(pokračuje Kasal)
Můžeme přistoupit k dalšímu bodu, kterým je
19.
Návrh poslance Jiřího Karase a Milana Uhdeho na vydání zákona, kterým se doplňuje
zákon 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 291/ - prvé čtení
Nacházíme se v prvém čtení. Tento zákon jsme obdrželi jako tisk 291, stanovisko k němu jako tisk 291/1.
Prosím nyní pana poslance Jiřího Karase, aby za skupinku navrhovatelů předložený návrh zákona uvedl. Ostatní prosím o klid. Prosím, abyste si zkontrolovali, zda máte své mobilní telefony opravdu vypnuty. Pan poslanec Benda a omlouvá ho kromě jeho mládí i to, že se k tomu přiznal.
Slovo má pan poslanec Jiří Karas.
Poslanec Jiří Karas: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, návrh novely zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb., a to v odst. 1, § 18 má napravit újmu, která postihla skupinu našich spoluobčanů, zařazovaných v době jejich prezenční služby ještě před vznikem dobře známých PTP na nucené práce v dolech. Dělo se tak až v období po Únoru 1948, tedy v době, kdy byl již v armádě vytvářen systém, sledující politický profil branců ještě před nástupem vojenské služby, čímž byl položen základ pro jejich pozdější perzekuci.
Od roku 1948 až do 1. září 1950, tedy do ustavení PTP, byly k vojenským báňským oddílům přidělováni všichni politicky nespolehliví a jinak režimu nepohodlní jedinci, např. z důvodů národnostních, často i rasových. Tato skutečnost unikla zákonodárcům i formulaci § 18 zák. č. 87/1991 Sb., i při první novele v zákoně č. 267/1992 Sb.
Je na dnešním zákonodárném sboru, aby vyhověl spravedlivému požadavku několika málo stovek přežívajících příslušníků vojenských báňských oddílů a umožnil tak jejich plnou rehabilitaci na úrovni příslušníků PTP. Vždyť každý pocit křivdy ve vědomí kdysi politicky postihovaných občanů vyvolává nejen nespokojenost, ale i představu marnosti usilování o nápravu v jakémkoli směru. A to je něco, co naše společnost v současné době potřebuje co nejméně.
Při posuzování požadavku neobstojí argument, že z období 1948 až 1950 se nezachovaly archivní doklady o politické motivaci důvodů přidělování vojínů různých útvarů na důlní práce a že tudíž toto přidělování probíhalo podle příslušných směrnic a pravidel z roku 1946 a 1947. Lze přece využít svědectví těch, kteří se dočkali dnešních dnů a kteří jistě rádi své poznatky a zkušenosti zveřejní.
Dnešním sedmdesátníkům i starším občanům, usilujícím o doplnění jediného odstavce o jedinou větu v jediném paragrafu jinak uspokojivě formulovaného zákona nejde jen o hmotný užitek, vyplývající ze spravedlivé rehabilitace. Jde jim o víc. Jde o morální uznání skutečnosti, že oni byli jedni z prvních, které totalitní režim tvrdě postihl. A postihoval je za to, že patřili k těm, kteří pochopili nebezpečí vyplynuvší z únorového puče, že nepodlehli halasnému prosazování pokrokových myšlenek a že tak nepotřebovali dvacet let k poznání pravdy a k prohlédnutí.
Dámy a pánové, přijetí tohoto návrhu novelizace by se tak stalo alespoň částečnou satisfakcí, a to do určité, byť zanedbatelné míry i odměnou. Satisfakcí za měsíce nebezpečné dřiny pod zemí a za léta přehlížení a nechutného kádrování v podnicích. Odměnou za protitotalitní postoj, který jim přidělení k vojenským báňským oddílům navodil.
Dámy a pánové, děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Jiřímu Karasovi a prosím, aby se nyní slova ujal zpravodaj pro první čtení, pan poslanec Ivan Langer.
