(pokračuje Čevela)
To je například vedení registru pacientů veřejného zdravotního pojištění, obhospodařování některých fondů sloužících systému veřejného zdravotního pojištění.
5. Předkladatel tohoto tisku by nám měl podrobněji rozvést, jaká je jeho představa např. v § 90 písm. j) realizace financování "garance dostupnosti zdravotní péče v rozsahu daném tímto zákonem". Nicneříkající proklamace patří spíš na bilboardy než do sněmovního tisku.
Nejen z výše uvedených důvodů doporučuji Poslanecké sněmovně předložený vládní návrh zamítnout. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Čevelovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Jaroslav Novák, připraví se pan poslanec Špidla.
Poslanec Jaroslav Novák: Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, dámy a pánové. Dovolte mi několik připomínek k vládnímu návrhu zákona o zdravotní péči.
Obecně se dá asi říci, že dětská zdravotně sociální zařízení jsou vypuštěna z právní úpravy bez řešení souvislostí v resortech práce a sociálních věcí, vnitra a školství. Dále zákon nerespektuje geriatrii jako samostatný obor a je v rozporu s koncepcí péče o staré občany vyhlášené Světovou zdravotnickou organizací. Nadále není legalizováno poskytování zdravotní péče v ústavech sociální péče. Zákon je v rozporu s koncepcí ošetřovatelství samotného Ministerstva zdravotnictví. Nerespektuje se ani skutečnost, že přeložení ze zdravotnického zařízení do ústavu sociální péče je podmíněno souhlasem fyzické osoby. Dále celé vzdělávání je i špatně zpracováno, ILF předpokládá pětinásobné zvýšení nákladů u lékařů. Vzdělávání nelékařů prakticky chybí, vyhláška, na kterou zákon a předkladatel odkazuje, nebyla vůbec předložena. Délka specializačního studia, tj. 24 měsíců a odborné praxe 18 měsíců, je neakceptovatelná pro zdravotní sestry, případně další zdravotnické profese s předpokladem středního odborného vzdělání.
Systém celoživotního vzdělání se musí týkat všech zdravotnických pracovníků a v případě zaměstnanců musí být veškeré zabezpečení vzdělávání pracovníků včetně jeho úhrady povinností zaměstnavatelů.
Nutno projednat s Ministerstvem práce a sociálních věcí změnu obecné vyhlášky o pracovních úlevách a hospodářské zajištění zaměstnanců při vzdělávání, protože z působnosti této obecné vyhlášky byli vyloučeni zdravotničtí pracovníci.
Dostupnost zdravotnické péče se vytváří sítí zdravotnických zařízení, nikoli sítí poskytovatelů. Návrh zákona při řešení úhrad zdravotní péče spoléhá na komplexní řešení této problematiky zákonem o zdravotním pojištění. Přesto se domnívám, že i v tomto zákoně by některé problematické úhrady měly být zmíněny.
Z těchto a mnoha dalších důvodů doporučuji zamítnutí tohoto návrhu zákona. Pokud nebude sněmovna akceptovat zamítnutí, tak žádám o vrácení navrhovateli k dopracování. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Jaroslavu Novákovi. Prosím, aby se slova ujal předseda výboru pan Špidla, připraví se paní kolegyně Kolářová.
Poslanec Vladimír Špidla: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci. Kdykoli je předkládán nový zákon, a dvojnásob to platí o zákonu takového významu, jako je zákon o zdravotní péči, mělo by být zřejmé, že přináší něco nového, že jeho schválení znamená zlepšení situace. Bohužel nemohu konstatovat, než že zákon nově předkládaný tkví velmi hluboce v zákonu č. 20 z r. 1966 a svým způsobem transformuje tento starý komunistický zákon do současného pojetí. Přitom tato transformace je vysloveně mechanická a nepřináší nic skutečně nového, pouze mění velmi nedůsledně terminologii a některé instituty, ovšem velmi formálně.
To, co mně na této metodě zejména vadí, je její nesoulad s evropským pojetím medicíny a zákonů v medicíně. Tento zákon, tak jak jej předkládá sněmovní tisk č. 333, má onu magickou formuli, že je v souladu s evropskými zákony a zvyklostmi. Chci konstatovat, že tento zákon je v hrubém rozporu s pojetím lidských práv v Evropě, a zejména, že je v hrubém rozporu s evropskou úmluvou o lidských právech a biomedicíně. Je to tzv. Evropská úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny. Citována bývá jako úmluva o lidských právech a biomedicíně Rady Evropy č. 164.
Zásadní ustanovení nového zákona, která se týkají práv pacienta, jako je právo na poučený souhlas, úprava experimentu, úprava odběru orgánů pro transplantaci, neodpovídají ani zdaleka standardu základní evropské konvence. Přesto předkladatelé odvážně tvrdí ve své důvodové zprávě, jak už jsem uvedl, že z hlediska připravovaného vstupu do Evropské unie je návrh zákona kompatibilní s předpisy Evropského společenství.
Je to pozoruhodné, zvláště když předkladatelé zákona si velmi dobře jsou vědomi toho, že v tak klíčové úpravě práv pacienta, jako je poučený souhlas, reverzi o výjimkách a zvláště co se týče oprávnění lékaře zasahovat do integrity člověka bez jeho souhlasu, doslova neprovedli nic jiného než drobné změny slovosledu a navíc dost často neopodstatněné.
Například zásadní § 42 "Poučení a souhlas pacienta" je téměř identický s § 23 zákona o zdraví lidu č. 20 z roku 1966 Sb.
Pokud tedy předkladatelé tvrdí, že z hlediska mezinárodních závazků ČR je tento zákon kompatibilní, uvádějí poslance v omyl. A zvláště závažné je to, že dosavadní úprava č. 20 z r. 1966 plně odrážela pojetí lidských práv, které bylo v té době. Vysloveně zřetelně je to vidět na § 61 předkládaného zákona, který je uveden neuvěřitelnou větou: Lékaři rozhodují v mezích zákona při výkonu zdravotní péče na základě zdravotního stavu o právech a povinnostech pacientů týkajících se jejich zdraví.
Toto ustanovení je přímým svědectvím v podstatě totalitního přístupu k lidským právům, který, jak se zdá, utkvěl i v představách navrhovatelů tohoto nového zákona.
1. V demokratickém právním státě, a tedy ani podle naší současné ústavy a Listiny práv a svobod, není možné, aby kdokoli jiný než zákonodárce, který tvoří obecně závazné normy, případně správní orgány v mezích zákona a nezávislý soud v případě sporu rozhodoval o právech a povinnostech občanů.
2. Vychází se řekl bych přímo ze zvrácené představy, že o pacientech rozhodují lékaři. To byl přístup, který ve zdravotnictví panoval v době minulé a bohužel se projevuje mnohde v nadřazenosti a paternalistickém přístupu lékařů k pacientu dodnes. Jeho projevem je často nedůstojný přístup k bezmocným pacientům, jako by se jednalo o zacházení s bezprávným předmětem při výkonu zaměstnání, nikoli o službu plnohodnotnému nositeli občanských práv.
Tento přístup je však přímým popřením základního práva člověka na sebeurčení.
Rozhodování o jakémkoliv medicínském zákroku je principiálně založeno na svobodné vůli pacienta. K tomu, aby se pacient mohl takto rozhodovat, je lékař povinen ho připravit tím, že ho předem dokonale seznámí s postupem, alternativami, nepohodlím, riziky spojenými s každým zákrokem či léčbou a očekávaným efektem a dopadem na jeho zdraví.
***