(pokračuje Vlach)
Dámy a pánové, dalším návrhem tedy bude bod 17 našeho pořadu, což je
17.
Návrh poslanců Jaroslava Bašty a dalších na vydání zákona o právu na informace o životním prostředí
/sněmovní tisk 243/ - prvé čtení
Jedná se o první čtení. Návrh jsme obdrželi jako sněmovní tisk 243. Stanovisko vlády k němu bude sněmovní tisk 243/1.
Prosím nyní, aby se ujal slova a předložený návrh uvedl pan poslanec Jaroslav Bašta. Ostatní kolegy a kolegyně prosím o klid. Dámy a pánové prosím o klid tak, aby mohl pan kolega Bašta odůvodnit svůj poslanecký návrh v prvním čtení.
Poslanec Jaroslav Bašta: Pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové. Důvody pro vydání tohoto zákona bych shrnul velmi stručně. Jsou proto tři hlavní důvody.
Za prvé výrazným způsobem rozvíjí dále demokracii v ČR, neboť do vztahu občana a státu vnáší nový, zatím neznámý prvek: Státní instituce nadále budou moci odmítnout poskytnout informace občanům, pouze v případech, které taxativně stanoví tento zákon. Je to prolomení dosavadní praxe a narušení principů, kterými se státní správa řídila od roku 1948 až po dnes: "Obyvatelstvo se může dozvědět pouze to, co je pro ně nezbytné. A co je pro ně nezbytné, to vědí nejlépe státní úředníci anebo úředníci obecně". Tento zákon jasně stanovuje, že státní správa je pouze správcem, nikoliv majitelem informací o životním prostředí. Majiteli jsou občané, za jejichž peníze jsou tyto informace shromážděny. Přemýšlejme o všech důsledcích, který tento nový princip ve vztahu občana a státu a státního aparátu přinese.
Za druhé, předložený návrh zákona přispívá k naplnění programové vize Sociální demokracie o sociálně tržním a ekologicky orientovaném hospodářství.
Za třetí, předložený zákon umazává část legislativního dluhu, který má ČR
ve vztahu k zákonodárství EU. Připomínám, že zákon vychází z platné směrnice EU, že totožné normy vydalo Německo a Rakousko a v současné době ho projednávají i ve Slovenské republice; abych se soustředil jenom na naše sousedy.
Na závěr mi dovolte ještě jednu osobní poznámku.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Promiňte, pane kolego. Pokusím se ještě potřetí vyzvat kolegy a kolegyně, kteří diskutují ve sněmovně, aby zvážili, jestli by vám neposkytli šanci na dokončení vaší řeči v klidném prostředí. Děkuji všem, kteří to chápou.
Poslanec Jaroslav Bašta: Vydání zákona přichází v okamžiku, kdy projednáváme zákon velmi podobný. Je to zákon o utajovaných skutečnostech. Druhý zákon, který v současné době vláda předkládá, se řídí principem need to know, tedy vědět jen to, co nutně potřebuji. Náš návrh zákona se řídí principem right to know, mít právo vědět. Náhle jsem si uvědomil, jak je nezbytně nutné, aby zákonná norma o právu na informace zde byla dřív než zákon o jejich utajení, protože celá česká byrokracie se podvědomě řídí ve vztahu k občanům principem need to know. Úředník suverénně rozhoduje o tom, co může občan vědět, takže je mu třeba nahlas říci, že napříště to bude jinak.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu kolegovi Baštovi. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Libor Ambrozek.
Poslanec Libor Ambrozek: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, máme před sebou v prvním čtení návrh zákona o právu na informace o životním prostředí. Domnívám se, že tato norma, která je v souladu s legislativou Evropské unie, je hodna naší pozornosti i přes politické napětí posledních dnů. Je to jedna z norem, které nám při harmonizaci legislativy s Evropskou unií chybí. Je mi známo, že i ministerstvo životního prostředí pracuje na obdobném materiálu.
