(pokračuje Štrait)
Bohužel, byli jsme to i my, byly to malé státy především východní a střední Evropy. Dnes, když se neúplné, nespravedlivé a opožděné odškodnění má realizovat, lidé se oprávněně ptají, proč k tomu došlo až nyní. To dokáže také využívat i pravicová publicistika velmi dobře. Tvrdí se, že se tak stalo proto, že Československo nemělo diplomatické styky se SRN. Je pravda, že se na to Bonn vymlouval, ale v Postupimi o této věci nebyla řeč. Německo prostě a jednoduše své závazky nesplnilo a souviselo to samozřejmě s dnes zmíněnou Hallsteinovou doktrínou. Walter Hallstein byl státním tajemníkem německého ministerstva zahraničí a přišel s myšlenkou, že Spolková republika Německo nenaváže a že případně přeruší diplomatické styky s každým státem, který bude mít styky s NDR. Uvedená doktrína byla použita několikrát a velice intenzivně v roce 1957 proti Jugoslávii, v roce 1963 proti Kubě, v roce 1964 proti Cejlonu a v roce 1965 dokonce proti Tanzanii. Bonn překazil také všechny československé snahy o navázání diplomatických styků a žádal, aby Praha přerušila styky s NDR, a současně se touto cestou vyhnul placení odškodného.
Falešnost bonnského stanoviska je nejlépe vidět v tom, že se spolutvůrcem NDR, Sovětským svazem, Bonn diplomatické styky po celou dobu udržoval. Výjimkou bylo také Rumunsko, s nímž byla v lednu 1967 uzavřena smlouva o navázání diplomatických vztahů. V roce 1969 Bonn obnovil diplomatické styky s Jugoslávií, aniž by tento stát přestal uznávat NDR.
Hallsteinova doktrína se ukázala jako neživotaschopná a NDR postupně navázala diplomatické styky se 106 státy celého světa a v roce 1972 Bonn uznal i NDR jako druhý německý stát. Nepodařilo se zabránit tomu, aby nesocialistické státy v kapitalistickém světě uznaly NDR za svrchovaný stát. Nicméně československým občanům se odškodné nevyplatilo. Stále se dvacet, třicet let hledaly nejrůznější výmluvy a největší zájem - bohužel - na tom měla sudetoněmecká politická reprezentace.
V roce 1973 se NDR stala členem OSN, ale ani to nepohnulo německou pravicí, aby s Československem byl vyrovnán dluh ze světové války. Průtahy z posledních dnů ...
Předseda PSP Miloš Zeman: Promiňte, pane poslanče, kolegové, žádám vás o klid a o projev stejné zdvořilosti vůči řečníkovi, jakou vyžadujete vy, když náhodou mluvíte. Pane poslanče, kdybyste vnesl trochu šťavnatosti do svého projevu, možná, že bych nemusel tolik uklidňovat poslance. Pokračujte, prosím.
Poslanec Jaroslav Štrait: Dobře. Pokusím se to okořenit.
Průtahy posledních dnů roku 1997 ukazují, že stále zde není plná ochota se vyrovnat s oběťmi nacismu. Zarážející je skutečnost, že také sudetoněmecké organizace chtějí zneužít některých částí deklarace a fondu pro propagaci germanizačních akcí. Právě proto je potřeba velmi pečlivě vážit, na co bude fond v budoucnosti použit, jakou formou, pod jakou správou bude a komu případné náhrady budou vypláceny. Jsem přesvědčen, že parlament nelze opomenout a naše současné jednání je plně legitimní.
Je potřeba zcela vážně uvažovat o odškodnění nejméně dvou kategorií našich spoluobčanů. Jsou to za prvé ti, kteří dostali naše humanitární gesto před několika lety, tedy vězňové a jejich pozůstalí. To je snad mimo jakoukoliv pochybnost. Ale pak je zde ještě druhá kategorie, na kterou se zapomíná, lidé totálně nasazení na otrocké práce v říši. Našim protivníkem v tomto případě je čas. Těmto občanům je dnes kolem 75 let. Nejsem přítelem odškodňování občanů, kteří nežijí, protože náprava zla musí proběhnout ještě za života. Kvantifikace je tady celkem dána. Jde asi o 8 tisíc vězňů a o 40 tisíc totálně nasazených. Zkušenosti z Evropy jsou. Znám třeba legislativu z Polska, kde totálně nasazení byli odškodněni v porovnání s vězněnými asi jednou třetinou. Mám však obavy, a je to také jedna z polských zkušeností, aby se podstatná část z Fondu budoucnosti nerozplynula v režii fondu, jak se to stalo v Polsku. Znovu však připomínám, že parlament tyto důležité věci musí obhájit. Nelze tak závažná rozhodnutí činit bez něho.
Předseda PSP Miloš Zeman: Prosil bych tentokrát i stranické kolegy řečníka, aby mu věnovali přiměřenou pozornost. O totéž samozřejmě prosím i všechny ostatní. Pokračujte, pane poslanče, ale vidím, že vás opouští i vaše vlastní strana.
Poslanec Jaroslav Štrait: Ano, zvláště mě mrzí neklid na levici.
Otázky války nejsou zdaleka zapomenuty. Stejně jako kolega Filip, abych aktivizoval naši levou stranu, tak bych mohl připomenout, že u nás ve východních Čechách je nestor východočeských historiků prof. Freidl, který by byl v této sestavě doslova hvězdou, ale také nechci být příliš konkrétní. Včera jsem hovořil o válečných zločincích a konkrétně o Antonu Mallothovi. To připomínám na adresu některých předřečníků, že tyto věci zdaleka nejsou ještě dokončeny ve Spolkové republice Německo. Někteří váleční zločinci jsou stále nepotrestáni a není pochyb, že tato kamarila má svůj díl na tvorbě veřejného mínění SRN.
Znám názory pana ministra Šedivého z různých nedávno vydaných sborníků a konferencí o česko-německých vztazích. Chci věřit, že citlivě znovu posoudí složení obou orgánů, které jsou ustavovány na základě deklarace, protože se domnívám, že z jeho strany došlo k určitému pochybení, které lze napravit, i když obtížně.
Děkuji vám.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Štraitovi. Jako poslední, a pevně věřím, že zůstane posledním, je přihlášen pan kolega Ransdorf. Protože pan poslanec Ransdorf se, jak známo, vyjadřuje stručně až epigramaticky, dám zvukovým znamením signál, protože po jeho vystoupení budeme hlasovat o procedurálním návrhu pana kolegy Sládka. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Miloslav Ransdorf: V tom stručném a epigramatickém vyjádření jste mi, pane předsedo sněmovny, nepochybně velkým vzorem a já se vaším vzorem budu řídit.
Nejdříve bych se chtěl na úvod svého vystoupení vyjádřit k tomu, co zde pronesl kolega Gjurič. Zmínil proces utváření demokratického systému v poválečném Německu. Tento proces byl v literatuře mnohokrát analyzován. Jeho světla i stíny, složitosti, peripetie. Asi nejlepší jeho kniha vznikla 12 let po válce. Vydal ji americký historik Montgomery. Kniha má příznačný název, který ukazuje na povahu tohoto procesu. Název zní: Forced to be free - Byli donuceni ke svobodě. Ukazuje na dominantní vliv okupačních velmocí v tomto procesu utváření demokratických pořádků v poválečném Německu. To ukazuje na to, že zdaleka by síly německé veřejnosti nestačily na to, aby se tyto demokratické struktury v Německu samy vytvořily.
***