(pokračuje Krampera)
Zda povede k evropskému Německu nebo k německé Evropě. Naši stoupenci vstupu do NATO musí ovšem nechat taková z pytle čouhající šídla bez povšimnutí.
Co na tomto odůvodňování českého vstupu do NATO lze změnit? Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi Ruskou federací a Severoatlantickou aliancí, podepsaný v Paříži 27. května 1997, obsahuje řadu nesporně významných prohlášení, která není možno než uvítat. Říká se v něm kromě jiného, že signatáři tohoto aktu budou společně budovat trvalý a všeobecný mír v severoatlantické oblasti, založený na principech demokracie a kooperativní bezpečnosti. Že Rusko a NATO se navzájem nepovažují za protivníky a jejich cílem je překonat pozůstatky dřívější konfrontace a soupeření, že přijetí tohoto aktu vyznačuje počátek zásadně nových vztahů mezi Ruskem a NATO. Obě strany uvádějí, jaké kroky podnikly a podniknou vzhledem k nové bezpečnostní situaci v Evropě, aby úmysly vyjádřené v úvodu zakládajícího aktu mohly být naplněny.
Je zde dále vyslovena zásada, že bezpečnost všech států euroatlantického společenství je nedělitelná, že obě strany budou spolupracovat v zabraňování jakékoliv možnosti návratu v Evropě k rozdělení a konfrontaci nebo k izolaci kteréhokoliv státu, že budou napomáhat posílení Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a její role jako hlavního nástroje preventivní diplomacie, že budou usilovat o co nejširší spolupráci členských států této organizace, aby v Evropě vznikl společný prostor bezpečnosti a stability bez dělicích linií nebo sfér vlivu omezujících suverenitu kteréhokoliv státu.
Slibuje se zde kromě jiného, že Rusko a NATO založí své vztahy na společné věrnosti principu transparentnosti rovnoprávného partnerství, na upuštění od hrozby silou a všeho, co je v rozporu s Chartou Spojených národů a s deklarací principů helsinského závěrečného aktu. Že založí své vztahy na respektování svrchovanosti, nezávislosti a uzemní celistvosti. Žádný z těchto a dalších vyhlašovaných úmyslů ze zakládajícího aktu nedává však Rusku nebo NATO právo veta ohledně akcí druhé strany, ale zároveň ani neruší, ani neomezuje práva Ruska nebo NATO na samostatné rozhodování a jednání a nemůže být užit jako prostředek znevýhodňující zájmy jiných států.
Z odkazů na principy OSN a OBSE je zřejmé, že ne všechna vyjádření společných úmyslů jsou nová. Novou věcí je jen ustavení stálé společné rady Ruska a NATO, jež má být místem konzultací a spolupráce Ruska a NATO, posilovat vzájemnou důvěru, společné záměry a umožňovat vyhledávání možností společných akcí. Činnost rady bude zachovávat zásady reciprocity a transparentnosti. Společná rada se bude věnovat konzultacím o otázkách společného zájmu, společným iniciativám, jež vzejdou z těchto konzultací, a společnému rozhodování o společných akcích v jednotlivých případech, a to po dosažení konsenzu.
V zakládajícím aktu je rovněž řečeno, že členské státy NATO znovu zdůrazňují, že v žádném případě nemají v úmyslu nebo důvod rozmístit jaderné zbraně na území nových členů, ani potřebu měnit aspekty jaderného statutu NATO nebo jadernou politiku, jakož ani v budoucnu to nepovažují za nezbytné. Do toho je zahrnuto, že NATO nemá úmysl, plán ani důvod zřizovat na území těchto nových členů skladiště jaderných zbraní, ať již budováním nových jaderných skladovacích zařízení, nebo úpravou starých, dosavadních, původních.
Zakládající akt je všeobecně hodnocen jako úspěch a pokrok, jako potvrzení i u nás oficiálními místy předtím vyslovovaného zjištění, že v Evropě bezpečnostní situace nevzbuzuje starosti a že naše bezpečnostní situace je nejlepší od vzniku našeho státu v roce 1918. Pokud by tomu tak skutečně bylo, neměly by po podpisu zakládajícího aktu být tím spíše brány v úvahu hlasy o zbytečnosti českého vstupu do NATO a neúměrnosti výdajů spojených s tímto vstupem, když našemu státu ani Evropě nehrozí žádné nebezpečí? Stačí k odůvodnění našeho vstupu do NATO za těchto okolností tvrdit, jak činil pan Josef Zieleniec, že otázka členství v alianci je otázkou naší historické, civilizační a kulturní identity? Opravdu záleží naše identita na členství ve vojenské alianci?
Uveďme však pro úplnost i střízlivější hodnocení zakládajícího aktu. Podle Jevgenije Koženkina, ředitele ruského Ústavu strategických studií, se ruské straně nepodařilo dosáhnout v otázce rozmísťování jaderných zbraní na území nových členských států NATO takové formulace, jaká by se jevila ruské straně tak závazná, jak by si Rusko přálo. Bylo to ze 7.7.1997. Navíc Koženkin rovněž řekl, že jakkoliv je podle něho zakládající akt mezi Ruskem a NATO jako politický dokument velmi důležitý, právně je velmi zranitelný. To, zda bude fungovat nebo nikoliv, do velké míry závisí na celkové atmosféře v Evropě a v mezinárodních vztazích. Obsahuje totiž jak možnosti pro spolupráci, tak pro to, aby bylo možné se jí vyhnout.
Střízlivé hodnocení se objevuje i v tzv. schleissingském manifestu k otázce rozšiřování NATO a jaderných zbraní z 15.6.1997. Pro nás je důležitá zejména ta jeho část, kde se o zakládajícím aktu praví: Zakládající akt neposkytuje mezinárodně závaznou záruku, že NATO v nových členských zemích neumístí jaderné zbraně. Ve skutečnosti si NATO jednostranně vyhrazuje právo změnit tuto vyhlášenou politiku týkající se umístění jaderných zbraní v nových členských státech.
Je zamýšleno, aby se tyto země staly členy plnoprávnými a rovnoprávnými, a tedy aby byly včleněny s plnou účastí a se spolurozhodováním v NATO o atomových otázkách. Statut plného členství zahrnuje jak právo požádat o umístění amerických jaderných zbraní, tak povinnost souhlasit s tím, že americké jaderné zbraně mohou být v zemi umístěny přinejmenším v době války, což je příklad Dánska a Norska.
Dále se zde praví: V době míru je skladování jaderných zbraní na území nových členských států NATO možné, rovněž je tam v době míru možný výcvik užívání jaderných zbraní, jak je tomu ostatně už v případě dosavadních členských států NATO, které nemají jaderné zbraně.
Výše uvedený manifest poukazuje na skutečnost, že mnoho států, které jsou členy NATO a nevlastní jaderné zbraně, považuje za porušování článku I. a II. smlouvy o nerozšiřování jaderných zbraní, když členství v NATO umožňuje, aby kontrola nad jadernými zbraněmi mohla být v době války přenesena na ozbrojené síly těchto států NATO, které jaderné zbraně nemají. O tom, zda jsou závazky smlouvy o nerozšiřování jaderných zbraní ze strany států NATO dodržovány, nebo porušovány, nikdy nebylo dosaženo dohody. NATO jednostranně prohlašuje, že tato smlouva porušována není. Členské státy NATO však nikdy nevyužily příležitosti, aby v této věci předložily jasné a formální stanovisko.
***