Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

2. den schůze Poslanecké sněmovny (15. října. 1997)

Přítomno: 197 poslanců

(Schůze zahájena v 9.04 hod.)

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, zahajuji druhý jednací den 15. schůze Poslanecké sněmovny a všechny vás na něm srdečně vítám. Prosím, abyste se přihlásili hlasovacími kartami a oznámili mi, kdo žádá o vydání náhradní karty.

V tuto chvíli oznamuji, že pan poslanec Maixner má náhradní kartu č. 6 a pan poslanec Gongol náhradní kartu č. 2.

Pro dnešní jednání jsou omluveni poslanci Jaroslav Maňásek a Michael Kuneš z důvodu nemoci. Z vlády potom pánové ministři Jan Ruml, Jiří Gruša a Karel Kühnl.

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, včera jsme projednali první tři body schváleného pořadu a projednávání 4. bodu jsme přerušili. Nyní tedy budeme pokračovat v projednávání tohoto přerušeného bodu.

Tímto bodem je

V tuto chvíli jsou přihlášeni do rozpravy pánové poslanci Miloslav Ransdorf, pan poslanec Jičínský a pan poslanec Daniel Kroupa. Současně prosím navrhovatele a zpravodaje, aby zaujali svá místa a spolu se mnou sledovali rozpravu. Do rozpravy je nyní přihlášen pan poslanec Miloslav Ransdorf, má slovo.

(Značný hluk v sále.)

Paní poslankyně, páni poslanci, současně vás velice zdvořile žádám o klid v jednacím sále, aby pan poslanec mohl nerušeně hovořit.

Poslanec Miloslav Ransdorf: Paní předsedající, děkuji za toto upozornění. Dámy a pánové, doufám, že důležitost tohoto bodu vás přiměje k tomu, abyste mě vyslechli.

Chtěl bych úvodem svého vystoupení upozornit na jednu věc, že v tomto ctěném shromáždění obchází fant—m principu čistoty. Princip čistoty, který býval aplikován třeba v oblasti ekonomické a dodnes tam hraje svou roli, vychází z toho, že aby byl systém efektivní a konsistentní, musí stavět pouze na uplatnění jednoho principu. Domnívám se, že 20. století ukázalo zcela přesvědčivě, že tomu tak prostě není, že nejúčinnější cesta k cíli vede přes kombinování třeba i protichůdných prvků. Proto dost dobře nechápu, proč se ve vystoupení některých řečníků na této půdě proti sobě staví zastupitelská a přímá forma demokracie. Nikde v renomovaných publikacích, ať už se jedná třeba o Dahla nebo Sartoriho, se podobný pokus neděje. Je to určitý pozůstatek u nás ideologizované formy diskusí začátku 90. let, kdy se každý problém, místo aby se projednával věcně bez jakýchkoli emocí a předsudků, rámoval do určitých ideologických souvislostí.

Domnívám se, že jako nevede k právu jediná cesta, ale vede cest několik, abych ukázal na film, který se tolik diskutoval v 80. letech, tak podobné je to i v případě demokracie, že není pouze jediná metoda a jediná cesta, která vede k dosažení demokratické společnosti, ale tento náš cíl lze nejlépe dosáhnout kombinováním různých přístupů, vyvažováním různých prvků. Tak je to i v případě uplatňování zásad přímé a zastupitelské demokracie. Jestliže někdo chce, aby v našem systému byly zakotveny prvky přímé demokracie, neznamená to, že je proti demokracii zastupitelské. To je třeba zdůraznit.

Myslím si také, že kolega Payne se ve svém vystoupení dopustil řady nepřesností a i logických omylů. Mezi ty nepřesnosti patří např. to, že tvrdí, že přímá demokracie byla poprvé vyzkoušena v r. 1831. V tom případě mu doporučuji, aby si vzal k dispozici kterýkoli kurs dějin politického myšlení a právního myšlení, aby zjistil, že se mýlí.

