(pokračuje Tošovský)
Pod určitým tlakem byla i Česká spořitelna zejména v důsledku vysoké dynamiky poskytovaných nových úvěrů, mezi nimiž nemalý podíl zaujímaly úvěry malým problémovým bankám. Značné množství těchto úvěrů nebylo řádně splaceno. To představovalo vysoké nároky na potřebu zákonem vyžadovaných rezerv, jejichž potřebná tvorba převyšovala možnosti banky. Odkládat řešení nebylo možné. Přitom v zásadě existovaly dvě alternativy:
1. řešit situaci komplexním způsobem za účasti státu jako majoritního vlastníka, nebo
2. ponechat Českou spořitelnu jejímu osudu, tj. vykázat velkou ztrátu z hospodaření roku 1995 se všemi riziky z toho vyplývajícími pro postavení této banky na trhu.
Tato druhá varianta nepřicházela v úvahu zejména z následujících důvodů:
Česká spořitelna byla druhou největší bankou v systému, jejíž potíže by se lavinovitě přenesly do zbytku bankovního systému. Hrozilo tzv. systémové riziko.
Dále Česká spořitelna byla bankou pod kontrolou státu, který nemohl rezignovat na své vlastnické povinnosti.
Dále Česká spořitelna byla peněžním ústavem tradičně zaměřeným na správu vkladů obyvatel, spravovala něco, co bych nazval úspory národa.
Varianty řešení situace v České spořitelně byly předmětem jednání tzv. bankovní čtyřky, čili expertní skupiny odborníků pro problematiku finančního sektoru ve složení ministr financí, ministr pro privatizaci a správu národního majetku, guvernér České národní banky a předseda Fondu národního majetku.
Dále se jednání, které se konalo dne 14. 11. 1995, zúčastnili představitelé České národní banky a České spořitelny. Jeho účastníci se shodli na nutnosti podpory státu při řešení situace v České spořitelně. Součástí techniky dohodnutého řešení bylo vydat garanci do výše 4,1 miliardy korun, která by umožnila snížit potřebu tvorby rezerv v této výši. Na finančním plnění závazků z této garance se měl podílet Fond národního majetku ve výši 45 %, vedení České spořitelny přitom přijalo závazek pokrýt veškerá další rizika z vlastních zdrojů.
S odstupem času lze jen potvrdit věcnou správnost zvolené varianty řešení situace v České spořitelně před koncem roku 1995. Smysl vystavení záruky byl v dané situaci naplněn z hlediska potřebné stabilizace České spořitelny jako klíčové banky v systému.
Dovolte mi, abych v souvislosti s řešením situace v České spořitelně připomněl, jaká byla v té době zjitřená atmosféra kolem bank, a tím i obavy z možné medializace daného problému, která by řešení problému druhé největší české banky vyhrotila a mnohonásobně zkomplikovala.
Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, pokud jde o garanci ve prospěch České pojišťovny, jde o zcela odlišný případ. Důvodem pro poskytnutí dokumentu ministra financí podepsaného náměstkem Klakem ze dne 26. 5. 1997 České pojišťovně, který je z formálního hlediska nazván "Prohlášení", je podstata problému v nesouladu mezi výší přijatého pojistného ze zákonného pojištění motorových vozidel a výší prostředků k pokrytí závazků z tohoto pojištění. V prohlášení Ministerstvo financí vyjádřilo svou připravenost řešit tento problém, což znamená uvést do souladu výši přijatého pojistného a celkový objem závazků pojišťovny tak, aby nedošlo k neschopnosti plnit závazky pro nedostatek odpovídajících zdrojů. Šlo v podstatě o příslib úhrady majetkové újmy. Tento dokument však nevyjadřoval explicitní závazek Ministerstva financí vůči České pojišťovně v určité předem stanovené výši, ale je pouze příslibem řešení situace v budoucnu podmíněný ovšem projednáním a schválením vládou České republiky. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu předsedovi vlády a otevírám rozpravu k tomuto bodu, do které se přihlásil pan kolega Ivan Kočárník. Prosím ho, aby přistoupil k mikrofonu.
Vás ostatní prosím, abyste případně své telefonické hovory šli vyřizovat do předsálí.
Poslanec Ivan Kočárník: Vážený pane předsedající, pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dovolte mi, abych se vyjádřil k oběma tzv. zárukám, protože ta druhá, jak o tom hovořil i pan předseda vlády, de facto zárukou není. Hovořím tím o České pojišťovně a pokusím se vám celou podstatu problému vysvětlit.
Zákonné pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel, kterému se lidově, zkráceně říká povinné ručení, je jediným pojištěním, které dosud nebylo zcela u nás liberalizováno. Vysvětlím, co to znamená.
Zatímco u všech ostatních jiných pojištění má ta či která pojišťovna právo říci si "moje pojistné podmínky, chceš-li pojištění, třeba havarijní na auto, jsou takové a takové, musíš tam mít např. zabezpečovací zařízení proti ukradení atd.", čili pojišťovna si stanovuje sama podmínky a na druhé straně si sama stanovuje cenu pojistného, neboli sazby, u tohoto typu pojištění není ani jedna strana, tzn. ani podmínky, ani cena pojistného stanovena pojišťovnou, ale je dána v zásadě státem. Podmínky zákonného pojištění stanovuje stát svým zákonem, stanovuje i další věci typu, když někdo havaruje a má někdo doživotní následky a je mu vyplácena renta, tyto renty jsou zákonem valorizovány v návaznosti na inflaci čas od času, čili podmínky tohoto pojištění stanovuje zákon a cenu tohoto pojištění, druhou stranu, stanovuje stát, a sice formou vyhlášky Ministerstva financí.
Je tedy zcela zřejmé, že dojde-li k z jakéhokoli důvodu k situaci, že státem stanovená cena tohoto pojištění není schopna krýt pojistná plnění a potřebnou tvorbu rezerv, že zde musí vznikat deficit v těchto rezervách. Česká pojišťovna provozuje toto pojištění monopolně jako službu státu. Veškeré účetnictví tohoto pojištění je odděleno, je vedeno odděleně v rámci České pojišťovny, takže je možná kontrola hospodaření s prostředky tohoto pojištění. Česká pojišťovna je akciovou společností, a i když stát v ní má svůj podíl, je subjektem soukromého práva. To mj. znamená, že její výsledky jsou předmětem auditu.
Výsledky tzv. povinného ručení, jak jsem se již pokusil odůvodnit, nemůže Česká pojišťovna v zásadě ovlivnit, protože jsou jednak stanoveny zákonem, jednak jsou stanoveny vyhláškou Ministerstva financí, to jsou sazby pojistného, a dále skutečným průběhem vzniklých škod, který má nahodilý charakter. Vzniká-li u tohoto pojištění nedostatek rezerv z důvodů státem stanovených podmínek, je zřejmé, že odpovědnost za řešení tohoto nedostatku je na státu. To neznamená, že by stát nutně musel platit nebo hradit tento deficit, ale znamená, že musí do budoucna nalézt řešení, jak tento deficit v rezervách bude pokryt.
***