(pokračuje Špidla)
K tomu patří také seznámení s vedlejšími účinky léků a následky každého zásahu. Ve svobodné společnosti platí pravidlo, že primárně o otázkách spojených se svým zdravím rozhoduje pacient, event. jeho zákonný zástupce nebo soud, nikdy však nerozhoduje pouze lékař. To je výjimka. Lékař může rozhodnout jen v situacích krajní nouze, kdy pro těžký stav, případně bezvědomí a časovou tíseň z jiného důvodu s pacientem nelze komunikovat.
Když se budeme podivovat, kde se ustanovení 61 v dnešní době vzalo, už nás ani nemůže překvapit, že se jedná o § 77 ze zákona 20/1966 Sb., kdy se opravdu nepočítalo s tím, že by občané měli občanská práva, a jednostranně se vložilo rozhodování do rukou lékařů. Přebírání těchto úprav je v rozporu s evropskou Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, ale také s chápáním práv pacienta v civilizovaném světě. Je to důkaz, jak se místo přibližování k Evropě od Evropy vzdalujeme.
Je totiž nutné si uvědomit, že rozhodování lékaře při poskytování zdravotní péče není žádným správním rozhodováním, za něž bylo vydáváno v minulosti. Ve svobodné společnosti se jedná o občanskoprávní vztah - dohodu lékaře a pacienta na postupu při poskytování zdravotní péče a její poskytnutí podle odborných znalostí a dovedností lékaře. Je tedy třeba přísně rozlišovat, která rozhodnutí eventuálně činí lékař z moci úřední v rámci správního úkonu, jako orgán veřejné správy, podle zvláštního zákona, jako např. v případě posudkové činnosti pro účely přiznání invalidního důchodu. Tato rozhodnutí, kdy je lékař úředníkem, musí podléhat správnímu řízení včetně možnosti posouzení nezávislým soudem.
§ 61 je svědectvím o tom, že navrhovatelé zákona stojí ještě oběma nohama v bývalém státním zdravotnictví, kde lékaři rozhodovali při poskytování péče o právech a povinnostech pacienta jako podřízeného subjektu, jakoby z moci úřední. Dosud se vlastně v tomto zákoně neprojevuje hlavní cíl transformace zdravotnictví z roku 1990, tedy ani zásadní rozdíl mezi direktivním zdravotnictvím a svobodným výkonem povolání, jako poskytování služby pacientovi, ať už v rámci zdravotnického zařízení, nebo v rámci praxe, kdy poskytovatel stojí k pacientovi v soukromoprávním vztahu, jako rovný s rovným.
Dalším bodem, kdy se návrh zákona dostává do rozporu s evropskými dokumenty je dokument rovného přístupu. Moment rovného přístupu je jednou z hlavních zásad všech evropských dokumentů v této oblasti a je vyjádřen také v evropské Úmluvě v čl. 3, kde je závazek státu k zajištění rovné dostupnosti zdravotní péče - v originálním textu equitable access to health care. Doslovný překlad zní: "Strany úmluvy se zřetelem ke zdravotním potřebám a dostupným zdrojům učiní odpovídající opatření, aby zajistily v rámci své jurisdikce rovnou dostupnost zdravotní péče řádné kvality." Navrhovaný zákon zřejmě ignoruje 30 let vývoje medicínského práva a postojů v Evropě. V některých věcech je dokonce v přímém rozporu.