Poslanec Ivan Langer: Pane předsedající, pane premiére, kolegyně a kolegové, máme před sebou návrh poslanců Jiřího Karase a Milana Uhdeho na vydání zákona, kterým se mění a doplňuje zákon číslo 87 z roku 1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Jak řekl již navrhovatel, jde po technické stránce o poměrně jednoduchou novelu. Dovolte mi nicméně, abych k jím přednesenému návrhu a zdůvodnění dodal několik poznámek.
Zákon č. 97/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, omezil v onom citovaném § 18 možnost rehabilitace výhradně na příslušníky tzv. pomocných technických praporů. Následující zákon č. 267/1992 Sb. doplnil a upravil § 18 v tom smyslu, že zavedl pojem "vojenské tábory nucených prací". Pro účely tohoto zákona se ale považují za vojenské tábory nucených prací pouze silniční prapory ženijního vojska, zřízené od 2. srpna 1948 až do 1. října 1950, a již zákonem 87/1991 Sb., uváděné pomocné technické prapory PTP. Po celou tu dobu a ještě v roce 1993 však kromě příslušníků obou uváděných formací, tedy ženijních praporů a PTP, žádali o svou rehabilitaci také příslušníci tzv. vojenských báňských oddílů, kteří byli v únorovém období v návaznosti na svůj kádrový profil tak, jak o tom hovořil jeden z předkladatelů, proti své vůli naháněni do důlní práce. Této rehabilitace se dosud nedočkali a předložená norma tento řekl bych morální dluh, který vůči těmto lidem máme, řeší.
Podotýkám, že vláda ve svém stanovisku návrh této novely zákona schválila, resp. vyjádřila s ním souhlas a jako zpravodaj vám doporučuji, abyste ho propustili do druhého čtení.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu zpravodaji Ivanu Langerovi a otevírám obecnou rozpravu, do níž se přihlásili v tuto chvíli pánové Vymětal a Štrait. Takže pan poslanec Vymětal jako první. A pan poslanec Štrait se připraví.
Poslanec Karel Vymětal: Pane předsedající, dámy a pánové, projednávaná předloha novely zákona o mimosoudních rehabilitacích mě zaujala jako Ostraváka proto, že se týká havířské práce v hlubinných dolech, že se dotýká Ostravsko-karvinského revíru. A tak jsem se vydal hledat pamětníky, kteří si pamatují a prožili aktivně dobu mezi rokem 1948 - 1950 na šachtách Ostravsko-karvinského revíru, abych zjistil, jak to tehdy bylo. Mohu vám sdělit, že jsem hovořil i s řadou příslušníků PTP, které vznikly od 1. 9. resp. od 1. 10. 1950 a zcela byly naplněny od 1. ledna 1951.
Předložený návrh se týká ale doby před vznikem těchto pomocných technických praporů.
Z vyprávění těch, s nimiž jsem hovořil, vyplývá, že v inkriminované době po roce 1945, tedy krátce po válce, byl naprostý nedostatek horníků a republika potřebovala uhlí i proto, aby ve městech bylo čím topit a aby hutě a továrny mohly pracovat. Proto tehdy v roce 1945 vznikly na základě usnesení vlády vojenské báňské oddíly z vojáků vojenské prezenční služby, a to na základě dobrovolnosti. Jejich nábor byl proveden na zcela dobrovolném přihlášení vojáků a po zvážení velení jejich vojenských útvarů, že je mohou na práci v dolech uvolnit.
Tyto vojenské báňské oddíly začaly skutečně fungovat od roku 1946 a existovaly do vzniku PTP. Nešlo tedy v žádném případě o nějaké přidělení za trest. Příslušníci těchto havířských oddílů se rekrutovali z havířů, kteří takto pokračovali ve své práci, fyzicky zdatných vojáků a velmi často z vojáků, kteří si chtěli vydělat. Tito vojáci, kteří zůstávali nadále ve stavech svých mateřských vojenských útvarů, včetně svého vyzbrojení, byli ubytováni v kasárnách a měli dosti volný pohyb mimo kasárna jako civilové.