Vláda vyjádřila s návrhem tohoto zákona nesouhlas. Většinu argumentů, které zde uvádí, lze zpochybnit, některé argumenty jsou správné a domnívám se, že je lze řešit při projednávání ve výboru ve druhém čtení.
Návrh, který se v současné době připravuje na ministerstvu životního prostředí, vychází z textu, který podala skupina poslanců, a je tam dále rozpracováván. Navíc není ještě schválen ani věcný záměr a lze se domnívat, že by při čekání na vládní návrh uplynulo několik měsíců, možná celý rok, právě při současné politické situaci.
Protože jsem přesvědčen, že všechny připomínky, které k tomuto návrhu zákona uplatnilo ministerstvo životního prostředí, lze řešit při projednávání ve výboru ve druhém čtení, doporučuji tento návrh propustit prvním čtení a přikázat ho k projednání výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu kolegovi Ambrozkovi. Otevírám obecnou rozpravu, do které se jako první přihlásil pan kolega Václav Frank, kterého prosím, aby se ujal slova. Omlouvám se, pane kolego. O slovo požádal ministr životního prostředí. Pak bude mít slovo pan kolega Frank, dále kolegyně Nývltová a kolega Prokop.
Ministr životního prostředí ČR Jiří Skalický: Pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, informace o životním prostředí bezesporu představují ve vztahu k svému charakteru a politické citlivosti specifický problém, který v naší zemi není doposud dostatečně řešen. Ve státech Evropské unie se obvykle řeší samostatnou právní úpravou, která vychází ze směrnice o přístupu k informacím o životním prostředí.
V současné době připravuje navíc výbor pro politiku životního prostředí Evropské hospodářské komise OSN návrh samostatné úmluvy o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí, který by měl být dokončen tak, aby úmluva mohla být vyložena k podpisu během Panevropské konference ministrů životního prostředí zemí regionu Evropské hospodářské komise OSN v červnu 1998 v dánském Arhusu.
Příprava samostatné právní úpravy v České republice o přístupu k informacím o životním prostředí je tak bezesporu žádoucí. Základem právní úpravy musí být ovšem nalezení kompromisu mezi požadavkem maximální informovanosti veřejnosti a potřebou ochrany informací z hospodářských, obchodních či jiných oprávněných důvodů. Právní úprava musí proto zcela jednoznačně definovat důvody, pro které lze poskytnutí informace odmítnout, a tak co nejvíce omezit prostor pro subjektivní interpretace jak na straně žadatele o informaci, tak i držitele informace.
Předložený návrh zákona, který projednáváme, o právu na informace o životním prostředí tyto požadavky nesplňuje, zejména z následujících důvodů: Návrh obsahuje řadu zcela vágně definovaných pojmů a ustanovení, která přímo svádějí k voluntaristické interpretaci. Budu citovat: jinak nedostatečná žádost, obecný zájem na přístupu k dané informaci by zřejmě převažoval nad zájmem podnikatele na jejím utajení atd. Tyto pojmy neumožňují jednoznačně stanovit, kdy lze informaci poskytnout a kdy nikoli. Návrh dále obsahuje značné ekonomické omezení přístupu k informacím. Ustanovení § 10, že se zpřístupňují informace za smluvní cenu nebo pokud je k jejich pořízení na základě žádosti zapotřebí zvláštního šetření, výpočtu, zpracování atd., mohou se stát paradoxně přes záměr předkladatelů spíše omezujícími podmínkami a mohou omezovat přístup k informacím.
Dále návrh sice zahrnuje všechny obecně formulované články a směrnice Evropských společenství č. 90/313 EEC, ale jejich rozpracování jde výrazně proti duchu této směrnice. Návrh na to, aby vláda projednávala a zveřejňovala zprávu o stavu životního prostředí jedenkrát za čtyři roky, by byl konec konců výrazným krokem zpět proti současné praxi, kdy je taková zpráva vládou projednávána a následně zveřejňována každoročně, a to již od roku 1992.