Pokud jde o rozpory v jeho vlastním vystoupení, poukážu aspoň na jeden. Kolega Payne tvrdí, že vadou předkládaného návrhu, který by samozřejmě mohl být dále vylepšen, je to, že do počáteční fáze hry vystupuje parlament, že parlament má být tím činitelem, který otevře celý ten proces. Na druhé straně ale sám zdůrazňuje švýcarskou zkušenost, kde také parlament vstupuje do hry jako určitá protiváha, jako ten, kdo vypracovává v podstatě jakési oponentní stanovisko. Myslím, že v tomto případě se dostává do určitých rozporů a je jen na něm, jak se s touto věcí vyrovná. Konečně bych chtěl upozornit na jednu důležitou věc. Asi mi někteří nerozuměli, když jsem včera hovořil o tom, že je třeba se odpoutat od diktátu statu quo, od toho, jak se vidí věci dnes, dá se říci ve skupině politické reprezentace, že věci, které jsou dnes tak, zítra tak být nemusejí. Uváděl jsem příklad Spojených států, kde panovala dobově vázaná představa diskusí, které se tehdy vedly, že republiky mohou existovat pouze v rámci malých a dobře přehlédnutelných států, jako je např. Ženeva nebo byly republiky v době antiky. A naprostou novinkou, tehdy nepředstavitelnou, bylo, že republika by mohla existovat ve státě velkém, rozlehlém a velice komunikačně těžko zvládnutelném. Ukázalo se, že to byl předsudek, tyto názory, a to podstatné, aby mohl tento předsudek být překonán, bylo to, aby se odvíjela o věci naprosto otevřená, bezpředsudečná diskuse, nejdříve mezi těmi, kteří tvořili politickou reprezentaci, a následně v celé veřejnosti.

Připomínám, že ve Philadelphii onen konvent zasedal půl roku, kdy se jednotlivé body probíraly velice důkladně, analyticky, střetávaly se tam nejrůznější názory, od obhajoby dá se říci přístupů rovnostářských až po přístupy naprosto opačné, od přístupů, které se blížily téměř monarchickému principu až po krajně republikánské principy. Výsledkem byl proces vzájemného obrušování, určitý kompromis. A ten potom tři lidé obhajovali před veřejností, rozpoutala se velice zajímavá diskuse a následně došlo k ratifikaci celého dokumentu.

To je klima, které v naší společnosti stále postrádáme, protože ten, který myslí a mluví jinak, než je zatím v politické reprezentaci převládající názor, je okamžitě kaceřován a prohlašován za člověka, který chce opustit principy demokracie a nastolit jakési minulé pořádky, blíže nespecifikované.

Myslím si, že v této věci se rovněž ukazují vnitřní rozpory stanoviska současné vládnoucí koalice. Když se jim to hodí, jsou pro principy přirozenoprávní a staví se na půdu přirozeného práva. Když se jim to nehodí, staví se do role jakéhosi právního hyperpozitivismu. Z tohoto pohledu je opět na nich, jak se s touto věcí srovnají.

Myslím si, že je třeba ukázat na půdě tohoto parlamentu, že demokracie má různé tváře, různé formy a že nejúčinnější cesta, jak dosáhnout našeho cíle - skutečné demokracie všedního dne, která by se neredukovala jenom na házení lístků do volebních uren, je to, aby se kombinovaly různé přístupy, různé formy, a dost dobře nechápu názor kolegy Kudláčka, který tvrdí, že zavedení referenda by v naší zemi znamenalo opuštění nebo narušení zásady rovnováhy a dělby moci. To je věc, kterou by nám patrně měl blíže osvětlit, abychom se obohatili.

(Potlesk v části sálu.)

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Nyní je přihlášen do rozpravy pan poslanec Daniel Kroupa. Potom bych se ráda zeptala pana poslance Kudláčka, jehož přihlášku jsem zaznamenala, zda se hlásí do rozpravy, či chce vystoupit jako zpravodaj.

(Poslanec Kudláček sděluje, že chce vystoupit v rozpravě.)

Do rozpravy, takže pan Kudláček se připraví po panu poslanci Kroupovi.

Poslanec Daniel Kroupa: Milé dámy, vážení pánové, paní poslankyně, páni poslanci, opravdu jsem neměl v úmyslu zpočátku vystupovat k tomuto tématu, protože jsem měl za to, že mnohé věci již byly řečeny a že jsou jasné. Ale po té krátké debatě mám velmi nepříjemný pocit, že zde jednotliví řečníci na sebe nenavazují a že se lidi vzájemně neposlouchají. Vím, že mnozí poslanci vládní koalice jsou připraveni pro tento zákon nehlasovat a někteří z nich mě zrazovali, abych vystupoval a říkali "nezdržuj to, vždyť přece ten zákon neprojde". Mám ale obavy, že důvod, který je k tomu vede, není tím správným důvodem. Totiž že není opřen o argumentaci, ale že vychází pouze z příslušnosti k určité politické skupině.

