Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji paní poslankyni Čelišové. Ještě než udělím slovo panu poslanci Paynovi, s faktickou poznámkou se přihlásil pan poslanec Dostál.
Poslanec Pavel Dostál: Vážený pane předsedo, dovolte mi jednu faktickou poznámku. Samozřejmě nebráním komunistickým poslancům a vůbec poslancům, kteří mají opačný názor na vstup do NATO než já, aby zde říkali argumenty, proč nechtějí, aby naše republika nevstoupila do NATO. Je to legitimní. Ale když zde paní Čelišová říká - nesouhlasím s tím, nesouhlasím s tím, nesouhlasím s tím, byl bych rád, kdyby každý komunistický poslanec mi zde řekl, zda souhlasil se vstupem okupačních vojsk v roce 1968. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Dostálovi. Vidím, že se hlásí - a má podle jednacího řádu přednost - předseda klubu KSČM pan poslanec Filip.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji, pane předsedo. Mně bylo 13 a nemohl jsem souhlasit nebo nesouhlasit. Podotýkám, že to, co udělala vláda v usnesení č. 699 z roku 1997, je přesně ten moment. Můžeme souhlasit, nebo nesouhlasit, přesto při principu konsenzus minus jedna sem cizí vojska vejdou.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Filipovi. Nyní má zřetelně slovo pan poslanec Payne, připraví se paní poslankyně Škorpilová.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji, pane předsedo. Vážení pánové ministři, dámy a pánové, střední Evropa je sama o sobě prostorem velmi neklidným. Stát, který se nachází v tak citlivé oblasti, musí dbát několika věcí. Za prvé je to dobrá zahraniční politika, která musí předvídat krizové situace, jako se tomu stalo např. v roce 1938, neboť mnichovský diktát můžeme považovat za důsledek selhání naší diplomacie. Jako například jaltské rozdělení Evropy, při čemž jsme připadli na tu stranu železné opony, která pro nás znamenala hlubokou devastaci všech hodnot na dlouhou dobu. Také například invaze z roku 1968. Takové situace bychom měli předvídat.
Společným jmenovatelem těchto událostí bylo to, že někdo rozhodoval o nás bez nás. Pro to, abychom překonali fatalismus našich dějin, prvním přikázáním naší diplomacie budiž zásada "o svém osudu si rozhodneme sami".
Za druhé - stát ve střední Evropě musí podložit své diplomatické argumenty také pádnými nástroji obrany. Bývaly doby, kdy Táboru se klonil věčný Řím. Jsou však ty tam. Bohužel naším nejslavnějším vojákem už není Jan Žižka, ale Josef Švejk.
Obranné plánování začíná tím, že musíme identifikovat bezpečnostní rizika země, ke každému z nich přiřadit program, který riziko snižuje. Zatímco doposud jsme údajně plánovali naši obranu samostatně, v rámci aliance se změní bezpečnostní rizika. Proto se musí změnit i koncepce naší obranné politiky.
Mnohokrát jsme vedli spory o tom, zda plánujeme naši obranu dobře, či ne. Omezený úkol, jako je nasazení jednotek v Bosně, dovedeme sice splnit, ale zda umíme plánovat obranu samostatně, to zůstává otázkou. Nyní máme příležitost a povinnost přesvědčit se, jak na tom jsme. Vláda má příležitost a povinnost získat důvěru či potvrdit obraz nevěrohodné obrany.
Vstupem České republiky do NATO se skutečně změní bezpečnostní rizika, kterým musíme čelit. Bohužel vláda dodnes nebyla schopna předložit materiál, který by tuto skutečnost analyzoval. Některá rizika se zmenší v důsledku alianční obrany, ale jiná naopak vzrostou. Dokonce se možná objeví i rizika, která jsme doposud nepotřebovali řešit. Má-li někdo pochybnosti o této skutečnosti, pak prosím si položme otázku obráceně: Jestli se naše rizika vstupem do NATO nezmění, pak se ptám, jaký je důvod, abychom do NATO vstupovali.
Do NATO přece vstupujeme proto, abychom naši bezpečnost zvýšili. To znamená, že rizika se musí změnit. Prostým důsledkem potom je, že se změnou bezpečnostních rizik se musí změnit i způsob našeho obranného plánování.