Předložený návrh podle mého názoru z výše uvedených důvodů neodpovídá základním požadavkům na právní úpravu přístupu k informacím o životním prostředí. Svou nejednoznačností a navrhovanými ekonomickými či administrativními bariérami by znamenal výrazný krok zpět oproti současné praxi.
Navrhuji v prvním čtení, aby tento návrh zákona byl sněmovnou zamítnut, ale zároveň, protože jsem na začátku řekl, že považuji právní úpravu této materie za velmi žádoucí, dovolte mi, abych vás informoval o stavu přípravy vládního návrhu tohoto zákona.
V současné době je již v připomínkovém řízení projednáván věcný záměr tohoto zákona, který byl připravován ve spolupráci s mnoha odbornými organizacemi a byl připomínkován všemi zainteresovanými subjekty jak ze strany těch organizací, které sledují co největší přístup k informacím, tak ze strany těch, kteří budou adresáty takovýchto žádostí o informace.
Vládní návrh bude mít několik výhod. Odkazuje podrobně na platné právní předpisy související s přístupem k informacím o životním prostředí, obsahuje reálnou ekonomickou analýzu, navrhuje začlenění některých specifických problémů, které nejsou řešeny v jiných českých zákonech, např. poskytování veřejných informačních služeb nebo zajištění elementární osvěty a výchovy v orgánech veřejné správy, podrobně zpracovává procesní stránku věci, zejména pokud jde o postup při odmítnuti poskytnutí informací, a je liberálnější z hlediska žadatelů o informaci, protože dává orgánu veřejné správy méně volnosti žádost o informaci odmítnout než právě projednávaný návrh.
Konec konců jako důležitý nástroj státní správy specifikuje pojem informace, o dalších zdrojích informací v životním prostředí, čili dotýká se problémů tzv. metainformačních systémů. Snaží se už také reflektovat připravovanou úmluvu, o které jsem se zmínil a která by měla být přijata na mezinárodní úrovni v červnu příštího roku.
Znovu zdůrazňuji, že tento připravovaný vládní návrh prošel veřejnou diskusí, jednotlivé verze tezí byly rozeslány na několik desítek relevantních institucí, a proto by měl vyváženým způsobem celou problematiku řešit.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministrovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Václav Frank, připraví se paní kolegyně Nývltová.
Poslanec Václav Frank: Pane předsedající, členové vlády, kolegyně a kolegové. Jak již bylo řečeno v rámci prvního čtení, je nám předkládán návrh zákona o právu na informace o stavu životního prostředí. Pro některé z nás se může návrh zákona zdát svým pojetím atypický, nebo dokonce - jak se k návrhu vyjádřila vláda a před chvílí i pan ministr - nepotřebný. Jsem přesvědčen o tom, že opak je pravdou.
Jako občané máme právo na informace o činnostech a záměrech, které mohou mít vliv na naše zdraví a na životní prostředí. Návrh zákona vychází z poznání, že problematika životního prostředí, ale i zdraví generací, se od 60. let dostává do centra pozornosti vlád i široké občanské veřejnosti a její význam neustále stoupá. Ukazuje se tedy, že pro zajištění účinné ochrany životního prostředí je nutné, aby byly jasně formulovány nejen pevné zásady politiky životního prostředí, ale aby společně s nimi bylo i respektováno jisté speciální právo každého občana na informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.
Jsem přesvědčen, že bez této vazby nelze v budoucnu dosáhnout koordinace postupu v jednotlivých oblastech a velmi se ztíží co nejefektivnější řešení problémů.
Bylo by chybou si myslet, že český občan má dostatek možností dovědět se, jaký je stav v oblasti životního prostředí, co se kde děje, a to i přes skutečnost, že ministerstvem životního prostředí a naší vládou je každoročně vydávána obsáhlá, místy až nepřehledná informace o stavu životního prostředí. Mám pocit, že má i tu vadu, že přichází téměř s ročním zpožděním.
