Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu kolegovi Vackovi. S faktickou poznámkou pan kolega Matulka. Dále se připraví pan poslanec Zdeněk Klanica.
Poslanec Dalibor Matulka: Vážený pane předsedající, můj návrh na vrácení navrhovateli k přepracování jste doprovodil krátkou filipikou, že snad navrhuji přepracovat Severoatlantickou smlouvu. Já jsem přitom hlasitě řekl, že můj návrh se vztahuje k vládnímu návrhu podle sněmovního tisku 384. Vy jste moje slova překroutil.
Pane předsedající, já vás žádám, abyste se mi znovu omluvil. Pokud jste chtěl nějakou filipiku pronést, měl jste se za prvé přihlásit jako poslanec do rozpravy řádnou přihláškou nebo faktickou poznámkou. To je jedna věc. Za druhé - toto už si, prosím vás, vůči mně víckrát nedovolujte. Pokud jako osoba nebo jako člen strany, které jste momentálně členem, se nezmůžete na víc než na podobné filipiky, pak se laskavě zamyslete nad tím, zda se nenecháte vystřídat v řízení schůze Poslanecké sněmovny někým jiným, kdo zvolí poněkud střízlivější postup. Řídíte totiž schůzi Poslanecké sněmovny a ne šibřinky nějakých Uhelných skladů. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Slovo má pan poslanec Klanica. Vystřídat se nechám zcela určitě v průběhu polední přestávky.
Poslanec Zdeněk Klanica: Pane předsedající, pane premiére, dámy a pánové, dovolte mi několik poznámek k bezpečnosti naší republiky v souvislosti se vstupem do Severoatlantické aliance.
Diskuse o strategii bezpečnosti v Evropě vede často zastánce vstupu České republiky do Severoatlantického paktu k tvrzení, že ve střední Evropě existuje mocenské vakuum, které může být údajně kdykoli zaplněno Ruskem. Politicky vzato mocenské vakuum ve střední a východní Evropě bylo záležitostí let 1989 - 1990. Kdo zná dnešní silokřivky pražské politiky, ví, kudy a kam tečou informace z mocenských center, s kým se představitelé českého státu radí, s kým solidarizují, jaká je frekvence antiruských prohlášení české mocenské elity a jací lidé jsou rozmisťovány do strategicky významných rozhodovacích funkcí na vyšší i střední úrovni státní administrativy.
Z těchto důvodů by bylo možné učinit reálný závěr, a sice že v prostoru České republiky v roce 1998 žádné mocenské vakuum neexistuje. De facto jsme již začleněni do západního světa.
Co na první pohled chybí, jsou institucionální vazby a garance bezpečnosti v té podobě, která je vlastní členským státům Severoatlantického paktu. Nejde ovšem jen o právní otázku. Předně začlenění do Severoatlantického paktu není zahájením procesu přizpůsobení rozhodovacích, informačních a zbraňových systémů. Tato adaptace již několik let probíhá. Je vedena politickou solidaritou a dalším mimořádně dalším zájmem, a tím je obchod se zbraněmi.
Otázka ale zní, zda takto vzniká situace, která umožňuje zajistit bezpečnost České republiky. Problém bezpečnosti České republiky totiž nevidíme v politických, právních a institucionálních vazbách, ale v geopolitické hodnotě území, na němž se naše republika rozkládá, jak to přede mnou už zdůraznil generál Vacek.
Střední a východní Evropa se na základě vlastní volby připojila k Západu. Jejich mocenské elity jsou proatlantické. Česká mocenská elita však k tomu přidala ještě
zcela nepochopitelnou rusofobii - chorobný a nezdůvodněný strach z Ruska. Její přihlašování se do Severoatlantického paktu má ultimativní charakter. Je plné zoufalých volání vybízejících ku spěchu, ale chybí racionální analýzy geopolitické situace a ceny, kterou je nutné za přijetí do Severoatlantického paktu zaplatit. To dosud nebyla schopna současná vládní moc zformulovat.
