Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji poslanci Plachému. Slovo má pan poslanec Zdeněk Jičínský, připraví se paní kolegyně Květoslava Kořínková.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážené shromáždění, když člověk poslouchá diskusi vedenou v tomto ctihodném sboru, pak má skutečně velmi rozporné pocity. Včera jsem s velkým zájmem vyslechl vystoupení Igora Němce, který mluvil o pošlapávání principů parlamentní demokracie. To ve mně vyvolalo opravdu zvláštní vzpomínky na rok 1992, na situaci po volbách, kdy to bylo právě vedení ODS a vedení HZDS, které postavilo Federální shromáždění mimo hru, znemožnilo jeho jednání, přijalo mezitím řadu politických dohod a parlament byl postaven před hotovou věc. A to už nemluvím vůbec o tom, že mimo hru byli postaveni občané České a Slovenské republiky, protože se vůbec nemohli vyslovit k základní otázce své existence - rozhodnout, zda si přejí, nebo nepřejí další existenci společného státu.
Kolegové z ODS tady mluvili ještě o dalších věcech. Kolega Payne říkal, že jestliže něco má ve svém základu geneticky špatného, že to potom poznamenává celou jeho další existenci. Ale kolega Payne jistě nezapomněl, a také ODS v tom má rozhodující roli spolu s ODA, že v roce 1992 na podzim se rozhodli tito ctihodní kolegové tehdy ČNR vyřadit ze hry zvolenou federální reprezentaci, ačkoliv byla neméně plnoprávně zvolena v demokratických volbách jako členové České národní rady. V důsledku toho došlo k tomu, co jsem tehdy nazval "ústavním pučem ke vzniku republiky".
Podívejme se, kde jsou tedy genetické kořeny současné politické a vládní krize. Ty mají mnohem hlubší důvody, než abychom je shledávali v některých problematických rysech při sestavování této vlády. O tom ještě budu mluvit. Ale principy parlamentní demokracie za vlády ODS respektovány nebyly, a proto také zahraniční komentátoři a analytikové po volbách v roce 1996 napsali odůvodněně, že teprve teď začíná v České republice období parlamentní demokracie.
Toto období je krátké a ukazuje se, že jsme zdaleka složitosti parlamentní demokracie nezvládli. V různých souvislostech se nyní kolegové dovolávají ústavy, co ústava dovoluje, co ústava nedovoluje - zejména kolegové z ODA odmítají, že by ústava měla vady, ačkoliv vady jsou zjevné. I prohlášení prezidenta republiky, že může prodlužovat na měsíce jednání o sestavení nové vlády, svědčí o tom, že ústava má vady.
Takže měli bychom se naučit na věci dívat střízlivěji, protože jinak zde nebude žádný dialog, ale budou zde různé monology. Ale obávám se, že monology v této sněmovně a nás jako politiků nebo těch, kteří politické role hrají, už přestávají lidi zajímat.
Řeknu vám zajímavý poznatek, kterému můžete a nemusíte přikládat význam. Včera po skončení této debaty jsem šel na koncert do Smetanovy síně. Protože koncert už byl v běhu, v šatně bylo volno a paní se mě ptaly: Tak co, už jste rozhodli, už jste hlasovali o důvěře vládě? Odpověděl jsem: Ne, bude to pokračovat zítra. Řekl jsem jim: Nyní by mě zajímal váš názor. Co si myslíte - měla by vláda dostat důvěru? Ony říkaly: Samozřejmě.na těch pár měsíců ... Myslím si, že bychom o tom měli uvažovat, protože se mi zdá, že se někdy některé historicky krátkodobé momenty dost nechtějí brát v úvahu.
Situace u nás zdaleka není standardní demokracií. Vždy jsem polemizoval - ne v poslední době, ale celá léta - s Václavem Klausem, s jeho tvrzením, že u nás je standardní parlamentní demokracie. Není a zřejmě dlouho nebude. Nechtějme tedy nyní, aby se najednou uplatnily zcela standardní postupy, jestliže je dříve vládnoucí strana - která se nyní rozdělila - nerespektovala. Jaká má být politická kultura, jestliže se tyto elementární principy politické kultury nerespektovaly?
Vzpomeňme, jakou roli měla opozice a jaká role se opozici v minulosti vůbec přikládala. Jestliže dnes přemýšlíme o těchto problémech, o vládní krizi, o nestandardním řešení, jestliže kritizujeme Václava Havla za některé jeho snahy omezit vliv politických stran, pak se ale zamysleme nad tím, jakou povahu má vůbec u nás politické stranictví. Jsou to skutečně moderní politické strany, které u nás existují? Pokud by byly, asi by se nerozpadaly takovým způsobem, jako se nyní rozpadla ODS.