Na druhé straně jsou oblasti, které se občan nedozví, a to přesto, že Listina základních práv a svobod v čl. 35 zakotvuje právo především na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Dále je toto právo uvedeno i v § 14 zákona č. 17 z roku 1992 Sb. Domnívám se, že však chybí další rozpracování tohoto práva v dalším předpise, zejména pokud se týká např. procedury dotazů a poskytnutí informace či odepření tuto informaci poskytnout.
V praxi je neexistence těchto jasných pravidel v této oblasti velmi citelná. Úřady mají naprosto logickou snahu zpřístupňovat co možná nejužší okruh informací. Často aplikují výše zmíněné pravidlo o nahlížení do spisů obsažené v § 23 správního řádu, a to mnohdy se zjevnou tendencí omezit okruh oprávněných pouze na účastníky daného správního řízení popř. jejich zástupce.
Pokud jde o do jisté míry privilegované oprávnění podle § 72 zákona o ochraně přírody a krajiny, jde o pravidlo závazné pouze pro orgány ochrany přírody a krajiny, kde se většinou na potíže příliš nenaráží.
Je tedy samozřejmé, že uplatňovaná zásada ve veřejnosti správního řízení, spolu se zažitou několikaletou praxí aplikace nově schvalovaných výjimek v podobě účasti občanů nebo jejich sdružení, řízení a poskytování informací veřejnosti příliš nepřeje.
V úvodu vystoupení jsem naznačil, že řada předpisů v ČR zpravidla pouze upravuje právo na informace, pokud není zcela pominuto, nikoli však proceduru a další související postupy.
S ohledem na tuto problematiku i na skutečnosti, že např. monitoring životního prostředí svou úlohu v současné době zdaleka neplní, databáze vzniklé z dřívějších monitorovacích prací nejsou dosud zcela inventárně podchyceny, nové báze vznikají velmi pomalu a jsou časově velmi omezené a plní svoji informační funkci velmi krátce, jsem přesvědčen, že nová norma je potřebná. Domnívám se, že i v rámci druhého čtení lze tento návrh zákona upravit tak, aby odpovídal současným požadavkům.
Musím však připomenout, že v ČR není v současné době uplatňován jednotný a komplexní systém pro hodnocení ekologických a zdravotních rizik plynoucích ze všední lidské činnosti a rovněž tak i metodika sledování výdajů na ochranu životního prostředí je neúplná a poskytuje zkreslené údaje.
Přesto, že existují jisté prvky ekologického vzdělávání, neexistuje v ČR ucelený systém a chybí i jeho legislativní podpora. I proto považuji za potřebné, aby ČR měla podrobnější normu o právu na informace o stavu životního prostředí. Z něj pak lze odvodit samotnou podstatu ekologického vzdělávání a osvěty, která by měla vyústit ve změně postojů a jednání nás všech vůči životnímu prostředí.
Konečně i v rámci EU platí direktiva Evropských společenství č. 90/313 EEC ze 7. 6. 1990 o svobodném přístupu k informacím o životním prostředí. Tato direktiva určila minimální standard, jehož jsou členské státy povinny ve své legislativě dosahovat a stanoví závazný termín. Ten byl, vážené kolegyně a kolegové, prosinec 1992. Jestliže vláda ČR uvažuje o svém vstupu do EU, je nutné tuto speciální právní normu přijmout. Je iluzorní se domnívat, že české právo o životním prostředí dosáhne kompatibility s právem vyspělých zemí Evropy, pokud nebude řádně a na úrovni upravena i tato oblast.
Kolegyně a kolegové, doporučuji návrh zákona o právu na informace o stavu životního prostředí sněmovní tisk 243 podpořit do druhého čtení.
Současně navrhuji přikázat předlohu návrhu zákona mj. i k projednání výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu kolegovi Frankovi. Prosím, aby se slova ujala paní poslankyně Nývltová, připraví se pan kolega Michal Prokop.
Poslankyně Radomíra Nývltová: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, program zasedání Poslanecké sněmovny se nyní dostal k projednávání návrhu na vydání zákona o právu na informace o životním prostředí. Dovolte mi tedy, abych se k tomuto návrhu vyjádřila.
