Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji panu ministrovi. Ve smyslu schválené procedury nyní otevírám další bod, kterým je
24.
Návrh poslanců Eduarda Zemana a dalších na vydání zákona o vysokých školách
/sněmovní tisk 189/ - prvé čtení
Návrh jsme obdrželi jako sněmovní tisk 189 a stanovisko vlády k němu jako tisk 189/1. Prosím, aby předložený návrh uvedl nyní zástupce navrhovatelů pan poslanec Eduard Zeman.
Poslanec Eduard Zeman: Pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové, mnohé z toho, co bych mohl ve své úvodní řeči říci, řekl už ve svém zdůvodnění pan ministr. Logicky oba návrhy - ten, který předkládá naše skupina, i ten, který předkládá ministerstvo - vycházejí zhruba ze stejně pociťovaných potřeb. To znamená, že je zde problém postavení univerzit a postavení fakult v rámci těchto univerzit. Je zde problém vztahu mezi školstvím a zdravotnictvím zejména v oblasti fakultních nemocnic. Je zde celkově pociťovaný problém kompatibility našeho školského systému se systémem evropským. A samozřejmě v neposlední řadě je zde i problém financování zvyšující se poptávky po vysokoškolském vzdělávání. Proto také mnoho v obou návrzích je řešeno obdobně, protože tyto návrhy vycházejí z valné části ze stejných myšlenek.
Zdůrazním jen tři výrazné odlišnosti. Jedna z nich souvisí s tím, že náš zákon jako poslanecká iniciativa dost obtížně mohl zasahovat do oblasti škol vojenských a policejních, a proto jsme tuto oblasti nechávali mimo rámec zákona. Samozřejmě jsem rád, že návrh ministerstva je v tomto směru komplexnější a samozřejmě jsem ochoten se tomuto přizpůsobit.
Druhá odlišně řešená oblast je právě oblast fakultních nemocnic, kdy náš návrh řeší tuto záležitost z podstatně jiného úhlu. Ale vzhledem k tomu, že tato otázka je velmi složitá a konfliktní, v této variantě netrváme na svém návrhu a jsme ochotni dohodnout se na modelu, který bude přijatelný pro všechny zúčastněné strany.
Je tu ovšem oblast třetí a ta zřejmě bude největším rozdílem a největším střetem, a to je otázka rostoucích nákladů na vysoké školy, kdy vládní návrh toto do značné míry hodlá řešit zavedením školného, s čímž náš návrh v principu nepočítá. Oba návrhy hledaly cestu k vícezdrojovému financování mimo jiné v tom, že vysoké školy mají existovat jako zvláštní forma veřejnoprávní korporace oprávněné používat pro svou činnost také zdroje z hospodaření s vlastním majetkem. V tom se oba naše návrhy shodují. Domnívám se, že tudy se celkem otevírá poměrně významná cesta, která by mohla přinést vysokým školám výrazné finanční prostředky.
Nemohu souhlasit s myšlenkou, kterou zde přednášel pan ministr, že touto cestou je zavedení školného. Jak ho vládní návrh zákona navrhuje, domnívám se, že dokonce ani v přímých údajích důvodové zprávy toto žádný významný zdroj není, protože počítá s přínosem v rozsahu asi 130 - 360 mil. korun, z čehož stejně část musí být použita do stipendijního fondu atd. Čili prakticky nepředstavuje žádnou významnou položku. Není to něco, co by v desetimiliardovém rozpočtu vysokých škol znamenalo výraznější posun.
Z našeho hlediska naopak negativní stránka tohoto jevu je v tom, že představuje možnou - netvrdím jistou - sociální bariéru v přístupu ke studiu, protože jestliže dnešní náklady na studenta můžeme odhadnout bez zavedení školného, resp. náklady studenta na jeho studium, zhruba asi na 300 tisíc při klasickém magisterském stupni, pak tyto náklady by dále nadbytečně vzrůstaly. Všechny argumentace, které se k tomu dají říci, mnohokrát již zazněly v tisku, mluvilo se o nich na mnohých fórech a pravděpodobně i v rozpravě k oběma těmto zákonům se o nich dále mluvit bude. Proto nebudu nyní tuto záležitost příliš rozebírat. Domnívám se, že se jí lze věnovat potom v případě druhého čtení.
