(pokračuje Horníková)
Právě proto se touto problematikou zabýval i bytový podvýbor za široké účasti odborné veřejnosti. V průběhu jednání a odborné diskuse jasně vyplynulo, že předložený návrh zákona neřeší problematiku v celé šíři a že na řadu klíčových problémů jsou zcela odlišné názory.
Principem poslaneckého návrhu je vynětí problematiky nájmu bytů z občanského zákoníku a zařazení do samostatného zvláštního zákona. Naopak stávající koncepce řeší problematiku bydlení jako komplexní úpravu soukromoprávní oblasti v občanském zákoníku. Základní rozpor spočívá v otázce, zda bydlení je, či není veřejným statkem a zda bydlení má charakter veřejnoprávní podle návrhu poslance Bláhy, nebo soukromoprávní podle stávajícího principu. Základní otázka tedy zní, zda je tuto problematiku nutné řešit samostatným zákonem.
Přesunutí bydlení do oblasti veřejnoprávní a jeho řešení samostatným zákonem se jeví jako přinejmenším sporné. Občanskoprávní úprava soukromoprávního vztahu by měla podle mého názoru zůstat v občanském zákoníku. To je hlavní důvod, pro který je návrh nepřijatelný.
K hlavním konkrétním výhradám pak patří: jednoznačně navrhovaný princip možnosti nikoli písemné smlouvy předjímá množství problémů při řešení sporů mezi pronajímatelem a nájemcem. Pak je to pojem drobných oprav vymezený pouze finančním limitem, který považujeme za špatný. Povinnost zavést měřidla tepla, teplé a studené vody do všech bytů je v praxi s ohledem na technický stav bytů nereálná. Možnost vstupu pronajímatele do pronajatých prostor pouze jedenkrát ročně je pravděpodobně nepřípustná. Prodloužení nájmu při nájemním vztahu na dobu určitou vždy o stejnou dobu v případě včasného neukončení nájmu je nesmyslné. Nájem na 10 let by se např. prodloužil znovu o 10 let.
Za ne zcela přijatelný princip je nutno považovat povinnost pronajímatele uzavírat s nájemcem dohodu o splácení dluhu v případě neplacení nájemného. Naopak by bylo mnohem vhodnější uplatnit přísnější postih vůči neplatičům.
Vzhledem k uvedeným systémově nevyřešeným otázkám a faktickým nedostatkům předloženého návrhu zákona doporučuji sněmovně návrh zákona zamítnout. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Horníkové a otevírám rozpravu k tomuto bodu. Písemné přihlášky nemám. Prosím, pane kolego, máte slovo.
Poslanec Jan Grůza: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, projednáváme návrh kolegy Jana Bláhy na vydání zákona o nájmu bytu. Konstatoval jsem již v podvýboru pro bydlení, že předložení tohoto návrhu je poněkud nešťastné. Na jedné straně chápu snahu předkladatele a docela ji oceňuji, že má zahájit jakousi možnost diskuse nad nájmy jako takovými plus problémy, které s tím souvisejí. Na druhé straně předložení tohoto návrhu je skutečně špatné.
Co mu vyčítám z věcného pohledu, to je příliš velká jednostrannost tohoto materiálu. Nájem má totiž dvě strany. Jako mince má rub a líc, i nájemní vztah je tvořen na jedné straně nájemníky, na druhé straně majiteli bytových domů. Obě tyto skupiny jsou zastoupeny sdruženími na svou ochranu, na jedné straně Sdružením na ochranu nájemníků, na druhé straně Sdružením majitelů bytových domů. Obávám se, že tento návrh vypadá až příliš z jedné dílny, a to z dílny Sdružení na ochranu nájemníků. Přitom se jakoby předpokládá, že všichni majitelé jsou ti zlí, ti špatní, kteří nájemníky jen trápí, a je potřebí jim dát určitá pravidla, jak je znevýhodnit. Myslím, že diskuse by měla být trochu objektivnější. Měla by být vyslechnuta také druhá strana, Sdružení na ochranu majitelů bytových domů. Současně jako by se zapomínalo, že největším majitelem bytových domů jsou dnes obce a také obce mají své velmi špatné zkušenosti s řadou neplatičů, s řadou nepřizpůsobivých občanů.