Smutné ovšem je, že v průběhu projednávání Washingtonské smlouvy ve výboru se nám pokoušel vysoký představitel Ministerstva obrany tvrdit - ba co víc, dokonce se zapřísahal - že na našem plánování obrany se při vstupu do NATO nemusí vůbec nic změnit. Můžete hádat, kdo to byl.
Členství v NATO je nástroj, který můžeme náležitě využít, ale můžeme také příležitost prohospodařit. Obrazně řečeno - budeme-li chodit do tenisového klubu, můžeme tak každý den odpoledne pít coca-colu, ale tím se tenis hrát nenaučíme. Chceme-li v NATO něčeho dosáhnout, budeme se o to muset snažit. Bude záležet na nás, jak se naučíme s tímto nástrojem zacházet.
Proto je nyní nutné, aby se přesunula debata od argumentace orientované na dosažení či nedosažení členství v NATO k mnohem důležitější problematice - co bude Česká republika dělat jako člen NATO den po vstupu, rok po vstupu, deset let po vstupu. Jak využijeme této příležitosti? Jaké budou naše priority? Jaké budou důsledky vstupu do NATO pro Českou republiku? Kladné i záporné. Měli bychom si to dnes zde říci. Jak s nimi budeme nakládat? Čím se členství v NATO projeví pro každého člověka? Vždyť kdyby nebyly žádné důsledky, proč bychom takové dobrodružství měli podnikat, že? Naopak nám ale hrozí, že sice do NATO vstoupíme, ale nevyužijeme možností, které se nám tam nabízejí.
Dovedu si takové členství představit. Příslušní úředníci Ministerstva zahraničí a Ministerstva obrany budou plnit podle svých sil své povinnosti. Budou se cítit upřímně přepracováni. A patrně také budou unaveni sledováním obrovských objemů informací. Přesto právě tím můžeme promeškat situaci, bude-li chybět hlavní politická linie, čeho chceme v NATO dosáhnout. To podstatné, z čeho musíme vycházet, je politické vedení či leadership, strategie, která nám řekne, co je podstatné a proč, resp. k čemu nám bude členství v NATO sloužit.
Aliance je jakoby živnou půdou, můžeme i nechat ležet ladem. Můžeme na ní vypěstovat plevel. Můžeme na ní vypěstovat záhony okrasných květin, ale můžeme na ní také vypěstovat užitečné plody. Členství v alianci samo o sobě nás k ničemu nepřinutí. My sami musíme nést odpovědnost.
Jsem přesvědčen, že o těchto věcech by se měla vést veřejná debata. Možná, že by to přispělo k většímu porozumění naší veřejnosti pro zahraniční politiku a k masivnější podpoře našeho začlenění do aliance. Rád bych se pokusil uvést pár argumentů na zahájení této debaty.
V prvé řadě - jaké budou politické důsledky, jaké politické důsledky bude pro nás členství v alianci mít. Předpokládám, že postavení České republiky na mezinárodní scéně bude členstvím v NATO posíleno. Autorita v bilaterárních i multilaterálních vztazích bude upevněna. Respekt vůči České republice vzroste. Ostatně to mohu již dnes konstatovat z řady jednání, která jsem vedl jako poslanec. Budeme mít totiž silného spojence. Naším úkolem bude tohoto postavení smysluplně využít pro dosažení českých národních zájmů.
Za druhé - vstup do NATO přinese některé změny v naší zahraniční politice. Česká republika se tím jasně přihlásí k hodnotám, které NATO představuje. Musíme však konstatovat, že tyto hodnoty nejsou univerzálně akceptovány v celém světě. Pokud jsme dosud v některých bilaterálních vztazích s některými státy mohli zastávat jakoby pragmaticky ambivalentní politický postoj, budeme nyní muset zastávat jednoznačnou politiku. Zejména se to týká států, s nimiž jsme měli privilegované vztahy za komunistického režimu.
Konkrétně to znamená, že některé smlouvy budeme muset vypovědět. Budeme si muset udělat pořádek ve smluvních vztazích. Ale zároveň naše reálná politika bude muset vycházet ze zcela zásadových pozic.
Tou nejpodstatnější změnou však bude skutečnost, že jsme se zavázali členstvím v NATO konzultovat všechny zásadní kroky naší politiky předem se svými aliančními partnery. Patří to totiž v NATO k dobrému vychování. Tento slib jsme skutečně během přístupových rozhovorů museli učinit.
S trochou nadsázky bych řekl, že až budeme příště chystat jablkovou válku, bylo by vhodné se předem o tom poradit s našimi aliančními spojenci.
***