Pokračování schůze Poslanecké sněmovny
5. února 1998 v 9.00 hodin
Přítomno: 189 poslanců
(Schůze zahájena v 9.00 hodin.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, dobré ráno. Zahajuji třetí jednací den 20. schůze Poslanecké sněmovny. Všechny vás srdečně vítám. Prosím, abyste se přihlásili svými hlasovacími kartami, případně mi oznámili, kdo žádá o vydání náhradní karty.
A nyní mi dovolte, abych vás seznámil s omluvami kolegyň a kolegů z 20. schůze na dnešní den, a to u pana poslance Vladimíra Bartoše pro nemoc a stejně tak ze zdravotních důvodů mi dovolte, abych omluvil kolegu Václava Grulicha, Jaroslava Maňáska a Vladimíra Laštůvku, a z členů vlády mi dovolte, abych omluvil pro nemoc paní kolegyni Vlastu Parkanovou a na dopoledne pana ministra Vladimíra Mlynáře a pana ministra zahraničí Jaroslava Šedivého pro služební zaneprázdnění.
Dámy a pánové, prvním bodem dnešního jednání jsou
97.
Odpovědi členů vlády na písemné interpelace poslanců
Seznam odpovědí na interpelace, s nimiž poslanci a poslankyně nebyli spokojeni, a proto požádali předsedu poslanecké sněmovny o jejich zařazení na pořad 20. schůze poslanecké sněmovny, jsou tyto:
Předseda vlády Josef Tošovský odpověděl na interpelaci poslance Jaroslava Štraita podle sněmovního tisku 393, místopředseda vlády a ministr zemědělství Josef Lux na interpelaci poslance Miroslava Grebeníčka podle sněmovního tisku č. 395, ministr financí Ivan Pilip na interpelaci poslance Jana Bláhy podle sněmovního tisku č. 392, ministr průmyslu a obchodu Karel Kűhnl na interpelaci poslance Václava Exnera podle sněmovního tisku 400 a ministryně zdravotnictví Zuzana Roithová na interpelaci poslankyně Evy Fischerové podle sněmovního tisku č. 398.
Nyní přistoupíme k projednávání těchto interpelací. Předtím chci sdělit, že paní poslankyně Orgoníková nám oznamuje, že má náhradní kartu č. 16.
Přistoupíme k projednávání jednotlivých interpelací.
Bývalý předseda vlády Václav Klaus odpověděl na interpelaci poslance Jaroslava Štraita ve věci stíhání válečných zločinců. Interpelace se spolu s odpovědí předkládá jako tisk č. 393. Otvírám rozpravu. Jako první se do ní hlásí kolega Štrait. Prosím, aby se ujal slova.
Obecně bych poprosil všechny kolegy, kteří budou vystupovat, aby teprve po ukončení rozpravy přednesli návrh na usnesení, jak jsme si zvykli v minulosti. Děkuji za pochopení.
Poslanec Jaroslav Štrait: Ano, já jsem připraven takto postupovat.
Vážený pane předsedající, pane premiére, dámy a pánové. V říjnu loňského roku jsem interpeloval pana premiéra ve věci stíhání válečného zločince Antona Mallotha, který v letech nacistické okupace byl dozorcem v Malé pevnosti Terezín, policejní věznici pražského gestapa. Tento člověk se dopustil několikanásobné vraždy a mučení.
Trestné činy, kterých se Malloth v Terezíně dopustil a za které byl po válce také odsouzen, jsou pro nacistický potlačovací aparát "standardní": tak např. 10.10.1944 zastřelil vězně Františka Munzara po jeho příchodu z Pankráce. Podílel se na vraždě jugoslávského důstojníka Világoše, který jako jeden z nemnoha uprchl v prosinci 1944 z Malé pevnosti Terezín. Ubil ho s dalšími dozorci k smrti a potom těžce zraněného nechal v silném mrazu zmrznout. Podílel se na vraždě nepohodlného pražského předválečného novináře K. Z. Klímy - spolu s dalšími dozorci ho Malloth ubil k smrti. Stejně tak ukopal k smrti vězně Josefa Svátka, který z prací mimo pevnost v dubnu 1944 nosil optimistické zprávy z fronty. "Krásný Toni", jak měl přezdívku, býval pravidelným členem popravčí čety, ač ho nikdo nenutil, atd. atd.
Zpráva, že Anton Malloth si v poklidu žije v Pullachu u Mnichova, znovu otevřela kardinální otázku stíhání nacistických válečných zločinců, kterých běhá po světě ještě mnoho. Ti nejmladší nemusí mít ještě ani 70 let. Za určitou historickou kuriozitu považuji, že v Pullachu o něho, tedy o bývalého SS-scharfűhrera, pečuje dcera Heinricha Himmlera, říšského vedoucího SS, Gudrun Burwitzová.
Anton Malloth po válce utekl pravděpodobně "římskou cestou" v řetězci katolických klášterů do Itálie, do svého rodiště Merana v Alto Adigi.
V listopadu loňského roku německá strana Zelených interpelovala otázku potrestání Antona Mallotha v Bundestagu. Odpově_ spolkové vlády byla charakterizována jako velmi a velmi nedostatečná. Měla tyto základní rysy:
- příslušné orgány nemají o Mallotha zájem a snaží se vše zamlčet.
- bonnská vláda tvrdí, že československé ani české úřady spolkovou vládu dosud o vydání nepožádaly.
- bonnská vláda zamlčuje, že Petr Finkelgrun, německý občan, v r. 1988 podal v Kolíně nad Rýnem trestní oznámení na Mallotha, že zavraždil v Malé pevnosti jeho dědečka Martina Finkelgruna.
Odpověď němečtí poslanci zmíněné strany Zelených charakterizují jako šlendrián nebo jako záměr.
Pan předseda vlády mi odpověděl a v podstatě potvrdil, že potrestání Antona Mallotha je stále předmětem zájmu české vlády. Jednoznačně mi také napsal, že Československá komise pro stíhání válečných zločinců předala 31.3.1971 žádost o převzetí stíhání Antona Mallotha Zentrale Stelle der Landes-justitz-verwaltung v Ludwigsburgu.
Přiložený trestní spis se 140 dokumenty je uložen již 27 let v Centrále pro stíhání nacistických válečných zločinců při státním zastupitelství v Dortmundu. Doufám, že v tamním archivu nemají myši.
Z premiérovy odpovědi dále plyne, že německá strana dne 29.8.1988 na československou urgenci reagovala mimo jiné tím, že Malloth je nemocen.
V celé záležitosti je však stále nevysvětlena jedna podstatná věc, kterou bohužel dostatečně neakcentuje odpověď na interpelaci a což je také důvodem mé nespokojenosti:
Jde o to, jaké je současné státní občanství Antona Mallotha. Mohou být dvě varianty:
Za prvé, protože byl z Itálie vypovězen a vláda SRN nehovoří, že by mu občanství udělila, lze oprávněně předpokládat, že je "bezdomovcem", resp. bez státního občanství, a v takovém případě by měl být do České republiky vydán k potrestání.
***