(pokračuje Kužílek)
Celý proces začal už v 18. století ve Švédsku, kdy vlastně podobná úprava už tehdy ve Švédsku se dostala do ústavní roviny. Ve Velké Británii trochu později. Je důležité, že od 60. let začal jakýsi proces, který bych charakterizoval, že moderní demokracie pochopily, že pro ně je nesmírně důležité získat občana k tomu, aby věřil svému státu, aby do něj viděl, aby byl ochotný se s ním identifikovat. Tato věc se nejlépe projevila ve Francii, kdy bouře roku 1968 vlastně vyvolaly krátce nato přijetí podobných zákonů o otevřenosti veřejné správy a o přístupu k informacím. Tento proces se nazývá "přechod od diskrétnosti veřejné správy k publicitě veřejné správy" a začal se od 60. let prosazovat. V roce 1966 v USA, v roce 1978 ve Francii, ve Velké Británii v osmdesátých letech, i když úroveň zákona se tam teprve v těchto dnech vlastně připravuje. Doposud to bylo vládní nařízení. V Rakousku v roce 1987, ve Švédsku v roce 1994 nová úprava a zajímavá pro nás bude maďarská úprava z roku 1994. Nedávno Ukrajina přijala takovýto zákon.
Víte sami, že princip svobody práva na přístup k informacím je u nás v ústavě dostatečně zakotven a problém je spíš v tom, že úroveň pod ústavou vypadá jako černá díra. Tam úprava chybí.
Obecný princip práva na informace v moderním pojetí, to znamená v pojetí publicity veřejné správy, spočívá v tom, že v zásadě musejí být všechny informace ve veřejné správě každému přístupné, čili jde o jakousi pozitivně vymezenou oblast a potom, aby se nepoškodily jiné oprávněné zájmy, musejí být vymezeny také oblasti negativní, zejména je to ochrana utajovaných skutečností. To jsou tajemství vojenského typu zpravodajského, policejního, ale i třeba ochrana státních financí, měny apod. Potom je to oblast ochrany osobních údajů privátních, např. zdravotních, sociálních, majetkových a dalších soukromých informací.
Další negativně vymezenou oblastí je třeba oblast obchodního tajemství, i když právě tam už jsou určitá změkčení. Například nelze pod ochranou obchodního tajemství schovávat nakládání s veřejnými prostředky.
Právě pro tento kontext předkládaného návrhu s těmito dalšími návrhy, třeba s návrhem o ochraně utajovaných skutečností, jsme velmi bedlivě při přípravě tohoto zákona sledovali vývoj zákona o ochraně utajovaných skutečností. Mohu konstatovat, že tyto dvě normy jsou spolu dobře sladěny. Navržený zákon o svobodě informací je koncipován tak, že počítá s tzv. širokým pojetím zákona o ochraně utajovaných skutečností, což se tak projednává v těchto dnech v bezpečnostním výboru, tzn., že v tomto zákoně o ochraně utajovaných skutečností jsou dostatečně upraveny i oblasti např. jako ochrana měnových opatření nebo třeba ochrana vzácných rostlinných a živočišných druhů.
Dámy a pánové, pokud bych se měl zmínit o mezinárodních závazcích v české ústavní úpravě, tak jenom připomenu velmi silný pramen pro tuto úpravu, a sice doporučení výboru ministrů Rady Evropy R(81)19 z roku 1981 o přístupu k informacím uchovávanými státními orgány. Tam se jedná o právo obdržet informace, i když zúčastněný není součástí správního řízení. Dále se v tomto doporučení stanoví ochrana práva na informace a z evropského práva bych ještě uvedl Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod, která je v České republice bezprostředně platná, která obecně upravuje právo rozšiřovat informace, tzn. i je přijímat bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Toto právo je pak chráněno prostřednictvím komise a Evropského soudu pro lidská práva.
Důležité je zastavit se u článku 17 naší ústavy, který popisuje toto právo. Ve výkladu tohoto článku existuje trochu dvojí pohled. Jednak úzký pohled, který zatím, jak jsem vnímal, trochu zastává vláda, která zužuje výklad tohoto článku pouze na jeho odstavec 5., anebo širší výklad, o který se opíráme při tomto návrhu, a neopíráme se o něj sami. Na semináři petičního výboru o tomto zákoně tento výklad podpořila ústavní soudkyně paní doktorka Janů nebo soudkyně Nejvyššího soudu paní doktorka Wagnerová.