A protože jsem vždycky usiloval, aby parlament byl místem diskuse a aby o tak závažném tématu, jako je zásah do ústavy, tato diskuse proběhla kvalifikovaně, nezbylo mi, než se přece jenom přihlásit a pokusit se promluvit nejenom k těm, kteří jsou zastánci referenda v naší ústavě, ale také k těm, kteří jsou jeho odpůrci.

Nejprve tedy k problému přímé demokracie. Jeden z předchozích řečníků se zde odvolával na 18. století ve Spojených státech amerických, na vznik americké ústavy. Já myslím, že to je dobrá chvíle na to, abychom ukázali, proč je třeba odmítnout princip přímé demokracie.

Jedním z otců americké ústavy byl James Madison, který velmi obšírně ve svých Listech vysvětloval základní principy této ústavy. Cíl, který stanovuje a zdůrazňuje ve chvíli, kdy se rozhodovalo o povaze americké demokracie - a já bych chtěl připomenout, že i u nás se před časem rozhodovalo o povaze české demokracie - tedy ten hlavní cíl Madison stanovuje takto: "Jak zajistit veřejné blaho a osobní práva před ohrožením stranickosti většiny a zároveň zachovat ducha a formu lidové vlády."

Když Madison používá slovo stranickost, nemyslí tím systém politických stran, který tehdy v rozvinuté podobě v Americe neexistoval. Má na mysli spojenectví společných zájmů, které často získávají podobu většiny a mají velmi přirozenou snahu potlačit či likvidovat menšinu, potlačit práva, která by té menšině někdy v budoucnu umožnila dosáhnout zastoupení.

Madison pokračuje: "Čistá demokracie, čímž myslím společnost tvořenou malým počtem občanů, kteří se shromaž"ují a osobně řídí vládu, nemůže být lékem na zlořády stranickosti." - Nenechme se prosím mýlit tím malým počtem občanů. Madison měl na mysli, že velký počet občanů čistě technicky nemůže demokratické hlasování formou přímé demokracie zvládnout. My žijeme v době, kdy to technicky možné je. Právě proto je prvek přímé demokracie pro nás tak nebezpečný. Není totiž možné proti spiknutí společných zájmů najít dostatečnou ochranu, jestliže považujeme formu přímé demokracie za formu základní, dokonalejší a legitimnější.

Jenom připomínám, že návrh, který předložil pan poslanec Jičínský, z tohoto předpokladu vychází. Možná, že někteří z vás byli překvapeni, že jeden ze zakladatelů americké demokracie, americké ústavy, odmítá demokracii jako princip. Co tedy nabízí. Inu, nabízí systém, který již od antiky byl protikladem demokracie. Možná, že někteří z vás nevědí, že v klasickém období v antice slovo "demokracie" nemělo dobrou pověst právě proto, že bylo vládou většiny pro většinu, že bylo obhajobou skupinových zájmů, lhostejno zda většinových či menšinových, že nebylo vládou v zájmu celku společnosti.

Aristoteles a mnozí další klasičtí autoři proti demokracii stavěli politeiu. Latinský překlad tohoto výrazu je res publica. Proto zakladatelé americké demokracie či americké ústavy proti přímé demokracii stavěli princip republikánský. Madison jej definuje takto:

"Republika, čímž myslím vládu uskutečňovanou prostřednictvím zvolených státních zástupců, otevírá odlišné perspektivy a slibuje poskytnout lék." rozumí se lék proti stranickosti, lék proti zvrhlým formám vlády.

Madison si je dobře vědom, a také to zdůrazňuje ve svém desátém listě, že i republikánský systém se může zvrhnout v boj stranických zájmů. Ale je přesvědčen, že právě republikánský systém daleko účinněji brání tomuto nebezpečí v případě, že se podaří dosáhnout vyváženosti jednotlivých mocí ve státě, onoho známého systému brzd a protivah a že se podaří vytvořit unii, která bude sestávat z malých států, jejichž jednotlivé ambice se budou navzájem vyvažovat. I v případě, že by došlo v jednotlivém státu ke zvrhnutí demokracie, ostatní celek udrží celý systém v chodu. Je to systém, který překáží nastolení tyranie, který překáží zneužití moci, který proti ambici staví jinou ambici.