Úvodem bych chtěla poznamenat, že kvituji snahu několika svých kolegů tento zákon vytvořit, neboť v legislativně právním systému ČR obdobná norma silně absentuje.
Prakticky ve všech demokratických zemích je totiž zcela přirozené, že občan má právo na informace, které se přímo dotýkají jeho osobních zájmů. Toto právo mu zaručuje nejen Listina základních práv a svobod, ale i řada dalších selektivních zákonů, které např. ukládají státním orgánům i soukromým firmám informovat občany o aktuálním stavu životního prostředí v jejich regionu i o globálním vývojovém trendu.
Negativní důsledky absence příslušného zákona v legislativě České republiky jsme již mohli nejednou pocítit. Příkladem může být spor mnoha sdělovacích prostředků s Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR o zpřístupnění materiálové dokumentace v causách cementárna Tmáň, pokusy o těžební průzkum zlata v Mokrsku či v Kašperských Horách atd.
Zákony obdobného smyslu jako je návrh, který máme právě posoudit, jsou nedílnou součástí komplexu právních norem absolutní většiny zemí západní Evropy a ostatního civilizovaného světa. Jejich nutnost a nezastupitelnost je podmíněna mimo jiné spoluprací řady států na mezinárodních projektech ochrany a monitorování životního prostředí. Výsledky těchto výzkumů, které se mnohdy třou o politicky velmi citlivé plochy, slouží k analyzování stavu životního prostředí nejen odborníkům, ale v popularizované formě i široké veřejnosti. Bez právních norem, které by ošetřily přístup laické veřejnosti a sdělovacích prostředků k zásadním informacím o životním prostředí v daném regionu nebo ke globálním informacím o stavu životního prostředí, by byl zásadně negativně ovlivněn proces mezinárodní spolupráce při provádění výzkumů stavu životního prostředí a hlavně výsledný efekt této činnosti.
Bez existence kvalitního zákona o právu na informace o životním prostředí by se jednoznačně snížil i výsledný efekt plynoucí z přistoupení České republiky k mezinárodním projektům ochrany a monitorování životního prostředí, neboť jejich účel spočívá především v získání a šíření informací o životním prostředí mezi širokou veřejnost. To je však bez existence příslušných právních norem jen obtížně proveditelné.
Na druhé straně však musím též poznamenat, že předložený návrh zákona má i řadu legislativních nedostatků jak formálních, tak věcných. Navrhovatelé v důvodové zprávě k návrhu citují materiál Směrnice Rady Evropy o volném přístupu k informacím o životním prostředí. Tato směrnice, jenž je mezinárodně uznávanou normou i mimo hranice Evropské unie, stanovuje, že vlády smluvních států mají povinnost každé čtyři roky podat příslušné komisi zprávu o svých zkušenostech z této oblasti. To ovšem vyžaduje, aby se problematikou volného přístupu k informacím o životním prostředí zabývaly dosti intenzivně a otázku stavu životního prostředí a celospolečenské osvěty v této oblasti projednávaly alespoň jedenkrát do roka.
Řada západních demokracií již prošla procesem uvědomování si obrovského významu dobré kvality životního prostředí. K tomuto účelu většina států přizpůsobuje svou průmyslovou výrobu a jejich obyvatelé postupně mění svůj životní styl. Domnívám se, že tohle všechno Českou republiku teprve v budoucnosti čeká.
Vzhledem k tomu, že Česká republika má zájem připojit se k mezinárodním projektům věnujícím se dané problematice, je zcela nezbytné, aby se vláda České republiky zabývala otázkami stavu životního prostředí také alespoň jedenkrát za rok, nikoliv za čtyři roky, jak požadují navrhovatelé. V tomto smyslu bych byla ráda, kdyby byl tento návrh postoupen do druhého čtení a podala bych potom další pozměňující návrhy.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní kolegyni Nývltové. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Michal Prokop.
