(pokračuje Krampera)
Ti pak, kdo odmítají vstup do NATO, jsou zároveň proti eventuálnímu upuštění od referenda.
Konečně se v tomto dokumentu praví, že pravděpodobně by se mělo přihlédnout k námětu rozpracovat alternativu proti členství, to je neutralita. Důvod, proč by se k námětu na rozpracování alternativy k NATO, případně neutrality nemělo přihlédnout, není v tomto dokumentu uveden.
Jak známo, jsou obvykle tři způsoby jejíchž způsoby členové Aliance přispívají ke kolektivní aktivitě NATO.
1. Plná účast v integrované vojenské struktuře a v kolektivním plánovacím procesu.
2. Neúčast v integrované vojenské struktuře a v kolektivním plánování, ale plná účast v kolektivním plánovacím procesu.
3. Neúčast v integrované vojenské struktuře a v kolektivním plánování, ale součinnost s integrovanou vojenskou strukturou v omezených definovaných oblastech.
Pro české poměry je příznačné, že vláda a stoupenci vstupu do NATO o těchto třech různých stupních nebo způsobech účasti v NATO vůbec nemluví, aby veřejné mínění resp. ta jeho část, která je pro vstup do NATO, nebyla v pokušení uvažovat, který z nich je pro ni výhodnější. Účelem tohoto mlčení vlády o různých stupních členství v NATO je mít volnou ruku při vstoupení do NATO s plnou účastí v integrované vojenské struktuře, jako kdyby to byla jediná možnost a samozřejmost.
Z kruhů Ministerstva zahraničí je možno slyšet, že vstupem do NATO získáme možnost stát se aktivními hráči v evropské bezpečnosti, zapojit se do historicky nejúspěšnější bezpečnostní aliance právě v době, kdy dochází k nabírání dechu v nové situaci, a že nejlepší cestou k uchování naší svobody a suverenity je právě převzetí části odpovědnosti nad bezpečností celého kontinentu tak, jak to dnes činí a nadále je odhodláno činit 16 členských zemí NATO. To jsou ale asi všechny důvody, které je možno k obhajování a doporučování vstupu České republiky do NATO u nás slyšet a číst. Stojí za zmínku ještě říci, že všechny jsou postaveny na pouhých tezích, s jejichž dokazováním si jejich původci nedávají žádnou práci, snad z toho důvodu, že by to bylo obtížné. Musejí proto doufat, že jim bude uvěřeno.
Na okraj tohoto českého odůvodňování vstupu do NATO není neužitečné připomenout a poukázat na jednu věc. Vychází z nevysloveného nebo vysloveného předpokladu, že vstup do NATO je v českém zájmu. Nikde nepadne ani lehounký náznak toho, že by tomu mohlo být také jinak, že by náš vstup do NATO mohl být v zájmu někoho jiného. Aby tato jednostrannost byla alespoň trochu napravena, dejme zaznít hlasu jiného státu o smyslu a účelu rozšíření Severoatlantické aliance o další země, zvláště když můžeme citovat slova osoby nad jiné povolané a směrodatné, slova prof. dr. Lothara Rühla, který byl kromě jiného dlouhá léta státním sekretářem ve spolkovém ministerstvu obrany. Navíc je to hlas ze země, která bude mnohem spíše rozhodovat o funkci a smyslu začlenění ČR do NATO než naši čeští dohazovači s jejich řečmi o tom, jaké štěstí nás čeká, když budeme milostivě uznáni za hodny vstoupit do tohoto klubu pouze pro zvané.
