(pokračuje Kasal)
Nyní se budeme věnovat dalším prvním čtením. Pokud se nemýlím, tak by nejbližší bod, kterému se budeme věnovat, byl
18.
Návrh poslanců Miroslava Grebeníčka a Zuzky Rujbrové na vydání zákona,
kterým se zrušuje zákon č. 74/1958 Sb., o trvalém usídlení kočujících osob,
ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 280/ - prvé čtení
Připomínám, že se jedná o první čtení a že návrhy jsme obdrželi jako sněmovní tisk 280 a stanovisko vlády k němu jako tisk 280/1. Prosím, aby předložený návrh uvedl zástupce navrhovatelů pan poslanec Miroslav Grebeníček.
Dámy a pánové, vás všechny ostatní prosím, abyste záležitosti, které nemůžete vyřídit očima a musíte k nim podat ústní doprovod, vyřizovali v kuloárech.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Pane předsedající, dámy a pánové, jsem si vědom toho, že předkládaný návrh na zrušení tzv. zákona o zákazu kočování se těšil mimořádnému zájmu sdělovacích prostředků. Poněkud mne překvapily některé naivní komentáře žurnalistů, ale i politiků. Nikdo soudný nepředpokládá, že by účelem návrhu bylo přání předkladatelů přispět k vytvoření skupiny kočujících občanů.
Chci zde navzdory zásadním výhradám vůči Václavu Klausovi a jeho jindy malému smyslu pro hodnocení reality ocenit, že k pochopení smyslu návrhu došel, a to tehdy, když konstatoval, že to mohlo napadnout i samu vládu. Bohužel většina veřejnosti se z kusých komentářů nedověděla to podstatné o původním smyslu starého zákona a jeho duchu.
Byl přijat s cílem začlenit tzv. nepřizpůsobivé občany ve většinové společnosti do obvyklých společenských vztahů. Nebyl původně zamýšlen jako trest. Proto také obsahoval řadu sociálních garancí, zavazoval obce a společnost pomoci těmto občanům a jejich rodinám. Dnes je tento zákon mimo prostor a čas.
Společenský problém, na který reagoval dobově podmíněným způsobem však bohužel nezmizel. Nabyl jen jiné podoby. Je to podoba konfliktní. Vznikla dříve nepoznaná rizika. Proto chci využít této příležitosti, abych upozornil na závažnost nových rizik, na nečinnost státu přiměřeně na tato rizika reagovat. Ano, mám na mysli šířící se rasismus.
Má-li se česká společnost skutečně účinně vyrovnávat s projevy rasismu, xenofobie a národnostní nesnášenlivosti, nepomohou slova. Nepomohou, ale ani sebetvrdší tresty. Je docela dobře možné tak, jak se obecně šíří v České republice násilí a nesnášenlivost, že někoho uspokojí plamenné výzvy. Na čas se možná veřejnost nechá klamat siláckými projevy členů vlád. Podobných silných slov jsme už ale v uplynulých letech od nejrůznějších ministrů slyšeli nemálo. Nic z těchto na vnějškový efekt propočítaných gest nevedlo k nápravě. Jsem přesvědčen, že to, co nyní vyslovím, nebude pro většinu z vás nové. Domnívám se ale, že bez plného přiznání obecně známých faktů se nelze seriózně problémem zabývat.
Kořeny rasismu a šovinismu, a to národnostního stejně jako politického, vyrůstají ze základů současného pojetí společenské transformace. Tak, jak se česká společnost dělí na méně majetné a nemajetné a na druhé straně na skupinu horních deseti tisíc, roste nedůvěra mezi lidmi, nevíra v ústavně proklamovanou rovnost šancí. Nejde o dočasné pocity, které lze rychle zvrátit. Rasismus, xenofobie a národnostní nesnášenlivost se rodí ze způsobu života, ze sociálních vztahů. Jsou spojeny s fungováním společenského systému, s tím, jak jsou rozdělovány šance a vytvářeny materiální a duchovní hodnoty.
Rozvoji těchto prvků napomáhá i způsob vládnutí, který provozovaly mocenské elity vládní koalice v minulých letech. Je jen logické, že právní chaos, rozklad a neutralizace právní ochrany majetku státu a majetku i života občanů, pocit nekontrolovatelnosti a beztrestnosti vedly k explozi kriminality všeho druhu. Stát sáhl k omezování a likvidaci dřív obvyklých sociálních jistot.
