Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Přítomno: 194 poslanců

(Schůze zahájena v 9.03 hodin.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dovolte, abych zahájil přerušené jednání 17. schůze Poslanecké sněmovny. Prosím, abyste se zaregistrovali hlasovacími kartami.

Pan kolega Zajíček má náhradní kartu č. 24, kolega Plachý má náhradní kartu č. 25.

Dámy a pánové, pan poslanec Filip se hlásí o slovo. Předseda klubu KSČM má slovo. Prosím o klid.

Poslanec Vojtěch Filip: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, ač nerad, musím vystoupit a před touto sněmovnou oznámit, že dnes v 8.15 někdo ze zastavěné Avie 30 se žlutou plachtou hodil provokačně silný dělobuch do vchodu budovy ÚV KSČM na ulici Politických vězňů 9. Policie České republiky se tam již dostavila. Přesto žádám před touto sněmovnou nepřítomného ministra vnitra, aby věc řádným způsobem vyšetřili.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu předsedovi za toto sdělení.

Dovolte, abych vám oznámil, že pan kolega Svoboda má náhradní kartu č. 22.

Dámy a pánové, chci se zeptat, zda by nebylo námitek, kdybychom v tomto okamžiku začali projednávat první čtení bloku mezinárodních smluv. Je námitek. Kolega Vik přednáší námitky v tomto smyslu.

Protože jsem obdržel tento návrh na změnu programu, zeptám se vás hlasováním.

Pan kolega Nečas se hlásí o slovo.

Poslanec Petr Nečas: Pane předsedající, prosím o chvíli strpení, protože nebyly vydány některé náhradní karty.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Hlasovat budeme poté, co budou vydány všechny náhradní karty.

Pan poslanec Petr Nečas má náhradní kartu č. 13.

Je zde přítomen předkladatel prvních tří mezinárodních smluv. Mohli bychom ihned jednání zahájit. Padl zde návrh na to, abychom se nyní zabývali mezinárodními smlouvami v prvním čtení.

Ptám se vás, kdo je pro přijetí tohoto návrhu. Kdo je proti tomuto návrhu?

Tento návrh byl schválen poměrem hlasů 105 pro a 16 proti (v hlasování číslo 107).

Dámy a pánové, budeme se zabývat jako dalším bodem

Jedná se o první čtení. Vládní návrh jsme obdrželi jako sněmovní tisk 303.

Z pověření vlády předložený vládní návrh uvede ministr financí pan Ivan Pilip, kterého prosím, aby se ujal slova.

Pan poslanec Přibáň má náhradní kartu č. 21.

Ministr financí ČR Ivan Pilip: Vážený pane předsedající, vážená sněmovno, v předkládaném návrhu, který se týká dohody mezi vládou České republiky a Státem Izrael o vzájemné podpoře a ochraně investic, jde o standardní smlouvu, která v zásadě by měla otevřít cestu k tomu, aby byl vytvořen jasný smluvní prostor pro vzájemné investice těchto dvou zemí.

Od standardního vzorového českého návrhu schváleného usnesením vlády z roku 1993 obsahuje tato smlouva určité dílčí odlišnosti, které spočívají zejména v odlišné úpravě převodu finančních prostředků do zahraničí, v nestandardním znění definice investora a ve výjimce z doložky nejvyšších výhod, která je zakotvena v příloze tvořící pevnou a nedílnou součást dohody.

Kromě těchto odchylek zakotvuje dohoda všechny záruky, které poskytují obdobné dohody, tzn. podporovat investice investorů druhé strany a vytvořit pro ně dobré podmínky, princip národního zacházení a nediskriminace, záruky proti vyvlastnění majetku a způsob řešení sporů mezi investorem a hostitelskou smluvní stranou.

Ze všech těchto důvodů doporučuji sněmovně, aby tuto smlouvu schválila.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministrovi Ivanu Pilipovi, prosím, aby se slova ujal předseda zahraničního výboru kolega Vilém Holáň.

Poslanec Vilém Holáň: Vážené kolegyně a kolegové, tato smlouva navazuje na sérii smluv tohoto druhu a všechny odchylky od standardu jsou v důvodové zprávě řádně zdůvodněny. Jsou všechny předpoklady k tomu, abychom projednali tuto smlouvu ve druhém čtení a doporučuji, abychom ji tam propustili.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu předsedovi výboru a otevírám obecnou rozpravu, do které se přihlásil pan kolega Krejsa. Prosím, aby se ujal slova.

