Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

(Schůze zahájena v 9.02 hodin.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Vážené kolegyně, vážení kolegové, prosím, abyste zaujali svá místa, abychom mohli zahájit další jednání naší schůze. V souladu s naším rozhodnutím se jako prvním bodem, jak již bylo včera avizováno, budeme zabývat bodem

Chci vám oznámit, že pan poslanec Kulka má náhradní kartu číslo 8, pan poslanec Smetana má náhradní kartu číslo 2.

Dámy a pánové, vládní návrh jsme obdrželi jako sněmovní tisk 384. Předložený vládní návrh uvede předseda vlády pan Josef Tošovský, kterého prosím, aby se ujal slova.

Předseda vlády ČR Josef Tošovský: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, posilování bezpečnosti České republiky patří mezi hlavní priority české zahraniční politiky. Naše bezpečnost tak úzce souvisí s bezpečností a stabilitou celé Evropy. Stabilita a mír v Evropě však nejsou věcí samozřejmou a automatickou. Bezpečnost a stabilita středoevropského prostoru, celé Evropy i globální stabilita je a musí být výsledkem intenzivního úsilí všech zúčastněných. Je proto v zájmu nás všech i s přihlédnutím k našim dějinným zkušenostem, aby Česká republika patřila mezi aktivní účastníky takového úsilí.

Bezpečnostní problematika se v posledních letech výrazným způsobem změnila a rozšířila. Na jedné straně se snížila pravděpodobnost globální konfrontace, na straně druhé již není národní bezpečnost definována pouze vojensky. Získala řadu nových rozměrů. Vyžaduje schopnost čelit rizikům plynoucím ze šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů, mezinárodního organizovaného zločinu a terorismu, etnického násilí, nekontrolované migrace, ekonomických krizí, hrozících až rozpadem státních útvarů, hrozeb životnímu prostředí, ohrožení dat a systémů elektronických médií, úmyslného šíření nových smrtelných epidemií apod.

Žijeme ve světě, kde ne všechny státy dodržují demokratické principy, žijeme ve světě, který zdaleka neslibuje automatické dodržování zásad mírové spolupráce. Žijeme ve světě, který zatím není a nebude bez rizik pro bezpečnost národů a států. Proto je klíčovým úkolem nás všech zajistit bezpečnostní dimenzi České republiky. Takový úkol však nejsme schopni řešit sami. Úkolem české zahraniční politiky je proto sjednání takových mezinárodních smluv a vstup do takových organizací, které by maximálně garantovaly nedotknutelnost státu a posílily jeho bezpečnost a v případě nutnosti umožňovaly účinnou obranu.

V Evropě dnes existuje jediná organizace, jejíž členství zajistí České republice naplnění obou zcela zásadních úloh, o kterých hovořím. Organizace Severoatlantické smlouvy představuje nejúčinnější cestu dlouhodobého zajištění vnější bezpečnosti našeho státu. Být v NATO ale není pro nás jenom bezpečnostní bezprostřední výhoda daná smluvními zárukami. Úsilí o vstup do NATO je nezbytné chápat na pozadí aktivní snahy českého státu na řešení celoevropských bezpečnostních problémů.

Do tohoto rámce spadá i naše snaha stát se členem Evropské unie a Západoevropské unie a potvrdit tak pevné zakotvení naší země do společenství demokratických států Evropy.

Členství v NATO má i význam ekonomický. Ten tkví ve zvýšení důvěryhodnosti České republiky pro cizí investice či jinou mezinárodní finanční a obchodní spolupráci a současně v možnostech lepšího uplatnění našeho zbrojního průmyslu. Vstupem do NATO získáme možnost zapojit se také do vědeckých aktivit aliance či ekologických programů. Myslím, že se nesmí zapomínat ani na jistý smysl hodnotový, kterým je náš pocit sounáležitosti s evropskou civilizací. To je nejlépe vyjádřeno demokratičností vnitřního fungování NATO. Je to věc, o které mluvíme jako o samozřejmosti, ale je zřejmé, že z tohoto hlediska je to unikátní organizace. Vedle sebe totiž působí velmoci a malé státy, státy s nesmírně velkou vojenskou silou, jako jsou USA, a státy, které vlastní vojenskou sílu nemají, jako např. Island. Je to právě tento konsenzuální charakter jednání a rozhodování, který posiluje suverenitu každého členského státu, a tím i rozhodnost celé organizace.

Důležitým mezníkem celého procesu rozšíření byl červencový summit v Madridu v roce 1997, jehož nejdůležitějším výsledkem z našeho pohledu bylo vyzvání České republiky spolu s Polskou a Maďarskou republikou k jednání o vstupu k Severoatlantické smlouvě z r. 1949. Toto vyzvání bylo produktem velmi detailního předcházejícího dialogu aliance se 13 kandidátskými zeměmi.

V souladu s rozhodnutím madridského summitu se od září 1997 uskutečnily tzv. akcesní neboli vstupní rozhovory. Cílem těchto rozhovorů bude potvrdit vůli a schopnost České republiky převzít odpovědnost a závazky vyplývající ze Severoatlantické smlouvy a vyhovět požadavkům obsaženým ve studii o rozšíření NATO.

***