Lothar Rühl ve svých úvahách, uveřejněných v letošním červnovém čísle časopisu Deutschland pod názvem NATO a Rusko, hned zkraje připomíná, že Německo by už vzhledem ke své zeměpisné poloze bylo nositelem západní podpory, případně vojenské pomoci Polsku nebo baltským státům, dokonce Ukrajině v případě každé krize ve východní Evropě, ať už by došlo k rozšíření NATO, nebo nedošlo. Německo by muselo převzít větší břemena a rizika než kterýkoli jiný evropský člen NATO i většina partnerů Evropské unie už z toho prostého důvodu, že velká část spojeneckých sil, reagujících na krizi, je na německé půdě a Německo beze změny zůstává hlavním americkým opěrným bodem v Evropě. Tato eventualita - pokračuje Lothar Rühl - také spoluurčovala německou politiku v otázce rozšíření NATO.
Pro Německo samotné je výhodnější a bezpečnější, když východní hranice NATO ve střední Evropě už nebude východní hranicí Německa, nýbrž když budou do NATO začleněny Polsko, Česká republika a k tomu Maďarsko a rovněž Rakousko - píše Rühl. A pokračuje, že tím se vytvoří jasné poměry před německými hranicemi na východě a na jihu a dobré podmínky pro společnou bezpečnost v případě krize, jakkoli se stal vojenský konflikt ve střední Evropě v dohledné budoucnosti nepravděpodobný.
Pro německý zájem na přijetí Polska a ČR do NATO je rozhodující především to, že v rámci spojenectví bude možno nejlépe zvládat ještě dlouho do budoucnosti latentně napjatý poměr k oběma východním sousedům - Polsku a ČR, a zabránit rušivým momentům a v každém případě jej i za politických krizí udržet intaktní a neporušený.
Lothar Rühl pak velice zřetelně popisuje výhody, které bude mít pro Německo začlenění ČR a Polska do Severoatlantické aliance. Píše: "Proto by mohlo členství Polska a ČR v NATO působit na jejich vztahy k Německu jako železný svorník spolupráce. V každém případě by bránilo pokusům o novou protiněmeckou koalici, a tím návratu Evropy k jejímu rozlomení mezi oběma válkami." Řečeno trochu méně diplomaticky - Německu by nic nestálo v cestě v jeho záměrech uzpůsobit poměry ve střední a východní Evropě podle jeho představ, nemohla by už vzniknout žádná obranná protiněmecká koalice, ať by si Němci počínali v tomto prostoru jakýmkoli způsobem. Démoni minulosti v této protiněmecké koalici, jaká vznikla v první a druhé světové válce, byli by s konečnou platností zahnáni.
Takový je tedy německý protějšek řečí českých dohazovačů, kteří nás přemlouvají ke vstupu do NATO, prý jediné a nejlepší záruce naší bezpečnosti. Ta záruka by spočívala v tom, že bychom byli beznadějně vydáni na milost německým mocenským rozmarům. Nikdo by nám už za žádných okolností nemohl pomoci, ani Poláci. Ti by na tom byli stejně jako my. Měli bychom dobře číst a dobře slyšet i ta slova Rühlova článku v Deutschland, kde říká: "Pro Německo je přijetí Polska a ČR v národním zájmu, přijetí Maďarska a Slovenska vítané, Bulharska a Rumunska přijatelné. Nevyřešeným problémem zůstává Pobaltí, jehož tři země - Estonsko, Lotyšsko a Litva - jsou kandidáty přistoupení k NATO i k EU. Německá politika přenechá v této otázce iniciativu Washingtonu, neboť rozšíření a reforma NATO záleží nakonec na Spojených státech. Obojí se může zdařit jen se Spojenými státy."
V souvislosti s tímto posledním citátem z článku pana Rühla by nikomu nemělo uniknout, že se tu mluví jen o Německu a Spojených státech, všechno je podáváno jako záležitost jen těchto dvou členských států Severoatlantické aliance. Ostatní členské státy a jejich názory jsou z úvah rozšiřování NATO zcela vypuštěny. Je to výmluvná odpověď na otázku, zda je NATO prostředkem nebo nástrojem poevropštění Německa, nebo zda je nástrojem poněmčení Evropy.
***