(pokračuje Šedivý)
Je to Fond budoucnosti, který rozhoduje s konečnou platností, kam se peníze dají. Pokud jde o jednání s ministrem Kinklem, četl jsem dnes v Právu poznámku, že jsem velice rychle ustoupil. To není pravda. Zahraniční politika se nedělá sólo. Zahraniční politika se nedělá cestou ultimát. V zahraniční politice jsou vždy minimálně třeba dva a zahraniční politika vychází z určitého kompromisu. Klasická definice Kissingera o kompromisu je, že obě strany trochu sleví, nikdo není spokojen zcela, ale kompromisu je dosaženo.
Prosil bych tuto sněmovnu, aby vzala tuto mou informaci na vědomí a aby především souhlasila s jedním: počkejme, jaká bude praxe, nekomplikujme věci, nechme pracovat v klidu Fond budoucnosti, nechme v klidu Fond budoucnosti rozhodnout především o sociálním projektu, protože to je to, co před námi stojí jako první věc. Nechme v klidu rozhodnout Fond budoucnosti o tom, ať už v tomto prvním čtvrtletí mohou být vypláceny určité podpory. Pokud se chceme pustit do debaty a pokud se chceme pustit do dialogu, pusťme se do něj, ale s partnery. Pokusme se je přesvědčit, pokusme se přesvědčit Němce, pokusme se jim vysvětlit naši pravdu, ale to musíme udělat v debatě a debata je určitá výměna názorů. Je to výměna názorů, které nám třeba nejsou příjemné, ale přece na ně máme argumenty. Přece víme, jak můžeme na tyto názory odpovědět. Máme lidi, kteří umějí mluvit a hlavně máme pravdu. Proč se máme bránit? Proč se máme už předem bát toho, že tam máme pana Neubauera? Vždyť my mu umíme odpovědět. Nebo neumíme? (Potlesk.) Vždyť mu může zrovna odpovědět pan Sládek se svou výmluvností.
Já si myslím, že se nemáme bát tohoto diskusního fóra, nemáme se bát složení německé strany v koordinační radě, nemusíme se bát, protože my máme pravdu a umíme ji vysvětlit. Tato debata je něco takového, jako když půjdete hrát fotbal a budete říkat soupeři: vyndejte si brankáře z branky, ten se nám nelíbí. Tím jenom projevujeme svoji slabost. Zbytečně. Žádám vás a prosím, abyste tuto debatu zbytečně nedramatizovali a nechali pracovat Fond a nechali pracovat diskusní fórum a vraťme se k tomu třeba za tři měsíce, za pět měsíců a uvidíme, jaká je praxe. Děkuji. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu ministru Šedivému. Dále se přihlásil pan poslanec Sládek, po něm se připravím já. Další přihlášené zatím nemám. Prosím pana poslance Sládka.
Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedo, dámy a pánové, nejprve musím reagovat na slova jednoho místopředsedy Poslanecké sněmovny, který zde znovu otevřel otázku zahraničního výboru. Dámy a pánové, nejde jenom o členství v zahraničním výboru, nejde jen o tento výbor, jde o všechny orgány Poslanecké sněmovny. Jak je možné, že v údajně demokratické České republice není respektováno poměrné zastoupení členů jednotlivých parlamentních politických stran v jednotlivých orgánech Poslanecké sněmovny? Jak je možné, že právo podílet se na rozhodování jednotlivých orgánů Poslanecké sněmovny je upíráno např. poslancům republikánské strany přesto, že se často v minulosti hovořilo o tom, že právě poměrné zastoupení bude přínosem pro projednávání jednotlivých otázek, jednotlivých návrhů zákonů, že právě poměrné zastoupení poslanců všech parlamentních politických stran v jednotlivých orgánech Poslanecké sněmovny bude přínosem do budoucna? Jak je možné, že toto právo není respektováno, že dokonce nejsou respektovány ani předvolební sliby, a já bych rád, aby v zápisu z dnešní schůze bylo i připomenutí předvolebního slibu současné opoziční politické strany sociální demokracie, že pokud zvítězí v parlamentních volbách, bude respektovat poměrné zastoupení ve všech orgánech Poslanecké sněmovny. Dokud nebude toto respektováno, tak je zcela zbytečné dělat kompars pro jakési orgány sestavené pouze z některých politických stran.
Dámy a pánové, pan ministr zahraničních věcí zde plamenně hovořil k tomuto nově navrhovanému bodu této schůze. Chápu mnohé jeho argumenty, chápu i jeho určitý optimismus, co se týká budoucnosti. Pochopil bych snad ještě více tento optimismus, pokud bychom zde projednávali naše vztahy s Francií, Británií, Spojenými státy americkými anebo koneckonců i s některými státy bývalého Sovětského svazu, protože je mnoho zemí, mnoho národů, se kterými nemáme tak trpké zkušenosti. Tak trpké zkušenosti jako právě s Německem.
Dámy a pánové, hovořilo se o tom, že každý ministr zahraničních věcí nebo každá vláda si mohla do těchto orgánů najmenovat, koho chtěla. Hovořilo se ale zároveň o tom, že to je vždy dvoustranné jednání, kdy je nutné činit určité kompromisy. Koneckonců i ve zprávě se hovoří o vzájemné dohodě ministrů zahraničních věcí. Proč tedy česká strana nebyla razantnější v přístupu k těmto otázkám? Proč udělala tak obrovské ústupky, že dnes se správní radou Fondu budoucnosti není spokojena většina národa, a co se týká rady diskusního fóra, tam je to zcela nevyvážená jednostranná tragédie. Zatímco za českou stranu, jistě uvážlivým výběrem, jsou tam zástupci jen některých skupin obyvatelstva, ale každopádně zástupci velmi umírnění nebo takoví, od kterých se dá velká umírněnost přímo očekávat, na německé straně jsou radikální bojovníci, kteří se se svými nároky, radikálními nároky, se svými stále důraznějšími až nehoráznými požadavky vůbec netají. Ono o něčem svědčí také to, že ačkoliv česká strana zveřejnila jména členů rady i s jejich - řekněme - funkcemi a málem kádrovým dotazníkem, aby se německá strana necítila náhodou některým jmenovaným zaskočena, německá strana ve své velkopanské povýšenosti se takovými drobnostmi vůbec nezabývala.
***