(pokračuje Sokol)
Tedy míry pravomocí doprovázených osobní odpovědností, delegovaných na co nejnižší rozumnou úroveň. Ani tyto variantně uvažované změny však v žádném případě neznamenají, že by se příslušné státní orgány vzdávaly globální zodpovědnosti za účinnou podporu zejména té první, tedy vzdělávací funkce předškolního vzdělávání. Z výše uvedených důvodů byla při poslední reorganizaci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy problematika předškolního vzdělávání přiřazena k odboru vzdělávání základního. V žádném případě nehrozí, že předškolní vzdělávání, jehož význam je nepochybný, se stane jen jakousi sociální službou. To však současně neznamená, že podobná sociální služba spočívající především v ohlídání dětí nemůže být provozována mimo rámec vzdělávací soustavy, a to na základě individuálně dohodnutých smluvních vztahů.
Ve své interpelaci jste se dále, vážená paní poslankyně, zmínila o výši úvazků učitelů mateřských škol. Dávám vám za pravdu v tom, že právě v případě učitelek mateřských škol tento případ je ze všeho nejspíš, tady ta námitka je ze všeho nejspíše oprávněná. A je to jediná kategorie učitelů, kde vážně uvažujeme o tom, tento úvazek opět redukovat.
Zmínila jste se také o vyhlášce 35/1992, která stanoví minimální počet dětí na plně obsazenou třídu. Tady bych ovšem chtěl upozornit na dvě velmi nepříjemné tendence, které nám provoz předškolního vzdělávání velmi komplikují. Za prvé je to známý demografický vývoj v ČR, kde dětí prostě ubývá, a za druhé právě vzhledem k ostře normativnímu financování školských zařízení se stále častěji setkáváme s případy, kdy ve třídách a ve školách jsou nominálně registrované děti, které fakticky do školy nechodí. Tento případ je zvlášť choulostivý u mateřských škol, kde když porovnáme jaksi přihlášené počty dětí a např. počty vydávaných obědů, dospíváme k velmi odlišným číslům. Já tady nechci svalovat vinu za tento stav jenom na ředitele škol a předškolních zařízení, nicméně věci dospěly do stadia, kdy si i tohoto faktu musíme všímat.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy si dělá velkou starost o to, abychom pokryli, abychom zajistili plošnou dostupnost všech stupňů školského vzdělávání. A tedy podporujeme zvláštním způsobem vesnické školy, malotřídky, školy s menším počtem žáků. Nicméně vývoj právě, ta diskrepance mezi nominálními a skutečnými počty dětí nás nutí žádat i u obecních úřadů, u zřizovatelů těchto škol, aby si více všímali skutečného stavu ve svých školských zařízeních, protože nedodržování věrohodné evidence pak jakékoliv řízení školské sítě vlastně znemožňuje.
Doufám, že jsem odpověděl na ty hlavní otázky. Ještě jednou zopakuji, tedy předškolní vzdělávání považujeme za integrální součást vzdělávací soustavy. Chceme však také upozornit na to, že předškolní zařízení plní dvě odlišné funkce, tu funkci vzdělávací, která je jistě v kompetenci a je povinností státu, resp. školského resortu, ale plní také jakousi funkci sociální, to je té starosti o děti. Uvažujeme také o tom, že podíl těchto dvou složek na provozu mateřských škol, v předškolních zařízeních, budeme kvantifikovat, že tedy stanovíme nějakou míru, dejme tomu v hodinách denních, v jaké se ty předškolní instituce podílejí na vzdělávání dětí, a to, co je nad to,
je péče sociální. A tady hledáme všechny možné způsoby spolu se zřizovateli, jak se o financování této sociální složky předškolního vzdělávání podělit. Za normálních okolností tuto složku vlastně hradí zřizovatelé škol, ale hradí ji do jisté míry rodiče, případně další sociální partneři, s kterými na různých místech školské úřady vyjednávají.
Doufám, vážená paní poslankyně, že jsem odpověděl na vaše otázky. Jinak jsem vám k dispozici odpověď upřesnit. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Táži se paní poslankyně, zda chce položit doplňující otázku. Je tomu tak. Pan ministr sám nabídl, že bude hned odpovídat.
Poslankyně Alena Svobodová: Vážený pane ministře, já vám děkuji za velmi obsáhlou odpověď. Jenom bych chtěla podotknout k té otázce. Já s vámi souhlasím, že je tady neuspokojivý demografický vývoj, ale zároveň mám poznatky z řady mateřských škol, že dokonce využívají i doporučení ministerstva, že je možné obejít tu vyhlášku 35/1992 a zvýšit počet dětí v jedné třídě na 25, k čemuž je navíc vede jednak to, že dokonce ani neuspokojují zájmy rodičů, protože ten zájem rodičů o to, aby děti chodily do školky, je větší, než mohou uspokojit. Takže tady bych řekla, že to není tak úplně, jak jste to řekl, nebo alespoň ne ve všech školkách.
Pak jsem chtěla ještě se zmínit o té předškolní výchově. V řadě školek vůbec tzv. předškolní oddělení neexistuje, ačkoliv, alespoň tak jak jsem se mohla dozvědět ve školkách, to chápou učitelky jako něco velmi užitečného. A já jenom se ptám, jestli by nebylo možné třeba ten poslední školní rok přeci jenom chápat jako regulérní přípravu na školní primární docházku, anebo jako součást primárního vzdělávání, a třeba i v podobě státem stanovené povinnosti, jako to je v řadě dalších států. (Ledvinka: Čas, paní poslankyně.) Ono by těch otázek bylo víc, takže děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan ministr školství, mládeže a tělovýchovy pan Jan Sokol.
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Jan Sokol: Hovořila jste, paní poslankyně, o možnosti zvýšit počty dětí ve třídách. Je docela možné, že školky někde neuspokojují zájem rodičů. Podle našich údajů, podle údajů, které máme ze školských úřadů, je však zřejmé, že velká část dětí dochází do školek nepravidelně. Přibývá těch případů, kdy rodiče chtějí dávat děti do školky jenom jeden, dva, tři dny v týdnu. Já bych tady doporučoval věnovat se spíše - všimněte si skutečných počtů dětí ve třídě a nevycházejte jenom z těch zapsaných. Proto jsem mluvil o těch nominálně zapsaných dětech. Stojí za to si všimnout..., všimněte si třeba právě údajů o počtech vydaných obědů.
Pokud jde o předškolní ročník, vážně uvažujeme na některých školách zavést takovou přípravu, zavádět takovýto přípravný ročník pro děti nějak sociálně handicapované. Ale pokud jde o mne, nejsem příznivcem zavádění posouvání počátečního věku povinné školní docházky směrem dolů.
***