Pravicové vlády rezignovaly na humánní koncepci sociální, zdravotnické, školské a kulturní politiky. Fráze o neomezené tržní svobodě a takřka výlučně individuální odpovědnosti každého občana za podmínky vlastní existence, se stala doslova vládním programem. Vládní pravice se otevřeně zříkala, údajně v zájmu občanů, povinnosti zabezpečovat civilizační funkce moderního státu, a to jak v ekonomické, tak také v sociální a kulturní sféře. S výsledky této absence odpovědnosti vládní pravice za stát se dnes setkáváme na každém kroku. Z džungle, právní bezmoci a chaosu, z nekontrolovatelnosti, se zhoršováním sociálních poměrů vzešel do roku 1989 nevídaný rozsah kriminality v sociálně slabých vrstvách. Zde jsou i příčiny kriminality jen málo integrovaných skupin z řad Romů. Ale nejde jen o Romy.
V atmosféře sociální nejistoty, otřesů základních hodnot a ztráty perspektivy se velmi snadno ujímá pocit bezmoci a ohrožení. Každý psycholog, sociolog potvrdí, že tato situace ústí u části postižených v agresi proti okolí, v útoky proti slabším, proti jiným. Proto se také terčem útoků stávají tak často cizinci. Hrozba trestu za násilí a diskriminaci může mnohé odradit. Neřeší však to základní. Nemění ekonomické, sociální a politické poměry, ze kterých rasismus a další projevy nesnášenlivosti povstávají.
Česká republika má dnes přes čtvrt milionů nezaměstnaných a neustále jich přibývá. Statisíce důchodců, nespočet mladých rodin s dětmi klesá na hranici chudoby a mnozí už sestoupili pod ni. Velké procento občanů je zbavováno možnosti zajistit si z práce a jiných legálních příjmů důstojné, dříve obvyklé, podmínky života pro sebe a své rodiny. Vše prostupující korupce, nemožnost občana dovolat se svých práv umocňuje pocity bezpráví. Společenská netolerance zasahuje i střední vrstvy. Zkušenost, že poctivé podnikání se nevyplácí, udělali v posledních letech mnozí malí a střední podnikatelé. Výbuchy rasismu jsou prvním výrazným varováním. Je to signál, který vypovídá o nemocné společnosti. Velmi viditelná kriminalita a malá přizpůsobivost významné části romské populace jsou jen částí těch sociálních konfliktů, které vycházejí ze základu systému oslavovaného jako euroatlantická civilizace.
Tak, jak bude ubývat sociálních perspektiv pro nezaměstnané, bude se zvyšovat nesnášenlivost k cizím dělníkům. Jak v systému rozdělené společnosti mizí pocit bezpečí a jistoty spojené s vědomím společenské sounáležitosti, otevírá se prostor pro násilí, narkomanii. To, co občané České republiky potřebují alespoň k minimální obraně před pronikáním a růstem rasismu, xenofobie a národnostní nesnášenlivosti, je zásadní změna přístupu státu. K tomu je nezbytná politická vůle. Je nutné skoncovat se všemi falešnými gesty a komedií, hranou pro Evropu a svět.
S rasismem je nutné bojovat ne proto, že si to žádá zahraničí. Ne proto, aby se náš stát vyhnul mezinárodní ostudě. Už vůbec ne v zájmu Severoatlantického paktu, jehož členský stát, Turecko, mimochodem potlačuje a vraždí Kurdy. S příčinami a projevy rasismu se musí český stát a jeho občané vyrovnat z vlastního zájmu. Tento zájem, tato upřímná vůle, však pravicové vládní koalici dosud chyběly. Odstraňování zdrojů, ze kterých rasismus a podobné druhy netolerance vyrůstají, je totiž v rozporu s dosud proklamovanou ideologií neviditelné ruky trhu a neomezené individuální svobody.
Společně s poslankyní Rujbrovou máme vlastní představu o tom, jak problém řešit. Není to představa nijak vzdálená zkušenostem a poznatkům odborné veřejnosti. Právě naopak. Překážkou naplnění představy je ale dosavadní asociální politika vládní koalice. Navrhujeme všem rozumným poslancům tento stav změnit. Je povinností státu uskutečňovat aktivní opatření k tvorbě pracovních míst a využívat prostředky vybírané státem na aktivní politiku zaměstnanosti k účelu, pro které jsou určeny. Je věcí státu a nikoliv charitativních organizací vypracovat takovou koncepci sociální politiky a takové programy sociální podpory a rozvoje včetně programů rozvoje romského etnika a národnostních menšin, které zabrání propadu sociálně slabých občanů pod úroveň dosud obvyklých, lidsky důstojných, životních podmínek.
V oblasti vzdělávání, tělovýchovy a sportu, ale také ve sféře kultury, je zapotřebí koncipovat programy k naplnění vzdělávacích cílů a k zajištění hodnotných zájmových aktivit volného času dětí a mládeže. Investice do podpory kulturních tradic a kulturního života menšin, do vzdělávání jejich mladé populace, nelze poměřovat hledisky krátkodobého ekonomického zisku.