Podstatné je, že pobírali plnou havířskou mzdu, a to bez jakéhokoli krácení ve prospěch armády, a měli všechny výhody pracujících v těžkých provozech, jako např. potravinové lístky a dovolenou.
Z těchto důvodů nepřicházelo v letech 1948 - 1950 v úvahu nějaké střídání po 12 měsících, protože nešlo o žádný trest, ale o dobrovolné rozhodnutí vojáka. Konec konců, řada těchto havířských vojáků si tak osvojila havířskou práci, že po ukončení vojenské služby pokračovala jako civilní havíři.
Takže mám-li to shrnout, vojenské báňské oddíly byly dobrovolnými útvary, jejich příslušníci byli ozbrojeni, pobírali za svou práci plnou havířskou mzdu, včetně dalších hornických výhod. Nešlo o žádné politicky nespolehlivé občany. Nešlo o žádnou perzekuci a vznikly pouze z důvodu nedostatku lidí na práci v dolech, a podle toho byli také odměňováni.
Nešlo tedy, jak uvádí důvodová zpráva předkladatelů, o perzekuci branců nepohodlných novému režimu a také nebyly žádné vytipované skupiny vojáků základní služby, jak se uvádí ve zprávě, odevzdány takzvaně na důlní práce vojenským báňským oddílům proti své vůli a bez ohledu na svůj fyzický stav, vzdělání a schopnosti.
Ani tyto praktiky nebyly často v rozporu s platnými zákony a vojenskými předpisy, jak uvádějí předkladatelé v důvodové zprávě. Ze strany předkladatelů jde tedy zjevně o falšování historických skutečností. Stejně takové falšování historie je stanovisko vlády, ve kterém se uvádí, že navržená právní úprava má postavit na stejnou úroveň občany označené za politicky nespolehlivé, kteří byli zařazeni v letech 1948 - 1954 do vojenských táborů nucených prací po dobu výkonu základní vojenské služby.
Je historicky zcela nezpochybnitelné, že vojenské báňské oddíly do roku 1950 nebyly žádnými vojenskými tábory nucených prací. A tak při čtení návrhu zákona přemýšlím o tom, za koho vlastně předkladatelé a vláda lobují a pro koho křiví historickou pravdu. Snad je to neschopnost ověřit si historickou pravdu, anebo naopak schopnost všeho.
S takovým přístupem bychom se mohli dočkat i návrhu novely tohoto zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého by bylo navrženo rehabilitovat básníky z těchto let, protože byli perzekuováni za to, že mohli psát básně a ty jim byly pro jejich utrpení zveřejňovány a tištěny. Jak je vidět, každý se morálně vyvíjí a někdo tak bouřlivě, že se vůbec nemění.
Souhlasím s tím, že je třeba rehabilitovat těžkou a rizikovou hornickou práci, i tu, kterou vykonávali ve složitých podmínkách v dolech vojáci v letech 1948 - 1950. Pracovali totiž i později pro celou společnost za cenu svého zdraví, za vydání všech svých sil, ale s vysokou odpovědností za potřeby celé společnosti. Co to je práce havířů v hlubinných dolech vím, sám jsem jako brigádník fáral několik měsíců a okusil jsem si na vlastní kůži, co to je sbíječka a co to je lopata. I když jsem studoval vysokou školu. A rád zde prohlašuji, že s úctou se skláním před prací horníků všech generací, včetně vojenských havířů, a jsem přesvědčen, že jejich práci lze těžko spravedlivě ocenit.
Dámy a pánové, konstatuji, že předložený návrh je neuvěřitelná účelově politická historická falzifikace, a proto navrhuji jej zamítnout.
Děkuji.