Poslanec Michal Prokop: Vážený pane předsedající, vážení kolegové, právo na poskytování informací obecně - jest uvítat snahu kolegy Bašty a dalších, kteří předložili tento návrh zákona, protože to je obecně pole, na kterém náš právní řád zatím příliš mnoho brázd nevyoral. Na druhé straně musím říci, že ten návrh, který je předložen, nevyvolává příliš velké nadšení. A to nikoli pouze z důvodu, které tady uvedl pan ministr Skalický a které nechci opakovat, které vlastně ve svých důsledcích v mnoha směrech mohou přivodit někdy i horší stav, než je ten upravený současnou legislativou. Ale především proto, že se domnívám, že je zapotřebí přijmout obecnou normu, která upraví přístup k informacím, a samozřejmě informace z oblasti životního prostředí nemohou být výjimkou a měly by být upraveny takovouto normou rovněž v souladu se všemi směrnicemi Evropských společenství.
Právě proto, že některé procesní úpravy, které v tom zákoně jsou, nepovažuji za dobré, a že považuji za vhodnější zpracování obecné normy, že vím, že se na takové normě pracuje, dokonce na dvou úrovních, jednak na úrovni vládní, jednak na úrovni poslanecké, nemohu doporučit tento návrh k přijetí, k propuštění do druhého čtení a podávám návrh na jeho zamítnutí.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu kolegovi Prokopovi. Slovo má pan kolega Jičínský.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážené shromáždění, chci tu jenom připomenout, že v této souvislosti se opět ukazuje jeden z dluhů současné i minulé vlády, totiž neplnění zákonných iniciativ k realizaci Listiny základních práv a svobod. Ta v článku 17 předpokládá vydání zákona, kterým se upraví právo občanů na informace, jež jsou jim povinny podávat státní orgány a orgány územní samosprávy.
Tato zákonná úprava práva na informace chybí a je to vážný nedostatek. Byl v minulém období už diskutován, jeho naléhavost se ukazovala v souvislosti s tehdy připravovaným tiskovým zákonem. Bohužel tato obecná úprava stále chybí. Vzniká tu teď zvláštní situace, že je tu - a lze v tomto směru iniciativu opozice ocenit jako pozitivní - snaha zaplnit tuto mezeru aspoň ve velmi důležité oblasti, která pro život občanů je zvlášť významná, totiž v oblasti práva na informace o životním prostředí. Čili měli bychom tuto poslaneckou iniciativu chápat v tomto širším kontextu a i při současné složité situaci si myslím, že by vládní legislativa měla pracovat na splnění úkolů, které Listina předpokládá.
S ohledem na to, že splnění tohoto úkolu zřejmě není v nejbližší době reálné, myslím si, že je třeba přijmout aspoň tuto dílčí úpravu, která toto právo občanů jistým způsobem zajišťuje. Proto doporučuji postoupení do druhého čtení.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji poslanci Jičínskému. Uzavírám ...
(Námitka.)
Omlouvám se, pan kolega Grulich má slovo.
Poslanec Václav Grulich: Pane předsedající, dámy a pánové, je nepochybné, tak jak tady avizoval kolega Prokop, že v legislativním pořádku musí být obecná norma o právu občana na informace. Tato obecná norma ovšem nevyčerpá celou škálu, která bude nutná v legislativním pořádku, která bude muset existovat. Já si myslím, že vůbec není nutné, aby tyto dvě normy na sebe narážely, aby tyto dvě normy stály v protikladu.
Nezbytně bude nutné k této obecné normě přijmout ještě další specializované normy tak, jako dnes hovoříme o právu na informace o životním prostředí. Uvědomme si jedno, jak často hovoříme např. o otázce jaderné energetiky. Uvědomme si, kolik bylo demonstrací, petic a protestů a když výbor pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí prošetřoval tuto záležitost, navštívil jak fungující Jadernou elektrárnu Dukovany, tak elektrárnu Temelín, která je ve výstavbě, projednával to jak s občanskými iniciativami, tak s ČEZem, tak s odborníky, kteří staví. Ukázalo se, že jedním z největších problémů, ze kterých vznikají tyto nesrovnalosti, je právě nedostatečná informovanost občanů.