Nejeden politik i teoretik předpokládá, že rozšíření Severoatlantického paktu do východního pásu tzv. nejistoty je v prvé řadě zájmem a úkolem Německa. Řada českých politiků převzala tento úkol za svůj. Je třeba uznat, že tento aspekt zahraniční politiky není nejkritičtější. Mnohem rizikovější je koketování s návratem sudetských Němců, o kterém - jak doufám - budeme hovořit odpoledne.
Odbourání tohoto bodu postupimských dohod postaví otázku geografické nedělitelnosti představ o spravedlnosti návratu sudetských Němců. Tak se přičiněním této nové české politiky může v budoucnu zpochybnit hranice na Odře a Nise, může se zpochybnit i ruský charakter Kaliningradské oblasti atd. Sám fakt, že německá vláda přistupuje k této problematice s Čechy jinak než např. k otázce vysídlenců z Polska, naznačuje, že liberální demokracie sama není zárukou mírové politiky. A vstup České republiky do Severoatlantického paktu není řešením tohoto problému.
Je totiž zřejmé, že ambice aliance neustále povzbuzují hlavně nové mocenské garnitury ve státech střední a východní Evropy, a to především - jak několikrát zaznělo od vládních činitelů - z obav o naši vnitřní bezpečnost. Zájem vytvořit záruky pro nové kapitalistické režimy, proti vnitřnímu pnutí a možným sociálním nepokojům převažuje nad zájmem vytvářet dlouhodobě harmonizovaný systém vztahů. Kdo vyloučí, že taková politika neskončí ve vojenské katastrofě? A to je zločin, který nám historie neodpustí. Ta nás poslance nebude posuzovat podle toho, co si kdo myslel a co kdo chtěl, ale podle toho, jaký byl výsledek naší činnosti. A dnes např. na vývoji kolem česko-německé deklarace vidíme, jaký byl výsledek a jak to ještě dál bude pokračovat. Opět jako tenkrát se ozývá ostré varování z Německa, opět jsou zpochybňovány české národní zájmy.
Vstup do Severoatlantického paktu je z hlediska naší národní bezpečnosti zcela základní otázkou. Je to problém, který by měl být posouzen ve veřejné diskusi, za účasti široké veřejnosti. Měl by být řešen referendem. Vládní moci se ovšem do diskuse příliš nechce. Vymlouvá se na to, že referendum je nákladnou záležitostí a hlavně, že poskytuje příliš příležitostí odpůrcům a jejich tzv. demagogii. Nejraději by o záležitosti vstupu do Severoatlantického paktu vůbec nejednala a vymluvila se na výsledky všeobecných voleb. Protože však není vyhnutí, je zde snaha alespoň veřejnou diskusi přeměnit v manipulační propagandistickou kampaň.
V pravicovém tisku se píše, že dobré využití zastupitelské demokracie umožňuje se politické bitvě klidně vyhnout. Demagogická kampaň v některých televizních společnostech to dokazuje. Dokonce dochází k takovému ohlupování občanů, kde se tvrdí, že Severoatlantický pakt nás zachrání od živelných pohrom, od povodní, jak to nedávno učinil jistý poslanec.
Co je, dámy a pánové, podstatné? Podstatné je to, že lidé cítí i vědí - jak to dokazují nefalšované výzkumy veřejného mínění - že nejde o jejich bezpečnost, ale o bezpečnost moci, současné moci současného režimu v této republice. Vedoucí představitelé České republiky nemají jinou možnost. než veřejnost usilovně zpracovávat - viz např. průzkum zadaný někdejším ministrem Zieleniecem, který popudil i odborníky, jak o tom píše Mladá fronta DNES 25. 2.
Slyšeli jsme dnes několikrát z úst obhájců našeho vstupu do Severoatlantického paktu o tom, že se tímto vstupem rozšíří prostor stability v Evropě.
***