Málokdy se dnes doceňuje fakt, že rovnost občanských, sociálních a kulturních práv nevzniká automaticky. V přístupu k těmto právům brání sociálně slabým a mezi nimi značné části romského etnika množství překážek, nedostatkem znalosti jazyka, gramotnosti a vzdělání počínaje a masově se rozmáhající sociální bezohledností, složitostí státní administrativy a mnohdy arogancí státních úředníků konče.
Odhady až 70 % nezaměstnanosti mezi Romy z nich činí skupinu odsouzenou žít na okraji společnosti, ale stejně tak jsou systémem na okraj zatlačovány statisíce Neromů. To není výraz svobody této společnosti. To je projev jejího selhání. Děti ulice a absolventi škol, kteří nenacházejí práci nejsou dokladem rovnosti šancí. Stávající se odsouzenou generací, generací zbavenou práva na osobní rozvoj a seberealizaci.
Znovu zdůrazňuji - skutečně účinný boj proti rasismu, xenofobii a národnostní nesnášenlivosti je drahý. Vyžaduje si mnohem více sil než jen populistické řeči politiků. Vyžaduje daleko více prostředků než jen výdaje na policii, soudy a výstavbu věznic.
Žijeme dnes v nemocné společnosti, která se neumí a vinou majetné menšiny ani nechce a nemůže vypořádat se skutečnými zdroji a příčinami rasismu a nesnášenlivosti. Česká vládní pravicová politika posledních let však dokázala v této věci zanedbat i to, co řešit lze. Dokázala zametat problémy pod koberec a oddálit i ta řešení, kterých by byl za rozumnější vlády tento nemocný, sociálně nespravedlivý režim schopen. Příkladů z vyspělých zemí je dost. To jen koaliční politici chodili - obrazně řečeno - kolem nich se zavázanýma očima a ušima zalitýma voskem.
Chci věřit, že dojde ke změně alespoň dnes, kdy už má náš stát v zahraničí z ostudy kabát.
Vážení kolegové, rozhodneme-li o zrušení starého zákona, je to jen část naší odpovědnosti. Máme však odpovědnost i k budoucnosti, a tedy za to, abychom žádali vládu o zákony nové, o nová humánní a době odpovídající řešení. Proto vyzýváme jakoukoliv novou vládu o zpracování ucelené a systémové koncepce řešení otázek chudoby a nezaměstnanosti podstatné části romského etnika. Navrhujeme, aby Poslanecká sněmovna vyzvala novou vládu ke zpracování ucelené koncepce podpory rozvoje romského etnika a národnostních menšin, odpovídající současným zhoršeným podmínkám společenského a kulturního života. Dámy a pánové, to je z mé strany vše, děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Grebeníčkovi. Prosím, aby se slova ujala zpravodajka pro první čtení paní poslankyně Hana Orgoníková.
Poslankyně Hana Orgoníková: Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, kolegyně a kolegové, je ostudou českého právního řádu, že jeho součástí je ještě stále zákon, který v podstatě zakazuje kočovný způsob života, když trestnost za nedodržování tohoto zákazu byla zrušena Federálním shromážděním v roce 1990. Tehdy došlo ke zrušení § 3, který zní: "Kdo setrvá při kočovném způsobu života, přestože mu byla poskytnuta pomoc k trvalému usídlení, bude potrestán pro trestný čin odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta."
Už tedy před sedmi lety byl snížen význam tohoto zákona. Přesto však by měla být problematika kočování v naší republice upravena v souladu se všeobecně uznávanými demokratickými principy, uplatňovanými ve vztahu k právu na volný pohyb osob. Omezování tohoto práva je v rozporu s mezinárodními konvencemi o základních lidských právech. Je proto žádoucí, aby se náš legislativní systém s tímto reliktem minulého režimu vyrovnal.
Předložený návrh, s nímž i vláda bez výhrad vyslovila souhlas, však řeší problematiku kočovného způsobu života jen zcela formálně, bez ohledu na celou řadu dopadů, které prosté zrušení zákona č. 74/1958 Sb., může vyvolat.
Především jde o to, že při připuštění kočovného způsobu života jako jedné z forem lidské existence bez jakýchkoliv dalších legislativních úprav vznikne celá řada problémů, spojená především s tím, že nebude nijak ošetřena náhrada institutu trvalého pobytu. Ten je totiž vázán na místo, kde osoba bydlí. Současná právní úprava vyžaduje podle zákona č. 135/1993 Sb., o hlášení a evidenci obyvatel doložení, že užívá v místě bydliště nějaký byt. Stejné řešení předpokládá i připravovaná nová legislativní úprava, jak vyplývá z návrhu věcného návrhu zákona o evidenci obyvatel, zpracovaného Ministerstvem vnitra. Tato podmínka u osoby, která bude kočovat, nebude splněna. Osoba, která nebude mít úředně doložený trvalý pobyt, nebude moci získat podle zákona č. 75/1994 Sb., občanský průkaz, nedostane cestovní pas, nebude jí moci být vydán řidičský průkaz, nebude jí vydáno živnostenské oprávnění. Nastanou problémy s akty vázanými na matriku, např. s uzavíráním manželství atd. U osob bez trvalého pobytu není možné určit příslušnost soudu, doručování korespondence v případě soudních sporů, uplatňování volebního práva a plnění odvodní a branné povinnosti. Problémy nastanou ve vztahu k povinné školní docházce dětí kočujících rodin. Zcela jistě by se našla ještě celá řada problémů, které by vyvolalo jen pouhé zrušení zákona o trvalém usídlení kočujících osob bez dalších legislativních úprav.
