(pokračuje Gongol)
Je to vítané přilepšení jen pro několik bezdomovců. Zjistilo se záhy, že je nutno přistoupit opět k jiné taktice. Nejúčinnější masový prostředek k ovlivňování veřejného mínění jako vždy spěchá na pomoc. Význační herci, umělci, sportovci, k nám vážně promlouvají z televizních obrazovek a radí, jak se máme ke vstupu do NATO zachovat. Vždyť je to vlastně pro nás nejlevnější obrana, která navíc vůbec neohrožuje suverenitu České republiky. To nám z těchto televizních obrazovek říkají.
Daleko objektivnější je např. cizí sdělovací prostředek Wall Street Journal, který píše, že otázka rozšiřování NATO na další státy je spojena se skutečností, že evropské státy fakticky nemohou nebo ani nechtějí mít vlastní zahraniční politiku. Tedy členství v NATO dokonce nejenom podstatně omezuje suverenitu, ale fakticky předpokládá na ni rezignovat.
Koneckonců, pojďme se poučit opět z historie, tentokrát z historie samotné Severoatlantické aliance. Že se jedná o omezení svrchovanosti jednotlivých států v NATO, potvrdil spor uvnitř této aliance mezi Francií a USA už v polovině 60. let, když francouzský prezident de Gaulle obvinil NATO z přílišné závislosti na USA. To nakonec vyústilo v otevřenou krizi uvnitř aliance a v březnu 1966 se Francie rozhodla stáhnout své ozbrojené síly z vojenské integrované struktury NATO. Dále Francie vyslovila požadavek, aby všechny vojenské síly a instituce aliance opustily do 1. dubna 1967 francouzské území. Tento malý vstup do území historie jsem si dovolil ne proto, že bych si myslel, že to je pro vás neznámá část historie aliance, ale abych na tomto faktu dokázal, že nemají pravdu ti, kdož nás přesvědčují o tom, že se nejedná o ztrátu suverenity.
Francouzský prezident de Gaulle byl zajisté silnou a nikoliv jen ve Francii uznávanou osobností, který se dovedl na obranu zájmů své země a její svrchovanosti otevřeně postavit. To koneckonců prokázal i za druhé světové války proti Německu, kdy se postavil do čela odboje.
Bylo by proto možná vhodné si při této příležitosti položit otázku, zda má Česká republika ve svém čele prezidenta, který by se dovedl postavit za svrchovanost a suverenitu své země. Na to si odpovězte sami. Naše strana na tuto otázku dala zcela jasnou odpověď při nedávných prezidentských volbách.
O tom, že nemají pravdu ti, kteří říkají, že se nejedná o omezení suverenity, svědčí i autentické výroky představitelů NATO o některých konkrétních krocích, které budou následovat. NATO si prý samo vybere některá naše letiště (hovoří se asi o pěti), která si takříkajíc převezme do vlastní správy. Tam budou letecké základny a další infrastruktura, do níž nebude Česká republika mít co hovořit. Je zřejmě jisté, že právě toto území bude strategickým cílem, na který budou namířeny zbraně další země, která vlastní příslušné jaderné zbraně a není dosud v alianci. Je to tedy zájem našich občanů? Nemáme sloužit jen jako nějaké nárazníkové území? Podívejte se na mapu Evropy a zjistíte, že Polsko, Česká republika a Maďarsko, které byly vybrány ke vstupu do aliance, právě takovýto štít připomínají. Asi by tam mělo být i Slovensko, ale pan Mečiar zatím alianci zlobí.
Už dnes lze uvést, že když dojde k vojenskému konfliktu v Evropě, tak se nebudou používat jen konvenční zbraně, ale především zbraně hromadného ničení. Je to i součástí smlouvy, ze které cituji: "Nejvyšší bezpečnostní záruky jsou zabezpečeny strategickými jadernými silami aliance." Nebo další citace: "Od nových členů se očekává, že budou podporovat koncepci zastrašování a základní úlohu, kterou jaderné zbraně hrají ve strategické prevenci." K tomu není třeba komentáře.
Ještě snad několik poznatků ze zemí začleněných již dnes do NATO. I když sporadicky, ale i náš tisk něco uvede, a tak se např. dovídáme v nedávných dnech, že si americký vojenský pilot v Itálii zahrál na střihače vodicího lana vysokohorské lanovky. Výsledek? 20 zabitých lidí. Plným právem na to reagovala Strana komunistické obnovy požadavkem zrušení amerických vojenských základen a rozpuštění NATO. Místopředseda vlády hovořil o přehodnocení úlohy a přítomnosti základen USA a NATO na italském území. Inspirativní, není-liž pravda, kolegové?
O otřesných poměrech v NATO svědčí vztahy dvou členských zemí - Řecka a Turecka. Turecká letadla podnikají zastrašovací provokativní lety, které ohrožují letoun s řeckým ministrem obrany. Je to normální? Říkáte, že s tím NATO nemá nic společného - omyl, pod kontrolou jeho štábu je každý pohyb v daném prostoru ve východním Středomoří. Jenže na Turecku je mocenský zájem, tak jaképak smlouvy či kritiky.
Navíc fakta ukazují ještě jedno, a zřejmě to patří mezi skutečnosti, které se velmi zalíbily českým stoupencům členství v NATO. Turecko, resp. jeho ozbrojené síly, slouží USA jako jakýsi zastrašovací nástroj proti Řecku. Pokud by provádělo příliš nezávislou politiku podle svých národních zájmů, stačí slovo, a zastrašovací provokace je tady.
Dejme tomu, že ze suverénní vůle lidu ve volbách (myslím tím červnové volby) vznikne sestava, která nebude tak ochotná rezignovat na suverenitu státu a zájmy národa. Stačí "jemné upozornění" sil NATO, případně konkrétní provokace našich sousedů, např. na jih od Šumavy, a disciplína bude obnovena. Realita je taková, že suverenita státu - řekněme konkrétněji, skutečná suverenita lidu této země - je s členstvím v NATO v nesmiřitelném rozporu.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme kolega Bratinka.
Poslanec Pavel Bratinka: Pane předsedající, pane premiére, vážené kolegyně, vážení kolegové, mně zřejmě bude stačit 10 minut, protože argumenty, které používají členové mé strany, jsou velmi zřetelné, jasné a stručné.
Já si myslím, že důvod, proč má naše země vstoupit do Severoatlantické smlouvy, je zřejmě již v samotné preambuli té smlouvy. Já si dovolím to přečíst: "Strany této smlouvy potvrzují svou víru v cíle a zásady Charty OSN a svou touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami. Jsou odhodlány bránit svobodu, společné dědictví a civilizaci svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobodách jednotlivce a právního státu. Snaží se podporovat stabilitu a blahobyt severoatlantické oblasti, jsou rozhodnuty spojit své úsilí ke kolektivní obraně a zachování míru a bezpečnosti. Proto se dohodly na této Severoatlantické smlouvě."
A proto bychom i my k ní měli přistoupit. Zásada, která je touto preambulí vyjádřena, je jednoduchá - slušné státy mají držet spolu, a to nejenom nějakými slavnostními projevy, nejen boucháním se v prsa, že nikdo proti nikomu nic nemá, ale společnou spoluprací na obraně, která - má-li být důvěryhodná - musí zahrnovat i ochotu nasadit své ozbrojené síly.
***