Toto je vážný argument, který bychom měli poslouchat, když uvažujeme o zavedení prvku přímé demokracie do našeho ústavního systému. K přímé demokracii bych chtěl ještě poznamenat jednu důležitou věc.

Zastánci přímé demokracie a referenda se domnívají, někdy v dobré vůli, že tím dávají větší hlas lidu. Myslím si, že se mýlí. Bojím se, že přímá demokracie je místem, v němž se ujímá vlády lůza. A to je velmi nebezpečné. Vím, že před časem se jeden známý politik poněkud neobratně vyjádřil, pokud se týká lůzy a jedné totalitní strany. Toto neobratné vyjádření by nás nemělo zaslepit vůči argumentu, který je velmi vážný, argumentu, s kterým přišla nejvýznamnější teoretička nástupu totalitních hnutí v Evropě, Hannah Arendtová. V loňském roce vyšla její kniha "Původ totalitarismu" a prosím, aby si jí přečetli všichni, kteří chtějí pochopit, jak vznikly dva totalitní systémy v části světa, která se považovala za nejcivilizovanější, totiž v Evropě.

Hannah Arendtová varuje před nástupem lůzy. Upozorňuje, že lůza je jednou z významných podmínek vzniku totalitního systému. Dovolte mi, abych ocitoval tuto pasáž:

"Lůza je především skupina, v níž jsou zastoupeny všechny třídy. Proto je tak snadné zaměňovat lůzu za lid, neboť ten také zahrnuje všechny vrstvy společnosti. Zatímco lid ve svých velkých revolucích bojoval za skutečné zastoupení, lůza volá vždy po silném muži, po velkém vůdci. Neboť lůza nenávidí společnost, z níž je vyloučena, stejně jako parlament, v němž není zastoupena.

Proto" - pokračuje Arendtová - "jsou referenda, v nichž moderní vůdci lůzy dosáhli tak vynikajících výsledků, starou koncepcí politiků, kteří se spoléhají na lůzu."

Ve výrazu "lůza" je třeba rozumět tomu, co se jím skutečně míní. Má v sobě prvek hanlivý, ale je především sociologickým pojmem. Lůza, jak říkala Arendtová, je zastoupena resp. vychází ze všech tříd společnosti. Není pravda, že lůza je např. třída, která pracuje rukama. Dlouhá léta jsem pracoval jako dělník a mohu vás ujistit, že lůza v dělnické vrstvě je stejně deklasována jako lůza mezi univerzitními učiteli. Lůza jsou lidé, kteří chtějí získat společenské výhody nikoliv v rámci platných pravidel, ale oklikou, zkratkou, jejich porušením či podrazem. Jsou to lidé, kteří nemají vůli žít podle společně přijatých pravidel, kteří nemají vůli podřídit se demokracii. Tito lidé jsou deklasováni ze svých společenských vrstev a najde-li se obratný vůdce, který je zpolitizuje, stávají se snadnou společenskou silou, která usnadňuje nástup totalitních politických systémů a ideologií.

Možná, že mi někdo namítne, že v našem ústavním systému návrh referenda nebude nebezpečný, že bude vyvážen zastupitelskou demokracií. Mrzí mne, že zde nezazněly odpovědi na námitky, které zde formuloval již v obecné rozpravě k prvému čtení zpravodaj. Jako by tyto námitky nezazněly a odpovědi na ně by měli dát především ti, kteří odpůrce referenda označují za zastánce jakýchsi ideologií. Já se domnívám, že uvedení přímé demokracie do našeho ústavního systému naruší rovnováhu moci. Každý, kdo si přečte návrh pana profesora Jičínského, se může přesvědčit o tom, že zvyšuje pravomoci především exekutivy. Umožňuje exekutivě obejít parlament v případě, že se bude potřebovat s nějakým zákonem či politickým rozhodnutím prosadit ve výhodné situaci nastolené ve sdělovacích prostředcích. Toto je posílení pravomoci exekutivy. Je to tedy změna stávající rovnováhy mocí v naší ústavě.