Závěrem bych chtěl říci, že oba návrhy řeší v podstatě shodný problém a volí pro něj shodnou cestu. Proto se domnívám, že je reálná možnost tyto návrhy projednávat opravdu společně a dospět až na zmíněné střetnutí ke společným závěrům.
Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Nyní prosím o vystoupení zpravodaje pro prvé čtení u obou návrhů pana poslance Daniela Kroupu.
Poslanec Daniel Kroupa: Pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, předložené návrhy vysokoškolského zákona představují první zásadní komplexní normu, která se pokouší upravit náš vzdělávací systém v duchu moderní a v duchu odpovídajícím rozvinuté Evropské unii. Myslím si, že tyto normy by měly vycházet ze zásadní dlouhodobé strategie rozvoje naší vzdělávací soustavy, strategie, která by neměla stranicko-politický význam, ale která by se těšila široké podpoře všech politických stran, které mají naději účastnit se v budoucnu na vládě.
Reformovat náš vzdělávací systém bude totiž možné jedině v horizontu deseti, patnácti let. V tomto horizontu je třeba postupovat stejným směrem, je třeba, aby rozhodnutí vlád měla určitý konzistentní charakter. Proto se domnívám, že je třeba, aby i při projednávání tohoto zákona zaznívala spíše hlediska dlouhodobá a abychom omezili hlediska aktuální.
Dlouhodobá vzdělávací politika, do níž náš zákon má zapadnout, musí vycházet především z určité diskuse o koncepci našeho vzdělání. Čím má být vzdělání v moderní společnosti? Je to jen ryze individuální záležitost, nebo je to záležitost, která má význam i pro společnost jako celek? To je první otázka, na kterou musí být dány odpovědi. Odpovědi nebudou konečné. Odpovědi vyvolají další otázky, ale to podstatné je diskuse, která k tomuto tématu bude probíhat, to podstatné je, že tato diskuse - jak věřím - bude brát v úvahu stanoviska protistrany.
V tradici, v níž se nacházíme, má vzdělání zásadní hodnotu pro rozvoj společnosti. Vzdělání není jenom nadstavbou nad ekonomickými základy, ale je samo ekonomickou silou, což se prokazuje zejména v poslední době pod vlivem informačních technologií. Vzdělání, jak nám říká naše tradice, má jakési jádro, jehož cílem není nic vnějšího, jehož cílem je pouze a především činit člověka lidštějším. Toto humanistické jádro se nesmí vytratit z žádné koncepce vzdělávací politiky a musí být bráno v úvahu.
Vedle těchto obecných cílů musíme samozřejmě respektovat i výrazně individuální charakter vzdělání, fakt a skutečnost, že vysokoškolské vzdělání, ale vzdělání vůbec, může poskytovat některým jedincům velkou výhodu na pracovním trhu. Některé - jak dodávám - může dokonce znevýhodňovat.
Tato diskuse je velmi podstatná právě pro náš vysokoškolský zákon. Pozornost veřejnosti se soustřeďuje na otázku školného a odpovědět na tuto otázku není možné bez rozřešení otázek zásadních a předcházejících.
Při diskusi o vysokoškolském zákonu se v minulosti soustřeďovala pozornost především na koncepci tohoto zákona z hlediska, zda zákon má vycházet spíše ze soustředění se na institucionální stránku, to znamená na postavení vysokých škol jako institucí, nebo zda má vycházet spíše z pohledu na vzdělávání jako proces, tedy ze vzdělávacích programů.