Jestliže strany mají tak úzkou členskou základnu, potom skutečně hrozí, že nejsou dostatečně spojeny se svými voliči a že také v těchto stranách dostatečně nefungují demokratické mechanismy, jak pokud jde o tvorbu politické vůle, tak pokud jde o výběr kandidátů. Čili uvažujme o těchto věcech trochu hlouběji, jestliže se chceme dobrat příčin toho, proč jsme ve zvláštní situaci, ve zvláštní krizi, která zdaleka není krizí jen vládní.
Nyní se vytvořila situace, která nám může připomínat v něčem období konce Federálního shromáždění před volbami v roce 1992, kdy také nebylo zjevné, co je opozice, co je vládní koalice. Skutečně lidská představivost je velmi chudá proti tomu, co se ve skutečnosti děje. Mohl si někdo představit ještě před ne tak dlouhým časem, že se utvoří opravdu zvláštní koalice SPR-RSČ, KSČM a ODS? To je skutečně něco, nad čím bychom se měli zamyslet, jak je to možné a proč tomu tak je. Skutečně uvažujme také o tom, zda nejdeme někdy cestou, že čím hůře, tím lépe. To je vážná věc v době, kdy ústavní instituce - prezidenta nyní nechávám stranou, mám na mysli vládu a parlament - mají tak nízkou důvěru.
Na to jsem upozorňoval v průběhu minulého roku nejednou - že se nesnažíme o to, abychom zvýšili svou důvěryhodnost způsobem jednání a chování. Možná, že se nám to ve volbách vymstí, nebo ne, to nevím, ale pokles důvěryhodnosti k ústavním institucím je věcí z hlediska politické demokracie v této zemi velmi nebezpečnou. To není něco, s čím si lze beztrestně zahrávat. To je k této vládě, k jejímu složení, k jejímu způsobu sestavování.
Nemyslím si, že prezident republiky včera příliš šťastně sestavení odůvodnil. Ale není to pro mne podstatné, protože podstatné pro mne je to, jak se podaří do voleb - a to je jedno z mála pozitiv, která tu mohu konstatovat, že snad už je každému dnes jasné, že tu musí být předčasné volby, že bez předčasných voleb se tato politická krize vyřešit nedá a že musí být dána možnost občanům, aby rozhodli, koho chtějí do parlamentu zvolit.
Nyní k vládě, jejíž prohlášení dnes projednáváme a jíž máme nebo nemáme dát svoji důvěru. Myslím, že její složení skutečně není standardní, ale znovu opakuji: Co je u nás standardní? Téměř nic. Českého politického a ústavního folklóru je zde až příliš mnoho. Kolega Payne dnes je opět obohatil řadou významných výroků, když hovořil o tom, zda vláda může, nebo nemůže učinit určité věci. Jestliže bychom vzali jeho slova vážně, pak vláda od svého jmenování nemůže dělat nic, protože nemá důvěru. Tak tomu přece není. Vláda je jmenována, může vládnout. Jestliže nedostane důvěru, pak se mění situace. Ale do té doby vládne a může učinit i to, co učinila. Jestliže by vláda důvěru nedostala, pak lhůta běžící se zákonem, s jehož projednáním vláda spojila důvěru, by se zastavila. Ale jinak tato otázka je řešena. V rámci toho, co jsem říkal o našich standardních situacích a o českém ústavním a politickém folklóru je to takový detail, že ho zmiňuji jen proto, že o něm hovořil kolega Payne.
Myslím si osobně, že byla chyba při sestavení této vlády, že v ní zůstali oba předsedové koaličních stran. Myslím, že v ní neměli být, zbytečně dali důvod ke kritice, protože to neodpovídá určitým politickým principům. Ale stav je takový, jaký je, měli bychom ho vážit ve svém celku.
K vládnímu prohlášení. Každé vládní prohlášení může být a vždy je předmětem kritiky z té či oné strany. Shledává se v něm moc nebo málo podle toho, jak se posuzuje. To je přirozené, protože to je určitý politický akt. Chápu problém této vlády na necelý půlrok sestavit vládní prohlášení, přičemž někteří lidé ve vládě zřejmě v době, kdy se začala sestavovat, měli představy jiné. Považuji rovněž za velmi chybné, že někteří členové vlády, kteří si měli být vědomi jejího dočasného charakteru, jejího dočasného mandátu, neodpovědně mluvili o tom, že tato vláda má rehabilitovat pravicovou politiku, nebo mluvili o tom, že tato vláda nemá usilovat o podporu sociální demokracie. Ptám se tedy - o podporu koho chce usilovat, nebo to snad mělo být politické prohlášení, aby tato vláda důvěru nedostala? Jsou určité věci, kterým nerozumím.