Za jeden z nejvážnějších problémů, které by se tímto krokem otevřely, považuji ztrátu nároků na sociální dávky. To by vyvolalo zcela jistě velice vážné problémy s ohledem na ty skupiny obyvatel, které by se potenciálně mohly pro kočovný způsob života rozhodnout.
Další aspekt, který právo na kočovný způsob života vyvolá, je nutnost legislativního ošetření podmínek pro tento způsob existence. V demokratických zemích je problém řešen tak, že existují předpisy, podle nichž jsou např. obce povinny pro kočující osoby vyhrazovat na svém území prostor vybavený podle určitého standardu především hygienického, kde kočující osoby mohou po určitou dobu pobývat, jsou stanovena pravidla pro vzdělávání dětí kočujících osob atd.
Domnívám se, že tento jistě dobře míněný návrh může věci, kterou chce řešit, způsobit více škody než užitku. Celou tuto problematiku je třeba řešit komplexně. Je chybou vlády, že se touto záležitostí sama již dříve s dostatečnou intenzitou nezabývala.
Přes všechny nedostatky, o kterých jsem zde hovořila, navrhuji předložený návrh na zrušení zákona č. 74/1958 Sb., propustit do druhého čtení. Současně však upozorňuji, že ve druhém čtení navrhnu doprovodné usnesení tohoto znění:
Poslanecká sněmovna žádá vládu, aby provedla celkovou analýzu problematiky kočovného způsobu života a do 30. 6. 1998 předložila komplexní legislativní řešení.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Haně Orgoníkové. V tuto chvíli otevírám obecnou rozpravu. Mám přihlášené dva pány poslance - pana poslance Zdeňka Kramperu a pana poslance Josefa Krejsu. Dále se o slovo přihlásil pan poslanec a ministr Pavel Bratinka. Jako první bude hovořit pan poslanec Krampera.
Poslanec Zdeněk Krampera: Děkuji. Pane předsedající, dámy a pánové, návrh na zrušení zákona č. 74/1958 Sb., o trvalém usídlení kočujících osob je s ohledem na stávající společenskou krizi v České republice potřebný.
Přijetím zákona 74/1958 Sb., o trvalém usídlení kočujících osob byl přerušen dlouhodobý proces umožňující pohyb kočujících osob na území Československé republiky.
Jak všichni víme, drtivou většinu těchto osob tvořili příslušníci cikánské menšiny. V dobách první Československé republiky bylo kočování cikánské menšiny zcela přirozené a zákony dobře stanovené a ošetřené. Tento způsob cikánům vyhovoval. Proto bylo chybou přijetí zákona, který tento způsob života zrušil. Komunisté v té době podcenili dlouhodobé následky tohoto přijetí zákona. Přerušen byl tak přirozený instinkt a potřeby cikánů neustále cestovat z místa na místo. V současné době bude obnovení kočování poměrně velmi komplikované. Nemusí vždy být kočující osobou pouze cikán, ale též bezdomovec či squateři apod. Domnívat se, že pouhé zrušení tohoto zákona vše vyřeší, je naivní. Proto si nelze nepovšimnout podstatného ustanovení § 1 zákona, který ukládá tehdejším národním výborům, aby poskytovaly těmto osobám všestrannou pomoc tak, aby mohly přejít k usedlému způsobu života.
Proto upozorňuji, že obnovení kočování přinese takové problémy a otázky, jako např. místo pro poskytování sociálních dávek a příspěvků, zajištění lékařské péče, placení výživného, přihlašování k přechodnému pobytu atd. Z legislativního hlediska nejde o věc jednoduchou a bude zapotřebí nejenom zrušit zákon č. 74/1958 Sb., ale do budoucna kočování upravit dalšími zákony a předpisy tak, jak tomu bylo za první Československé republiky.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Kramperovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Josef Krejsa, připraví se pan ministr a poslanec Pavel Bratinka.
Poslanec Josef Krejsa: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, kolega již v podstatě řekl vše. Proto mi dovolte jako vámi odhlasovanému, no nazvěme to před Vánocemi vstřícněji - referentovi pro národnostní otázky - takže si vyprošuji od kolegů z koalice i vlastních řad pozdravy typu: Nazdar, rasisto, nestojím po ránu o lichotky.
Dovolte mi stručně vyjádřit se k návrhu kolegů Grebeníčka a Rujbrové.