Přiznám se, že jsem byl zastáncem spíš té druhé koncepce, ale nyní máme předloženy návrhy zákonů o vysokých školách, které se opírají o koncepci první. Vím dobře, jak složitým procesem konzultací tyto návrhy procházely a vím dobře, že oba tyto návrhy berou v úvahu i opačné hledisko. Zdůrazňuji, že tento určitý kompromisní charakter v tomto případě považuji za pozitivní rys.
Dámy a pánové, za zásadní posun proti stávajícímu postavení vysokých škol můžeme a musíme označit posun směrem k veřejnoprávnímu postavení těchto institucí. Znamená to faktické odstátnění vysokých škol a znamená to také nutnost prosazování veřejného zájmu na vysokých školách daleko výraznějším a přísnějším způsobem.
Ve vládním návrhu zákona a analogicky i v návrhu pana poslance Zemana je tato otázka řešena zdůrazněním kontroly státu a postavením rady vysoké školy. V rozpravě a v diskusi o těchto návrzích to bude jedno z klíčových témat, na které se bude soustřeďovat pozornost.
Za ještě důležitější téma je třeba označit postavení akreditační komise a akreditačních procesů. Posláním akreditační komise bude právě prosazovat veřejný zájem z hlediska kvality vzdělávání. Formování této komise bude hrát klíčovou úlohu právě z dlouhodobého hlediska. Tato akreditační komise bude nejen akreditovat vzdělávací program, ale především bude rozhodovat o zřizování či podávat stanoviska o zřizování či rušení vysokých škol.
Myslím si, že tato otázka zůstává nedořešena ne proto, že by zde nebyla vůle, ale proto, že je to otázka mimořádně obtížná a prosím, aby každý, kdo bude mít závažný návrh v této věci, se neostýchal ho předložit.
Dalším důležitým tématem, které již bylo zmíněno, je vztah vysoké školy jako celku a jejích jednotlivých částí, fakult či podobně. I o této otázce byly vedeny vzrušené diskuse a mohu zde sdělit jen své osobní stanovisko, že se domnívám, že správnou cestou by bylo takové řešení, které by umožnilo každé vysoké škole si tuto věc vyřešit vlastním způsobem.
Proto nejsem rád, je-li snaha tuto věc řešit v zákoně a nikoli ve statutu vysoké školy. Nevím, nakolik zde bylo dosaženo kompromisu, ale i zde je kompromis nezbytný.
Otázka školného úzce souvisí s tím, o čem jsem hovořil na začátku. Není to jenom otázka, zda chceme zatížit studenty dalšími náklady. Jsem přesvědčen, že ze všech politických úhlů, z nichž byl tento zákon formován, zaznívala stanoviska, že bude-li školné zavedeno, nesmí se v žádném případě stát sociální bariérou.
Chtěl bych poprosit všechny diskutující na toto téma, aby zbavili tuto otázku politickostranického hlediska, ale aby se soustředili na smysl věci samotné. Všichni se tedy shodujeme na tom, že školné nesmí znamenat sociální bariéru. Ale všichni bychom se také měli shodnout na tom, že náš vysokoškolský zákon by měl naplňovat ústavní záměry v oblasti vzdělávání, které hovoří o tom, že všichni mají na vzdělání právo.
Dnešní stav je takový, že podstatná část uchazečů o vysokoškolské vzdělání - a to těch, kteří mají všechny předpoklady k dokončení studia - se na vysoké školy nedostane a jejich ústavní právo zůstává nenaplněné. Tito lidé, i když mají vůli a ochotu studovat, pokud neprojdou záměrně přísně nastavenými přijímacími řízeními, která de facto nahrazují numerus clausus na vysokých školách, nemají další možnost, jak uskutečnit své vysokoškolské vzdělání.
Zavedení institucí soukromých vysokých škol je pouze částečným řešením tohoto problému a myslím si, že dalším instrumentem by mělo být školné. Je to druhá funkce školného, která by neměla zůstat stranou naší pozornosti.
