(pokračuje Kužílek)
Jsou zde vlastně dva největší protivníci, s nimiž tento návrh zákona bojuje. Prvním je přirozená, a já ji ani nekritizuji, považuji ji za přirozenou, neochota úředníků, pracovníků veřejné správy komplikovat si život a zavádět jakékoli novoty. Proto právě ministři vlády při projednávání tohoto návrhu dostali ze svých resortů spoustu připomínek, které v podstatě říkaly: Žádný takový zákon se přijmout nedá a nemůže. Jejich téměř vyděšený skrytý podtext zněl: Poskytovat informace nelze, protože to bychom pak museli poskytovat informace.
Zde musím ocenit, a to vysoce ocenit, přístup vlády, která si povšimla, že valná část těchto výhrad je povrchních a účelových a ty, které mají racionální jádro, tam také samozřejmě jsou, jsou spíše povahy legislativně technické a naštěstí jich zdaleka není tolik, jak se účelově tvrdí. Vláda pro mne alespoň ukázala, že není jen udržovacím, naprázdno běžícím strojkem, ale že aspoň v této věci chce společenskou situaci posunout dopředu. Nedala tedy na začasto, upřímně řečeno, nekvalitní podklady a návrh podpořila.
Druhý protivník, se kterým se projednávání setkává, je trochu horší, protože se mnohem hůře popisuje a složitěji se argumentuje. Návrhu se vytýká, že sice přináší potřebný obsah, ale formálně není kvalitní. Vychází se z předpokladu, možná poměrně přirozeného, že přece není možné, aby poslanecký návrh byl formálně dost kvalitní. Vytváří se dojem, že zde nezkušený poslanec, vedený pouze naivním nadšením, navrhuje sice potřebnou věc, ale špatnou formou.
Já, dámy a pánové, doufám, že to není tak úplně pravda. Mně skutečně opravdu nejde o to, abych na vlně společenské poptávky proválcoval něco, co je nekvalitní. Já jsem se od začátku zaměřil na věcnou analýzu problému návrhu a na věcnou argumentaci.
Nebudu se, jestli dovolíte, ohánět tím, že návrh vznikal více než rok, kolik lidí na něm pracovalo, kolik konzultací, analýz, připomínek a diskusí za ním je. Víte sami, že prošel veřejnou diskusí v podobě zásad, že byl vystaven na Internetu k veřejnému připomínkování. Připomenu velmi zajímavý seminář uspořádaný petičním výborem k tomuto zákonu, kde tento návrh podpořily významné autority.
Důležité jsou tu ale dva postřehy. A prosím, abychom si toho pro případné další projednávání všimli. První je systémový. Pokud tento postřeh právní myšlení nepřekoná, nebude vlastně možné nikdy tuto oblast upravit. Jde totiž o to, že sama povaha přístupu k informacím je v principu poněkud jiná než dosavadní správní předpisy. Vyložím to jednoduše. Informace jako fenomén je prostě trochu mrška a chová se pro právníky neuchopitelně. Ona se totiž vždycky vyskytuje v několika kontextech. Je to něco, jako když se objevila kvantová fyzika a začalo se zjišťovat, že tatáž částice se zároveň vyskytuje na různých místech, a bylo samozřejmě problematické, jak to uchopit. Tatáž informace např. zároveň existuje v kontextu správního řízení, třeba stavebního, a zároveň figuruje v kontextu práva na informace, a to je její přirozená vlastnost, kterou nelze popírat. Proto pokud někdo ze setrvačného nebo tradičního právního hlediska vytýká, že toto je právě nepřijatelné, pak prostě existuje jediná odpověď: Že naopak to je přijatelné a že je to dokonce správné a potřebné a že to nikdy ani jinak moci být nemůže. A to už vůbec nehovořím o další neuchopitelné vlastnosti informace jakožto fenoménu, a sice, že je sama o sobě dělitelná a po dělení zde vždy máme zase stejný počet dalších informací a že ke každé informaci se zase téměř neoddělitelně váže jiná informace atd. Klade to prostě určité právní jakoby otazníky v první chvíli, ale nesmí se jim podlehnout. Myslím si, že pokud by právní myšlení rezignovalo před touto dosud trochu neobvyklou realitou, tvrdím, že by vlastně nebylo možno přijmout žádný podobný zákon.