Ale i tyto věci chci chápat jako jednotlivosti, protože pro mě představuje vládu především její premiér, který tu včera prohlášení přečetl a přednesl.
Včera tu, myslím, že to byl jeden kolega ze SPR-RSČ, který kladl otázku, a tato otázka je skutečně namístě a měli bychom se nad ní vážně zamyslet: Jak to, že tato vláda má důvěru 67 % a její premiér dokonce 84 %, a to v situaci, kdy ještě nic nedokázali?
Odpovědí se tu nabízí několik. Zdaleka se necítím oprávněn podat všechny možné výklady tohoto zvláštního jevu, který v naší veřejnosti shledáváme. Ale jedna z možných odpovědí je v tom - a dneska o tom hovoří v Právu i senátor Falbr, předseda Českomoravské komory odborových svazů - že skutečně mnoho lidí už je znechuceno tím způsobem politiky, který představitelé vládních i opozičních stran předvádějí. A položme si opravdu otázku, zda se tu nepohybujeme až v příliš uzavřeném světě, který ztrácí vědomí vazeb k občanům, zda občané skutečně už nejsou unaveni těmi opakujícími se a v podstatě už nudnými střety, diskusemi několika politiků, protože co se v nich dozvědí nového? A řešení věcných problémů, které jsou tíživé pro život většiny lidí, zůstává stranou.
V tom, že tato vláda má v průzkumu takovouto důvěru a její premiér zvláště, i když výsledky průzkumu nelze přeceňovat, shledávám něco jiného, že většina lidí si přeje, aby tato situace se rychle ukončila a aby se mohla obnovit normální politická situace po volbách. V tom já shledávám tyto důvody takto vysoké důvěry a to by nás mělo vést k tomu, jestli skutečně by nebylo v zájmu státu, aby tato vláda důvěru dostala při všech problémech, které jsou spojeny s jejím složením i s jejím programem. Tento program rozhodně nemá cenu podle mého soudu zkoumat tak detailně, jak to činili někteří kolegové, protože je to program na krátkou dobu. Já osobně bych byl raději, kdyby tam některé programové teze nebyly, protože od této vlády by mi stačilo, kdyby udržovala v běhu jednání zahraničněpolitická, která jsou důležitá pro další vývoj a další osud této země, a kdyby ve vnitřní politice působila tak, aby se tu nezvyšovalo sociální a politické napětí, a aby řešení určitých vážných problémů odložila, protože jí to nepatří, na to skutečně mandát nemá.
Včera se tu, nemýlím-li se, poslanec Filip ohradil proti tomu, aby se jednání o dalších možných vládách, kdyby tato vláda nedostala důvěru, označovalo za šaškárnu. Já zdaleka netrvám na tomto slovu, já jsem ho nepoužil, použil jsem slova jiného,že by to byla trapná a nedůstojná komedie pokud půjdeme cestou oněch tří pokusů, víme samozřejmě předem, že marných. A chtěl bych se zeptat kolegů z ODS, kteří mluvili o tom, že by se tu měly zkusit nějaké nové vlády, kdyby mi dali jasnou odpověď, s kým by tuto vládu chtěli sestavit nebo z koho by se tato vláda měla sestávat. Cožpak tato sněmovna - omlouvám se, že říkám parlament, je to jenom jedna komora - je s to vytvořit nějakou pevnou vládu? Cožpak existuje dosavadní vládní koalice, vždyť se rozpadla. Vždyť dosavadní nejsilnější strana je rozdělena na dva zhruba stejně velké politické kluby. S kým chcete tuto vládu sestavovat? Koho chcete do této vlády nabídnout a kdo vaše kandidáty bude v této sněmovně podporovat? Tak mluvme otevřeně, nazývejme věci pravými jmény. Řekněme - a také proto jsme navrhovali zákon o zkrácení volebního období - že tato sněmovna není s to splnit svůj základní úkol, kterým je vytvoření stabilní vlády. Bez stabilní vlády samozřejmě žádný stát nemůže existovat. Jestliže parlament není s to tento úkol splnit, pak má skončit. Je naší povinností najít k tomu ústavní cestu. A chci doufat, že už převládlo přesvědčení, že jedinou čistou cestou, byť také ne bez jistých skvrn, ale nemyslím si, že to jsou skvrny, které zanechávají nezanedbatelné stopy na substanci, jak tu byl citován Bohumil Hrabal, je to cesta ústavního zákona, ať už tedy pro tuto sněmovnu, nebo změna článku 16 ústavy.
