Úterý 31. března 1998

 

(pokračuje Sokol)

V této souvislosti se domnívám, že Rada vysokých škol, kterou některé vysoké školy podezíraly z toho, že by měla být nějakým dozorcem, je naopak zárodkem grémia, které škole pomůže se o majetek a hospodaření starat, jak je to běžné v řadě vyspělých zemí. Jsem tedy přesvědčen, že Rada vysoké školy, pokud se záměr tohoto zákona podaří, bude významnou pomocí akademickým funkcionářům v oblasti, která jim často není úplně vlastní.

Třetí oblast, kterou považuji za velmi důležitou, se týká převodu majetku státu, tak jak o něm hovoří § 100 odst. 5 předkládaného návrhu. Zde by se mohlo zdát na první pohled, že formulace tohoto odstavce je zbytečně složitá. Někteří se domnívají, že se za tím skrývá nějaká touha ministerstva tento majetek si ponechat. Chci vás ujistit, že tomu tak není.

Vážení kolegové, já jsem se domníval, že se v této sněmovně uděluje jedno slovo. Nezlobte se na mne, ale mně se velmi obtížně hovoří do sálu, kde téměř každý hovoří.

 

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dámy a pánové, prosím o klid.

 

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Jan Sokol: Problém, který máme před sebou, se netýká vlastních budov škol, nýbrž zejména pomocných provozů, tj. například kolejí a menz. Kdyby se usnesli, že budovy, nemovitý majetek, připadne té škole, která je v současné době jeho právním uživatelem, mohlo by se stát, resp. zaručeně by se stalo, že ve větších aglomeracích by některé vysoké školy měly velké množství lůžek na kolejích a jiné by neměly žádné. Přiřazení kolejí a menz k vysokým školám je totiž historicky vzniklé a v podstatě nahodilé. Proto se musíme pokusit o to, aby vysoké školy, které působí vedle sebe v nějaké aglomeraci, např. brněnské, pražské, ostravské, vytvořily zájmové sdružení, kterému se tyto majetky předají. Není v tom tedy žádný záměr ministerstva, např. pražské univerzitě nedat Karolinum.

Čtvrtý bod se týká fakultních nemocnic. Fakultní nemocnice byly také předmětem dlouholeté debaty a předkládaný návrh vychází z poznání, že fakultní nemocnice a lékařské fakulty musí fungovat na základě smluvního vztahu. Obě dvě instituce musí být z praktických důvodů hospodářsky oddělené, už proto, že objem hospodaření dejme tomu lékařské fakulty a příslušné fakultní nemocnice je zcela astronomický. Jedna z pražských fakultních nemocnic má například mnohem větší rozpočet než celá Karlova univerzita. A kdybychom je tedy spojili, nepředali bychom nemocnice fakultám, ale naopak univerzitu nějaké nemocnici.

Pátým okruhem, který sám za sebe vidím jako problematický, je oblast akademických titulů, která skutečně nese stopy takového myšlenkového postupu, o kterém spolu hovořili pejsek s kočičkou, když si dělali dort. I tento titul je krásný, a máme jich tam tedy úctyhodnou sbírku. Přesto se ukázalo v průběhu jednání o tomto zákoně, že v podstatě nejsme s to rozumně tuto pestrobarevnou, historicky vzniklou škálu nějak zjednodušit.

Konečně se dostávám k poslednímu bodu, který byl v debatě o zákoně silně politizován a kterému se budu věnovat velmi stručně. Několik slov k němu musím tedy říci. Jde o otázku poplatků za studium, vulgo školného. Chci sněmovnu upozornit, že v nějaké formě obsahují nějaké poplatky za studium oba dva alternativní návrhy. Rozdíl je v tom, jak jsou tyto poplatky konstruovány. Vládní návrh vychází z pojetí, že za studium se má platit, že tyto poplatky za normální studium může rektor, děkan, odpustit a vysoká škola je nemusí vůbec zavést. Vycházíme tedy z toho, že poplatek má nulovou dolní hranici. Je na rozhodnutí školy, případně fakulty, zda školné vůbec zavede.

V každém případě je však školné omezeno zákonem stanovenou horní hranicí. A to pokládám, vážené kolegyně a kolegové, za mimořádně důležité. Jinak by se nám totiž mohlo stát, co se stalo prakticky ve všech východoevropských a středoevropských, chcete-li raději v postkomunistických zemích, že totiž vedle státního studia, které je - tak říkajíc - zadarmo, vzniká sektor soukromého studia, kde si vysoká škola na základě soukromoprávních smluv nasmlouvá studenty, kteří platí ne školné, ale plnou cenu vysokoškolského studia, např. v našich poměrech 60.000 Kč ročně. Tito studenti představují dnes např. v Polsku více než polovinu vysokoškolských studentů, tedy těch, kteří platí plnou cenu. Vysoká škola je motivována jich přijímat víc a víc, takže tito studenti zpravidla nekonají přijímací zkoušky a málokdo se odváží je nechat neprospět. Tento stav pokládám za zásadně nemravný a velmi bych apeloval na vaši odpovědnost, abyste se pokusili jeho vzniku v tomto zákoně zabránit.

Jak jsem řekl, vládní návrh předpokládá, že toto školné může děkan snížit, prominout. Druhý důležitý argument pro zavedení školného v té či oné podobě je ten, že to je dnes jediný jistý zdroj pro vyplácení stipendií. Vysoké školy jsou nadále plně autonomní a ani ministerstvo nemůže nijak ovlivňovat jejich hospodaření. Vysoké školy žijí dnes na hranici finančních možností a většina z nich nevyplácí žádná stipendia. Fond, který vzniká vybíráním školného nebo poplatku za studium, je ze zákona určen na výplatu stipendií. Já ho spíše pokládám za opatření spíše solidární, ne-li přímo sociální.

Poslanecký návrh konstruuje poplatky za studium jinak, totiž jako trestné za překročení standardní doby studia. Tento režim se také v některých zemích vyskytuje, má ovšem vážné vady a na některé z nich bych rád upozornil.

Především se dosti často stává, že se doba studia prodlužuje bez zavinění studenta. Nejde jenom o nemoc, ale i o takové věci, že v nějaké dílčí části jeho studia nestačí kapacity a student musí rok čekat. Penalizační stipendium, které prudce naroste po ukončení standardní doby studia, ohrožuje mimoto kvalitu studia, neboť znamená poměrně silný nátlak na zkoušející, aby studenta, který je v posledním tažení svého studia, nechali projít, ať umí, nebo neumí.

To jsou tedy mé důvody, které mne vedou k podpoře vládní verze poplatků za studium, resp. školného, ale jak je v demokratické zemi obvyklé, rozhodnutí bude na vás - je na vás, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, jaký zákon a jaké v důsledku toho vysoké školy budeme mít v nejbližší budoucnosti v České republice. (Potlesk.) Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministrovi. Nyní bych požádal pana kolegu Eduarda Zemana, aby odůvodnil sněmovní tisk 189 ve druhém čtení.

 

Poslanec Eduard Zeman: Pane předsedající, dámy a pánové, mé odůvodnění bude poměrně stručné, protože z obou tisků, jak z vládního, o kterém zde mluvil před chvílí pan ministr, tak z mého, vznikl jakýsi společný tisk, který máte před sebou s číslem 329/3, resp. usnesení výboru pro vědu, vzdělání, kulturu a tělovýchovu číslo 168.

***


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP