Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Přítomno: 192 poslanců

(Schůze zahájena ve 14.00 hodin.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Paní a pánové, je 14.00 hodin, já vás všechny vítám na 9. jednacím dnu 15. schůze Poslanecké sněmovny. Prosím, abyste se všichni přihlásili svými hlasovacími kartami a případně mi oznámili, kdo žádá o vydání náhradní karty, případně mě informoval i o tom, jaké číslo náhradní karty kdo má.

Pan poslanec Zajíček má náhradní kartu č. 2. Prosím všechny kolegyně a kolegy, aby zaujali místa ve svých lavicích. Já mezitím přečtu omluvy z 15. schůze Poslanecké sněmovny.

Omluveni jsou poslanci: Miloš Titz, který je na cestě výboru pro obranu a bezpečnost ve Francii, společně s panem poslancem Ivanem Langrem. Pan poslanec Miloslav Sládek a Pavel Maixner jsou nemocni, poslanec Jaroslav Maňásek je rovněž nemocen a pan poslanec Vojtěch Filip má důležité jednání ve volebním obvodu.

Z vlády se omlouvá pan ministr a poslanec Pavel Bratinka, který je na zahraniční cestě ve Velké Británii.

Dámy a pánové, nyní bychom měli pokračovat v přerušeném jednání a já vás chci informovat o tom, že na dnešní poradě předsedy Poslanecké sněmovny s místopředsedy sněmovny a předsedy poslaneckých klubů byl vysloven souhlas s požadavkem předsedy vlády, aby vládě bylo zítra umožněno jednat od 8.00 do 11.00 hodin. V této době by našemu jednání byl přítomen pouze vždy jeden ministr a hlasování o důležitých bodech jednání by bylo zahájeno o 11.00 hodině.

Kolega poslanec Švrček má náhradní kartu č. 6.

O slovo se přihlásil místopředseda sněmovny pan poslanec Jiří Honajzer.

Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, počkal jsem až kolega Kasal přednese svou úvodní řeč s tím, že jsem předpokládal, že by mně dal slovo v okamžiku, kdy se chystal k projednávání bodu, který je podle schváleného bodu na řadě, to jest na zbytku programu, uvedeného pod číslem 22 - vládní návrh zákona o komisi pro cenné papíry, změně a doplnění dalších zákonů - druhé čtení.

Chtěl bych vás požádat, abyste souhlasili s mým návrhem na přeložení tohoto bodu do pozdějších hodin dnešního odpoledne. Dostal jsem informaci, že nejsou ještě k dispozici všechny zprávy, všechny informace, že o zákoně mají ještě jednat zpravodajové a proto si myslím, že by bylo zbytečné, abychom do tohoto bodu vůbec vstupovali, přerušovali jej a pak se na něj vraceli. Proto navrhuji, abychom tento bod odložili za bod, který je navržen jako bod číslo 44 - vládní návrh ústavního zákona o bezpečnosti České republiky a abychom tedy začali prvním čtením tohoto návrhu ústavního zákona, a poté se případně vrátili ke komisi pro cenné papíry, respektive k bankám. Děkuji vám za vstřícnost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu místopředsedovi Honajzrovi. Myslím si, že poté, co vás budu informovat o tom, že dalším bodem, v případě, že bychom podpořili návrh pana Jiřího Honajzra, by byl bod číslo 44 - ústavní zákon o bezpečnosti a dále by následovalo druhé čtení novely zákona o bankách, případně před tím návrh o komisi pro cenné papíry, podle toho, jak úspěšní budou zpravodajové.

Doporučuji, abychom hlasovali o návrhu pana místopředsedy Honajzra již nyní.

Dámy a pánové, kdo souhlasí s tím, aby prvním bodem naší dnešní schůze byl bod 44, což je návrh ústavního zákona bezpečnosti České republiky.

Zahájil jsem hlasování s pořadovým číslem 309 a táži se, kdo je pro? Děkuji. Kdo je proti? Děkuji.

Hlasování skončilo výsledkem pro 115, proti 3, takže tento procedurální návrh byl schválen.

Já ještě konstatuji, že pan poslanec Kužílek má náhradní kartu číslo 7.

Budeme se tedy zabývat bodem

Tento vládní návrh je v prvním čtení, obdrželi jsme ho jako sněmovní tisk číslo 282 a odůvodněním tohoto vládního návrhu pověřila vláda ministra obrany Miloslava Výborného a ministra vnitra Jana Rumla.

Prosím, aby se slova ujal pan ministr Miloslav Výborný.

Ministr obrany ČR Miloslav Výborný: Pane předsedající, vážené dámy a pánové, z pověření vlády předkládám za vládu tisk 282, t.j. vládní návrh ústavního zákona o bezpečnosti České republiky k projednání v prvním čtení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Je třeba úvodem říci, že k předložení tohoto vládního návrhu předcházely mnohé a velmi obsáhlé diskuse v předcházejícím volebním období a dokonce již i při tvorbě ústavy České republiky, t.j. ústavního zákona č. 1/1993 Sb.

Předložený návrh ústavního zákona vychází z komplexního pojetí bezpečnosti státu, z pojetí spojujícího zahraniční politiku, vojenskou obranu, ale také vnitřní otázky bezpečnosti. To odpovídá i projednávání těchto otázek v předcházejícím volebním období v rámci mnohých odborných diskusí a také poslaneckých diskusí.

Cílem návrhu tohoto ústavního zákona je především vyplnit jistou mezeru v ústavním pořádku, a to především v oblastech řízení státu za krizových situací a také stanovit základní povinnosti rozličných subjektů při zajišťování bezpečnosti státu. Jak jsem již uvedl, bezpečnost státu v tomto pojetí, jak je to také správné a jedině možné, zahrnuje nejen vnější vojenskou ochranu, ale také vnitřní bezpečnost, vnitřní pořádek, vnitřní ochranu života a zdraví osob v různých krizových situacích, jak je návrh ústavního zákona popisuje.

Vychází se z různých rizik ohrožení, které mohou narušit fungování státu, počínaje živelnými pohromami a konče ozbrojeným konfliktem. Podle charakteru krizové situace, která může nastat, navrhuje ústavní zákon, předložený vám k projednání, rozšířit právní tituly pro realizace mimořádných opatření o nouzový stav a o stav ohrožení státu. S vyhlašováním válečného stavu už ústava České republiky počítá.

Pro různé krizové situace vymezují se zvláštní kompetence ústavních orgánů se zachováním prioritního postavení zákonodárného sboru.

Navrhuje se současně také tímto ústavním zákonem vytvořit užší operativnější výkonný orgán moci, bezpečnostní radu státu s rozhodovacími kompetencemi v záležitostech bezpečnosti státu, především v době, kdy by byl vyhlášen stav ohrožení nebo válečný stav.

Je samozřejmé, že na tento navrhovaný ústavní zákon musí navazovat celá řada prováděcích zákonů, které podrobněji upraví působnosti a povinnosti jak státních orgánů, tak orgánů samospráv, ale také právnických a fyzických osob. Jsou to především zákony týkající se široké oblasti brannosti, zákony o služebních poměrech vojáků z povolání, také i vojáků základní služby, zákony o zajišťování obranné povinnosti, zákony, které budou do našeho právního řádu transformovat i různé mezinárodně právní závazky. Komplex těchto zákonů je ve věcných záměrech již předložen vládě k projednání a předpokládám, že jakmile dojde k přijetí tohoto ústavního zákona v obou komorách parlamentu, bude paragrafované znění těchto věcných návrhů zákonů vládou předloženo parlamentu k projednání.

Mimo tyto zákony, které jsou připravovány v rámci kompetenční platné úpravy Ministerstvem obrany pro projednání ve vládě, existují na tento návrh ústavního zákona navazující další normy, které jsou připravovány v gescích jiných ministerstev jako je zákon o integrovaném záchranném systému, o prevenci a likvidaci havárií, o ochraně ekonomiky a také zákon o krizovém řízení.

Jsem, dámy a pánové, přesvědčen, že projednání tohoto zákona nebude projednáním jednoduchým. Jsem dokonce přesvědčen a myslím, že tady mohu hovořit i s jistou osobní zkušeností politika a poslance, že projednání tohoto zákona v rámci jednotlivých čtení v poslaneckých orgánech, především ve výborech, jimž bude tento návrh ústavního zákona přikázán, vyžádá si mnohé velmi subtilní debaty odborné, věcné, ale také debaty právní. V rámci těchto debat bude jistě nutno nalézt takovou shodu, aby tento ústavní zákon byl přijat. Naproti tomu chci velmi důrazně připomenout, že neexistence tohoto zákona je neblahým jevem, neboť bez existence této ústavní úpravy základních otázek bezpečnosti státu, nemůže žádný stát natrvalo žít.

Jsem, dámy a pánové, přesvědčen, že v rámci projednávání tohoto zákona nalezneme taková věcná řešení, která bez nadbytečné politizace problému povedou k nalezení takového tvaru tohoto zákona, který nás přesvědčí o tom, abychom ho přijali.

Tolik, dámy a pánové, mé úvodní slovo.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu ministru Miloslavu Výbornému. O slovo se přihlásil místopředseda sněmovny pan Jiří Vlach.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dámy a pánové, velmi se omlouvám. Měl jsem zareagovat bystřeji a přihlásit se o slovo, využít svého práva přednosti ještě než jsme otevřeli tento bod. Nicméně pro upřesnění chci se vrátit ke 24. říjnu, kdy jsme projednávali vládní návrh o pojišťování a financování vývozu. Já jsem řídil schůzi a existuje určitý spor ve výkladu. My jsme tento zákon projednali v prvním čtení velmi bezproblémově a velmi rychle a pak jste, vážená sněmovno, souhlasila poměrem hlasů 116 pro, nikdo proti s přikázáním tak, jak zaznělo. Měl jsem jako předsedající pravděpodobně ještě jednou zopakovat, že jde o přikázání hospodářskému výboru. Proto tak činím ještě jednou na mikrofon a omlouvám se za zdržení.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu místopředsedovi Jiřímu Vlachovi za upřesnění a nyní prosím dalšího z navrhovatelů ministra vnitra pana Jana Rumla, aby přednesl úvodní zprávu k vládnímu návrhu ústavního zákona o bezpečnosti České republiky.

Ministr vnitra ČR Jan Ruml: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, návrh ústavního zákona o bezpečnosti České republiky se projednával v této sněmovně resp. v jejich výborech již v minulém volebním období, ovšem bez pozitivního výsledku. Vláda si je vědoma velké důležitosti tohoto ústavního zákona, který by měl být jakýmsi zákonem střechovým a od něho by se měla odvodit další legislativa pro nejrůznější krizové situace v České republice.

Především ničivé následky letošních povodní potvrdily odůvodněnost potřeby navrhovaného ústavního zákona, kterým se v případě jeho přijetí otvírají Ministerstvu vnitra i Ministerstvu obrany výchozí podmínky pro tvorbu navazujících právních předpisů v oblasti příprav a řešení krizových situací a jedním z těchto předpisů je mimo jiné zákon o krizovém řízení, který vláda projednala a v jeho věcném záměru schválila.

Ministerstvo vnitra předpokládá po přijetí ústavního zákona o bezpečnosti České republiky a zákona o krizovém řízení urychlené zřízení celého systému krizového řízení s celostátní působností, který lze podle platných předpisů zatím realizovat jen v rámci území okresu, resp. obce, což se právě při výše zmíněných rozsáhlých povodních ukázalo jako jistý nedostatek. Důvodem k vyhlašování nouzového stavu vládou, resp. premiérem, je potřeba rychle a operativně reagovat na události, u nichž zpravidla hrozí nebezpečí z prodlení. Komplexní pojetí ústavního zákona o bezpečnosti České republiky předpokládá koordinovanou a vyváženou dělbu činností u všech subjektů podílejících se na řešení krizových situací včetně jejich následků. Ministerstvo vnitra v této souvislosti připravuje další předpisy, ve kterých by byly blíže upraveny jednak úkoly a součinnost ozbrojených sil a civilní ochrany ve prospěch obyvatelstva, jednak povinnosti státní správy, ozbrojených bezpečnostních sborů, záchranných sborů, havarijních služeb, především za stavu ohrožení státu a válečného stavu.

Dále tento zákon a zákon o krizovém řízení umožní vybudovat efektivní integrovaný záchranný systém a umožní zpracovat zákony o prevenci a likvidaci průmyslových havárií a prevenci a likvidaci přírodních pohrom a katastrof. Proto bych byl velmi rád, kdyby sněmovna věnovala tomuto zákonu mimořádnou pozornost, kdyby jej propustila do druhého čtení, nechť se jím zabývají výbory, protože jsem si vědom toho, že tento zákon bude velice široce diskutován poslanci, především ve výborech, že na tento názor jsou různé názory, na jeho jednotlivá ustanovení a že ve výborech bychom získali daleko větší prostor pro to, abychom všechny problémy vyplývající z tohoto zákona odpovědně projednali. Proto si myslím, že je velmi důležité, aby sněmovna odpovědně rozhodla v prvním čtení a umožnila, aby se obsah tohoto ústavního zákona náležitě projednal.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu ministru Janu Rumlovi. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Petr Koháček.

Poslanec Petr Koháček: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, vláda nám předložila k projednání návrh ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, sněmovní tisk 282. Návrh na doplnění či změnu ústavy je vždy velmi závažným krokem a prosím vás proto stejně jako moji předřečníci, abyste tomuto tisku věnovali mimořádnou pozornost. Obdobný návrh předložila vláda již v minulém volebním období, ale nebyl tehdy doprojednán. Bylo tomu tak proto, že tehdejší návrh pouze řešil problematiku vojenského ohrožení státu a poslanci tehdy oprávněně kritizovali absenci ustanovení, která by se věnovala přírodním, průmyslovým a obdobným katastrofám. Návrh, který máme nyní před sebou, na jedné straně stanoví, kdo zajišťuje bezpečnost České republiky a ústavně definuje brannou povinnost a na druhé straně určuje pravidla pro řízení státu v krizových situacích. Je samozřejmé, že ústavní zákon neřeší řadu podrobností, ale svěřuje je budoucímu zákonu.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Dámy a pánové, prosím o klid.

Poslanec Petr Koháček: Děkuji. Předpokládá se, že ústavní zákon o bezpečnosti ČR zastřeší nejen připravovanou brannou legislativu, ale také umožní na dobrých základech vybudovat kvalitní integrovaný záchranný systém. Současná ústava zná válečný stav a určuje způsob jeho vyhlášení. Tento návrh ústavního zákona zavádí předstupeň, tj. stav ohrožení státu, který bude vyhlášen, bude-li bezprostředně ohrožena svrchovanost státu nebo jeho územní celistvost či jeho demokratické základy. Svrchovanost vyhlásit válečný stav nebo stav ohrožení přísluší a bude příslušet Parlamentu, a to kvalifikovanou většinou.

Návrh zákona však logicky počítá i se situací, kdy se jedna či obě komory Parlamentu nebudou moci v krizové situaci sejít a stanovuje postupnou hierarchii orgánů státní moci učinit toto rozhodnutí.

Pro případ přírodních a průmyslových katastrof či obdobných pohrom návrh ústavního zákona předpokládá zavedení nového institutu do našeho ústavního práva, a to nouzového stavu. Jeho vyhlášení svěřuje vládě a v případě nebezpečí z prodlení předsedovi vlády. Toto zmocnění je podle mého názoru naprosto nutné, protože nastane-li situace, kdy bude nutno nouzový stav vyhlásit, bude zpravidla nutno reagovat okamžitě a tím minimalizovat hrozící nebezpečí. Je téměř jisté, že díky tomuto zmocnění a rychlé reakci, bude možno zachránit řadu lidských životů či ochránit zdraví a bezpečnost občanů a také bude možno lépe ochránit jejich majetek. Zkušenosti, které jsme získali při letních povodních, jednoznačně potvrzují oprávněnost tohoto ústavního institutu. Bylo-li by už v létě možno vyhlásit nucenou evakuaci ohrožených míst, byly by i menší oběti na životech. Všichni víme, že řada občanů odmítla opustit své domovy v ohrožených oblastech a jejich záchrana z rozbouřených vod si pak vyžádala mimořádně obětavé úsilí záchranářů a navíc stála hodně peněz. A přitom k tomu vůbec nemuselo dojít. Byl bych však velmi nerad, aby vznikl nepravdivý dojem, že institut nouzového stavu se dostal do návrhu ústavního zákona až po zkušenostech z povodní. Nikoliv, počítalo se s takovým řešením krizové situace již dávno před povodněmi, o čemž svědčí řada přípravných verzí návrhu.

Jsem přesvědčen, že tento ústavní zákon tato země nutně potřebuje a doporučuji postoupení návrhu do druhého čtení. Navrhuji, abychom návrh ústavního zákona o bezpečnosti ČR přikázali k projednání ústavně právnímu výboru a výboru pro obranu a bezpečnost.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Petru Koháčkovi a dříve než otevřu obecnou rozpravu, konstatuji, že pan poslanec Stanislav Gros má náhradní kartu č. 10.

Nyní otevírám obecnou rozpravu a přečtu vám jména těch, kteří se písemně přihlásili. Jsou to pánové: Zdeněk Škromach, Zdeněk Jičínský, Jaroslav Štrait, Zdeněk Krampera, Dušan Navrátil, Jaroslav Novák, Pavel Dostál, Dalibor Matulka. Jako první tedy vystoupí Zdeněk Škromach, připraví se pan poslanec Zdeněk Jičínský.

Poslanec Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, ústavní zákon o bezpečnosti České republiky tisk č. 282 - podle důvodové zprávy je účelem zákona stanovit povinnost v zájmu pojištění bezpečnosti státu a doplnit tak ústavní pořádek ČR. Předpokládá se, že tento ústavní zákon bude působit vedle ústavy. Avšak hranice omezení základních práv a svobod obsahuje již přímo Listina základních práv a svobod, např. článek 9 odst. 2 písm. c) a d) - nucená práce, článek 11 odst. 4 - vlastnictví, článek 12 odst. 3 - svoboda vyznání, článek 17 odst. 4 - svoboda projevu, článek 19 odst. 2 - svoboda pokojného shromažďování, článek 20 odst. 3 - výkon sdružovacího práva, článek 44 - omezení práva na stávku.

Základní kritéria těchto omezení stanoví přímo Listina základních práv a svobod, a to zpravidla tak, že nejde o opatření demokratické společnosti nezbytná pro ochranu života a zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu bezpečnosti státu nebo bezpečnosti a veřejného pořádku. Přitom pokud jde o stanovení bližších podmínek těchto omezení, odkazuje na prováděcí zákony. Z tohoto hlediska je pak ustanovení článku 4 odst. 1 písm. c) v přímém rozporu s příslušnými ustanoveními Listiny základních práv a svobod. Navrhovaná úprava tak v sobě nese nebezpečí, že omezení základních práv a svobod, včetně práva na stávku, mohou být použita k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Jako nepřijatelné je též použití pojmu ohrožení chodu národního hospodářství. K ohrožení chodu národního hospodářství může dojít v důsledku živelných pohrom, přírodních, ekologických i průmyslových katastrof, ale také v důsledku stávky nebo dalšího vládnutí této vlády. Hrozba škodou nebo způsobením škody, která se může projevit v celém národním hospodářství, je neoddělitelnou součástí každé stávky. Návrh zákona nevylučuje použití vyhlášení nouzového stavu vládou v případě stávky, a to i stávky ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Pokud by bylo zároveň stanoveno, že v době vyhlášení nouzového stavu je zakázáno stávkovat, znamená to ve svém důsledku zákaz stávky, což by mohlo být považováno za ohrožení svobody sdružování zaručené úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 87 O svobodě sdružování a ochraně práva odborově se sdružovat a tato úprava by byla v přímém rozporu s příslušným ustanovením Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k tomu, že se v poslední době znovu dostala do popředí pozornosti otázka odborů a jejich aktivit, zdá se, že by tento zákon měl nahradit mrtvé dítě tzv. stávkového zákona, kterým pohrozil ministr Vodička po úspěšné stávce železničářů.

Jen zřídka se v české historii mluvilo o odborech a stávkách s takovou zlobou jako v posledních několika letech. Občas se přitom zapomíná, jak se vztah společnosti k odborům a jejich působení vytvářel. Odborové hnutí se zrodilo přibližně před dvěma sty lety v Anglii. Na počátku průmyslového věku podnikatelé vnímali námezdní pracovní sílu pouze jako jeden ze vstupů do výrobního procesu na úrovni surovin, energie apod. Mnohdy to připomíná praxi dnešních podnikatelů, kteří vystudovali VUMLy a podobné instituce. Zákon trhu velel - výrobní náklady snižovat. Když tato snaha přesáhla únosnou míru, lidský vstup se vzepřel. Jeho vzpoura měla zprvu drastické podoby, mimo jiné rozbíjení strojů, žhářství, ničení továrních zařízení. Státní moc zasahovala krutě a nemilosrdně, postihovala i pokusy o vytváření dělnických sdružení. Postupem doby začali zaměstnanci používat v nátlaku na zaměstnavatele mírnějších prostředků, především odepření práce, avšak bez ukončení pracovního poměru, tedy stávku čili úmluvu zaměstnanců naproti práce dárcům, jak to v minulém století označovala oficiální právní terminologie v naší zemi. Stávka fakticky znamenala, že zaměstnanec přichází o svou mzdu, zaměstnavatel o zisk plynoucí z jeho práce a pak už šlo pouze o to, kdo to déle vydrží. Zaměstnavatelé se bránili způsobem zdánlivě snadným - stávkující zaměstnance nahrazovali stávkokazy. Stávkující v tehdejší Anglii trestali stávkokaze způsobem poněkud neanglickým: věšeli je za hrdlo. U nás se svého času používal jiný trest, více český. Dopadenému stávkokazovi rozpažili ruce a od jednoho konce rukávu kabátu do druhého mu přes záda zastrčili plaňku z plotu a tak jako strašák v poli byl poslán domů poté, co ho ještě od pasu dolů svlékli donaha.

Zákonodárci v civilizovanějších zemích časem uznali právo zaměstnanců spolčovat se k obraně svých zájmů. V Anglii se tak stalo zprvu zákony z roku 1824 a 1825 a pak ovšem desítkami dalších. Tato sdružení se v češtině nazývala odbory, to proto, že k hájení svých zájmů se původně sdružovali především lidé jedné profese, konkrétního pracovního odboru či oboru a mezi sebou se na svých shromážděních oslovovali jako "páni odborníci". Jejich spolky se pak nazývaly jako spolky odborné, později se vžilo označení odborové.

Je dobré si uvědomit, že odborové hnutí není a nebylo zplozencem marxisticko-leninské ideologie. Mladý Engels se ještě s úctou skláněl před instinktem anglických dělníků, kteří své individuální sobecké zájmy dokázali překonat kolektivní aktivitou, ale už Marx shlížel na odborové hnutí ne-li s nevolí, pak aspoň se shovívavým nadhledem. Neodpovídalo jeho představě, že sociální otázku lze řešit výlučně v oblasti politické.

Současné odborové hnutí není tedy pohrobkem svrženého komunistického režimu. Otcem odborového hnutí není žádná autorita marxismu-leninismu, nýbrž systém liberální tržní ekonomiky a zákonodárci i zaměstnavatelé odborovému hnutí postupně přiznali právo být manažerem na trhu práce, na němž se své zboží - což je práce a pracovní síla - snaží prodat tak draho, jak to jen lze. V našich zemích, v tehdejší rakouské říši, jíž bylo součástí, byl tento princip akceptován relativně brzy. Trestní zákon z r. 1852 považoval sice ještě spolčení zaměstnanců vůči zaměstnavatelům za trestný čin, ale postihoval pouze jeho původce. Jedním ze základních trestů bylo kárání holí pro mužské a kárání metlou pro ženské organizátory stávky. Postupně se zákonodárství přizpůsobilo liberálním zásadám a l7. dubna 1870 přijal zákonodárný orgán zákon č. 43, tzv. koaliční zákon, který mj. stanovil v § 2, že nemají právního účinku, tedy nejsou trestné, úmluvy pracujících učiněné k tomu, aby společným zastavením práce na těch, kteří do práce berou, vynucena byla vyšší mzda nebo vůbec nějaké lepší podmínky práce. Stojí za povšimnutí, že koaliční zákon byl přijat ve státním systému označovaném kdysi za žalář národů. Ještě pozoruhodnější je fakt, že ho iniciovala vláda liberálů, jejíž základní představu o fungování ekonomiky lze přirovnat k představám dnešní vládní koalice. Učinila tak nikoli zcela o své újmě, nýbrž po velkých dělnických demonstracích před budovou vídeňského parlamentu. Nebyl to ovšem asi jediný motiv, zřejmě k tomu přispěla i dodnes platná teorie tehdejších národohospodářů, že čím draží bude pracovní síla, tím více prostředků bude nutno věnovat na investice do racionalizace a modernizace výroby, což přispěje k celkovému rozvoji průmyslu a podnikání. Koaliční zákon přiznal přibližně stejná práva oběma stranám - zaměstnancům a zaměstnavatelům. Také zaměstnavatelé směli bez pracovního účinku vyhlásit svou stávku, a to tzv. výluku, dočasné vysazení zaměstnanců z práce. Tím si zase mohl zaměstnavatel stanovit své podmínky, např. snížení mezd po skončení výluky.

Stávky vznikaly z nejrůznějších důvodů. Vůbec první velkou, fakticky generální stávku v našich zemích - horníci v severozápadních Čechách v dubnu 1872 - vyprovokovaly machinace v tzv. bratrské pokladně, tj. v instituci zajištující povinné nemocenské a penzijní pojištění. Že by už tenkrát?

O uznání odborů a zejména práva na stávku jako normálního prvku v životě společnosti svědčí i to, že od r. 1893 registroval stávky Státní statistický úřad a podrobné údaje se oficiálně zveřejňovaly v Rakouské statistické radě. Jen v posledních letech minulého století došlo pouze v Čechách asi k 200 stávkám, z nichž některé - asi desetina - byly tzv. stávky kolektivní, na nichž se podíleli zaměstnanci nikoli jednoho závodu, ale celého oboru a mnohé trvaly celé týdny. Počet stávkujících se čítal na desetitisíce, počet prostávkovaných dnů na statisíce. Stabilitou státu ani vlády to však neotřáslo.

Roku 1927, kdy hospodářství předmnichovské republiky dosahovalo vrcholu prosperity, zaznamenala oficiální statistika 208 stávek, na nichž se podílelo 166 000 zaměstnanců a bylo prostávkováno 1 380 654 dní. Ani to stabilitou státu neotřáslo. Sympatie s dělnickým stavem a jeho emancipačními snahami za oněch dávných časů patřila v kruzích inteligence k dobrému. I prof. Masaryk nejednou manifestoval svou solidaritu s dělnickým hnutím, mj. přednáškami pro stávkující horníky. Nepodněcoval je sice nikdy ke vzpouře proti vládě, ba ani vůči podnikatelům, ale už tím, že mezi ně přišel, demonstroval solidaritu svou i celé vzdělané veřejnosti.

Dnes i v relativně vzdělané veřejnosti převládá vůči odborovému a stávkovému hnutí namyšlený a karatelský postoj. Snad nikdy nebylo mezi politiky a žurnalisty tolik mentorů, kteří se cítí být povoláni určovat odborům jejich mantinely. Velmi často jsou odbory a odboráři poučováni, že nemají právo vměšovat se do politiky, jenže záleží právě na politicích, aby to odboráři neměli zapotřebí. Pokud by se někdejší organizátoři odborového hnutí neodvažovali vstoupit do politiky, odbory by se zjednodušeně řečeno nikdy nemohly stát legální složkou společnosti. Naštěstí se bez jakéhokoli milostivého svolení v řadě politických kampaní angažovaly a mj. pomohly prosadit všeobecné volební právo i jiné legislativní akty významné pro celou společnost.

Naši tzv. pravicoví politici a jejich klaka vytýkají odborům, že se chovají sobecky a bezohledně. To je poněkud nelogický názor liberálního politika, jehož krédem je, že dobře funguje pouze ten společenský systém, v němž se mohou prosadit jen silní, ti, kdo dokáží obstát v konkurenčním boji a pojmy jako morálka, ohleduplnost, pochopení se bagatelizují jako romantická veteš. Pak nemohou odborům vytýkat ani to nejmenší. Pokud se odbory chovají bezohledně, neuvážlivě, hloupě avanturisticky, neprozíravě, sobecky, poškozují image našeho dokonalého státu ve světě. Pak jen proto, že vznikly a po listopadu 1989 se obnovily v systému, kde platí nikoli ohleduplnost, nýbrž síla. Každé vítězství odborů může být dnes, tak jako tomu bylo i v minulosti, kontraproduktivní, ale to je problém jen a jen odborů.

Můžeme se zeptat, zda egoistický postup odborů ohrozí zaměstnavatele nebo dokonce záměry a představy vládní garnitury. Může je ohrozit, ale pak je to problém zaměstnavatelů a politiků a silná slova, posměch či poučování odborů o tom, co smějí či nesmějí, sotva budou tím skutečným řešením.

V letech 1870 - 1938 se v našich zemích staly odbory integrálním a respektovaným prvkem občanské společnosti. Žádná vláda jim nekladla za vinu ekonomické problémy.

Jak je možné v těchto historických souvislostech chápat návrh zákona, kde je možné s uspokojením pouze konstatovat, že v návrhu zákona nebyly navrženy rychlé polní soudy? Jak chápat ustanovení, které dává pravomoc předsedovi vlády vyhlásit nouzový stav v případě ohrožení hospodářství? Ten by mohl být vyhlášen okamžitě, protože vláda svou politikou hospodářství ohrožovala a ohrožuje.

Pokud by takový zákon měl být přijat, kdy během tohoto nouzové stavu je navržen zákaz stávkování, pak by nebylo divu, kdyby se odbory rozhodly uspořádat generální stávku na protest proti tomu, že někdo chce občanům tohoto státu brát ústavní práva zaručená ústavní Listinou základních práv svobod.

Jeden český ekonom a politik kdysi napsal, že pokud vláda a podnikatelé nebudou jednat prozíravě, pak vše, co se dělo dosud, bylo jen dětskou hrou proti tomu, co přijde. A na jeho slova pak došlo. Ale to už je přece velmi, velmi dávno.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Škromachovi, prosím, aby se slova ujal pan poslanec Zdeněk Jičínský, připraví se poslanec Jaroslav Štrait.

***