(Potlesk části sálu.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Karlu Vymětalovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Josef Štrait. S faktickou poznámkou se hlásí pan poslanec Pavel Dostál.
Poslanec Pavel Dostál: Pane předsedající, promiňte mi tuto faktickou poznámku. Já nevstupuji zásadně do politických debat. Ale slyšet z úst komunisty, že v tomto státě publikovali ti, kteří trpěli, je něco tak nestoudného, že s tím prostě nemohu souhlasit. A připomněl bych jen dvě jména, z nichž s jedním jsem se osobně znal. Byl to pan Skácel a pan Seifert. Jestliže tito lidé umřeli tak, jak umřeli, tak je to vinou komunistické strany.
(Potlesk části sálu.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Pavlu Dostálovi. Slova se ujme pan poslanec Jaroslav Štrait.
Poslanec Jaroslav Štrait: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, k navrhované předloze č. 291 o dalším rozšíření mimosoudních rehabilitací chci sdělit, že je poněkud nejasná. Především pokud jde o okruh oprávněných osob, které zákon vymezuje. Stanovisko vlády, které máte všichni pod číslem 291/1, dále ještě vše podle mého soudu zamlžuje. Odvolává se na 15. únor 1948. Cituji: Předkladatelé návrhu novely zákona navrhují považovat za vojenské tábory nucených prací rovněž vojenské báňské oddíly, jejichž příslušníci byli na důlní práce odvedeni od 15. února 1948 do 30. září 1950. Stanovisko se odvolává tedy na 15. únor 1948, a to by bylo v tomto případě vážné prolomení hranice 25. únor 1948 a způsobilo by lavinu dalších restitučních nároků. Je možné, že jde o pouhý omyl. V takovém případě o omyl velmi politováníhodný.
V této souvislosti chci dále poznamenat, abychom v té vlně různých rehabilitací nezapomínali na oběti nacistické persekuce, které dosud nedostaly z Německa ani marku jako jediní v Evropě. Každý rok jich tisíce umírají. Připomínám, že jde o 8 tisíc vězňů nacistických koncentráků, věznic a káznic a 40 tisíc občanů tzv. totálně nasazených. Vláda si musí v této věci počínat ve vztahu k Německu principiálně.
Pokud nebude přijat návrh kolegy Vymětala, který osobně podporuji, navrhuji předlohu vrátit k přepracování.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Štraitovi. Pan poslanec Vymětal se hlásí s faktickou poznámkou. Má příležitost.
Poslanec Karel Vymětal: Pane předsedající, dámy a pánové - jsem rád, že je pan kolega Dostál už přítomen - chtěl jsem jenom vysvětlit, nebyl jsem možná dobře poslouchán, že ve svém vystoupení jsem měl na mysli ty básníky, kteří tehdy psali básně, básně jim byly publikovány a dneska tu svou tvorbu odsuzují.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Bude hovořit pan poslanec Dalibor Matulka.
Poslanec Dalibor Matulka: Dámy a pánové, já bych rád vystoupil trošku smířlivěji. Já jsem si stejně jako kolega Vymětal původně myslel, že návrh zákona je úplná hloupost. Ale zaujala mě úvodní slova pana poslance Karase, protože tam jsem pochopil, jakou to má logiku, jestli jsem ho dobře poslouchal, on mluvil o lidech, jejichž politický profil byl po únoru 1948 sledován a v přidělení k některým útvarům se k tomu politickému profilu přihlíželo. To mě zaujalo. Protože já jsem přesvědčen, že můj politický profil byl po únoru 1948 také sledován a že bylo přihlédnuto k tomu, že moje matka je věřící, že jsem před vojnou nebyl členem SSM, a proto jsem se nedostal k pohraničnímu vojsku, o což jsem usiloval, ale byl jsem povolán jako branec povolanec k vojsku železničnímu. Možná, že tato diskriminace politická rovněž nebude zaznamenána v archivech, ale pokud by navrhovatelé tohoto zákona uvážili, že za tuto křivdu by mi také chtěli poskytnout nějakou nápravu, v tom případě bych se také rád přihlásil jako objektivní svědek a tu křivdu bych dosvědčil.