Vyhlášení zákazu kočování zákonem č. 74/1958 Sb., o trvalém usídlení kočujících osob, který měl zamezit toulání, vyhýbání se poctivé práci a nekalému způsobu života, to prosím cituji, nelze v naší rozvinuté společnosti kapitalismu s lidskou tváří bankovního lupiče nadále aplikovat, dokonce ani v tomto ctihodném sboru jistým jedincům nebrání kočovat napříč politickým spektrem, vyhýbat se poctivé práci a vést nekalý způsob života. Omlouvám se všem, co vedou život kalý a práci se nevyhýbají, pouze se s ní dosud nesetkali.
Proto se k návrhu předkladatelů připojuji, jen mě mrzí, že myšlenka navrhovatelů umožnit etnickým přátelům kolegy Kudláčka kočovat nebyla dotažena do konce, pokusím se osobně tuto chybu legislativně v brzké době ošetřit, nebudu-li odsídlen do Brixenu jako kdysi za politickou satiru Karel Havlíček Borovský, dokonce ji ošetřím nejen v duchu námitek kolegyně Orgoníkové, ale i myšlenek T. G. Masaryka a ve smyslu idejí Evropské unie, tj. kočování bez hranic, jen co s námi srovnají krok země, které se dosud nedokázaly, tak jako my, vypořádat s rasismem, jako např. Kanada, Velká Británie či Francie, které, a to si přiznejme, naše kočující průkopníky nevidí rády.
Tady vidím velkou rezervu v práci Ministerstva zahraničí, myslím, že případné sankce Rady bezpečnosti námi s úspěchem vyhlášené Iráku či Libyi by vše uvedly na pravou míru, ale tu již bočím od tématu.
Navrhuji proto dle § 90 odst. 2 jištěného navíc § 88 jednacího řádu, aby byl předložený návrh kolegů Grebeníčka a Rujbrové přikázán výboru dle uvážení organizačního výboru či předsedy sněmovny Miloše Bechera, promiňte, Zemana, omlouvám se, chystám se občerstvit, ovšem Mattonim, samozřejmě, když už mi slova předběhla myšlenku.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: To byl, tuším, poslanec Krejsa, nyní prosím, aby se slova ujal poslanec a ministr Pavel Bratinka.
Ministr Pavel Bratinka: Pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, samozřejmě, že nelze než vyslovit podporu tomuto návrhu, protože je pravda, že tento delikt z minulosti měl být již dávno odstraněn jakkoli. Dnes již neexistují nástroje na vymáhání tohoto zákona.
Já bych ale chtěl konstatovat dvě věci. Jedna se týká projevu navrhovatele pana poslance Grebeníčka a druhá se týká toho, co vláda již v této věci dělá či rozhodla, že dělat bude.
Pan poslanec Grebeníček mluvil rozsáhle nejenom k tomuto tématu, použil celou řadu slov, která mířila proti politice této vlády a v určitém smyslu i proti polistopadovému režimu.
Já chci polemizovat především s tím, že by za nízkou úroveň vzdělání, která je mezi lidmi romského původu, kupodivu malá část z nich se hlásí k ruské národnostní menšině, a nízké úrovni kvalifikace, že za to by odpovídal tento režim. To je, samozřejmě, fyzikální a matematický nesmysl. Většina těchto našich spoluobčanů zůstala a byla formována minulým režimem, takže úroveň jejich vzdělání nebo nízká úroveň vzdělání je vizitka značné části režimu minulého. Jakkoli přiznám, a říkal jsem to otevřeně již mnohokrát, možná, že jsme od roku 1989 mohli udělat více.
Za druhé z něho silně zaznívala podivná představa o tom, jakoby rasismus, nenávist vůči lidem jiné barvy pleti vlastně nebylo morální selhání dotyčného jedince, jakoby dotyčný jedinec byl jakýmsi determinantem ekonomických vztahů, vztahu k výrobním prostředkům, k ekonomické situaci. Je v tom stará teorie, že člověk je jen jakýmsi průsečíkem neosobních hospodářských sil. Ano, já uznávám, že pokud je člověk v určité nouzi, v určité obtížné situaci, tak většinou z něho začínají tryskat ty horší vlastnosti. To známe všichni z vlastní zkušenosti, jak se někteří lidé dovedou chovat, když jsou v tísni. Ale to neznamená, že by to jádro rasistického postoje, to vlastní selhání bylo nějakého původu ekonomického nebo že by se tento stav, stav člověka dal zlepšit tím, že na něj navalím obrovské množství peněz. To je prostě velmi nebezpečná fikce.
Ano, je pravda, samozřejmě, že každá společnost, která chce být hodna jména lidská, se musí nějakým způsobem postarat o ty, kteří se ocitají na okraji společnosti, okraji nejenom ve smyslu velikosti svého příjmu, ale i síly svého hlasu a tím, co v té společnosti znamenají. A existují samozřejmě nejrůznější způsoby, jak těmto lidem pomáhat a jsou ve světě v různé míře aplikovány.
