(pokračuje Ransdorf)
Také jsme si analyzovali průběh diskuse k této otázce v naší zemi a na půdě tohoto parlamentu. Bohužel je třeba konstatovat, že nebylo dosaženo příslušné hloubky a náležité otevřenosti diskuse. Prokázalo se to i včera, když šest bývalých koaličních lavic hájilo pouze vystoupení kolegy Payna za klub ODS, které mělo propracovanost a logickou strukturu.
Kdybych měl shrnout naše argumenty proti přístupu České republiky k Washingtonské smlouvě, především by bylo možné vyčlenit čtyři skupiny argumentů. Jsou to důvody mezinárodněpolitické, důvody právní, jak o nich z tohoto místa včera pozdě v noci hovořil kolega Vojtěch Filip, důvody ekologické a v neposlední řadě jsou to důvody ekonomické.
Nejprve se vyjádřím stručně k mezinárodněpolitickým důvodům. Domníváme se, že je neproduktivní, aby se otočil vývoj v Evropě nazpátek, kdy prakticky po celou dobu rozvíjení helsinského procesu se snižovala úroveň nasycenosti evropského prostoru zbraňovými systémy, neustále se snižovala hladina konfrontace. Nyní vůbec není důvod pro zvrat tohoto přístupu poté, kdy v Paříži 27. května 1997 dvě největší zbrojní vojenská uskupení na našem kontinentě - NATO a Ruská federace - dospěla k vzájemné dohodě, k zakládajícímu aktu o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací, kde se vytyčuje závazek, že obě strany budou usilovat o Evropu bez jakékoliv konfrontace, bez hrozby silou, bez jakékoliv újmy zájmům jakéhokoliv evropského státu. Je to dokument, který je nesmírně závažný, a bohužel se nestal součástí politického diskursu v naší zemi.
Je také třeba říci, že v této souvislosti jsme se opakovaně vyjádřili proti tomu, aby se v Evropě znovu vytvářely dělicí čáry, což je věc, ke které nutně bude směřovat rozšíření Severoatlantické aliance směrem na východ. Jsme pro to, aby naopak dělicí čáry - pokud existují - v Evropě mizely, a za přirozenou cestu k dosažení Evropy bez těchto dělicích čar pokládáme Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě s využitím preventivní diplomacie, předcházení konfliktů, jak to koneckonců předpokládá i onen zmíněný zakládající akt.
Musíme také konstatovat, že v průběhu diskuse v České republice se o tomto tématu bohužel šířily některé mýty, které nemají opodstatnění. Jeden z těchto mýtů bohužel zazněl i včera ve vystoupení předsedy sněmovny v tvrzení, že neutralita je příliš drahá. Směšují se zde některé věci, které směšovat prostě nelze. Zmiňuje se příklad Švédska a Švýcarska, u nichž zbrojní výzkum i zbrojní produkce jsou součástí ekonomiky, naproti tomu dva jiné neutrální státy, Finsko a Rakousko, mají výdaje na obranu výrazně pod průměrem zemí NATO. V případě Rakouska se jedná zhruba o 50% úroveň a koneckonců některé údaje zde zmiňoval ve svém nočním vystoupení kolega Vik, když citoval myšlenky rakouského politologa.
Určité pojmové zmatení se koneckonců ukazuje také v samotném užívání pojmu "neutralita", protože neutralita je pouze mezní případ vojenské neangažovanosti, o kterou nám jde.
Proti Evropě dělicích čas jsme mimo jiné i proto, že rozdělení Evropy bylo vždy prostředkem kontroly Evropy a dnes je podle našeho názoru jedinečná šance, aby Evropané vzali osud svého kontinentu sami do rukou a nenechali si vnucovat cokoliv z vnějšku.
Nyní bych se ještě vyjádřil k poslednímu argumentu v tomto prvním balíku důvodů, které nás vedou k odmítnutí přistoupení k Washingtonské smlouvě. Je jím to, že takovýto krok nepochybně povede ke změně chování Ruska proti duchu zmíněného zakládajícího aktu, protože v případě rozšíření bude Rusko další osud aliance prostě svazovat s jednáními o smlouvách Start II a Start III. Poté co dospěla k dalším úspěšnějším fázím jednání o rozšíření NATO směrem na východ, byla ve státní dumě prakticky zmrazena otázka ratifikace smlouvy Start II. Domnívám se, že to je pouze malý signál toho, k čemu je možné ve vzájemných vztazích dospět. Můžeme se dočkat toho, že po studeném míru budeme mít opět další kolo studené války.
Nyní k důvodům ekonomickým. I zde se objevují bohužel některé mýty a polopravdy. Je třeba ukázat na to, že už v roce 1949, když byla vytvářena Severoatlantická aliance a také se diskutovalo o rozmístění sil Američanů a Kanaďanů v západní Evropě, byly odhady velice nízké, ale poté se ukázalo, že v praxi se náklady vyšplhaly na čtyřnásobek. I v současné době je třeba konstatovat, že v otázce ekonomických nákladů panuje velká nejasnost. Jak jsem již říkal, náš klub se seznámil obšírně s diskusemi v parlamentech členských zemí Severoatlantické aliance a je nutné konstatovat, že prakticky všude, pokud došlo k diskusi, se objevují stížnosti na to, že neexistují odpovědné podrobné a na zmapování reality provedené kalkulace. V britském, francouzském a italském parlamentu např. byly činěny stížnosti na to, že pouze jediný stát má k dispozici takovéto kalkulace, jediná veřejnost v rámci severoatlantického společenství je informována o těchto nákladech, a to je americká společnost, ale i tam je výsledkem těchto debat zarážející fakt, že jsou čtyři naprosto rozdílné kalkulace, pokud jde o náklady. Čtyři naprosto rozdílné kalkulace, které se pohybují v rozpětí 10 mld. dolarů až 167 mld. dolarů.
Čím jsou vysvětlitelné tyto zásadní rozdíly mezi nejnižšími odhady, které se týkají pouze těch nejnutnějších nákladů na interoperabilitu, až po scénáře, které počítají se zhoršením mezinárodněpolitického klimatu a nutností na území nových členských států umístit buď menší, nebo rozsáhlejší jednotky na delší pobyt? Tyto kalkulace se liší z mnoha důvodů. Především je to ta okolnost, že kalkulace, které dala Clintonova administrativa, Department of Defence, které počítají s výdaji ve výši 27 mld. až 35 mld. dolarů pro všechny nové země, které se přičleňují k alianci, předpokládají za prvé především využití existujících kapacit a pouze minimální modernizaci těchto kapacit i infrastruktury, a také pokud jde o doplnění obranného potenciálu těchto zemí, předpokládají se minimální nákupy techniky, a také její nižší stupeň.
Příkladem může být např. obrana leteckých základen, kde se počítá ve variantě, kterou předkládá Department of Defense, využití systému Improved Hawk, tedy zlepšených střel, které byly zavedeny do výzbroje v šedesátých letech tohoto století. Předpokládala se u nich životnost 30 let, a protože materiál byl v Department of Defence, počítá se s tím, že by tato výzbroj měla být až do roku 2020 v užití. Znamenalo by to, že by tyto země měly výzbroj, která by se - pokud jde o její původ - počítala na 60 let ke konci této doby užití.
***