Nedostatečná informovanost je velmi často zdrojem nespokojenosti občanů. Není určitě dobré počínání vlády, vládní exekutivy, když brání, aby tento zdroj občanovi, tento kanál informací se více otevřel a dostal legislativní rámec. To není otázka ani levice, ani pravice. To je otázka rozvoje otevřené občanské demokratické společnosti, o které tady tak často bývá řeč.
Z tohoto důvodu odmítat návrh zákona o právu na informace o životním prostředí by bylo ošidné a vedlo by k dalším problémům a k dalším střetům mezi exekutivou a občanem, ale uvědomme si, i mezi parlamentem a občanem, protože občan potom ve svých protestech nerozlišuje příliš moc zákonodárnou a moc exekutivní. Obrací se zpravidla na tyto dvě součásti jako na jeden jediný útvar a celkem po právu vyčítá těmto zástupcům, svým zástupcům, že nedostatečně plní své zákonné povinnosti. Myslím si, že bránit se této normě by bylo ošidné a bylo by nesprávné. Bylo by naopak potřebné propustit tento návrh do druhého čtení a má-li určité věcné nedostatky nebo domnívá-li se někdo, že některé principy je třeba ještě doplnit a jiné vynechat, pak je to otázka druhého čtení a věcného projednávání v příslušném garančním výboru.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu kolegovi Grulichovi. To byl poslední přihlášený do rozpravy. Rozpravu uzavírám. Pan kolega Bašta se chce v tomto okamžiku vyjádřit.
Poslanec Jaroslav Bašta: Já bych se rád vyjádřil k připomínkám a k věcem, které zazněly v rozpravě k návrhu zákona o právu na informace o životním prostředí.
Rád bych se věnoval tomu, co tady řekl pan ministr Skalický. Pan ministr Skalický citoval ze stanoviska vlády k tomuto zákonu. Všem vám doporučuji - nechci to rozebírat do podrobností - abyste si přečetli stanovisko vlády a následně návrh zásad tohoto zákona. Zjistíte, že to, co vláda ve svém stanovisku kritizuje, pak do tohoto zákona vtělila také.
Za závažnou námitku považuji ale to, co zaznělo, možnosti odmítnutí informace a otázky úhrady. Pan ministr Skalický tady velmi dobře zdůraznil, že toto se skutečně s normou Evropské unie nesrovnává. Bohužel žádný zákon nemůže být k nám přenesen bezezbytku a nemůže padat do vzduchoprázdna, které tu není. To, co vláda kritizuje, vychází přesně z obdobného zákona nebo ze zákona, který řeší obdobnou situaci, to je zákon o Českém statistickém úřadu. Jestliže vláda je toho názoru, že tento zákon je špatný, tak by bylo dobré, kdyby z toho vyvodila závěry a navrhla novelizaci zákona o Českém statistickém úřadu na základě debaty, která by měla proběhnout třeba ve druhém čtení o tomto zákonu a o principech, za jakých mohou být informace odmítnuty nebo za jakých okolností budou poskytovány za náhradu.
Pokud jde o to, že současný návrh zákona prochází debatou a meziresortním řízením, tak si dovolím vyslovit jednu poněkud nepříznivou prognózu. Tak, jak znám situaci na jednotlivých ministerstvech, jak znám lobbistické skupiny, tak není vyloučeno, že tento zákon projde řízením a vyleze z něho orván k nepoznání.
Konečně poslední námitka, která tu zazněla, že je třeba nejprve dát normu obecnou, pak teprve uvažovat o tom, zda je nutná norma speciální. Norma speciální je nutná, protože informace o životním prostředí jsou informace speciální a já jsem již na začátku citoval, že je to zákony upraveno v mnoha zemích včetně našich sousedů.
K samotnému přístupu mohu pouze říci tolik. Obecný zákon tady mohl být už dávno a o spoustě věcí jsme se nemuseli bavit nad tímto zákonem.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu kolegovi Baštovi. Chystá se zareagovat pan zpravodaj, ale před ním je ještě pan ministr.