Dámy a pánové, témata, o kterých budeme diskutovat, je dobré mít na paměti a soustředit se na ně především v příslušných odborných výborech a podvýborech. Chtěl bych jenom na závěr zmínit jeden důvod, který je nahodilý, ale přesto by nás měl pobízet k tomu, abychom se snažili tyto zákony projednat v co nejkratší době tak, aby mohly vstoupit v platnost včas v příštím roce.
Tím důvodem je skutečnost, že nám hrozí v příštím roce na vysokých školách tisíce výběrových řízení, která nedávají žádný reálný smysl, protože se vždycky do nich přihlásí jen jeden uchazeč, ale v těchto výběrových řízeních musí být komise, které o nich budou rozhodovat. Jen jedna univerzita bude mít v průměru tisíc takových řízení. Umíte si představit, jak vysoké budou náklady z rozpočtu našich vysokých škol, z toho rozpočtu, který je tak přísně sešněrovaný, že se zdá, že by nepřijetí tohoto zákona mohlo vážným způsobem narušit chod vysokých škol v dalších letech.
Dámy a pánové, jsem přesvědčen, že oba návrhy splňují podmínky k tomu, aby byly projednávány. Dávám přednost návrhu vládnímu, ale vysoce oceňuji předložený návrh panem poslancem Zemanem a dalšími především z toho hlediska, že vyvinul velmi zdravý tlak na zrychlení jednání o návrhu vládním. Myslím, že je naší povinností usilovat o kompromis v této věci a nikoli o konfrontaci. Konstatuji, že jsem k tomu připraven.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji, pane kolego, hned vám bude zařízeno sezení.
(Reakce na nedostatek místa u stolu zpravodajů.)
Otevírám obecnou rozpravu, do které se zatím přihlásili kolegyně a kolegové Emmerová, Klanica, Krampera, Svobodová, Krejsa, Prokop a Šmucer. V tomto pořadí prosím, aby se ujímali slova. Prosím paní kolegyni Emmerovou, aby se jako první ujala slova, připraví se pan kolega Klanica.
Poslankyně Milada Emmerová: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážení přítomní, dovolte mi, abych se v souvislosti s projednáváním vysokoškolského zákona zmínila o jednom - domnívám se ze svého hlediska vysokoškolské učitelky - klíčovém problému. Jde totiž o problematiku fakultních nemocnic.
V poslaneckém návrhu, se kterým se ztotožňuje většina děkanů lékařských fakult na území našeho státu a nikdo z nich neprotestuje, je věnováno problematice fakultních nemocnic, resp. univerzitních nemocnic celkem deset paragrafů, kdežto ve vládním návrhu je této důležité otázce věnován paragraf jediný.
Je to dáno zejména tím, že vládní návrh ponechává v platnosti dosavadní vyhlášku Ministerstva zdravotnictví České republiky č. 394/1991 Sb., o postavení, organizaci a činnosti fakultních nemocnic a dalších nemocnic, vybraných odborných léčebných ústavů a krajských hygienických stanic v řídící působnosti Ministerstva zdravotnictví České republiky.
V poslaneckém návrhu je uvedeno, že veřejná vysoká škola může k plnění svých úkolů se souhlasem Ministerstva školství a Ministerstva zdravotnictví založit univerzitní nemocnici. Další specifikace je pak podrobně rozvedena. Podřízenost univerzitní nemocnice Ministerstvu školství se souhlasem Ministerstva zdravotnictví je lepší verzí zvláště v současné době, kdy se zejména ve vztahu k pražskému zdravotnictví objevily snahy fakultní nemocnice v jejich úloze degradovat, dokonce usilovat o jejich tzv. odfakultnění. Důvodů je shledáváno více, a to především specifická situace v Praze s dokončením nemocnice v Motole, což se stalo příležitostí jednak k centralizaci speciální a zvláště speciální péče do dokonale vybaveného pracoviště po stránce prostorové a přístrojové, méně je již dbáno na existenci fakultní nemocnice jako výukové základny pro mediky a lékaře v postgraduální výchově. Nejméně je dbáno na ten nepominutelný cíl lékařských týmů ve fakultních nemocnicích, což je práce výzkumná a publikační.
