Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji vám, pane zpravodaji. Nyní otevírám rozpravu. Písemnou přihlášku mám od paní poslankyně Noveské, které uděluji slovo. Pak se - byť nikoliv písemně - přihlásil poslanec Jičínský a potom - pokud jsem dobře rozuměl - se do rozpravy přihlásil pan poslanec Benda. Slovo má paní poslankyně Noveská, připraví se pan poslanec Jičínský.
Poslankyně Marie Noveská: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, dovolte mi, abych vystoupila v tuto chvíli na podporu předloženého návrhu, který leží před vámi, a to ve znění připomínek zpracovaných ústavně právním výborem. Činím tak na základě osobních zkušeností a setkání s několika občany, kteří se dostali do problémů způsobem, kdy rozhodování v daném okamžiku, to znamená podle tohoto písm. c) daného zákona, dospělo do situace, že rozhodnutí Ústavního soudu -i podle nových posudků odborn v dané oblasti - by nemělo být považováno za zcela správné a bohužel, jak je již dáno rozhodnutím Ústavního soudu, je toto rozhodnutí přesto konečné.
Proto jsem si dovolila připravit si k tomu ještě další odůvodnění, pro které se domnívám, že je třeba přijmout tuto novelu.
Předmětný legislativní návrh, předkládaný skupinou poslanců, směřuje k novelizaci režimu, dnes vyjádřenému ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) (a to i pro případ návrhů podle ustanovení § 64 odst. 1 až 4) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 321/1993 Sb., podle něhož přísluší soudci zpravodaji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout návrh pro jeho tzv. zjevnou neopodstatněnost. Návrh směřuje k tomu, aby napříště příslušnost k tomuto rozhodování náležela senátu.
Legislativní návrh je přitom odůvodněn - stručně vyjádřeno - tím, že takový postup se svými právními důsledky rovná zamítnutí návrhu bez meritorního projednání. Odmítnutí návrhu jediným soudcem je tak podle navrhovatelů v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, zakotvenými v pravidlech řízení před mezinárodními soudy ve smyslu ustanovení § 117 zákona o Ústavním soudu.
Na příkladech je dále demonstrováno, že mezinárodní orgány rozhodují o přijatelnosti stížnosti "kolegiálním" orgánem. Je to zásada, která skutečně pouze u nás byla v tomto ustanovení porušena.
Vláda České republiky s předmětným legislativním návrhem vyjádřila ve svém stanovisku ze dne 25. června nesouhlas. Stručně rekapitulováno, vláda České republiky považuje úpravu jednotlivých druhů řízení před Ústavním soudem za natolik konkrétní, že by při jejím respektování měl být důvod pro odmítnutí návrhu podle ustanovení § 43, včetně otázky opodstatněnosti návrhu ve vztahu k ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jednoznačný, a nemělo by tedy docházet k jejich chybnému výkladu. Navíc je vláda toho názoru, že navrhovaná novelizace zákona o Ústavním soudu by naopak mohla vést k dalšímu, co do důsledků spornému, zatížení Ústavního soudu.
Zde připouštím, že tento důvod, který vláda uvádí, shledávám skutečně jako důvodný. Je pravda, že i při projednávání v ústavně právním výboru, a to zejména v kapitole, kdy jsme projednávali návrh rozpočtu Ústavního soudu, jsme dávali ke zvážení zástupcům Ústavního soudu, aby se vyjádřili meritorně k tomuto problému. I já se oprávněně domnívám, že pokud bude přijata tato novela, poněkud to zatíží práci soudu jako takového, ale domnívám se, že ku prospěchu věci. Je nutné, aby se na to v budoucnu pamatovalo.
Pokud jde o vlastní hodnocení problému a stanovisko k tomu, po pečlivém prostudování příslušné i související právní úpravy, uvážení obsahu a možností dopadu předmětného ustanovení, a to i pro případ návrhu ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 až 4 zákona o Ústavním soudu, jsem toho názoru, že předmětný legislativní návrh má nejen racionální jádro, ale že současně výrazněji odpovídá požadavku obecného vnímání práva na spravedlivý proces, souběžně s tím sleduje i žádoucí posílení právní jistoty navrhovatelů a souhrnně tak plnohodnotněji a transparentněji nabízí záruky zákonnosti, nezbytné pro právní stát.