Ministr životního prostředí ČR Jiří Skalický: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, chtěl bych říci několik slov, protože mám pocit, že z několika diskusních příspěvků bylo patrné, že moje přednesené stanovisko nebylo posloucháno.
Zaprvé jsem zdůraznil potřebnost této právní úpravy. Zadruhé jsem konstatoval, že je třeba velmi pečlivě tuto úpravu připravit ve vazbě na mnohé další zákony, např. i na získávání informací z Českého statistického úřadu. Informoval jsem o tom, že vláda tento zákon připravuje, že již je projednáván jeho věcný záměr. Domnívám se, že nejpozději na konci prvního čtvrtletí příštího roku by mohla být takto vyvážená a dobře promyšlená norma předložena.
Jenom se obávám, že pokusy o vylepšení tohoto poslaneckého návrhu v průběhu druhého čtení mohou vést k přijetí úpravy, která způsobí více komplikací než užitku. Byl bych rád, aby bylo zjevné, že můj návrh na zamítnutí tohoto poslaneckého návrhu není motivován tím, že bych se snad chtěl bránit tomu, aby tento potřebný zákon byl Poslaneckou sněmovnou co nejvíce přijat.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministrovi. O slovo se hlásí pan poslanec Ambrozek. Pan kolega Ambrozek se hlásí jako zpravodaj. Před jeho vystoupením, aby nebylo pochyb, uzavírám rozpravu.
Poslanec Libor Ambrozek: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, já si jenom ještě před tím, než budeme hlasovat, dovolím pár poznámek k proběhlé diskusi. Musím samozřejmě přiznat, že pan ministr má pravdu, když hovořil o tom, že Ministerstvo životního prostředí na tomto návrhu rovněž pracuje. Nebyl tedy úplně správný názor kolegy Franka, že pan ministr s přijetím zákona nesouhlasí.
Samozřejmě, že bych asi nemluvil úplně pravdu, kdybych řekl, že zákon je dokonalý a že je bez komplikací. Účastnil jsem se i diskusí na úrovni ministerské, kdy se projednávala několikátá verze připravovaného věcného záměru vládního návrhu a když jsem slyšel diskusi státních úředníků, jenom mne to utvrdilo v přesvědčení, že zákon je opravdu nutný a ....
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pane kolego, jsem si takřka jist, že toto není vystoupení zpravodaje. Předneste nám návrhy, které zazněly v rozpravě. Omlouvám se. Takto to skutečně není možné.
Poslanec Libor Ambrozek: Dobře. Budu stručný. V rozpravě padlo několik návrhů. Z hlasovatelných je to návrh pana ministra Skalického, který navrhl zákon zamítnout v prvním čtení a potom je to druhý návrh pana kolegy Franka, který ho stejně jako já navrhl přikázat výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí. Domnívám se, že v tomto pořadí můžeme o návrzích hlasovat.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Na vaši žádost jsem si vás dovolil odhlásit a prosím, abyste se znovu zaregistrovali. Nejprve budeme hlasovat o návrhu na zamítnutí, poté bychom rozhodovali o přikázání.
Dámy a pánové, kdo je pro návrh na zamítnutí předlohy, ať zdvihne ruku a stiskne tlačítko v hlasování pořadové číslo 52. Kdo je proti?
Tento návrh nebyl přijat poměrem hlasů 81 pro, 94 proti.
Budeme nyní rozhodovat o návrhu na přikázání tak jak byl zrekapitulován. Kdo je pro, aby se návrhem zabýval příslušný výbor, ať zdvihne ruku a stiskne tlačítko v hlasování pořadové číslo 53. Kdo je proti?
Tento návrh byl schválen poměrem hlasů 135 pro, 6 proti.
Dámy a pánové, v souladu s naším předešlým rozhodnutím nyní žádám pana kolegu Koláře, aby se ujal slova a seznámil nás s postupem, který se týká bloku voleb. Dámy a pánové, prosím o klid.
(Velký hluk v sále.)
***