(pokračuje Klanica)
Dále bych chtěl říci, že je třeba podpořit nárok na zvýšení rozpočtu Ministerstva kultury na výkup předmětů. Ten musí být ve větší míře, aby se skutečně kvalitní věci zachránily pro tuto zemi. Jinak bude zákon málo účinný, pokud nedojde ke zvýšení rozpočtu Ministerstva kultury určeného na výkup předmětů. Domnívám se, že by bylo dobré, kdyby tyto náklady byly kryty ze státního rozpočtu, protože jde o celospolečenský zájem, který přechází rámec Ministerstva kultury. Pokud nebudou tato doporučení přijata - zejména kritéria pro posudek - myslím, že nebude možné návrh podpořit vůbec.
V případě dalších diskusí, které se jistě povedou o tomto návrhu zákona, budeme trvat na urychleném dopracování koncepce zákona o ochraně kulturního dědictví, tedy památkového zákona. Tam ta koncepce musí být, protože chybění je zde velice nebezpečné.
Rovněž chybí několikrát slibovaný návrh zásad státní kulturní politiky, který má v podmínkách tržního hospodářství základní význam pro život celé společnosti.
Domnívám se, že předložený návrh je dokladem určitých trvajících nedostatků v legislativní činnosti Ministerstva kultury. To je také jednou z příčin existujících problémů ve sféře vlastnictví kulturních hodnot a jejich nezbytné ochrany. Přijetí připravovaného zákona by se mělo zbavit jednostranného akcentování zájmu zákona trhu na úkor celospolečenského zájmu o zachování kulturních hodnot a kulturního dědictví pro příští generace. Není totiž všechno zboží, i když se to zbožím na první pohled zdá.
Závěrem bych chtěl říci, vážené kolegyně a vážení kolegové, že tento významný návrh zákona by neměl být ve stínu vašich zájmů, protože to je návrh zákona velmi významný. Bohužel nedostatky, které jsem uvedl, mne nutí k tomu, abych se ztotožnil se závěrem paní zpravodajky, a sice abych navrhl tento tisk 380 vrátit navrhovateli k dopracování. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Klanicovi. Nevím, zda poslouchal paní zpravodajku zcela přesně, protože paní poslankyně Marcová potom řekla, že - byť měla původně v úmyslu podat tento návrh - uvěřila slovům pana ministra, že mezi prvním a druhým čtením proběhnou jednání, která možná způsobí, že zákon bude moci ve druhém i třetím čtení být úspěšný. V této chvíli, pane poslanče, nevím, ke které části se přikláníte.
Poslanec Zdeněk Klanica: V každém případě navrhuji vrátit k dopracování.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Nyní je vše jasné. Mohu poprosit o slovo pana Michala Prokopa, připraví se pan poslanec Kučera.
Poslanec Michal Prokop: Děkuji, pane předsedající. Vážení kolegové, je mi velmi smutno vystupovat již podruhé na této schůzi s negativními názory. Je mi velmi smutno, že se musím velmi ostentativně ztotožňovat s celou řadou výhrad, které vůči této předloze zazněly jak z úst paní zpravodajky, tak i z úst vlastně všech mých předřečníků. Dokonce i sdílím některé z výhrad, které zde před chvílí formuloval kolega Klanica. Musím na jeho margo poznamenat, že on zákon označil za významný, hned vzápětí ho navrhl vrátit k přepracování. Zdá se, že i významné zákony je třeba významně přepracovat.
Skutečně jsem velmi na rozpacích, protože každá kulturní země si své kulturní dědictví chrání. Každá civilizovaná země reguluje vývoz předmětů kulturní hodnoty. Domnívám se ale, že cílem každé kulturní země by mělo být zachování pokud možno co největšího rozsahu tohoto kulturního dědictví doma. Zachování co nejširšího trhu s předměty kulturního dědictví právě na domácím trhu.
Výhoda České republiky v tomto směru oproti některým západním zemím je v tom, že předmětů kulturní hodnoty je u nás dost. Je fakt, že ceny, za které se prodávají v zahraničí, jsou vyšší, než za které je možno tyto předměty prodávat u nás. Ale v poslední době už to není tak zcela jednoznačný fakt. Jsem přesvědčen, že kdybychom dokázali vytvořit podmínky pro vnitřní trh předmětů kulturní hodnoty, dokázali bychom ochránit naše kulturní dědictví rozhodně lépe, než se o to snaží tato novela.
Novela je výrazně restriktivní, výrazně byrokratická, je výrazem jisté zvůle úředníků, kteří se domnívají, že pod praporem ochrany národního kulturního dědictví mohou téměř vše. Ještě jsem nezažil civilizovanou evropskou zemi, ve které by např. lhůta od podání žádosti do vyjádření se příslušného úřadu byla tak dlouhá, jak se navrhuje v tomto zákoně. Šest měsíců - to neplatí ani v zemích, kde např. podobná omezování vlastnických práv nejsou dosud upravena ani zákonem, což naše ústava už nepřipouští. Například v pobaltských zemích, kde jsem měl možnost s delegací našeho výboru nedávno konzultovat otázku regulace vývozu předmětů kulturní hodnoty, se takovýto odborný názor vydává ze strany příslušných orgánů v termínech šesti, deseti, maximálně patnácti dnů. Novela, kterou máme na stole, navrhuje z jednoho měsíce šest.
Stávající zákon předpokládal, že odborná stanoviska vydávají odborné instituce. Novela navrhuje, že napříště je bude vydávat ministerstvo centrálně v Praze, a žádá tedy navýšení stavu ministerstva o 12 pracovníků, a tudíž také prostředky ze státního rozpočtu na jejich mzdy. Ačkoliv úkoly odborných organizací, které dnes už budou pouhými sběrnami žádostí a jakýmisi místy, kde se budou připravovat odborná stanoviska bez možnosti rozhodovat, zůstávají stejné. Povinnosti těchto organizací, stavy pracovníků a jejich rozpočty v tomto směru zůstávají stejné, jenom ministerstvo bude mít o 12 pracovníků víc a státní rozpočet to zaplatí.
Dovolte mi, abych upozornil ještě na několik dalších skutečně kuriózních věcí. Už se tuším kolega Pleva zmínil o tom, že jediným skutečně reálným pozitivem návrhu je režim dočasného vývozu, který umožní vyvážet předměty na výstavy. To je skutečně věc, která ve stávající normě chybí. Já ji považuji za důležitou. Je to jediný důvod, pro který jsem také ochoten uvažovat o dalším projednávání tohoto zákona ve druhém čtení.
Kuriozita spočívá v tom, že určitý typ předmětů kulturní hodnoty nelze vyvézt dočasně, např. na výstavu, ale zato lze vyvézt trvale ku prodeji. To je něco, nad čím skutečně zdravý rozum zůstává stát.
Stávající znění zákona upravovalo regulaci pohybu určitého typu kulturních předmětů i na domácím trhu. Jednalo se především o předměty sakrální kultovní povahy. Bylo to proto, že kostely a různé modlitebny jsou nejčastějším objektem zlodějů, jsou často vykrádány. Tudíž tyto předměty sakrální povahy mohou být často získávány nelegálně. Byl jakýsi zájem společnosti na tom, aby tyto předměty byly více pod kontrolou.
***