejich bývalých představitelů podá policie trestní oznámení?
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk části sněmovny.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu předsedovi Zemanovi. Prosím, aby se slova ujal další do rozpravy přihlášený pan Václav Klaus. Připraví se pan poslanec Vladimír Špidla.
Poslanec Václav Klaus: Vážená sněmovno, dovolte mi, abych i já k této věci řekl pár slov. Jsem rád, že dosavadní debata probíhá v seriózním a věcném tónu, a byl bych ještě víc rád, kdyby v tomto seriózním tónu pokračovala až do samotného závěru.
Za prvé doufám, že se panu kolegovi poslanci Kočárníkovi podařilo důsledně a jasně pro všechny v tomto sále oddělit případ České pojišťovny a České spořitelny. Jedná se skutečně o dvě diametrálně odlišné věci a to, že to zpočátku bylo směšováno a splétáno dohromady, jenom dokazuje skutečně nekvalifikovanost těch, kteří poslali žádost sněmovně o zbavení imunity pana poslance Kočárníka. Myslím, že to vyvolává spoustu otázek o serióznosti přístupu k těmto věcem. Myslím, že pan kolega Kočárník tyto věci jasně odlišil, a doufám, že už je zbytečné, abych k tomu cokoliv dalšího dodával.
Jsem smutný z toho, že se tato věc objevuje teď, 31 dní od mimořádných parlamentních voleb, protože ať chceme či nechceme, ať jsme zaujatí nebo nejsme zaujatí, myslím, že každý nezávislý neutrální pozorovatel v tom bude muset hledat souvislost s volbami. To, že věc, která je tři roky stará a která nebyla žádnou tajností, se objevila právě teď, musíme považovat za pokus kriminalizovat politiku, zkriminalizovat politické protivníky a myslím si, že to je věc, kterou bychom do naší země osm a půl roku po listopadu 1989 zavádět neměli.
Chtěl bych říci pár slov k samotnému problému. Zde i od dnešního předsedy vlády i od bývalého ministra financí zazněla obhajoba věcné podstaty toho, co se skutečně v té chvíli odehrálo. Chtěl bych potvrdit, že kdo chce vzpomínat a kdo chce žít v realitě, musí dobře vědět, že na podzim roku 1995 došlo k několika znejistěním situace díky problémům několika malých bank. Musím říci, že každý, kdo byl seriózně myslícím politikem, se pokoušel tyto věci maximálně utlumit. Mohu říci to, o čem se tady zatím nemluvilo. V té chvíli vznikl problém AB banky. Česká spořitelna akceptovala takovou tichou prosbu vlády, jestli by v této věci nepomohla, jestli by nepřevzala AB banku a tím pádem nedopustila další znejistění vkladatelů a střadatelů na našem trhu. Objevil se problém nového auditu České spořitelny, který jistý problém také avizoval.
***