Chceme-li tuto změnu prosadit, měli bychom nejprve prokázat, že stávající rovnováha nefunguje, že je nedostatečná. Já se domnívám, že se shodneme na tom, že ústava je dokument, který jednak formuluje práva občanů, která uznává a která chce chránit, a jednak formuluje organizaci jednotlivých mocí ve státě. účelem této formulace, účelem tohoto vyvážení jednotlivých mocí je kromě jiného, kromě překážky zneužití této moci, vytvořit systém politického rozhodování, který nevede do slepých uliček, který nevede k takovým konfliktům, jež by činily politické rozhodování nemožným a vytvářely ve společnosti pocit anarchie, či pocit klamu.

Mám velké obavy, že přijetí zákona o referendu právě takové slepé uličky do našeho systému vnáší. Rozuměl bych tomu, kdyby ten stávající systém nějakým způsobem selhával ve svých procedurách. Ale za jeho krátké působení, pokud vím, se tak nestalo a není tedy důvod jej měnit. Když si představíme, že v naší parlamentní demokracii do Poslanecké sněmovny jsou zvoleny strany podle systému poměrného zastoupení a že některá z politických stran - může to být, jak víme, nejenom strana stávající vládní koalice, ale také strana opoziční - získá např. 30 % hlasů voličů, či 35, jak jeden známý politik se nedávno vyjádřil, a tato strana získá své volební hlasy určitými sliby, že prosadí cosi ve svém volebním programu, získá hlasy na základě závazků vůči svým voličům a např., že tato strana uzavře koalici a prosadí své volební závazky do volebního programu a menšina v parlamentu vyvolá referendum podle daného zákona, jehož se zúčastní požadovaných minimálních 30 % voličů a nadpoloviční většina, tzn. 16 %, ten návrh schválí, jak má postupovat nyní ona vládnoucí strana či vládnoucí koalice? Má se podřídit tomuto po výtce menšinovému rozhodnutí a zradit své sliby voličů? Podle návrhu tohoto zákona by jí zřejmě nic jiného nezbylo. Ale pak to znamená podvod vůči voličům. Slušná politická strana v takovém případě se pokusí rozpustit parlament a vypsat nové volby. Jenže s velkou pravděpodobností se preference příliš mnoho nezmění a co bude ve volbách hlásat jako svůj politický cíl? To, co schválilo referendum, nebo to, co má ve svém politickém programu, to, co tvoří možná jeho základní prvek?

Uvádím tento příklad proto, že dobře ilustruje, do jak neřešitelných situací by zavedení referenda do našeho ústavního systému mohlo přivádět politickou reprezentaci. A pokud člověk, pokud politik není podvodníkem, měl by přinejmenším uvažovat o tom, jak v našem ústavním systému těmto problematickým situacím zabránit. Stávající systém k takovým konfliktům nevede, či alespoň dosud nikdo neprokázal, že k takovým konfliktům vede.

Dámy a pánové, dovolte mi ještě poslední poznámku. Je to poznámka do vlastních řad. Vím, že nejenom návrh referenda je pokusem změnit náš ústavní systém, že návrhy změnit ústavu vzešly i z řad vládní koalice, a nepochybuji, že i v tomto případě měli předkladatelé dobrou vůli. Ale myslím si, že výsledkem by byl nedobrý cíl. Naše ústava byla přijata Českou národní radou. Není pravda, že byla přijímána ve chvatu, že nebyla dobře připravena, že na ni nebyl čas. Pracoval jsem v ústavní komisi vlády, pracoval jsem před tím ve všech ústavních komisích, které působily ve Federálním shromáždění, které připravovaly Listinu základních práv a svobod, či federální návrh ústavy. A mohu vám říci, že diskuse o našem ústavním systému trvaly celé dva roky. Jejich nedostatkem snad byl příliš malý zájem veřejnosti a příliš neujasněné zájmy některých politických uskupení. Ale promiňte, tak je tomu vždycky. Americká ústava byla zformulována po půlroční diskusi. Nejsme na tom o nic hůře. Mnozí tehdy namítali, že Česká národní rada není tím správným shromážděním, které může dodat legitimitu naší ústavě. Požadovali referendum, či alespoň jinou formu, jak naši ústavu ještě více učinit legitimní. V daném historickém okamžiku opravdu nebylo příliš na vybranou. Mnozí to pociťují jako určitý deficit legitimnosti ústavy. A předkládané návrhy na ústavní změny jsou jenom důsledkem této situace.