Chtěl bych požádat pány navrhovatele, zda by mohli uvážit, zda by kromě toho rozsahu, který plánují v tomto zákoně, do něj nemohli dát bývalého vojáka Libora Matulku, protože jeho se to týká také.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Ano, pane poslanče. Navrhovatelé vás určitě poslouchali. Ale je to možné jenom v druhém čtení. Věřím, že tento návrh do druhého čtení podpoříte. O slovo se přihlásil pan zpravodaj Langer, takže má přednost, pak pan poslanec Ullmann.
Poslanec Ivan Langer: Děkuji. Vážený pane předsedo, já jsem se přihlásil do rozpravy, protože bych nechtěl zaplevelit své zpravodajské vystoupení nějakým emotivním výstupem. Nicméně jsem velice dobře poslouchal pana kolegu Vymětala, jak hovořil o oněch dobrovolnících. Hovořil o havířích, o fyzicky zdatných osobách a o plné mzdě, kterou tito lidé dostávali. Já bych doporučil na návrh svého kolegy, aby své vystoupení, ve kterém hovoří o falzifikaci, o překrucování otiskl v ostravském časopise Horník. Velice by mě zajímalo, s jakou reakcí by se setkal.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Langrovi. O slovo se přihlásil pan poslanec Ullmann. Další přihláška - pan poslanec Hofhanzl.
Poslanec Josef Ullmann: Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, učiním jenom několik poznámek k vystoupení pana kolegy Vymětala, které se mě opravdu velmi dotklo. Zejména v té pasáži, kde se hovořilo o dobrovolnosti. Dobrovolnost většinou vypadala tak, že se příslušným lidem řeklo: "Chcete-li být někde zaměstnáni, tak jenom v tý šachtě." Asi takto to vypadalo. Mohu to potvrdit i svou osobní zkušeností, neboť mému nebožtíkovi tátovi takto komunisti dali nůž na krk. A toto je ta dobrovolnost, o které pan kolega hovoří. Mně to uráží a je mi velice trapné, že v této sněmovní síni vůbec padla.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Ullmannovi. Slovo má pan poslanec Hofhanzl a připraví se pan poslanec Miloslav Ransdorf.
Poslanec Čestmír Hofhanzl: Pane předsedající, ctěné dámy, vážení pánové, chtěl bych jenom poprosit pana kolegu Vymětala i přítele Matulku, aby se nerouhali. Aby se prostě zbytečně nerouhali. Můj táta byl také u "pétépáků", byl u nich sice až od roku 1950, takže se ho to netýká. Vždyť ale sami dobře víte, jak to v té době prostě chodilo. Jenom bych prosil - nerouhejte se.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Hofhanzlovi, slovo má pan poslanec Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Jako odpověď kolegovi Langrovi a kolegovi Ullmannovi bych zde přečetl jednu myšlenku:
Společnost nemůže být zdravá, není-li respektován argument, logika, rozum, fakta, pravidla konverzace, otázka a odpověď, vítězí-li naopak silné slovo a neargument, pohrdá-li se fakty, nechávají-li se otázky nezodpovězené, resp. nečeká-li se na odpověď.
Hádejte, kdo je autor této myšlenky? Václav Klaus.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi za toto vystoupení. O slovo se přihlásil pan poslanec Zdeněk Jičínský.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážení kolegové, vážené kolegyně, lituji, že diskuse k tomuto návrhu zákona dostala tuto politickou dimenzi a tento konfrontační tón, protože myslím, že není zcela na místě a že se tím ztrácí schopnost o věci jednat věcně a střízlivě. Není pochyb o tom, že v padesátých letech tu byl zločinný režim, který se dopouštěl strašných činů. Také když jsme přijímali ve Federálním shromáždění jak restituční zákony, tak rehabilitační zákony, byli jsme si vědomi nezbytnosti napravit křivdy. Byli jsme si vědomi ovšem toho, že můžeme napravit jenom některé křivdy.