V poslaneckém návrhu je také věnována náležitá pozornost vícezdrojovému financování těchto zařízení, což zajišťuje stabilní existenci fakultních nemocnic, které se v současné době tzv. prodražují a toto se stává hlavním kritériem pro úvahy o jejich rušení, restrukturalizaci, nepřiléhavém oddlužování, o problematizaci a zpochybňování jejich investičních záměrů apod.
Snahy některých poslanců v minulém volebním období, o kterých mne informoval např. rektor Karlovy univerzity, které preferovaly takovou verzi, že Lékařská fakulta může nasmlouvat realizaci výuky v kterémkoliv zdravotnickém zařízení, jsou naprosto nepřístojné. Vždyť výuku pregraduální a tím méně postgraduální nemůže provádět kterýkoliv lékař. Musí existovat určitá "kuchařka", kterou realizuje přednosta a jeho spolupracovníci s patřičnými vědeckými hodnostmi a pedagogickými schopnostmi. Nelze tedy na základě smlouvy provádět výuku kdekoliv a považovat to za jakousi výhodu, jak to kdysi zmiňoval pan ministr Stráský. Domníval se, že tento způsob dává studentům větší možnost praktické přípravy a současně prý nebudou preferovány badatelské zájmy a zájmy vysokoškolské lobby na úkor pacientů zdravotnických zařízení. Současně připomněl, že stávající dělení nemocnic na fakultní a nefakultní ztrácí vlastně význam.
Je pochopitelné, že poslanecký zákon by měl být zohledňován ve zdravotnické legislativě, což může následovat při schvalování zákona o zdravotní péči. S ohledem na to, že od roku 1990 žádná koncepce zdravotnictví neexistuje, je vpravdě riskantní propustit dosavadní fakultní nemocnice do ringu s ostatními nemocnicemi ve fázi jejich restrukturalizace nebo dokonce rušení a přitom jsme si vědomi jejich nezastupitelné úlohy pro zdraví občanů našeho státu.
Dovolte mi, abych jako doklad těchto svých úvah vám přečetla výtah z dopisu prorektora Karlovy univerzity pro vědu a výzkum prof. Klenera jako zástupce děkanů lékařských fakult na území našeho státu.
Cituji:
"1. S výjimkou některých rozvojových zemí probíhá naprostá většina klinické výuky pregraduálního studia medicíny ve všech západních demokratických zemích ve zvláštních univerzitních či fakultních nemocnicích.
2. Menší část výuky probíhá v těchto zemích a také v České republice mimo fakultní nemocnici. Jedná se zejména o prázdninové praxe, praxe u praktických lékařů v terénu atd.
3. V USA, nejvyspělejší západní demokratické zemi, probíhá ve specializovaných, především univerzitních, zařízeních nejen pregraduální výuka medicíny, ale i první tři až čtyři roky výuky postgraduální. Je to proto, že právě ve fakultních nemocnicích mohou být studentům demonstrovány případy neobvyklé a nejen případy běžné. Tak mají studenti možnost být seznámeni s mnohem širším spektrem nemocných než na úrovni nefakultní nemocnice.
4. Fakultní nemocnice zabezpečují odborný a vědecký růst jednotlivých pedagogických pracovníků a s tím i růst celého pracoviště. Kontinuita tohoto růstu a intelektuální klima na pracovišti je nezbytnou podmínkou k zabezpečení výuky klinické medicíny a představuje i záruku kvalifikované péče o nemocné v těchto nemocnicích. Narušení takové kontinuity přináší destabilizaci pracoviště. Na druhé straně chápeme jako nutné rozvinutí přísného akreditačního systému pro pracoviště s oprávněním poskytovat pre- i postgraduální výuku. Výzkum v klinické medicíně v univerzitních zařízeních je v souladu s programovým prohlášením vlády z léta 1996 a odloučení tohoto výzkumu z vysokoškolského prostředí je v přímém rozporu s tímto vládním prohlášením.