Poslanec Josef Krejsa: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, upřímně se omlouvám, že tentokrát poněkud pozdržím tento ctihodný sbor od tempa, které v této prosincové schůzi nasadil a za které by se nemusel stydět ani skvělý keňský půlkař v dánských službách Kitketr, dnes nejlepší běžec světa.

Jako arabista však nemohu a nebudu mlčet k opakovanému státnímu rasismu, který v této sněmovně začal uplatňovat vůči prostým občanům arabského světa bývalý ministr zahraničí Josef Zieleniec. Jeho zásluhou jsme vyhlásili sankce Libyi, jeho zásluhou pokračujeme v nesmyslných sankcích proti občanům Iráku. Jeho zásluhou máme ale podepsat dohodu se státem Izrael, který porušuje a nerespektuje rozhodnutí Rady bezpečnosti v daleko větší míře než údajně Irák a Libye.

Čtyřicet let naše země plnila nejen rozkazy, ale i prostá přání našich přátel z Východu. Dnes už osm let slepě plníme rozkazy a přání ze Západu. Přitom každému štamgastovi IV. cenové skupiny v nádražních restauracích je jasné, že jak v Libyi tak v Iráku nejde o nedodržování mezinárodních dohod, tj. my si zde necháme dobrovolně šmejdit druhotřídní agenty CIA v rolích poradců jak je libo, každému řadovému občanu zřejmě na rozdíl od Ministerstva zahraničí došlo, že v Libyi a Iráku jde pouze o naftu a snahu USA udržet ceny ropy uměle v maximální výši, protože politiku USA řídí nadnárodní naftařské společnosti. Politika USA vůči arabskému světu je dle mého názoru zločinem.

Omlouvám se, že dnes budu ve své rozpravě poněkud podrobnější než bývá při projednávání těchto mezinárodních smluv, mezi které dohoda dle diplomatického členění patří, zvykem. Smluv na první pohled zcela bezkonfliktních, neškodných, ba prospěšných oběma zúčastněným stranám.

Jelikož poučen, na rozdíl od předkladatele, historií, umím číst i mezi řádky, rád bych se zmínil o třech zásadních bodech, které rozhodly o tom, že ani já ani poslanecký klub SPR-RSČ navrhovanou dohodu mezi vládou České republiky a vládou Státu Izrael nejen nepodpoříme, ale pokusím se ve svých třech bodech vysvětlit, proč ve smyslu jednacího řádu, tj. zákona č. 90/1995 Sb., § 108 odst. 2 ve znění § 90 odst. 2, požádám sněmovnu o usnesení, kterým předložený návrh dohody zamítá. Nebude-li tento můj návrh na zamítnutí přijat, pak ve smyslu § 108 odst. 3 vyzývám zahraniční výbor sněmovny, kterému bude návrh přikázán, aby sněmovně doporučil odstoupení od této dohody.

První bod, který mne odradil od vládního návrhu dohody mezi vládou České republiky a vládou Státu Izrael, je poučení z historie. Diplomatické využití vnitřních sporů a rozbrojů v zemi, na kterou jiná země nebo jistá nadnárodní lobby připravuje frontální a závěrečný smrtící útok, není v dějinách diplomacie nic nového a bylo základem diplomatické moudrosti už dávno před Machiavellim. Sám italský myslitel připisoval tomuto prostředku ohromný význam a svým žákům, mezi kterými bych vedení české diplomacie rozhodně nečekal, jej Machiavelli vřele doporučoval.

Abych vás netrápil příliš dlouhým pohledem do historie, začnu v 17. století.

Ludvík XIV. téměř 30 let - od roku 1660 až do druhé anglické revoluce 1688 - držel ve svých rukou všechny nitky anglické politiky. Historici to vysvětlovali tím, že dává pravidelné a značné podpory oběma posledním Stuartovcům - Karlovi II. a Jakubovi II. Tím oslabil jejich závislost na parlamentu, po celá léta se ovšem anglická zahraniční politika pak řídila pokyny francouzské diplomacie. Teprve revoluce roku 1688, která svrhla Jakuba II., vysvobodila Anglii z tohoto ponižujícího vazalského postavení. Že se historie ráda opakuje, o tom svědčí, a uvedu jen prokázaný příklad, i tajemné konto tajemného muže ve Švýcarsku, které pomohlo, byť těsně, vyhrát volby ODS.

