(pokračuje Matulka)
Měl by se proto pan Havel vrátit ke svým dřívějším výrokům o bezpečnosti v Evropě a prokázat, že svým slibům jako skutečný prezident všeho lidu a zejména jako chlap, pokud něco takového je, aspoň v tomto dostojí.
Jsem osobně zvyklý na to, že pan Havel je nejen schopen vyhnat svého psa, ale že ve středu hlásá pravý opak toho, co hlásal v neděli. Pro případ, že by si člověk těchto mravních kvalit po skončení svého funkčního období chtěl jako penzista přivydělávat tím, že by v rádiu kukal časové znamení, určitě bych si radši hodinky seřizoval podle hvězd. Nicméně těm, kteří tohoto člověka svými hlasy umístili do úlohy prezidenta, zřejmě proto, že se s jeho názory a morálkou ztotožňují, bych rád doporučil, aby se spíše ztotožnili s jeho názory a morálkou z roku 1990 než s těmi dnešními, kdy v NATO vidí jedinou spásu své bezpečnosti. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má pan poslanec Miloslav Ransdorf. Připraví se pan poslanec Josef Krejsa.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Pane premiére, pane předsedající, dámy a pánové, téma, které dnes projednává Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, nepochybně vyžaduje úvahy o celkovém prostředí, ve kterém se pohybuje politika českého státu. Jak už naznačili předřečníci, výrazně se toto vnější prostředí změnilo na začátku 90. let. Byla doba, kdy se zdálo, zhruba do konce roku 1991 a na začátku roku 1992, že v Evropě jsou překonány dělicí čáry, jsou překonány předsudky a že spějeme k určitému, byť třeba zatím částečnému uskutečnění myšlenky, pro kterou tolik horoval Michail Sergejevič Gorbačov, tzn. myšlenky společného evropského domu.
Nestačilo bohužel ale pouze mluvit o všelidských hodnotách a zároveň otevírat dveře chaosu a beznaději celých národů. Nové myšlení v oblasti mezinárodněpolitických vztahů chtělo dát Evropě nové místo ve světě, umožnit růst významu Evropy, i když se dlouho už tehdy hovořilo o tom, že se centrum mocenského soupeření přesune do Tichomoří. Byla tu možnost, že význam Evropy poroste právě proto, že se bude moci soustředit na podstatné problémy dlouhodobé perspektivy. Tato šance byla na určitou dobu zmařena a Evropa dosud stále neví, co si počít s koncem studené války, zvláště když na evropské půdě jsou bohužel dnes i války horké. A mentalita vítězů vytváří nové přehrady, dělicí čáry a předsudky do budoucna. Ani Evropa, ani svět nejsou bohužel, měřeno bezpečnostními kritérii, na tom lépe, než tomu bylo na konci 80. let.
Pokud jde o politické prognózy, vstupujeme na půdu, která je značně nejistá, a to i pokud jde o krátkodobé prognózy. Určité novátorské průkopnické dílo na tomto poli dokázal podat izraelský politolog Yehezkiel Dror a spolu s ním bych se pokusil o výčet faktorů, které způsobují především tuto dynamiku nejistoty a změny.
Prvním z nich je vytváření mocenských seskupení ve světě, které do konce 80. let mělo povahu bipolární. Dnešní svět směřuje ovšem spíše k decentralizaci rizik vzhledem k tomu, že řada lokálních konfliktů by při zachování bipolární strategie hrozila přerůst v konflagraci vyššího řádu. Už dnes je proto pozorovatelný nástup polycentrické diplomacie, která je pružnější, umožňuje decentralizovat rizika a vytvářet případně, je-li to zapotřebí, i koordinované tlaky. Objektivně bude polycentrická diplomacie vycházet z uznání existence více subjektů mezinárodněpolitického dění a jejich zájmů. To je mimochodem stanovisko, které vyjadřuje řada zemí nejen na půdě Evropy, ale také rodící se asijské velmoci, země Latinské Ameriky, a je to nepochybně záležitost, která bude předmětem diskuse o možném rozšíření Rady bezpečnosti.
Důsledkem by měl být při veškerém postupu integrace světa do ekonomických celků vzestup významu menších a středních států, na který ovšem většina uvedených zemí není zcela adekvátně připravena. Zároveň ale úroveň národního státu je nedostatečná pro koordinaci hospodářského života v tom nejširším plánu a vznikající rozpor mezi oběma rovinami společenské organizace bude hledán v integraci na bázi větších kulturně a historicky utvářených společenství.
Příkladem tu může být Evropa, kde internacionalizační procesy dosáhly pozoruhodného stupně a jejich váha přes všechny obtíže stále stoupá. Otázkou je, zda se podaří i sociálně-ekonomicky překonat rozštěpení Evropy na dvě oblasti. Maastrichtská smlouva je ve znamení odbourávání sociálního státu, zajišťování zájmů byrokratických a kapitálových špiček a integrační procesy stojí na převážně monetárních principech. To není podle našeho názoru nadějná cesta ke skutečné integraci Evropy.
Na druhé straně je třeba zdůraznit z hlediska tématu, které projednáváme dnes, to, co prohlásil bývalý ministr zahraničí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska pan Malcolm Rifkind, že Evropská unie v západní Evropě učinila válku nemyslitelnou. Pro současný svět je charakteristický stále ostřejší střet chcete-li postkapitalistických a vysloveně restauračních tendencí v budoucnosti a v minulosti. Vůbec není jisté, která tendence převládne, na tom závisí ovšem osud lidstva a tato koncovka je stále otevřená.
V těchto integračních procesech poklesne, zdá se, význam čistě vojenských faktorů navzdory snaze o rozšiřování NATO a zvětšování jeho operační zóny. Pan Richard Lugar, který je senátorem za republikány ze státu Indiana, se dokonce vyjádřil před několika lety, že NATO buď vykročí ze svého rámce teritoriálního, půjde tedy out of area, anebo bude out of business, bude nefunkční.
V této sféře byla minulá léta ve znamení přesunu od armád v období industrializace, masových armád s poměrně snadno ovládnutelnou technikou, k armádám doby vědecko-technické revoluce, které staví na procesech intelektualizace práce a spotřeby. Výrazem toho v NATO byla nová doktrína od římského summitu v roce 1991, která konceptuálně mj. odpovídá diskusím, které se pokusil shrnout ve své knize o moderní válce známý futurolog A. Toffler. Tyto armády nemusejí nutně být masové. Staví na vysokém stupni kvalifikace a profesionalizace, na rostoucím vybavení náročnou technikou založenou na průniku informatizace.
Pro bývalé socialistické země je uvedený posun jednou z důležitých změn, která povede k nutnosti spojit potřeby obrany státu se strukturálními změnami v ekonomice a celé společnosti. Vstup do NATO v této souvislosti nemá význam pro růst bezpečnosti státu a je spojen jen s hledáním mezinárodních garancí pro nové elity, tak jak to např. v Polsku vyjádřil pan Janusz Onyszkiewicz, který pravil, že smyslem vstupu do NATO je vyřazení domácí opozice.
Nadějnější je pokračování v helsinském procesu a využívání celoevropských struktur, jako je Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. NATO je přežitkem studené války a marně hledá novou identitu. Jestliže v období po druhé světové válce byla centrem mocenského soupeření Evropa, posunuje se v současnosti význam Evropy do jiné polohy. Evropa by dnes spíš mohla předjímat nové formy uspořádání mezinárodněpolitického dění, zatímco centrem ekonomickými procesy podloženého mocenského soupeření se stále více stává oblast Pacifiku.
***