Požadavek, který je v předmětném legislativním návrhu obsažen, přitom není pro naše polistopadové ústavní soudnictví věcí novou. Připomínám, že první polistopadová úprava v tomto směru, to je zákon o Ústavním soudu České republiky, ve svém ustanovení § 23 stanovila, že návrh může v rámci předběžného projednání odmítnout pouze ten, kdo by ve věci rozhodoval meritorně, to znamená plénum nebo senát. Předběžné projednání návrhu přitom přicházelo v úvahu realizovat v neveřejném zasedání bez přítomnosti účastníků, resp. navrhovatele, a pokud nebyl návrh odmítnut, byl přijat k dalšímu řízení.
Podle dnešní platné právní úpravy, která je právě předmětem návrhu na legislativní změnu, svěřuje její ustanovení § 43 rozhodnutí o odmítnutí návrhu usnesením pouze soudci zpravodaji, to je jedinému soudci, který ve věci rozhoduje s konečnou platností. Podle dikce ustanovení § 43 odst. 2 je takové usnesení konečné, a dokonce musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z dikce tohoto ustanovení § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je patrné, že mezi celkem šesti důvody, pro které může podle dnes platné právní úpravy soudce zpravodaj návrh odmítnout, lze co do míry možné jednoznačnosti skutečností rozhodných pro odmítnutí diferencovat. Patrně nejméně či méně problematické budou případy uvedené pod písmeny a), b), d), e) a f) ustanovení § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Naproti tomu v předpokládaném ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to i pro případ návrhů podle § 64 odst. 1 až 4, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný (a tady je nutno souhlasit se záměrem předkladatelů předmětného legislativního návrhu), se již dost dobře, resp. spolehlivě orientovat v platné právní úpravě nelze, neboť na jeho míru nejsou již výslovně šita žádná ustanovení zákona o Ústavním soudu, a jde vlastně v pravém smyslu již o právní uvážení. Rozhodování soudce zpravodaje se v tomto případě ve smyslu dnes platné právní úpravy již nepochybně jeví jako rozhodování o meritorní otázce, a za této situace je přinejmenším problematické či diskusní, může-li tak dostatečně odpovědně učinit soudce zpravodaj.
Potom skutečně stojí za úvahu, zda v tomto případě nevolit režim odlišný od ostatních pěti důvodů, a to právě tak, jak je to zde v tomto návrhu předloženo.
K argumentaci vlády České republiky v jejím shora označeném zamítavém stanovisku, podle níž není po odmítnutí návrhu usnesením vyloučeno zahájení řízení ve věci na základě nového návrhu, splňujícího stanovené náležitosti, je ovšem nutno uvést, že jde o možnost spíše teoretickou. Platná právní úprava váže podání návrhu nejen na určitou právní skutečnost (typicky např. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci, po vyčerpání opravných prostředků), ale také na včasnost (podání ve lhůtě) uplatnění návrhu v návaznosti na vždy předmětnou právní skutečnost. Vzhledem k předpokládané době rozhodování o odmítnutí a předepsaným lhůtám pro podání návrhu navrhovatel zpravidla již nestihne návrh opakovat, nehledě na to, že by zpravidla soudce zpravodaj i opakovaný návrh téže věci odmítl.
Na druhé straně je nutno souhlasit s těmi výhradami vlády České republiky, které se dovolávají případné potřeby promítnout uvažované změny i do některých dalších ustanovení zákona o Ústavním soudu. Tím se právě zabýval ústavně právní výbor, který tyto skutečnosti promítl ve spolupráci s legislativou i do ostatních ustanovení.
Já bych na dokreslení jen chtěla uvést, že jsme si vyžádali konkrétní počet projednávaných případů, a to přímo od předsedy Ústavního soudu. Pan JUDr. Kessler mi na moji žádost zaslal sdělení, kde uvádí, že v roce 1996 bylo celkem odmítnuto 866 podaných stížností, z toho pro vady (čili ostatní ustanovení) 349 a pro zjevnou neopodstatněnost 247 případů. V roce 1997, a to k 7.11., kdy byla uzávěrka, bylo odmítnuto celkem 957 případů, ale z toho pro formální vady 320 a zjevnou neopodstatněnost 319 případů, čili pouze o jeden méně.
Musím říci, že těchto bodů, kdy se jedná meritorně o podání, a to pouze jedinou osobou, soudcem zpravodajem, je tak obrovský počet, že kdyby jen jedno procento chyb mělo být v tomto případě uplatněno, stálo by za to o tom jednat.
Ze všech těchto důvodů jsem přesvědčena, že návrh, který nám předkládá skupina poslanců, je nesmírně důvodný a potřebný, a přestože chápu, že bude zřejmě nutná větší novela, jak tu bylo řečeno, je nutné tento případ přijmout tak, jak byl předložen.
***