Jenom se zamýšlím nad tím, jak to, že až po tolika letech se stalo to, že se s touto nápravou přichází teď a mám určité pochybnosti, zda se skutečně do kategorie těch, kteří mají být odškodněni z politických důvodů, nezahrnují určité kategorie lidí, na které se koncepce rehabilitačních zákonů nevztahuje.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Zdeňku Jičínskému. Protože další přihlášky do rozpravy nejsou, rozpravu končím a ptám se zástupce navrhovatelů, zda chce vystoupit. Nechce.
Takže pan poslanec Langer se ujme v tuto chvíli zpravodajských povinností.
Připomínám, že byl podán návrh na zamítnutí, návrh na vrácení k přepracování.
Poslanec Ivan Langer: Děkuji pane předsedající. V rozpravě skutečně zazněly dva návrhy.
První byl pana kolegy Vymětala, který navrhoval předloženou novelu zamítnout. Předpokládám, že navrhovatel nedoporučuje, zpravodaj také nedoporučuje.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Paní a pánové, odhlásím vás s tím, že budeme hlasovat v 17.25 hodin.
Dámy a pánové, v tuto chvíli budeme hlasovat o návrhu pana poslance Vymětala na zamítnutí tohoto návrhu zákona.
Zahájil jsem hlasování pořadové číslo 75. Táži se, kdo je pro tento návrh. Děkuji. Kdo je proti? Děkuji.
Hlasování skončilo, výsledek je - pro 21, proti 113. Tento návrh nebyl přijat.
Poslanec Ivan Langer: Druhý návrh, který zazněl v rozpravě, je návrh kolegy Štraita, který navrhl uvedenou normu vrátit předkladatelům k přepracování.
Předpokládám, že navrhovatel nesouhlasí, zpravodaj také ne.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Zahájil jsem hlasování pořadové číslo 76. Táži se, kdo je pro tento návrh. Děkuji. Kdo je proti? Děkuji.
Hlasování skončilo - pro 61, proti 93. Ani tento návrh nebyl přijat.
Poslanec Ivan Langer: Nyní bychom měli hlasovat o přikázání této předlohy výborům k projednání. Organizační výbor navrhl přidělit tuto normu výboru pro obranu a bezpečnost. Z rozpravy nezazněl jiný návrh.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Rozhodneme o tom v hlasování pořadové číslo 77. Táži se, kdo je pro. Děkuji. Kdo je proti? Děkuji.
Hlasování skončilo výsledkem 139 pro, proti 4.
Tím jsme se vyrovnali s prvním čtením tohoto návrhu zákona. Děkuji panu poslanci Karasovi a panu poslanci Langerovi za spolupráci.
Dámy a pánové, nyní přistoupíme k bloku zákonů, které se týkají loterií a jiných podobných her. Před tím, než otevřu bod č. 20, dávám procedurální návrh ve smyslu § 54 odst. 8, aby k těmto třem bodům byla sloučena rozprava - k bodům 20, 21 a 22.
Rozhodneme o tom bez rozpravy hlasováním, které jsem právě zahájil a které má pořadové číslo 78. Táži se, kdo je pro. Děkuji. Kdo je proti? Děkuji.
Hlasování v tuto chvíli skončilo výsledkem pro 132, nikdo nebyl proti, takže tento návrh byl přijat.
Budeme tedy postupovat způsobem, který je obvyklý, tzn. že vystoupí vždycky předkladatel nebo zástupce předkladatelů, potom zpravodaj k návrhu, pak další předkladatel a další zpravodaj atd., a potom bude otevřena rozprava.
***