V 18. století bylo mnoho příkladů zasahování diplomacie do vnitřních záležitostí cizích států, a to jak zasahování tajného tak zasahování otevřeného. Cílem bylo vždy ovládnutí části území jiného státu. Tak postupoval ruský car Petr I. v letech 1721 až 1723 proti Persii, tak pracovala ruská diplomacie a diplomacie francouzská v Polsku ve 30. letech 18. století. Taková byla politika Rakouska, Pruska i Ruska zaměřená proti Polsku za Kateřiny II. Všechna tři dělení Polska byla velmi pečlivě a dovedně připravena neustálým lavírováním diplomacie tří smluvních velmocí mezi navzájem znepřátelenými polskými stranami a rozdmýcháváním jejich vnitřních rozporů. I tady vše začalo zdánlivě nevinnými a neškodnými dohodami.

Když v 19. století ruský car Mikuláš, řečený Pavlovič, zasahoval do vnitřních záležitostí Turecka, aby dosáhl rozdělení tohoto státu, dovolával se přitom vehementně důvodu ochrany sultánových křesťanských poddaných. Byl v tomto směru daleko méně upřímný než jeho otec Pavel I., který na Rastopcinovu zprávu o tom, že Řekové sami přijdou pod ochranu ruského samovládce, Pavel I. podotkl: Možné je však také je přivést.

Na samém konci 19. století pak anglický ministr Conie v kabinetě lorda Salzburiho J. Chamberlain a jeho spolupracovník C. Roddies vytrvalým zasahováním do vnitřních záležitostí Transvaalské a Oraňské republiky pomocí jednostranných dohod, které podněcovaly boje mezi původním búrským obyvatelstvem a přistěhovalci, dokonale připravili dobyvatelskou válku Anglie proti Búrům a následné připojení obou búrských republik k Anglii, přesněji k britské říši.

K dotažení nesmírně obtížného a složitého diplomatického cíle využitím vnitřních rozporů v italském politickém životě k tomu sáhl i jeden, dle mého názoru, který ovšem nevnucuji, z nejlepších diplomatů, které historie pamatuje, a sice kníže Bismarck.

Mám na mysli jeho geniální manévrování italského krále Humberta I. do tzv. trojspolku přes nespornou skutečnost, že Itálie byla do té doby nesmiřitelným dědičným nepřítelem rakouského císaře. Tato dohoda pak vedla k rozpoutání první světové války, ale to bychom tu seděli do Vánoc a já pak zřejmě ještě mnohem mnohem déle.

Využití národnostních třenic, uměle vyvolaných útisků národnostních či etnických skupin je jedním z nejoblíbenějších a nejpoužívanějších metod diplomacie, která vždy dokázala rozdmychat národnostní problémy tak, že je nafoukla v nejzávažnější problémy zemí vůbec. Doložím na několika historických faktech.

Můj oblíbenec Bismarck, když v letech 1863 - 1864 připravoval zabrání Šlesvicka a Holštýnska, všemožně rozdmýchával do té doby vůbec neexistující nepřátelství německého obyvatelstva těchto provincií proti dánské vládě. Rozdmýchával velice mazaně a úspěšně. Někdy mám pocit, že radí české vládě i dnes.

Rozdmýchávat nenávist mezi cikány a původním obyvatelstvem je úspěšná bismarkovština právě tím, že se jich zastanete poskytnutím výhod, o kterým se druhým ani nezdá. Pak uměle vyrobíte viníka rasistu a máte národ tam, kde by bez vás nikdy nebyl.

Ale vraťme se do historie. Bulharsko, které od jara 1913 chystalo náhlý útok proti Srbsku a vpád do srbských oblastí Makedonie, rozdmychalo pomocí vyslaných emisarů nenávist mezi bulharskou menšinou a srbskou většinou. Stejně postupovala říšskoněmecká diplomacie, která již za kancléře Bülowa podporovala, byť velmi opatrně, v Belgii Vlámy proti Valonům. I tady dlužno poznamenat, že Vlámům do té doby ani nenapadlo stěžovat si přes opakované krokodýlí slzy německého tisku nad jejich hořkým osudem na nějaký útisk Vlámů, neboť belgická ústava jim dokonale zajišťovala rovnoprávnost s ostatními občany belgického království. Když pak Německo, jak je jeho zvykem zrádně a bez diplomatických ubrousků, napadlo, hned přikročili k rozdělení země pod záminkou osvobození zmučeného německého plémě, Vlámů. Že německé okupační úřady pak vesele a bez výčitek týraly a olupovaly, jak Vlámy tak Valony, už podotýkám jen na dokreslení vašich nových přátel.

