Poslanec Svatomír Recman: Pane ministře, já jsem si vědom toho, že finance jsou v tomto případě limitující, a vidím i souvislost s výkonem naší ekonomiky, s výkonem naší společnosti.
Na druhé straně jsem si vědom toho, že v minulosti náklady na výstavbu jedné bytové jednotky většinou nepřesáhly 200 tisíc Kč, dnes se minimální hranice pohybuje od 1 mil. Kč výše, čili je to zdražení téměř pětinásobné.
Zazněly tady informace o zvyšujících se finančních tocích do řešení této problematiky, ale domnívám se, že rozhodující je efekt dokončovaných bytů, a ten je výrazně nižší než do listopadu 1989. Zdá se mi, že stávající formy se dnes jeví už jako nedostatečné, jako málo účinné. Chtěl bych se zeptat, jestli ministerstvo, v jehož čele stojíte, popř. vláda, počítají s nějakými jinými aktivitami na tomto úseku, které by bytovou výstavbu v příštích letech zlepšily.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Předávám slovo ministrovi pro místní rozvoj panu Janu Černému.
Ministr pro místní rozvoj ČR Jan Černý: Já si myslím, že právě zlepšování toku peněz, lepší využívání finančních prostředků, které uvolňuje státní rozpočet, i zvyšující se množství těchto prostředků zcela jasně ukazují na to, že vláda považuje otázku bydlení za jednu ze svých priorit. Je třeba vidět, že nejlepší pomocí pro zlepšení kvality bydlení, zlepšení podnikatelských jistot, je podpora centrální banky v boji proti inflaci, tak aby úrokové sazby mohly klesnout natolik, že by úrokové míry byly nižší než současných 15 % až 18 %. Pak samozřejmě bude i více nájemních a vlastnických bytů, protože více lidí si bude moci dovolit jednak hypoteční úvěry a více firem bude moci vložit prostředky do bydlení, prostředky, které jsou velmi dlouhodobě návratné.
Já tady chci říci, že v současné době se nájemné pohybuje v rozmezí kolem 1,5 až 2 % z ceny nemovitosti, zatímco ve vyspělých zemích západní Evropy se pohybuje kolem 7,5 až 8 % z ceny nemovitosti. To je samozřejmě jeden z důvodů, proč Ministerstvo pro místní rozvoj chce, aby se rychlejším způsobem přiblížilo dosud regulované nájemné, ve kterém žije pouze 35 % lidí, co nejrychleji nájemnému tržnímu, aby signály, které budou z výnosu kapitálu vloženého do bydlení, byly zcela jasné. Pak se zlepší i situace v bydlení. Do té doby bude muset stát s pomocí svých podpůrných programů lépe dislokovat své prostředky a stimulovat výstavbu obecních bytů a samozřejmě i vlastnického bydlení.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Nyní zvu k řečništi paní poslankyni Vlastu Štěpovou, která byla vylosována jako 8., aby přednesla interpelaci ve věci smluvní aktivity Rady Evropy na ministryni zdravotnictví paní Roithovou.
Poslankyně Vlasta Štěpová: Děkuji, paní předsedající. Vážená paní ministryně, v září 1996, po sedmi letech přípravných prací, přijalo Parlamentní shromáždění Rady Evropy Evropskou úmluvu o biomedicíně. Téměř okamžitě, ve velice krátkém časovém úseku, ji podepsalo 21 ze 40 členských zemí Rady Evropy, dosud nikoli však Česká republika. Uvádějí se důvody oficiální i méně oficiální, proč se tak nestalo. Oficiálním důvodem je, že tato úmluva není v souladu se zákonem o zdraví lidu z roku 1966. Byl to ovšem zákon federální, platný i pro slovenskou část republiky, a Slovensko bylo prvním signatářským státem této úmluvy.
Nepodepsání této úmluvy nám znemožnilo podepsat i Protokol o zákazu lidského klonování, čili jde o věc poměrně vážnou.
Mé otázky k vám jsou tyto:
- jaký je skutečný důvod, proč jsme dosud nepodepsali tento významný protokol,
- kdy hodláme podepsat,
- kdy bude protokol předložen parlamentu k ratifikaci.
Dovolím si jenom upozornit na to, co jsem už říkala při interpelaci na pana předsedu vlády, že podle materiálu 7955 Rady Evropy je podmínkou vstupu do Evropské unie nejen členství v Radě Evropy, ale také přijetí jejích základním dokumentů.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Předávám slovo ministryni zdravotnictví paní Zuzaně Roithové.
Ministryně zdravotnictví ČR Zuzana Roithová: Vážená paní předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, Rada Evropy se od roku 1991 zabývá problematikou, které lidstvo čelí v důsledku pokroku v medicíně a biologii. Úsilí o sladění dosavadních norem v této oblasti vedlo k ustavení výboru expertů v oblasti bioetiky, který vypracoval první závazný mezinárodní text zaměřený na ochranu lidí před možným nesprávným použitím nových biologických a lékařských technik. Úmluva je prvním právně závazným mezinárodním nástrojem, který bere v úvahu současný vývoj v oblasti biologie a medicíny, vyjadřuje však současně potřebu využívat tohoto vývoje výhradně k prospěchu současných a budoucích generací.
Úmluva o lidských právech a biomedicíně patří mezi prioritní úmluvy Rady Evropy, a z toho důvodu svolal velvyslanec České republiky při Radě Evropy doktor Jiří Malenovský meziresortní jednání na Ministerstvu zahraničních věcí. Zde seznámil zástupce resortů se souborem prioritních úmluv a dohod a dohodl termíny, ve kterých je možné a vhodné přistoupit k podpisu. Tato úmluva je jednou z nich a dle dojednání termínem, kdy by Česká republika měla přistoupit k podpisu, je konec roku 1998.
Úmluva na ochranu lidských práv, důstojnosti lidské bytosti a Úmluva o lidských právech a biomedicíně byla přijata výborem ministrů Rady Evropy dne 19. listopadu 1996 ve Štrasburku a dne 4. dubna 1997 byla ve Španělsku slavnostně podepsána 21 členskými státy Rady Evropy.
Úmluva je otevřena k podpisu nejen pro členské státy Rady Evropy, ale i pro nečlenské státy, tedy i pro Českou republiku, které se podílejí na přípravných pracích např. v Kanadě, USA, Japonsku.
Ministerstvo zdravotnictví, které je gestorem mezinárodních smluv sjednaných v oblasti zdravotnictví a připravuje pro vládu a parlament návrhy na přístup ke smlouvám dalším, zaslalo dne 8. července 1997 návrh na podpis a ratifikaci Úmluvy o lidských právech a biomedicíně ke stanovisku Ministerstvu zahraničních věcí. Ministerstvo zdravotnictví si je vědomo skutečnosti, že ve vztahu k úmluvě současná právní úprava v České republice není dostatečná. Obecně je upravena v onom zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, avšak tento zákon nepamatuje na výslovnou právní úpravu těch záležitostí, které jsou obsaženy v úmluvě.
K podpisu pravděpodobně nedošlo z následujících důvodů. Podle úmluvy musejí signatářské státy převzít a integrovat do svého právního řádu velké množství zásad a pravidel tak, aby jejich vnitrostátní zákony byly v souladu se závazky obsaženými v úmluvě.
Proto požádal mezinárodněprávní odbor Ministerstva zahraničních věcí dne 29. září 1997 Ministerstvo zdravotnictví o rozšíření předkládací zprávy o podrobný výčet zásad upravených úmluvou, které nejsou upraveny naším právním řádem vůbec či jen částečně.
***