(pokračuje M. Zeman)
Nyní přistoupíme k hlasování o návrhu kolegy Grosse. Předtím se hlásí pan poslanec Ruml jako předseda klubu Unie svobody. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jan Ruml: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, myslím, že po vystoupení pana ministra zahraničí jakákoli diskuse v tom duchu, v jakém probíhala, musí být pojímána jako naprosto pokleslý projev českého provincionalismu. (Projevy nevole, bouchání do lavic.) Ta diskuse, jak jsem ji slyšel, je pokračováním tónu diskuse prosáklého nacionalismem, který zazněl před rokem, když se jednalo o Česko-německé deklaraci. Ano, slyším bouchání na pravé straně. To je ten český provincionalismus a pokleslý nacionalismus.
Vzhledem k tomu, co jsem zde řekl, s odvoláním na § 54 odst. 6 zákona o jednacím řádu, jménem poslaneckých klubů Unie svobody a Občanské demokratické aliance vetuji zařazení nového bodu. Děkuji vám. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloš Zeman: Konstatuji, že v souladu s jednacím řádem, jak všichni dobře víme, vysloví-li nejméně dva kluby svůj nesouhlas, nelze rozšíření programu během schůze akceptovat. Proto přecházíme - ano, hned vám dám slovo, pane poslanče - k bodu 22 a pokračujeme naším standardním schváleným programem. Předtím se o slovo přihlásil předseda klubu KSČM pan poslanec Filip.
Poslanec Vojtěch Filip: Pane předsedo, pane premiére, vážení členové vlády, paní a pánové, já jsem byl velmi znepokojen z toho, co tady řekl pan kolega Ruml. Otázka Česko-německé deklarace není otázkou jakéhosi českého provincionalismu. Pan kolega Ruml neříkal pravdu. Snažil se jen podle jednacího řádu zabránit tomu, aby český parlament svobodně diskutoval nad tématem, které zajímá občany České republiky. Zatím jsme tu diskusi nemohli vést. Mohli ji vést jen někteří členové tohoto parlamentu. Sebrali jsme právo 95 % tohoto shromáždění, aby se k tomu svobodně vyjádřilo. O tom to je, o ničem jiném. Nejde o žádný provincionalismus. Jde o to, jestli chceme, nebo nechceme dodržovat demokratická pravidla. A pan kolega Ruml jednoznačně ukázal, že on je dodržovat nechce.
Nemohu přijmout argumentaci, kterou tady řekl, jestliže to české občany zajímá. S prominutím mě odpověď pana ministra zahraničí vůbec neuspokojila, spíš vyvolala ještě větší zneklidnění, než jsem měl předtím. Když navrhoval kolega Gross zařadit tento bod programu, věřil jsem tomu, že Poslanecká sněmovna se chce odpovědně vyjádřit k těmto věcem, že totiž stanovení dalšího orgánu, který je součástí přijaté Česko-německé deklarace - a já se nijak netajím tím, že jsem byl proti jejímu textu - tak si musíme říci, co to bude za témata, kdo je bude určovat, jakým způsobem se bude vyvíjet diskuse o česko-německých vztazích, jaká práva tam budou mít čeští zástupci. Pane ministře, jestliže jste do toho nemohl mluvit, je pravda, že jste také mohl říci, že takové zastoupení, které dává německá strana, pro nás znamená, že my nemůžeme něco takového vůbec přijmout. Protože vy jste se nesnažil v Poslanecké sněmovně odpovědět, je-li tam zástupce každé politické strany zúčastněné na práci Bundestagu a jestli byste reagoval podobně, anebo tomu tak není. Nebo jestli většinu té německé části obsazuje CDU a CSU a že práva ostatních politických stran nejsou zabezpečena, že nejsou zabezpečena ani práva jednotlivých skupin historiků, kteří se touto otázkou zabývají.
Stejně tak není zastoupena ani česká strana správně. Vůbec se nerespektuje to, jakým způsobem se reflektuje česká skutečnost, politické složení parlamentu, protože zatím z 19 členů tam není nikdo z opozice, prostě není. Když si sečtu jednotlivé zástupce, tak zjišťuji, že slovo těch, kteří mají obavu o další vývoj česko-německých vztahů a přejí si klidné žití v pohraničních oblastech, tam nemůže být ani slyšet. Jestli myslíte, že jeden člen, který je tam zatím jmenován, pan Klen z Klubu vyhnaných z pohraničí, něco zmůže, až se bude stanovovat téma, já si to nemyslím, a to i kdyby zástupce ČSSD, který má být dodatečně jmenován do naší části, mu chtěl pomoci.
Jsem totiž přesvědčen, že koordinační rada diskusního fóra, pokud má být takto vytvářena, se vytváří v neprospěch České republiky a to už není otázka českého provincionalismu. To je to slovo, které mě na vystoupení pana Rumla velmi urazilo. Nejde o žádný provincionalismus, jde o český národní zájem. Ten nemůže být takovým způsobem znehodnocován.
Docela jsem smutný z toho, jakým způsobem jste odpověděl, pane ministře. Byl jsem přesvědčen, že váš výkon ve funkci ministra zahraničí bude lepší, než tomu bylo v minulosti. Mne to velmi zklamalo.
Zde v této sněmovně jsme před rokem projednávali tzv. Česko-německou deklaraci. Už tehdy bylo jasné, že slova tohoto dokumentu falšují ne dějiny posledních 50 let, ale dějiny staletí. Falšují dějiny česko-německých vztahů, které byly velmi dobré, přímo vynikající, ale také velmi špatné. Zatímco česká strana se v deklaraci omluvila i za legitimní akty protinacistického odboje, ani slovem nebyl vyjádřen proti Němcům názor, že se zasloužili o rozbití republiky. Prohlásil jsem tehdy za nepřijatelné, aby byly na stejnou úroveň postaveny nacistické zločiny a vítěznými velmocemi druhé světové války schválený poválečný odsun občanů velkoněmecké říše. To je historický pojem.
Možná si všichni nevzpomenete na to, co bylo při přípravě a projednávání Česko-německé deklarace řečeno na její obhajobu. Čeští občané byli klamáni, že jde o jakousi tlustou čáru za minulostí. Byli jsme ujišťováni, že Spolková republika Německo podpisem deklarace uzavírá hříchy německé minulosti a nebude do budoucna vznášet žádné neoprávněné požadavky vůči České republice. Ale jak jsme zjistili v průběhu jediného roku, byli jsme obelháni. Už při podpisu této deklarace německý kancléř Helmut Kohl prohlásil, že německé majetkové nároky zůstávají otevřeny. Tehdejší předseda české vlády pan Václav Klaus a ministr zahraničí Josef Zieleniec tuto velkoněmeckou aroganci museli spolknout. Možná, že jeden z nich i bez velkého odporu.
Česká strana se dokonce snažila zklidnit veřejnost. Musel se na tom podílet každý, protože často rozjitřené city nebylo možné uklidňovat jen z jedné politické strany. Musel se na tom podílet téměř každý, abychom mohli v klidu takovou věc projednat. Při projednávání deklarace v Poslanecké sněmovně se následně ukázalo, kdo hájí české národní zájmy. Je mou povinností připomenout, že někteří z nás, někteří z vás, kteří tady sedíte, zůstali hluší a slepí ke všem věcným výhradám.
***