Ovšem vše, co jsem o využívání vnitřních sporů pro zabrání cizí země uvedl, na jejichž počátku byly diplomatické dohody, bledne před diplomacií hitlerovského Německa. U Hitlera vždy diplomacie a válka splývaly v jedno, a proto byly metody jeho velkoněmecké říše tak zákeřné, kruté a účinné. Němečtí diplomaté vždy vystupovali jako přesunutí válečníci, a to jim zůstalo dodnes. Nikdy neváhali poslat teroristy a pak to hodit na tu zem, na kterou měli zálusk. Nebudu vzpomínat agenty von Papena vyhazující v Kanadě do vzduchu mosty a nádraží v době, kdy byl vojenským atašé ve Washingtonu, ani jeho podíl na obsazení Rakouska, kam byl uklizen jako velvyslanec později. Nebudu se zmiňovat o von Papenově diplomatické aktivitě při jeho tzv. prohlubování národního sebevědomí Kurdů, aby je přinutil vzít Turecku mosulskou naftu.

Chci se ale zmínit o probouzení nacionálního cítění u Keltů, neboť tuto část historie, dle mého názoru, přední světoví historici poněkud podcenili a dnes se nám pomalu a plíživě vrací stylem lidovců z Jiránkova vtipu. Keltové, to je Bretonci a částečně Normanďané, až do okamžiku, kdy k nim pojalo soucit vedení NSDAP, neměli sami ani tušení, v jak ponižujícím postavení se ocitli a jak jim Francouzi to počernošštělé plémě, jak je nazval Adolf Hitler, tento stát mulatů, jak byl v Německu posměšně nazýván, jak brání Keltům v rozvoji nejčistčí árijské rasy na břehu Kanálu La Manche a Atlantického oceánu.

Již v roce 1934 zakládá úřední gestapa Fridrich Schmitz, svaz probouzejících se Keltů. Já jen čekám, kdy jeho myšlenkový nástupce, pan kolega Dostál, vystoupí v této sněmovně s návrhem na ustanovení svazu probouzejících se Romů. Schmitzova iniciativa vedle ke vzniku bretoňské nacionalistické strany, k sérii teroristických akcí a následné kolaboraci s nacisty. Ještě úspěšněji zasahovalo zahraničněpolitické oddělení NSDAP při organizování pogromů v Palestině a severní Arábii. V říjnu 1934 byla v Berlíně s velkou okázalostí zahájena konference mohamedánských obcí za předsednictví úhlavního nepřítele Francie marockého vůdce Ab el Vahama. Konference vydala prohlášení, že Maroko, Tunis a Alžír dosáhnou svobody jen tehdy, zvítězí-li Německo nad Francií. Ochrana utiskovaných menšin, ochrana pošlapaných lidských práv, boj za sebeurčení národnostních menšin, a to mi prosím dovolte, jako shrnutí prvého bodu mé rozpravy, není tedy nic nového pod sluncem. Není to produkt demokracie a humanity, jak se mnozí z vás mylně domnívají, ale pouhý prostředek diplomacie pomáhající naplňovat fašistickou nenávist nástupců Hitlera a Mussoliniho ohánějících se praporem humanity.

Druhým bodem, v kterém chci varovat tuto sněmovnu před schválením projednávané dohody, jsou důvody technické, řečeno diplomaticky slušně. Dohoda obsahuje několik odlišností od standardních mezinárodních dohod, uzavíraných Českou republikou a samozřejmě v náš neprospěch, tudíž poškozující zájmy České republiky tak nehorázným způsobem, že by blednul sám božský duce Benito Mussolini. Tyto odchylky spočívají v odlišné úpravě transferu do zahraničí a jsou natolik do očí bijící, že tuto dohodu odmítl podepsat i údajně střízlivý tehdejší ministr Dienstbier, a to už je co říci.