5. Ve fakultních nemocnicích nepůsobí vysokoškolská lobby preferující badatelské zájmy na úkor pacientů, naopak péče ve fakultních nemocnicích podle řady zahraničních statistik má významně vyšší kvalitu než v pracovištích mimouniverzitních.
6. Výuka klinické medicíny je systematicky provázána s výukou dalších předmětů jako jsou preventivní medicíny, hygienické obory, klinická biochemie, etika, psychologie, ale i základních oborů, např. anatomie a fyziologie.
7. Není pravda, že zdravotnictví doplácí na výuku medicíny. Aby mohli kliničtí učitelé učit, musí provozovat lékařskou praxi. Mzdové náklady na tuto praxi odhadujeme v České republice v úrovni 80 - 100 miliónů korun ročně, které jsou hrazeny fakultami, nepočítaje v to náklady na mzdy těchto učitelů pro skutečnou výuku. Pro činnost fakultních nemocnic jsou z lékařských fakult též využívány knihovny, informační systémy a celé intelektuální zázemí fakult. Na fakulty přijíždějí ročně stovky zahraničních odborníků a svým intelektuálním vkladem zvyšují úroveň lékařské péče. Studenti medicíny jsou v mnoha fakultních nemocnicích zaměstnáváni v pomocných povoláních o prázdninách, sobotách, či nedělích a nocích. Tím pomáhají řešit personální problémy s touto kategorií zdravotnických pracovníků.
8. Kvalita výuky medicíny byla a je v České republice velmi dobrá. Svědčí o tom fakt, že se absolventi českých lékařských fakult bez problémů uplatňují i v západní Evropě a v USA, kde procházejí sítí složitých zkoušek. O úrovni našich fakult svědčí i fakt, že jsou běžně považovány za natolik kvalitní, aby na nich mohli nějakou dobu studovat studenti západních lékařských fakult. Destabilizaci poměrně dobře fungující struktury považujeme proto za zcela zbytečnou a politicky problematickou. Ostatně tendence zrušit výuku klinické medicíny ve fakultních nemocnicích nejsou u nás nové. Prosazoval je, jak vyplývá z pamětí prof. Charváta, již v 50. letech otec socialistické reformy čs. zdravotnictví a první náměstek ministra zdravotnictví prof. Štich.
9. Dalších argumentů bychom mohli snést ještě celou řadu. Nejvíce však nás zneklidňuje fakt, že neznáme žádný systematický materiál ministerstva zdravotnictví, který by se otázkou výuky studia medicíny zabýval, že nevíme, že by došlo k diskusi o takovém materiálu či jeho kvalifikované oponentuře, že jsme se nezúčastnili žádného semináře s odborníky ministerstva zdravotnictví na toto téma a že dokonce ani nevíme, kdo jsou tito odborníci.
10. Ze všech těchto důvodů vás prosíme, vážený pane ministře, pokud vaše ministerstvo pregraduální výuku v lékařství považuje za důležitou otázku vašeho resortu, aby vyvolalo běžný úřední postup, vytvořilo materiály, předložilo je k diskusi a oponentuře a poté navrhlo ministerstvu školství řešení. Jen tak můžeme mít důvěru, že se dojde k návrhům vyváženým, respektujícím potřeby tak důležité oblasti, jakou jistě výchova studentů medicíny je."