Zapomíná se na stáří bytových domů. Dnešní stáří je odhadováno na 56 roků u bytového fondu, to znamená, že zanedbanost bytového fondu je taková, že jakékoli odčerpávání finančních prostředků nájmů z tohoto bytového fondu a použití na regeneraci bytového fondu je špatné. Přitom, jak již říkala kolegyně, se zde ukládá povinnost např. zabudovat měřiče teplé a studené vody, vybavit jednotlivé spotřebiče individuálním automatickým regulačním zařízením, zavádět měřidla tepla apod. To všechno jsou tisícové částky a v procentech to představuje značnou část toho, co se vybere z bytu za jeden rok. To znamená, že by museli majitelé domů věnovat velkou část finančních prostředků, aby splnili povinnosti, které jim ukládá tento zákon. To samozřejmě znamená, že by nemohli provádět nutnou regeneraci bytového fondu.
Již vyhláška 186/91 Sb. ukládala povinnost obcím - neboli majitelům jako takovým - zabudovat měřidla tepla a teplé užitkové vody na patě domu. Tato vyhláška byla zrušena v r. 1995 vyhláškou č. 245. Podstatou byla skutečnost, že neexistovaly sankce, podle kterých by byla tato povinnost vymahatelná. V předkládaném návrhu se říká, že za všechna nedodržení tohoto zákona budou umožněny postihy majitelů domů, že budou zákonem stanoveny slevy na nájemném, což, myslím, je kontraproduktivní k tomu, co bychom dnes potřebovali - co nejrychleji opravit bytový fond.
Dále se dotknu další záležitosti, která se týká restituentů a úpravy, kterou by tento zákon předpokládal ve vztahu k nim. Dnešní zákon 102 hovoří o tom, že bytové náhrady poskytované těm majitelům bytových domů, kteří se chtějí vrátit do svého domu a se souhlasem soudu vypovědí nájem některému z nájemníků, jsou obcemi poskytovány přednostně. Tato možnost se v předloze tohoto zákona vytrácí.
Dále musí restituent prokázat, že potřebuje byt pro sebe a pro svoji nejbližší rodinu. Tato povinnost dnes už vlastně existuje, protože u soudu musí každý z těchto restituentů prokázat, že tento byt potřebuje, takže tato povinnost je nadbytečná.
Bohužel se v tomto zákoně objevuje další skutečnost. Jestliže restituent neuplatní svůj požadavek, to znamená nepodaří-li se mu získat byt a nájemníka přestěhovat do tohoto bytu do tří let, obnovuje se nájem bytu původnímu nájemci. Přitom si uvědomme, že podle zákona 102 jediný, kdo může zajistit oprávněnému žadateli bytovou náhradu, je obec. Obce jsou v obtížné situaci s byty, evidují dlouhé pořadníky na byt a nejsou téměř schopny zabezpečovat tyto požadavky. Tímto ustanovením bychom odebrali restituentům poslední možnost, jak aspoň umřít ve svém bytě. Je to podle mě velmi složitá a obtížná konstrukce, která odebírá práva restituentům.
A to ještě nehovořím o § 33, tzv. sociální klauzuli, která je - odvážím se říci - diskriminující vůči majitelům, protože na jedné straně hovoří o tom, že nebude umožněno vystěhování lidí v případě, že se jedná o sociálně složité případy, příp., jak říká § 33, to po nich nelze spravedlivě vyžadovat. Na druhé straně vůbec tato klauzule neříká nic o lidech, kteří se chtějí do svých bytů vrátit, o jejich sociální situaci a jejich možnostech. V řadě případů jsou právě restituenti staří lidé, kteří chtějí dožít poslední roky ve svém. Takže tato sociální klauzule není spravedlivá.
To podstatné, co já vyčítám tomuto zákonu a proč se přikloním k návrhu na zamítnutí tohoto zákona, je § 47 zákona. Listina základních práv a svobod v čl. 11 odst. 4 říká: Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
***