Dalším nepřijatelným bodem je tzv. příloha. Dámy a pánové, vláda po vás chce, abyste jí odkývali dohodu, že izraelské strana není povinna poskytnout českým investorům stejné zacházení jako poskytuje Polsku, Maďarsku či Rumunsku. Velmi pochybná je rovněž definice investora, která předem diskriminuje české investory mající dvojí občanství či trvale žijící v Izraeli. Toto diplomatické vazalství vrací Českou republiku o 2 tisíce let zpátky do období diplomacie starých Římanů, se kterou už nebudu operovat, přesto, že je mým koníčkem.

Posledním bodem, kterým vyzývám k neschválení této dohody, jsou důvody morální. Nedávno jsme zde schválili sankce proti Libyi a stejně nadšeně horujeme mimo poslanců SPR-RSČ a několika dalších myslících bytostí pro nesmyslné sankce proti Iráku. Hitlerovské pojetí diplomacie, jejímž jediným cílem je uměle udržet cenu ropy na výši, výhodné pro nadnárodní americkou lobby, nám ovšem nebrání vyhlásit stejné sankce proti Izraeli, který se odmítl stejně jako to udělal napadený Irák, podrobit rezoluci Rady bezpečnosti a který zavedl mučení politických odpůrců. S takovýmto státem máme uzavírat dohody? Není to výsměch všemu, co náš stát tak rétoricky hlásí do světa?

Ale abych byl konkrétní. Podle čl. 41 charty OSN může Rada bezpečnosti OSN vyzvat členské státy k zavedení opatření, která opravňují k užití vojenské síly za účelem udržení nebo obnovení míru a bezpečnosti.

Tato opatření se většinou též odvolávají na sankce. Rada bezpečnosti podle kapitoly 7 Charty OSN zavedla sankce dosud v 11 případech: V Jižní Rhodesii, v Jižní Africe, v bývalé Jugoslávii, v Iráku, v Somálsku, Libyi, Libérii, na Haiti, v Angole, ve Rwandě a v Súdánu. V případě Jižní Rhodesie, Jižní Afriky, Haiti a bývalé Jugoslávie již byly sankce v plném rozsahu zrušeny.

Rezoluce č. 661 ze 6. 8. 1990 uvalila ekonomické sankce na Irák. Bylo zavedeno úplné obchodní embargo zakazující veškerý dovoz a vývoz z Iráku. Výjimkou byl pouze lékařský materiál, potraviny a jiné položky humanitární pomoci, o jejímž použití rozhodoval sankční výbor Rady bezpečnosti ustanovený též na základě rezoluce č. 661 Rady bezpečnosti OSN. Sankční výbor je veden portugalským velvyslancem OSN, zástupci vedoucího jsou pak členové delegací z Guiney-Bissau a Polska.

Rezoluce č. 687 z 3. dubna 1991, která vyzvala k ukončení bojů, potvrdila, že úplné obchodní embargo proti Iráku zůstává v platnosti. Má být periodicky obnovováno v intervalech 60 dní podle § 21, resp. 120 dní podle § 128, pokud Irák nesplní požadavky uvedené v rezoluci č. 687 Rady bezpečnosti OSN.

Rezoluce č. 712 z 19. září 1991 dovolila částečné omezení embarga, na jehož základě bylo Iráku povoleno prodat jisté množství ropy a takto získané prostředky použít na humanitární účely. Na oplátku byl Irák povinen umožnit silám OSN monitorování uplatnění takto získaných prostředků na humanitární účely.

Další rezoluce č. 986 ze 14. září 1995 povolila Iráku prodávat ropu v hodnotě 1 mld. amerických dolarů každých 90 dní a takto získané prostředky také využít k humanitárním účelům. 20. května 1996 došlo k dohodě mezi OSN a iráckou vládou. Bylo podepsáno tzv. Memorandum o porozumění, které upravovalo prakticky otázky ohledně zavedení dohody ropa za jídlo.

Následně též sankční výbor přijal 8. 8. 1996 dokument pod názvem Procedura k uplatnění rezoluce č. 986. 9. prosince 1996 generální sekretář OSN informoval Radu bezpečnosti, že všechny kroky nezbytné k zabezpečení uplatnění rezoluce č. 986 byly učiněny. Výsledkem toho pak byl fakt, že 10. prosince 1996 vešla rezoluce č. 986 v platnost. První dodávka potravin dorazila do Iráku 20. března 1997.