Dámy a pánové, existuje zde jen jediný lék. Nemůžeme dnes znovu hledat formy, jak potvrdit naši ústavu, resp. jiné formy, než je trvat na jejím znění, než se učit žít podle pravidel, která jsme přijali a neměnit je, kdykoliv se nám to hodí.

Vím, že diskuse o povaze demokracie, která předcházela - a je to dobře, že předcházela - přijetí ústavy, je rozhodnutím odsunuta stranou, odsunuta do akademických kruhů. Je dobře, když tato diskuse pokračuje. Ale neměla by vést ke zpochybňování ústavního systému, v němž žijeme, alespoň potud, pokud vyžadujeme od našich vojáků, aby za něj pokládali život. Alespoň potud, když sami na ni skládáme slib související s naším poslaneckým mandátem.

Dámy a pánové, prosím vás, abyste pro tento návrh referenda nehlasovali. Ne z nějakých ideologických důvodů, ale na základě argumentů, které jsem zde přednesl já a někteří řečníci přede mnou. Prosím vás, abyste nejprve tyto argumenty vyvrátili a pak já třeba se nechám získat na vaši stranu.

Děkuji za pozornost.

(Potlesk.)

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. V tuto chvíli zaprvé oznamuji, že pan poslanec Gross má náhradní kartu číslo 10 a pan poslanec Loukota náhradní kartu číslo 9.

Jsou zde dvě faktické poznámky. Jako první se přihlásil k faktické poznámce pan poslanec Grulich, potom pan poslanec Krejsa.

Poslanec Václav Grulich: Paní předsedající, kolegyně a kolegové, musím přiznat, že jsem dlouho neslyšel tak jednostranně zneužitý, chce se mi říci doslova zmršený výklad teorie elit, jak ho podal před malou chvílí pan poslanec Kroupa.

(Potlesk.)

Samozřejmě, že všechno se dá využít a zneužít proti všemu. To pochopitelně jde. Když zde rozváděl svou teorii lůzy, bylo by dobré se ho optat, jestli ji nechce rozšířit i na poslanecké lavice, když sáhl i do svých vysokoškolských učitelských řad. (Potlesk.) Možná, že by tam patřili i poslanci, kteří byli stíháni pro pokus krádeže, poslanci, kteří byli odsouzeni za krádeže apod.

(Potlesk.)

Možná, že by pan poslanec Kroupa našel tyto lidi ve své blízkosti.

Často jsme zde slyšeli výrazy našich kolegů - my máme mandát, my jsme ho získali ve volbách. Zpravidla se tím oháněli poslanci, jejichž volební preference se motaly kolem jednoho procenta. Poslanci, kteří prošli do Poslanecké sněmovny s odřenýma ušima. Samozřejmě, že takovýto mandát lze velice věrohodně zpochybňovat.

Když pan poslanec Kroupa prohlašoval, že máme poslechnout jeho argumenty, jsou to pseudoargumenty. Bojoval zde zejména proti tomu, čemu se říká obvykle plebiscit. V návrhu poslance Jičínského a dalších poslanců není jediný řádek o konání plebiscitu. Celý tento argumentační boj pana poslance Kroupy vedl na slepou kolej.

Děkuji. (Potlesk.)

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: S faktickou poznámkou pan poslanec Krejsa, připraví se přihlášený do rozpravy pan poslanec Jiří Payne.

Poslanec Josef Krejsa: Paní předsedající, dámy a pánové, rád bych reagoval na kolegu Kroupu. Většinu z toho, co jsem chtěl říci, už řekl kolega Grulich. Budu proto stručný.

Jsem potěšen, že nejen v Senátě v osobě Petra Pitharta, ale i u nás v této sněmovně je profesor "Zelí" (?). Doporučil bych kolegovi Kroupovi, aby si své výlevy nechal pro svých pár studentů, nezdržoval jednání této sněmovny a neplýtval penězi daňových poplatníků.

Děkuji. (Potlesk.)

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Nyní se omlouvám panu poslanci Paynovi. Ještě před ním je přihlášen pan poslanec Kudláček, připraví se pan poslanec Payne.

***