(pokračuje Tošovský)
7. S modernizací armády České republiky jsou spojeny nemalé náklady, které by musely být vynaloženy, chceme-li mít dobře fungující armádu bez ohledu na přijetí či nepřijetí naší země do NATO. Veškeré dostupné informace dokazují, že dlouhodobé zajištění obrany v rámci systému kolektivní obrany je výrazně levnější než budování nealiančních ozbrojených sil.
V září 1996 vláda rozhodla, že vojenské výdaje budou každý rok až do roku 2000 zvyšovány zhruba o 0,1 % hrubého domácího produktu. Vláda je přesvědčena, že tato úroveň je dostačující pro zajištění finančních prostředků na modernizaci armády, tak aby bylo dosaženo úrovně odpovídající ostatním členským státům aliance v horizontu deseti let. Z tohoto předpokladu vychází připravovaná koncepce výstavby ozbrojených sil České republiky do roku 2003 s výhledem do roku 2008.
Přibližování naší země k NATO se dostalo do poslední, ratifikační fáze. Ta bude probíhat ve dvou rovinách. Za prvé v členských státech NATO budou ratifikovány již zmíněné protokoly o přístupu. A za druhé ve vyzvaných zemích budou probíhat vlastní schvalovací procesy. Vláda vyslovuje přání, aby tento vnitrostátní proces byl již nyní zahájen. Schválení přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu jasnou většinou hlasů ještě před předpokládaným rozpuštěním sněmovny by bylo důležitým pozitivním signálem i pro ratifikační procesy v členských zemí NATO.
K ukončení schvalovacího procesu, tj. k podpisu listiny o přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě prezidentem republiky, dojde až po skončení ratifikačního procesu v zemích NATO a poté, co generální tajemník NATO vyzve Českou republiku, aby přistoupila ke smlouvě a uložila listinu po přístupu u depozitáře smlouvy, kterým je vláda Spojených států amerických. Máme zájem, aby pro akt uložení listin o přístupu zvolily Česká, Maďarská a Polská republika stejný časový termín. Lze předpokládat, že se tak stane k 50. výročí podpisu Severoatlantické smlouvy.
Dámy a pánové, v této době si musíme otevřeně říci, co bude vstup do NATO pro naši zemi znamenat, co chceme v NATO dokázat a jaký význam bude mít naše členství v NATO pro tuto alianci. Text Severoatlantické smlouvy hovoří jasně. Cituji: "Ozbrojený útok proti jedné zemi nebo více z nich v Evropě nebo v Severní Americe bude považován za útok proti všem." Tento závazek je základním smyslem aliance a současně vyjádřením bezpečnostních garancí, které si členské státy navzájem poskytují. Tento závazek bude znamenat zásadní změnu v postoji národní bezpečnosti a zahraniční politiky České republiky.
V důsledku vstupu do NATO převezmeme svůj díl odpovědnosti za bezpečnost celé Evropy a v určité míře i za celosvětovou bezpečnost. Svým otevřením na Východ NATO definitivně dokázalo, že přestává být institucí založenou na premisách studené války, které omezovaly její působnost na společenství států na západ od železné opony. NATO se v současné době mění na organizaci, která má ambice spolupodílet se na definování bezpečnosti v celé Evropě i v oblastech, které s naším kontinentem bezprostředně sousedí.
Skutečnost, že Česká republika byla s Polskou a Maďarskou republikou vybrána do první vlny rozšíření NATO, znamená, že tyto státy mají určité povinnosti vůči dalším zemím ve střední a východní Evropě, které rovněž aspirují na členství v alianci. Je v zájmu naší země, aby se rozšiřování NATO nestalo jednorázovým aktem, ale aby bylo procesem otevřeným pro všechny demokratické státy Evropy. Česká republika bude v tomto smyslu aktivně působit a poskytne dle svých možností dalším aspirujícím zemím pomoc.
Při určování perspektiv České republiky jako člena NATO jsme si vědomi přirozených limitujících faktorů. Do aliance nemůžeme přispívat výrazným množstvím jednotek, vojenské techniky či strategických surovin. Musíme ale usilovat o kvalitu našeho členství, a to jak ve vojenské, tak v politické oblasti. Chceme být spolehlivým spojencem, který je připraven dobře a aktivně přispívat k bezpečnosti transatlantického prostoru. Úspěšné působení české jednotky v rámci sil SFOR v Bosně a Hercegovině je v tomto směru velmi zřetelným důkazem.
Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, Česká republika postupně vstupuje do evropských integračních struktur, do nichž svou historií, geografickou polohou, demokratickými tradicemi i přítomností dávno patří. Tvoří se nová obranná a bezpečnostní architektura v Evropě založená na euroatlantické vazbě se znaky evropské obranné a bezpečnostní identity. Je v ní místo i pro naši zemi. Možnost vstoupit do organizace Severoatlantické smlouvy je z hlediska zajištění naší bezpečnosti nejen jedinečnou šancí, ale i historickou výzvou. Je na nás, vážené paní poslankyně a vážení páni poslanci, abychom na tuto výzvu odpověděli. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu předsedovi vlády a nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan kolega Vilém Holáň. Poté zpravodaj Petr Nečas.
Poslanec Vilém Holáň: Pane místopředsedo, pane premiére, vážené kolegyně, vážení kolegové, vláda předložila Poslanecké sněmovně návrh vyslovení souhlasu s přístupem České republiky k Severoatlantické smlouvě sjednané ve Washingtonu 4. dubna 1949. Úsilí o členství v NATO je součástí koncepce české zahraniční politiky, je uvedeno ve vládním prohlášení předloženém Poslanecké sněmovně před hlasováním o důvěře této vlády i vlád minulých, je výrazně prezentováno při mezinárodních setkáních představiteli České republiky, při veřejných vystoupeních prezidenta, je prosazováno většinou v parlamentu zastoupených politických stran a je široce diskutováno naší veřejností. Tento politický záměr a politické úsilí bylo doprovázeno praktickým angažováním Armády České republiky v programu Partnerství pro mír, který byl chápán mj. i jako nástroj k získávání informací a organizační a technické adaptace na podmínky interoperability s ozbrojenými silami NATO. V reálných podmínkách pak Armáda České republiky spolupracovala v operacích IFOR, resp. SFOR s ozbrojenými silami NATO v Bosně a Hercegovině. Úspěšnost tam působících jednotek přispěla k pozitivnímu hodnocení naší spoluzodpovědnosti za mír v Evropě i naší reálné schopnosti spolupráce. Toto úsilí vyústilo v tzv. individuální dialog mezi NATO a Českou republikou, který probíhal od jara 1996 do jara 1997. Výsledek dialogu byl zpracován do souhrnné zprávy, která posloužila k rozhodnutí o tom, které země budou přizvány ke členství jako první. Česká republika byla shledána způsobilou a bylo rozhodnuto o jejím přizvání k jednání o přistoupení spolu s Polskem a Maďarskem na summitu NATO 8. července 1997 v Madridu. Tato jednání probíhala v druhé polovině roku 1997 a vyústila v podpis protokolu o přístupu České republiky, Maďarska a Polska k Severoatlantické smlouvě na zasedání Severoatlantické rady v Bruselu 16. prosince 1997. Protokolem je pověřen generální tajemník NATO, aby předal vládě České republiky pozvání k přistoupení k Severoatlantické smlouvě. Tento protokol musí být ratifikován parlamentem všech členských států.
***