Ale myslím si, že se všichni zde shodneme, že řešením není nějaké zdvojnásobení, ztrojnásobení či zpětinásobení příjmů nebo toků peněz ze sociálního systému směrované k těmto rodinám. Každý ví, že takovýmto způsobem - a je už příliš mnoho experimentů ve světě provedených, abychom o tom mohli pochybovat - každý tedy musí vědět, že naopak když se přežene štědrost sociálního systému, automatičnost nároků, vede to naopak k demoralizaci těchto lidí, k pasivnímu životnímu způsobu a vlastně nakonec k tomu, že se permanentně udržuje určitá vrstva lidí na dolní části významu společnosti, protože se už vůbec nesnaží být něčím jiným než příjemcem a trpí tím jejich důstojnost a především sebeúcta.
Chtěl bych říci, že v mnoha debatách, které se týkaly nejen lidí romského původu, se vždy ukazuje, že automatičnost vyplácení sociálních dávek je často to, co tyto lidi demotivuje. Když zjistíte, proč nějaká rodina neposílá dítě do školy a proč to dítě chodí hladové a otrhané nebo postrádá i základní prostředky, tak je to často tím, že dotyčná rodina použije sociální dávky na něco úplně jiného než na své dítě. Léčení by mohlo být jedině v tom, že by aspoň část těchto sociálních dávek bylo možno směřovat přímo těm dětem, popř. za tu rodinu hradit její dluhy apod. Prostě je to rozsáhlá problematika, která se nedá řešit nějakým velkolepým heslem, přesunujme, přerozdělujme více, a všechny problémy zmizí.
V závěru svého expozé chci znovu opakovat to, co už mnozí z vás vědí. Vláda přijala před dvěma měsíci zprávu o situaci romské komunity, která nebyla pasivním materiálem, který by jen dokumentoval velmi podrobně to, v jakém stavu se tato komunita nachází, ale zároveň je tam celá řada návrhů a opatření, které byly schváleny a jejichž provádění bylo uloženo jednotlivým ministerstvům, která míří aktivně k tomu, aby se romské komunitě pomohlo. Neříkám žádné tajemství, když znovu opakuji, že klíč vidíme ve vzdělávání. Jsou tam zvláštní výjimky pro třídy, kde bude převaha dětí z romských rodin, kde bude možno mít méně žáků než 12. Budou zaměstnáváni zvláštní asistenti či asistentky, které umožní dětem z romských rodin lepší vstup do vzdělávacího procesu. Máme celou řadu opatření k zaměstnávání těch obtížně zaměstnavatelných osob. Zvýší se podstatně, jak doufám, know-how, jak je moderní slovo, které je používáno státním aparátem o těchto problémech a je tam celá řada dalších opatření.
Myslím, že všichni též víme, že problém vztahu mezi romskou komunitou a ostatními lidmi není problém, který spadl náhle z měsíce, je to určitě dědictví a zde samozřejmě nelze činit zodpovědným pouze bývalý režim, to bychom byli velmi naivní, a že náprava, tzn. snížení napětí a mnohem větší díl integrace těchto lidí do společnosti, je možná jedině v horizontu výměny generací.
Neodpustím si říci, že to není a nemůže nikdy být jen úkol vlády. Co může vláda dělat s romskou rodinou, kde dítě, které přijde domů, zjistí, že mu nikdo není schopen pomoci s domácím úkolem? Těžko si dovedu představit, že by tam chodili nějací státní úředníci, ale dovedu si představit, že v každé ulici, v každém městě bude existovat nějaká dobrovolnická organizace, která z prostředků jiných lidí nebo pomocí lidí, kteří darují svůj čas, bude posílat do těchto rodin osoby, které budou třeba dělat s dětmi domácí úkoly, pomohou té rodině vyřešit jejich problémy v kontaktu s úřady, vyplňování různých formulářů. Toto všechno, co my považujeme za naprosto samozřejmé, je pro ně nepřekonatelný problém a vždycky se ukazuje, že nejlepší je pomoc právě lidí, kteří se s rodinou přátelí a jsou ochotni si ji vzít na starost. Je to celý vějíř prostředků, které musíme použít. Samozřejmě povinnost vlády je neoddiskutovatelná a myslím, že poslední materiál přijatý vládou je velmi dobrým krokem kupředu.
Příští rok bude provedena, ať už touto vládou nebo příští vládou - věřím, že jakákoli vláda se nezřekne své odpovědnosti dodržet toto minulé usnesení - inventura kroků, úspěchů či neúspěchů. Podnikneme znovu důkladný výzkum a nebudeme ho dělat jen z pozice státních úředníků, budeme se snažit vést dialog tak, jak jsem ho zahájil i s nevládními organizacemi, proromskými organizacemi tak, abychom zjistili, zda opatření, která se učinila, znamenala nějaký pokrok.