V současném právním řádu naší země existuje v této oblasti něco, co bych nazval buď černou dírou, nebo rozptýlenou právní úpravou, neboli že v mnoha různých zákonech najdeme střípky tohoto práva. Někdy jsou v souladu s ústavou, někdy jsou v rozporu s ústavou, někdy jsou kvalitní, někdy jsou nekvalitní. To všechno se musí při přípravě tohoto zákona zohlednit. Například by to byly zákony o obcích ve správním řízení. Například jednací řád této sněmovny se také zmiňuje o přístupu k informacím, dále zákon o Ústavním soudu, o periodickém tisku, o veřejných zakázkách, o střetu zájmů a dalších.
Pokud jsem se zmiňoval o evropských normách a o ústavě, mohu konstatovat a ujistit vás, že všechny požadavky tam obsažené tento návrh respektuje.
Dámy a pánové, vzhledem k blížícímu se konci volebního období dovolím si samozřejmě také poprosit vás o podporu návrhu na zkrácení lhůty pro projednávání zákona o 20 dní. Dovolil bych si tuto prosbu podpořit ještě argumentem, že skutečně jsme zákon projednávali ve velmi široké diskusi, dlouhodobě, v podstatě od září minulého roku, a že tudíž krátkost projednávání by neškodila.
Na závěr mám pro vás dvě sdělení. Jednak je přirozené, že tento návrh - a já to přičítám určité novosti problematiky - vyvolal řadu otázek. Proto jsem si dovolil nejčastější z nich sepsat, poskytnout k nim určitý výklad a vám všem je zaslat elektronickou poštou. Když si otevřete počítač, najdete zprávu, kde tyto faily jsou uloženy.
Druhé sdělení nám zasílají dva ombudsmani dvou zemí, kde tyto úpravy již existují. První je od pana Gunara Axbergra, švédského ombudsmana, který se touto funkcí zabýval v minulých letech a který skutečně napsal zajímavou analýzu této problematiky formou téměř vzkazu pro všechny země, kde se to zavádí. Doslova uvádí: "Lidé, kteří se dozvěděli o švédské zásadě veřejného přístupu, se ptají, zda to není příliš dobré, aby to mohla být pravda. Může vůbec taková otevřenost skutečně v praxi fungovat?"
Pan Axbergr ujišťuje, že to funguje, že žádné problémy to nepřináší a že se optický dojem, že se něco hrozného stane, nenaplňuje.
Druhý vzkaz je od maďarského ombudsmana, kterého jsem v rámci návštěvy petičního výboru měl možnost navštívit asi před čtrnácti dny. Členové delegace mně to potvrdí. Položili jsme mu otázku, jestli přijetí takového zákona, který byl v Maďarsku přijat v roce 1994 a který je ještě mnohem drastičtější než to, co se předkládá zde, způsobilo nějaké problémy. Jestli se objevily nějaké fronty před úřady, jestli byla státní správa zatížena, jestli vznikly nějaké náklady a podobně. Pan Lászlo Maytényi, maďarský ombudsman, nejdříve trochu nerozuměl a pak se smál a říkal, že vlastně celou dobu, kdy je ve funkci, tak má vlastně úplně opačný problém, a sice vychovávat a přesvědčovat maďarské občany, aby se vůbec začali zajímat o informace, které jsou jim k dispozici a na které mají právo. Myslím si, že srovnání s Maďarskem, které má také zhruba 10 milionů obyvatel a prošlo zhruba stejným vývojem jako my, je v této věci velmi návodné.
Dámy a pánové, před naší zemí je v oblasti přístupu k informacím nyní významný krok. Evropská unie nám nejednou velmi ostře vytkla, že zaostáváme. Dokonce je to bráno jako určité nebezpečí při našem přijímání do Evropské unie. Dovoluji si vám tedy doporučit, abychom se tohoto kroku nezalekli, a s chutí do toho, půl je hotovo.
Děkuji.
***