(pokračuje E. Zeman)
Z těch věcí, o kterých jsme mluvili v prvním čtení a které v tuto chvíli pan ministr v některých případech připomínal, mnohé již neplatí. V tomto případě již nejde o alternativy, v tomto případě je už jen jedna verze ke všem věcem. Výsledkem je, že vedle této všeobecně platné verze existují také tři menšinová stanoviska, dvě z toho se týkají výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, a pokud je mi známo, jedno menšinové stanovisko ještě přijal ve věci fakultních nemocnic výbor zdravotní a sociální.
To, z čeho budeme vycházet při tomto společném projednávání, jak to bylo dohodnuto při prvním čtení, je tedy usnesení výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu s číslem 168. V této verzi už mnoho z toho, co říkal pan ministr, neplatí. V této verzi už některé věci obsaženy nejsou. Je to verze kompromisní, ve které se hledala taková stanoviska, která by byla přijatelná širokým konsenzem. Ve dvou zásadních věcech obě strany nejsou tak zcela spokojeny, což je vyjádřeno i menšinovým stanoviskem. Je to jednak ve věci neuniverzitních vysokých škol a jednak ve věci školného, kde vždy existuje opačné menšinové stanovisko, než zní celkové usnesení.
To, co bych chtěl zdůraznit a k čemu bych chtěl vaši pozornost upnout, to, co leží před vámi jako usnesení č. 168, je maximum, na kterém existuje jakási společná politická vůle, je to to nejschůdnější, co má největší naději projít. Je do toho zapracováno prakticky i vše použitelné, co zaznělo ze zhruba 160 pozměňovacích návrhů.
Očekávám, že v tomto druhém čtení se mnohé z těch, které zařazeny nebyly, znovu objeví, ale chtěl bych požádat všechny ty, kteří je budou navrhovat, aby měli na paměti alespoň několik základních věcí. Základní věc číslo jedna - tento zákon dosavadní státní vysoké školy ve své valné většině mění na veřejnoprávní subjekty. Vybavuje je k tomu účelovým majetkem, čili všechny návrhy, které by šly proti tomuto záměru, v podstatě bourají celou koncepci zákona. Tento zákon umožňuje, aby vznikaly velmi diverzifikované typy studia, a to ať už projde znění tak, jak před vámi leží, to znamená, kde jsou zabudovány neuniverzitní vysoké školy, neboť ať zvítězí oponentní stanovisko menšiny, které žádá tuto pasáž vyloučit. V obou případech diverzifikace je velmi široká a vede od státních škol, kterými podle tohoto zákona jsou vojenské a policejní školy, přes celý hlavní balík veřejnoprávních škol až ke školám soukromým. Možností je tam spousta. Počítá se s celou plejádou studijních programů, které lze všelijak navzájem kombinovat. Toto je opět třeba mít na paměti a všechny pozměňovací návrhy by měly směřovat tak, aby toto v zásadě nebouraly.
Další klíčový kámen celého návrhu zákona je v tom, že vzdělání se odvíjí na základě programů, které jsou nějak akreditovány. Programy a jejich akreditace jsou opět stěžejní částí tohoto zákona, a pokud jakýkoliv pozměňovací návrh chce toto nějakým způsobem posouvat, je velmi vhodné pamatovat, že to je jeden z pilířů, na kterých zákon stojí.
To jsou asi hlavní části, o které zde jde.
Ještě jednu věc spíše na okraj. Velmi kolizním a složitým tématem jsou fakultní nemocnice. Znění, které máte před sebou, se v této záležitosti přiklonilo k usnesení výboru zdravotního a sociálního, s plným vědomím, že cestou vysokoškolského zákona tuto problematiku neumíme v dané chvíli dobře řešit a bude muset být řešena jindy a jinde, hlavně v oblasti zdravotnické legislativy. Opět bych chtěl požádat - respektujme toto omezení. To je v dané chvíli vše, děkuji vám.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji kolegovi Zemanovi. Nyní přistupujeme k další, trochu komplikovanější proceduře. Vrátím se k první předloze, která nám byla předložena. Tento návrh jsme v prvním čtení přikázali k projednání výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Návrh iniciativně projednal také výbor pro sociální politiku a zdravotnictví. Usnesení obou výborů byla rozdána jako sněmovní tisky 329/1 a 329/3.
Prosím, aby se slova ujal zpravodaj výboru, pan kolega Daniel Kroupa.
Poslanec Daniel Kroupa: Pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, zásadní stanovisko k oběma návrhům vysokoškolského zákona bylo už řečeno v prvním čtení. Mým posláním je zde vás informovat o diskusích, které probíhaly jednak ve výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a také v podvýboru pro vědu a vysoké školy.
Chtěl bych říci, že jsme měli velmi vzácnou příležitost tento zákon projednat se zástupci akademické obce, se zástupci studentů, se zástupci vědecké obce a mnohými dalšími odborníky na vysokoškolské systémy. Při projednávání jsme identifikovali základní problémové okruhy, na které se diskuse soustřeďovala a k nimž se soustřeďovaly také mnohé pozměňovací návrhy. Při těchto konzultacích s různými zájmovými skupinami jsme si uvědomili, že je přirozené, když zájmové skupiny hájí své zájmy, ale že je také vrcholně žádoucí, aby někdo hájil zájmy veřejnosti jako celku, a že právě tato úloha přísluší poslancům, tomuto shromáždění, které by nemělo podléhat jednotlivým tlakům a mělo by hledět spíše do budoucna, aby zákon, který se nám podaří připravit a případně schválit, zde mohl sloužit veřejnosti dostatečně dlouhou dobu. Bylo by totiž neštěstím, pokud bychom schválili takový okruh zákona, který by musel být v krátké době novelizován či nahrazen jiným.
Zásadní hledisko, které se odhalilo v diskusích, se opíralo o vývojové trendy, k nimž došlo zejména v zemích Evropské unie, v zemích, k nimž se chceme přiblížit. Ukázalo se, že tradiční univerzitní způsob vzdělávání, jak byl koncipován v 19. století, již dnes nestačí společenské poptávce, že neodpovídá velkému nárůstu zájmu o vysokoškolské studium. Ukázalo se, že náš návrh zákona, o jehož znění jsme usilovali, by měl této poptávce vyhovovat také z hlediska ústavních požadavků, zaručujících každému právo na vzdělání.
Musíme konstatovat, že dnes toto právo může naplnit jen malá část uchazečů, malá část z těch, kteří mají předpoklady vysokoškolské studium v nějaké podobě úspěšně ukončit.
***