Podporuji tento návrh, jen prosím, abychom měli na paměti to, že trvalé bydliště je podmínkou, jak řekla správně paní zpravodajka, k výkonu všech možných práv našich občanů, a proto nelze jen tak tento institut zrušit. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci a ministru panu Bratinkovi. O slovo se přihlásil pan poslanec Dostál, ale pan poslanec Krejsa se hlásí s faktickou poznámkou, takže má samozřejmě příležitost vystoupit už teď.
Poslanec Josef Krejsa: Děkuji, pane předsedající. Reagoval bych na vystoupení pana ministra Bratinky. My nevyčítáme této vládě, že se stará o cikány. Vyčítáme jí to, že se stará jen o cikány a pokud na ně mají sociální dávky demoralizující vliv, tak jim je prostě nevyplácejme ve vyšší hodnotě, než je vyplácíme našim spoluobčanům.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Krejsovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Pavel Dostál.
Poslanec Pavel Dostál: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, myslím, že je nutné se vrátit k tomu, co říkal v úvodu pan Grebeníček, to jestli že my nerušíme tento zákon proto, abychom umožnili nějaké sociální skupině kočování. My jsme prostě povinni tento zákon zrušit z hlediska Listiny základních práv a svobod, protože tento zákon prakticky už ani neexistuje. Samou listinou je zrušen.
Proč to ale říkám? Byl jsem minulý týden ve středu ve Francii v Calais. Byl jsem na služební cestě v Bruselu a odpoledne jsem se vydal autem do Calais, tedy do onoho města, kde v současné době žije asi 50 nebo 60 našich romských spoluobčanů. Připomínám to proto, že oni mají dojem - a to vás, pane Grebeníčku, bude zajímat - že zrušení zákona jim má umožnit kočování. Říkali, že jestli naše země dělá pro nás to, že nám chce umožnit kočování, tak to je strašlivě málo. Vysvětloval jsem jim, že je situace trochu jiná.
Dámy a pánové, to nebyli žádní asociálové, kteří jsou v Calais. To jsou lidé velice čistí, velice krásní, dokonce jsou černí. Ano, jsou černí od přírody, na rozdíl od pana poslance Sládka si vlasy barvit nemusí. Jejich havraní čerň je přirozená. Tito lidé mi vykládali pár historek. Pane ministře Bratinko, vás můžu jako ministra přímo oslovit. Vláda by zřejmě měla uvažovat o tom, zda by se v této zemi kromě rasismu neměla postihovat rasová diskriminace.
Dámy a pánové, byl tam romský zedník, chlapec, který měl 27-28 let. Pracoval v Praze, vydělával si měsíčně asi 17-18 000 hrubého. Přijel dělat fasádu vilky na sídliště u Prahy. Mistr byl s jeho prací velice spokojen a ten den dopoledne mu říkal: fasádu jsi udělal tak dobře, že dostaneš o 500 korun více. Odpoledne za ním přišel a říkal: prosím tě, budeš muset odejít, musím tě přeřadit na jiné pracoviště, přišla sem na kolaudaci majitelka, která stavbu platí a ta si přeje, aby tady nepracovali cikáni.
Zde je otázka - má ta zákaznice právo toto říci? Samozřejmě má. Ale není to zároveň diskriminace? Nemělo by se s tím něco dělat? Ve Francii jsou lidé, kteří mají děti, které přicházejí dvakrát týdně zmlácené z ulice jenom proto, že jsou černé. To jsou osmileté malé holčičky. Jednu holčičku tam ostříhali nějací čtrnáctiletí kluci na ulici dokonce do hola. Prostě ji chtěli ponížit.
Není to diskriminace? Ode mně napravo, ale je to vlastně nalevo, protože čím více se jde doprava, tím se ocitá člověk více vlevo, se ozývá často smích. Komu se smějete? Sami sobě se smějete, řekl Gogol. Když jsem odjížděl, tak mi řekl jeden z těch Romů, s kterými jsem mluvil a které jsem se snažil přesvědčit, aby se vrátili, protože tady jsou doma, - a nelze aby 300 tisíc našich spoluobčanů vykočovalo z této země, jak si někteří myslí, to prostě nejde, my prostě do nového tisíciletí s těmi Romy vstoupit musíme, my se musíme dohodnout, my se prostě musíme spolu naučit žít, - tak mi tento člověk řekl: "Pane poslanče, já se mám vrátit do země, ve které se z poslanecké tribuny dovídám, že moje dítě je zločincem jenom proto, že se narodilo černé? Do takové země se mám vrátit? Děkuji, nechci."
Dámy a pánové, podpořte návrh pana poslance Grebeníčka!