Cesta, kterou navrhla vláda, není podle mého soudu dobrá, není elegantní, ale beru ji jako jisté východisko z nouze. Pokud by jiná cesta nebyla, i tuto považuji za možnou.
Ale chci tu upozornit, protože zde jsme v roli zákonodárců, na jeden moment, který také není bezvýznamný. Jestliže by se absolvovala ona cesta, která je spojena s rozpuštěním sněmovny, potom se období této sněmovny velmi zkracuje a velmi se zkracuje období jejího legislativního působení. Jestliže bude ukončena činnost sněmovny ústavním zákonem, pak sněmovna může až do doby voleb působit.
To není bezvýznamné proto, že tu máme na pořadu takové zákony, kde přes stranické roztříštění této sněmovny si myslím, že se může najít politická vůle k jejich přijetí. Uvádím dva příklady: Je tu velká novela zákona o bankách, je tu zákon o vysokých školách. A těch zákonů je více.
Oba tyto zákony jsou velmi důležité a mám za to, že oba tyto zákony by mohly být během tohoto volebního období přijaty a bylo by to velmi pozitivní znamení pro českou společnost. I proto, že by to bylo znamení, že i přes stranické rozmíšky a hašteření a spory, ať už mají jakoukoliv povahu, se poslanci dovedou aspoň občas o určitých důležitých věcech shodnout.
To je jedna stránka věci, ale má to také svou stránku řekl bych legislativně-technickou. Jestli tyto zákony budou schváleny v době, kdy sněmovna ukončí svou činnost, a potom půjdou do Senátu, nebo pak poběží lhůta pro prezidenta republiky k jejich vrácení, už samozřejmě nebude mít kdo se jimi zabývat v onom ústavním kole, kdy sněmovna jedná o vrácených zákonech, ať už ze Senátu nebo od prezidenta republiky. Nová sněmovna tyto zákony samozřejmě projednávat nemůže, celý tento legislativní proces by musel začít znovu a minimálně o šest měsíců se to prodlouží. I to je otázka, jak hospodaříme s parlamentním časem, a není to otázka, která nemá politický význam.
Teď se ještě vrátím k oněm dvěma pokusům o sestavení nové vlády, které připadají v úvahu, jestliže tato vláda důvěru nedostane. Označil jsem to, že to bude skutečně trapná a nedůstojná komedie, protože si opravdu neumím představit - a pokud někdo tady je, kdo takovou představu má - kdo by mohl být premiérem takovéto vlády, kdo by do takovéto vlády šel, když ví, že důvěru dostat nemůže. To je jedna stránka věci.
A druhá stránka věci je, jak to bude působit na občany, kteří samozřejmě také vědí, že to je marný pokus o něco, co nemá vůbec žádnou naději.
I to patří do kategorie ústavně-politických úvah, co si můžeme a co si nemůžeme dovolit, chceme-li se chovat jako odpovědní představitelé lidu.
Chci ukončit své vystoupení tím, že bychom se opravdu měli dohodnout na tom, že přijmeme v nejkratší možné době, což podle mých výpočtů je někdy koncem února nebo začátkem března, zákon o zkrácení volebního období této sněmovny, aby bylo možno vnést do veřejnosti jasný signál, že volby budou v té době, o níž se mluví, ale k níž zatím cesta nalezena nebyla. Protože jenom prohlašování, že volby budou, jestliže se my nedohodneme na tom, jak to zařídíme, aby volby byly, ty volby neumožní. A v tomto směru nemůžeme toto čekat od vlády.
Od vlády v této souvislosti bych požadoval jedno, aby na závěr této diskuse její premiér jasně prohlásil to, co řekl v úvodu svého vystoupení, že vláda chápe svou roli jako krátkodobý mandát a že z tohoto hlediska nebude dělat nic, co by ztížilo sociální a politickou situaci v zemi, že se bude snažit o to, aby do voleb byl v této zemi relativní klid, aby bylo možno volbami obnovit politickou stabilitu v této zemi a vytvořit vládu, která bude mít naději, že této zemi povládne opravdu na základě mandátu, který dostane od voličů.
Děkuji. (Potlesk v části sálu.)
***