Předkládaný zákon o zdravotní péči však v § 41, kde je svým způsobem vyjádřen závazek dostupnosti, slovo "rovná" vynechává a uvádí pouze slovo "dostupnost". A skutečně, veškerá navrhovaná legislativa opět tento princip ignoruje a ani zdaleka si neklade za cíl rovnou dostupnost zajišťovat. Navrhovaná legislativa je v rozporu i s článkem 31 naší ústavní listiny a neobsahuje základní právní a regulační nástroje, kterým je k zajištění rovné dostupnosti možno dospět. Naopak, počítá s tím, že bude dán prostor pro medicínu tříd. Přednostní a lepší péči si může každý, kdo na to má, přikoupit. Lepší péče pro ty, kteří si mohou zaplatit něco navíc, a jen to nejnutnější pro ty, kteří na víc nebudou mít. Je tedy jasné, že v obou zákonech, jak o zdravotní péči, tak o zdravotním pojištění, se vůbec nepředpokládá zajištění rovného přístupu pro všechny občany, a proto ani současný, ani navrhovaný zákon o zdravotním pojištění neobsahuje základní kompenzace v případě spoluúčasti. Klauzule Evropské sociální charty, čl. 13, zřetelně říká, že zajišťuje zajištění rovné finanční dostupnosti péče pro všechny občany.
Je nutno si uvědomit, že pokud se hovoří o péči v rámci zákona o zdravotní péči, musí se vždy jednat o péči potřebnou. Lékař není oprávněn poskytovat v principu jinou péči, než je péče potřebná. Pokud pacient požaduje zbytečné zákroky, lékař je nesmí poskytovat v rámci veřejného pojištění a může takový zákrok odmítnout.
Ještě mi dovolte, abych se znovu vrátil k charakteristice práv pacienta při aplikaci lékařských zákroků. Pro ochranu práv individua je typické odstupňování požadavků kladených na souhlas a autorizaci souhlasu pro provedení zákroku podle toho, zda dotyčný je schopen poskytnout sám svobodně svolení, a podle toho, jak velké je riziko spojené se zákrokem. Vyšší záruky zákon musí vyžadovat tam, kde se jedná o nezletilé nebo duševně choré a jinak bezmocné osoby. V situaci nutnosti okamžitého poskytnutí pomoci pak mohou být prováděny jen zákroky k přímému prospěchu pacienta nebo musí být nezbytné pro záchranu života. Jinak prováděny být nesmějí, až po konzultaci se zákonným zástupcem nebo k tomu určenou instancí správní nebo soudní, jejíž rozhodnutí nahrazuje rozhodnutí pacienta. Veřejná kontrola je zde naprostou nezbytností.
Náznak práv pacienta je řešen v § 42 nového zákona, který kopíruje § 23 zákona 20. Úprava je z dnešního hlediska naprosto nedostatečná a rovněž v rozporu s principem respektování práv každého člověka na sebeurčení.
V přímém rozporu s tímto principem je otevřená pravomoc pro omezování svobody ze strany lékaře, zakuklená ve větě, že lékař má právo rozhodovat za pacienta, když lze souhlas pacienta předpokládat. Z hlediska metodiky ochrany lidských práv a svobod musí být uveden taxativní výčet specifických okolností, kdy je možné učinit výjimku ze základního občanského práva pacienta, tj. na poučený souhlas. Formulace, která dává lékaři právo rozhodovat za pacienta, pokaždé, kdy se mu zdá, že by mohl souhlas pacienta předpokládat, je nepřípustná.
Musím ještě jednou zdůraznit, že ve svobodném světě jakákoliv právní úprava rozhodování o postupu při poskytování zdravotní péče musí vždy vycházet primárně z respektování svobodné vůle každého individua a z ochrany práv pacienta, nad kterým má lékař v tomto právním vztahu přirozenou převahu. Čím je převaha větší a možnost svobodně vyjádřit poučený souhlas menší, tím je legislativní ochrana individua před jakýmkoliv zásahem přísnější. Podle čl. 6 evropské úmluvy nesmí lékař rozhodovat ani za osoby neplnoleté, duševně choré a osoby v bezvědomí. Za tyto osoby rozhoduje rodič, zákonný zástupce, soud nebo pověřený úřad nebo instituce zřízená zákonem za tímto účelem.
Návrh zákona o zdravotní péči je stále ve své zákonné koncepci projevem přesunu původní koncepce lidských práv zákona 20 z roku 1966, čili zákona, který v podstatě s koncepcí lidských práv vůbec nepočítá.
Dovolte mi ještě, abych se v závěru zabýval dvěma body.
***