Tolik citát z dopisu, který byl zaslán panu ministru Stráskému shromážděním děkanů v čele s prorektorem prof. Klenerem. To bylo v červnu letošního roku. Dovolte mi ještě citovat krátký výtah z podobného materiálu, který byl zaslán v říjnu letošního roku. Jde vlastně o připomínky k novému návrhu vysokoškolského zákona a k postavení fakultních nemocnic v tomto zákoně. Cituji: "Návrh je souborem toho nejhoršího, co kdy bylo oficiálně o fakultních nemocnicích formulováno. Navrhovatelé nevědí, že výuka klinických oborů tvoří dvě třetiny náplně práce lékařských fakult, nevědí nic o tom, že základem klinických oborů jsou přesně definované lékařské vysokoškolské ústavy, které se jmenují fakultní kliniky a které jsou svou základní organizací shodné v celém světě. O klinikách se vůbec nezmiňují. Nerespektují fakt, že tyto kliniky jsou výsledkem dlouhodobé historie a jsou hlavním nositelem vysoké odborné úrovně lékařství i zdrojem medicínského pokroku.
Autoři soudí, že lékařem se lze vyučit v kterékoliv nemocnici, podobně jako nějakému řemeslu v odborné dílně. A takovou dílnu vybere sama administrativa ministerstva zdravotnictví a navíc určí, jak se tam budou vyučující pohybovat. Pro lékařské fakulty a vedení univerzit by pak zůstala povinnost takto vyučeným absolventům udělit titul doktora všeobecného lékařství.
Co udělá ministerstvo zdravotnictví, když to univerzity odmítnou? Návrh je neuvěřitelný, a otázka zní - proč? Přitom není ministerstvo zdravotnictví schopno zformulovat postgraduální vzdělávání více než 5 let.
Snad je motivem neinformovanost, snad je z hlediska organizátorů dobře míněná, ale naprosto chybná představa, že výuka mediků by mohla nějak ublížit nemocnému, který by se snad i mohl stát předmětem zkoumání. Navrhovatelé nevědí nic o faktu, že celou úroveň léčení právě lékařské fakulty výrazně vytvářejí, ovlivňují a organizují. Nevědí, že jsou to právě ústavy a kliniky lékařské fakulty, které jsou zdrojem pokroku v medicíně, že učitelé lékařských fakult jsou autory učebnic, nových poznatků a medicínských norem, a tedy špičkovými odborníky."
Vážené kolegyně, vážení kolegové, sdělila jsem vám velmi stručně názory děkanů všech lékařských fakult v našem státě. Jde o názory předních a vážených odborníků, kteří opakovaně a zoufale volají po přijetí takové legalizace fakultních nemocnic, která jim s ohledem na jejich specifický význam právem náleží. Pokud nebude jejich názor respektován, pak vystavujeme naše občany riziku zhoršení péče o jejich zdraví a pochopitelně i o zdraví naše.
Z těchto důvodů znovu vyslovuji své přesvědčení, že problém zdraví, nemoci nebo smrti musí jít napříč politickým spektrem. Věřím, že se mnou budou souhlasit všichni zodpovědní poslanci; že zastávají podobné stanovisko, dokonce možná na základě vlastních zkušeností, a to buď v jejich roli zdravotníka nebo dokonce pacienta. Někteří prožili obojí, jako např. já.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Dříve než předám slovo dalšímu kolegovi, dovolte mi, abych vás seznámil s prognózou dalšího vývoje jednání. Protože do diskuse je přihlášených opravdu hodně poslanců, tak předpokládám, že zhruba kolem 13. hodiny bych přerušil projednávání tohoto bodu a protože chce zasedat několik poslaneckých klubů, udělám přestávku na oběd do 14.30 hodin, kdy bychom pokračovali v rozpravě k tomuto bodu.
Předpokládám, že někteří ústavní činitelé, kteří se domnívají, že sněmovna je holubník, změní svůj názor a přijdou na interpelace, takže doufám, že budeme moci normálně pracovat.
Slova se ujme kolega Klanica, připraví se kolega Krampera.
***