Další rezoluce č. 1051 z 21. března 1996 ustanovila zvláštní monitorovací systém pro Irák. Irák a země s Irákem obchodující mají povinnost oznámit zvláštní komisi OSN a Mezinárodní agentuře pro atomovou energii informace o svých obchodech s ohledem na transakce tzv. zboží dvojího využití. Tyto položky podléhají inspekci jednak při importu do Iráku a jednak přímo na místě jejich využití.

Nebudu komentovat - kdo mě sledoval, udělá si úsudek o absenci spravedlnosti v Radě bezpečnosti sám.

Krátce k Libyi. Rezoluce č. 748 z 31. března 1992 vyhlásila pro Libyi zbrojní a letecké embargo a omezení libyjského diplomatického personálu v zahraničí - opakuji: omezení libyjského diplomatického personálu v zahraničí. Zároveň byl vytvořen sankční výbor, v jehož čele stojí velvyslanec Polské republiky v OSN a zastupují jej představitelé portugalské a korejské delegace.

Rezoluce č. 883 z 11. listopadu 1993 zostřila sankce vůči Libyi. Kromě jiného byly na základě této rezoluce zmrazeny veškeré libyjské fondy a finanční zdroje v zahraničí. Zároveň bylo zakázáno do Libye dovážet veškeré prostředky pro úpravu ropy a její transport. Jen pro zajímavost doplním, že všech 12 lodí Viktora Koženého občas pod maltskou vlajkou vesele obchoduje s Libyí, stejně jako Spojené státy americké a sám Izrael.

Dovolím si citovat ze zprávy, kterou mi vypracoval pan mgr. Kolář z Parlamentního institutu, dále toto: V současné době se neuplatňují žádné sankce Rady bezpečnosti OSN vůči státu Izrael. V minulosti však Rada bezpečnosti OSN vydala celou řadu rezolucí, které se Izraele dotýkají. Zvláště významné jsou rezoluce ohledně situace v jižním Libanonu. V 70. letech 20. století totiž došlo k vyostření napětí na hraničním pásmu mezi Libanonem a Izraelem. Palestinské oddíly, které měly základny právě v oblasti jižního Libanonu, zaútočily 11. března 1978 na izraelské obyvatelstvo. Odpovědí izraelské armády byla rozsáhlá operace, jejímž výsledkem bylo obsazení jižního Libanonu. 15. března 1978 podala proti tomuto útoku ostrý protest libanonská vláda. Rada bezpečnosti OSN proto 19. března téhož roku přijala rezoluce č. 425 - 426, ve kterých odsoudila útok izraelských ozbrojených sil a vyzvala je ke stažení z libanonského území. Zároveň Rada bezpečnosti OSN rozhodla o dislokaci jednotek OSN v tomto teritoriu. Jedná se o jednotky UNIFIL. 29. června 1997 pak Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 1122, na jejímž základě je mandát těchto jednotek prodloužen do 31. ledna 1998. Konec citátu. Tedy výzva bez sankcí, vše zůstalo nevyslyšeno.

Další rezoluce Rady bezpečnosti je nejčerstvějšího data a týká se zákazu výstavby bytů na okupovaných oblastech Gazy. Tuto rezoluci vydala Rada bezpečnosti opět na rozdíl od rezolucí zaslaných Iráku a Libyi bez vyhlášení sankcí proti Izraeli. Proto se ptám, kde je ta spravedlnost, kde je ta demokracie. Jak to, že ani Rada bezpečnosti, ani Ministerstvo zahraničí České republiky neměří všem stejným metrem? Proč má mít Izrael v našem parlamentu nějaká privilegia ve srovnání s arabskými státy? Proč se stavíme zády k nositeli Nobelovy ceny míru Jásiru Arafatovi a tím ke všem Arabům vůbec? Proč máme uzavírat potupnou dohodu, která diskriminuje český stát? Na to mi, dámy a pánové, odpovězte hlasováním.

Dovolím si ještě připomenout závažnou skutečnost, že na právě probíhajícím summitu islámských zemí v Teheránu se všechny arabské státy, tedy včetně Libye a Iráku, co nejrozhodněji distancovaly od terorismu, který je neslučitelný s jejich náboženstvím, a budou ho nadále jasně oddělovat od boje za národní osvobození. Tímto usnesením jsou jakékoliv další sankce proti Iráku a Libyi mezinárodním zločinem.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu kolegovi Josefu Krejsovi. Prosím, aby se slova ujal další přihlášený pan kolega Zaorálek.

***