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Pavlu Dostálovi. Hlásí se ještě někdo? Nehlásí. Pan poslanec Grebeníček ještě k rozpravě? Ne. Rozpravu v tuto chvíli končím a slovo má v tuto chvíli za dvoučlennou skupinu navrhovatelů pan poslanec Grebeníček.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Se zájmem si vyslechl všechny předřečníky. Myslím, že všichni inklinovali k jednomu a jasnému závěru - podpořit v prvém čtení předložený návrh zákona, a přiznám se, že jsem výrazně ovlivněn tím nejčerstvějším předřečníkem, protože mně asi nešlo opravdu o nic jiného, než aby i mnozí jiní poslanci reagovali tak, jak reagoval on.
Ano, je třeba reagovat na vystoupení pana ministra. Šlo by o diskusi obsáhlou. Vyznávám se z toho, že základní metodou mojí práce vždycky byl dialog. Přístupy budou odlišné, ale respektujeme se navzájem. To podstatné jste řekl. I vy inklinujete k tomu, abychom předlohu hlasováním potvrdili.
Mám výhodu před ostatními poslanci v tom, že jsem členem petičního výboru, kde jsme tyto otázky velmi podrobně probírali. Mimo jiné i proto, že je tam podvýbor pro národnostní menšiny. A je zásluhou vedení tohoto výboru, že nám zabezpečili velmi kvalifikované odborníky. Musím konstatovat, že jde o celou řadu odborníků, kteří pracují v kontinuitě - jestli chcete - před listopadové i po listopadové. A já teď nechci soutěžit. my jsme se shodli, že musíme udělat diagnózu i prognózu toho, co nás společně tíží. A to byla asi výslednice, než se tady mistrovat, kdo je zatížen na těch nebo oněch problémech víc. Hledat společné východisko.
Prostě chci říci, že já si také uvědomuji, že těch činitelů je celá řada a posuzuji jak vnější, tak i vnitřní. Rozhodně jsem přesvědčen i po vašem vystoupení i nadále, že k nim patří i sociálně ekonomické problémy.
Chtěl bych upozornit na jednu zásadní věc: Pokud se týká doporučení směrem k příslušným výborům, neztotožňoval bych se s návrhem orientovaným organizačnímu výboru, ale doporučovat bych ústavně právní výbor a petiční výbor. A už v tuto chvíli si skoro dovolím tvrdit, že zejména ústavně právní výbor dospěje k jasnému závěru: My nechceme nyní připravovat zvláštní režim pro naše spoluobčany romského původu. Prostě my je chceme dát do právního režimu jako ostatní osoby. A to bude asi základní problém, který bude posuzovat i ústavně právní výbor a který nám mnohé věci určitě i zpřesní.
Vítám tedy příznivý ohlas na naši předlohu a chci vás ubezpečit, že bychom měli do budoucna společně razit jednu základní myšlenku: člověk je moje jméno, to ostatní je příjmení.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Grebeníčkovi. Nyní prosím, aby se slova ujala paní poslankyně Hana Orgoníková.
Poslankyně Hana Orgoníková: Nebudu se vyjadřovat k jednotlivým vystoupením, pouze bych chtěla podotknout, že není dobré hovořit při projednávání návrhu zákona na zrušení zákona o trvalém usídlení kočujících osob, poněvadž pokud se tento zákon zruší, tak se netýká pouze Romů. Myslím si, že Romové nezačnou kočovat, myslím si, že naopak začnou kočovat někteří jiní občané České republiky. Takže nehovořme pouze o Romech!
Jinak v rozpravě nezazněl návrh ani na zamítnutí ani na vrácení k přepracování, a proto, pane předsedající, navrhuji hlasovat o přikázání k projednání výboru petičnímu a výboru ústavně právnímu.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Dámy a pánové, v tuto chvíli jsem vás odhlásil. Prosím, abyste se zaregistrovali. Vzápětí dám hlasovat o následujícím usnesení.
Kdo souhlasí s tím, aby předložený návrh byl přikázán k projednání petičnímu výboru? Rozhodneme o tom hlasováním pořadové číslo 73.
Ptám se tedy, kdo je pro. Děkuji. Kdo je proti? Děkuji.
Hlasování v tuto chvíli skončilo. Výsledek je: Pro 145, 3 proti.
V hlasování, které má pořadové číslo 74 a které jsem právě zahájil, rozhodneme o přikázání ústavně právnímu výboru.
Kdo je pro? Děkuji. Kdo je proti? Děkuji.
Hlasování skončilo výsledkem: pro 103, proti 7. Návrh byl přijat.
Dále zazněl návrh pana poslance Krejsy, nemýlím-li se, na přikázání... Stahuje, děkuji.
Dámy a pánové, tím jsme provedli první čtení tohoto návrhu zákona. Děkuji panu poslanci Grebeníčkovi a paní poslankyni Haně Orgoníkové.
***