Druhý postřeh k těmto protivníkům na cestě tohoto zákona, protivníkům v dobrém smyslu, vyplývá ze zkušenosti. Ony výhrady z hlediska právního se vždycky dělí na dvě skupiny. Jedny mají být principiální, druhé jsou méně závažné, takového legislativního charakteru. A zde se, podle mé zkušenosti, pravidelně ukazuje, že výhrady označované za principiální se při důkladné analýze podaří vždy vyjasnit. Buď jde o nedorozumění, nebo jde o věc, která je dána charakterem samotných informací a přístupu k nim. A co je důležité - vždy se ukáže, že žádné jiné řešení se vlastně tomu problému nevyhne, že to je přirozený problém té materie. Za poslední dva měsíce jsem absolvoval mnoho hodin polemik a diskusí při různých poradách na Ministerstvu kultury, v Senátu nebo s některými z vás a ukázalo se, že většina dotazovaných právních a formálních problémů se při bližší analýze, pokud k tomu je ochota, brzy vysvětlí a doslova rozplyne. Většinou se ukáže, že problém ve skutečnosti, tzn. v té skutečnosti, kdy občan někam přijde, o něco požádá, tak v této skutečnosti problém neexistuje.
Já samozřejmě nebudu popírat, že je zde, v tomto návrhu, určité množství problémů, které se nepodařilo upravit tak, abychom byli všichni spokojeni. Mohu vás ubezpečit, že většinou jde o problémy, které bude mít každý, kdo se do této práce pustí. Prostě v této materii existují těžko řešitelná místa, např. jde o vymezení povinných subjektů.
Při přípravě jsme měli několik variant. Od výčtové varianty až po stručný popis principu. Žádná z nich není dokonalá, žádná z nich není bez vad a je, musím říci, dnes trochu zábavné sledovat, jak kritické připomínky oponentů a jejich návrhy na řešení se střídají s variantami, které jsme původně uvažovali a postupně překonávali. My jsme jednu z nich zvolili a samozřejmě velmi rádi budeme, když se ve druhém čtení najde ještě lepší řešení.
Stejně tak třeba úprava řízení o poskytnutí informace je věcí, která může být mnohými způsoby upravena, a my předpokládáme, že pozměňovací návrh vlády, tak jak jsme předběžně informováni, řízení upraví stručněji a lépe a my budeme samozřejmě velmi rádi. Je ještě více takovýchto věcí v návrhu, kde bude velmi záhodno přistoupit na nějaké lepší řešení, třeba úprava poplatků za poskytování informací. Myslím si, že tento návrh zákona stihne také podobná argumentace, jaká byla zrovna náhodou u předchozích projednávaných bodů této sněmovny, tzn., že tento problém by měla předložit vláda. Očekávám od pana kolegy Jičínského jistě tuto připomínku, budeme potom o ní argumentovat. Základní můj argument samozřejmě je, že tvrdím, že bychom se nedočkali a je to víceméně přirozené. Žádná vláda by se asi chutě nehrnula do přípravy zákona, který, jak by to zprvu vypadalo, by jí nejdříve komplikoval situaci.
Dámy a pánové, tím bych uzavřel pasáž, kdy jsem vás chtěl seznámit s obecným stavem a s nástrahami na cestě tohoto zákona.
Nyní k problematice samotné. Já to vezmu skutečně velmi heslovitě, odpoledne sněmovna není úplně nabita chutí se zde plnou přítomností věnovat projednávaným bodům. Žijeme v době informatické společnosti. To přináší spoustu aspektů. Zajímavé třeba je, že na ústavní úrovni v mnoha zemích to přináší to, čemu se začíná říkat právo třetí generace. Do této skupiny patří právě třeba i právo na informace, svoboda informací. Tento zákon má zásadní vliv na kvalitu demokracie, na kvalitu občanské společnosti, na otevřenost společnosti.
Všichni víme, že demokracie se nenaplňuje jen tím, že jednou za čtyři roky jsou volby. Trochu to trvalo v této společnosti po převratu 1989, než jsme si to všichni uvědomili. Mnohem více jde o to, jakými procesy jsou čtyři roky mezi volbami vyplněny, jaké jsou vztahy a možnosti občanů k veřejné správě.
Dále bych také chtěl podtrhnout jeden aspekt svobody informací. Je to aspekt antikorupční. Berme, prosím, tento zákon trvale také jako zásadní antikorupční opatření, protože samozřejmě pouze odepřená informace, monopolizovaná informace má cenu, a má tedy smysl, aby za ní někdo platil, a tudíž korumpoval toho, kdo ji má v monopolním držení.
Obecně řečeno, tento návrh je vlastně obrazem procesu v mnoha zemích, který se dá stopovat minulých 30 let v nějaké výraznější podobě.
***