(pokračuje Dostál)
A aby kolegové pochopili, jak vypadá onen kompromis mezi uměním a komercí, jak zde říkal pan ministr, vysvětlím vám, co se tam bude dít. V projektu kostela je, přátelé, vibrační podlaha. Vy tam vstoupíte, pustí se vibrátor, vy se začnete třást, chytnete se zábradlí, které je vlastně potrubím, ve kterém proudí dusík, a vy na chvíli k tomu zábradlí přimrznete. Tak je to napsáno v projektu. Veliká zábava v kostele! Opravdu, ještě tam prodávat McDonaldovy hamburgry. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Hlásí se dále někdo do rozpravy? Pan poslanec Uhde, kterému udílím slovo.
Poslanec Milan Uhde: Paní místopředsedkyně, kolegyně a kolegové, necítím žádné právo ani povinnost přihřívat polévku kolegy opoziční strany nebo mu do ní foukat a ochlazovat. Na tomto případu mě jako člověka, který dva roky pracoval jako ministr kultury a na tuto problematiku ve svém čase také narazil, zajímá jako určitý model stav věcí, kdy zodpovědný exekutivní funkcionář shledává, že formálně je vše v pořádku a nedá se nic dělat, a přitom uznává spolu se svými kritiky, že stav věcí není dobrý, není ideální a mělo by se s ním něco dělat. Necítím v tuto chvíli nic víc než touhu a povinnost poukázat na tento model jako na zgruntu nešťastný. Jsem přesvědčen, že to není možné a že to společně - exekutiva a poslanci - nemáme trpět. Nemáme trpět stav, který objektivně všichni pojmenováváme jako nešťastný. Někteří z nás říkají, že se nedá nic dělat. To je špatné. Děkuji pěkně.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Další přihlášený do rozpravy je pan poslanec Michal Prokop, kterému udílím slovo.
Poslanec Michal Prokop: Paní předsedající, vážení kolegové, i já jsem měl možnost po nějakou dobu se s výše zmíněnou kauzou střetávat. Nechci zde nyní sáhodlouze polemizovat s kolegou Dostálem ani o tom, zda kostel je či není odsvěcen, protože to sem nepatří. Kvalifikovaných lidí, kteří by toto uměli posoudit, v této sněmovně je možná velmi málo, možná vůbec nikdo. Sporným to patrně zůstane navždy.
Nechci také polemizovat o smlouvách, které ministerstvo tehdy posvětilo, protože aby bylo zcela jasno, jedná se o smlouvy nájemní a právo hospodaření ke kostelu má Národní knihovna, nikoli ministerstvo samo. Posvěcení k nájemním smlouvám bylo pouze proto, že tehdy výnosem právě kolegy Uhdeho v době, kdy on byl ministrem, ministerstvo muselo posvěcovat nájemní smlouvy delší než jeden rok, aby nebylo možno využívat státní objekty k věcem, o kterých orgán státní správy nemá dost informací. Ani s tím polemizovat nechci, protože skutečně úroveň některých smluv není zrovna nejlepší.
S čím ale polemizovat musím, je určitá dávka velmi líbivých a velmi atraktivně znějících výkřiků o nekulturnosti a rakouském kapitálu, který zde zneužívá, znehodnocuje a znesvěcuje mimořádně cenný objekt. Ano, objekt je mimořádně cenný. Objekt 200 let sloužil jako fabrika, jako sklad. Byl přepatrován a byl v posledních letech, než začaly debaty o jeho opravě a novém využití, v naprosto dezolátním stavu, byl po požáru. Podle mého názoru, kdyby nebylo rekonstrukce, která proběhla, objekt by prakticky v současné době neexistoval.
Řešení, které bylo zvoleno, není dobré, protože to, co se v objektu bude provozovat, asi není pro kulturního člověka příliš vkusné. Ale já tvrdím, že ze všech špatných řešení - a sám jsem jich na stole měl tehdy celou řadu - je toto řešení jediné možné. Pokud stát nenajde prostředky, aby zrehabilitoval tento prostor ze svých prostředků a nezřídil v něm koncertní síň, pak považuji všechny tyto projekty za pustou utopii.
Kdybych já měl o této věci rozhodovat, vždy rozhodnu spíše tak, že prostor nechám rehabilitovat a na 30 let v něm nechám provozovat show toho typu, na které sám v životě nepůjdu, než nechat památku zdevastovat tak, že už bude nevratně zničena. Já tvrdím, že takový stav by nastal.
Všechny expertizy, ze kterých čerpá kolega Dostál, jsem četl, všechny jsem měl na stole. Ani jeden z projektů nikdy nenavrhoval, jak věc financovat. Ani jeden! Čili považuji celou kauzu za momentálně vyvolanou bublinu a vůbec si nemyslím, že by se úředník měl odvolávat na to, že to holt nejde, a že by se měl chovat tak, že je sice v rámci právního řádu, ale s věcí nepohne. Myslím si, že s věcí se naopak pohnulo. I když se mi projekt nelíbí, je to pořád lepší než vyhořelý sklad.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Dalším přihlášeným do rozpravy je pan poslanec Ransdorf, kterému udílím slovo.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, v této sněmovně je hodně lidí, kteří právem kritizovali minulý režim za to, že obhajoval status quo. Dnes se setkáváme s podobným jevem opět - že je obhajován status quo, že se tváříme, jako kdyby byl velice uzoučký manévrovací prostor a že se v podstatě s danou věcí nedá nic dělat.
V tomto případě patrně ztracené, zničené památky zničené historické prameny těžko můžeme nahradit. Ale jde o to, abychom z toho vyvodili závěry do budoucna, aby se podobná věc nemohla opakovat. Abychom nepřehlíželi to, když třeba v okolí Prahy zmizí unikátní pravěké sídliště v důsledku toho, že se stavební organizace nehodlá zdržovat tím, že by se daná věc nahlásila a dala k dispozici archeologům, kteří tak přišli o nenahraditelné prameny k dávným dějinám této země.
Jde o to, abychom také něco dělali se stavem, kdy zodpovědní činitelé ze svého pohledu vcelku právem krčí rameny a říkají, že nejsou peníze. Abychom změnili stav, kdy se na naši vědu dává 0,44 % hrubého domácího produktu, takže v Evropě za námi je pouze Turecko, nebo že se na kulturu dává 0,5 % hrubého domácího produktu. Musíme se totiž zeptat, proč nejsou peníze. Z tohoto pohledu dospějeme k názoru, že peníze nejsou proto, že nefunguje příjmová stránka státního rozpočtu, že nemáme zákony, které by umožnily dát neziskovým organizacím, co jejich jest. Nemáme odpovídající propagaci kulturní politiky a vůbec kulturního dědictví národa.
Jestliže si položíme tyto otázky, tak samozřejmě také určité priority přehodnotíme. Proč např. jen jedna kapitola, a sice obrana, v našem státním rozpočtu má expandovat 28 % ročně, zatímco jinde se říká - nemáme finanční prostředky?
Jestliže skutečně se začneme touto věcí zabývat ne jako něčím formálním, jenom něčím, aby se poslanci Dostálovi nebo kolegovi Klanicovi jakožto znalci nejstarších našich národních dějin učinilo zadost, ale začneme se tím zabývat jako vážným problémem a hledat odpovědi na položené otázky, dospějeme také k určitým řešením. Řešením je změna priorit, řešením je nový pohled na společenský vývoj v této zemi.
***