Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

2. den schůze Poslanecké sněmovny (3. září 1997)
Přítomno: 194 poslanců

(Schůze zahájena v 9.02 hod.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dovolte, abych zahájil druhý den naší schůze a omluvil se za drobné zpoždění.

Prosím, abyste se přihlásili hlasovacími kartami, případně oznámili, kdo žádá o vydání náhradní karty, abychom mohli pokračovat v jednání. Připomenu, že jsme včera ve večerních hodinách v rámci bloku druhého čtení přerušili projednávání bodu vládní návrh zákona o státní sociální podpoře s tím, že k hlasování o návrhu, který zazněl v rámci podrobné rozpravy, přikročíme až dnes po 11.00 hodině.

V tomto okamžiku přistoupíme k projednávání dalšího bodu, kterým je

I v tomto případě se jedná o druhé čtení. Tisk jsme obdrželi pod č. 225. Předložený vládní návrh zákona uvede ve druhém čtení ministr práce a sociálních věcí p. Jindřich Vodička, kterého prosím, aby se ujal slova.

Ministr práce a sociálních věcí ČR Jindřich Vodička: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dámy a pánové, předložený vládní návrh zákona není rozsáhlý, a proto i mé úvodní vystoupení v rámci druhého čtení bude stručné.

Návrh zákona představuje dílčí novelizaci tří zákonů ze sociální oblasti. O důvodech předložení této novelizace jsem hovořil již v rámci prvého čtení a nyní bych chtěl jen podotknout, že jde o opatření, která sledují dosažení potřebné rovnováhy ve státním rozpočtu. Je třeba si uvědomit, že ani v oblasti sociálních transferů nemohou výdaje být podstatně vyšší než zdroje, které jsou k dispozici. Na druhé straně chci však zdůraznit, že určitá větší variabilita navrhovaná pro rozhodování vlády neznamená, že se bude jednat o libovůli vlády. Každá odpovědná vláda musí při svém rozhodování sledovat zásadu sociální únosnosti pro občany a navíc musí mít na zřeteli též plnění příslušných závazků plynoucích pro Českou republiku z ratifikovaných mezinárodních úmluv, především z úmluv Mezinárodní organizace práce o sociálním zabezpečení. Prosím, aby i tyto aspekty byly vzaty v úvahu při projednávání návrhu zákona.

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, při prvém čtení předloženého tisku 225 byl návrh zákona přikázán k projednání výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. Tento výbor ve svém usnesení vyslovil souhlas s předloženým návrhem zákona s několika připomínkami. V rámci tohoto čtení mi dovolte, abych se nezabýval těmito konkrétními připomínkami - ke všem pozměňovacím návrhům bych se souhrnně vyjádřil v rámci třetího čtení - a ve shodě s usnesením tohoto výboru vám přednesl doporučení, aby návrh zákona byl projednán ve druhém čtení.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministrovi. Vládní návrh zákona jsme v prvém čtení přikázali k projednání výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. Tento výbor přijal usnesení, které jsme obdrželi jako sněmovní tisk 225/1, a zpravodajem určil pana poslance Vladimíra Špidlu, jehož nyní žádám, aby se ujal slova.

Poslanec Vladimír Špidla: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte, abych uvedl výsledek projednávání sněmovního tisku 225 výborem pro sociální politiku a zdravotnictví.

Výbor se tímto tiskem zabýval na své 19. schůzi dne 28. srpna a přijal usnesení, byť většinou jediného hlasu o tom, že doporučuje Poslanecké sněmovně, aby vyslovila souhlas s předloženým vládním návrhem zákona, kterým se doplňuje zákon č. 155 o důchodovém pojištění ve znění zákona č. 134/1997 Sb., zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, sněmovní tisk 225, s těmito připomínkami.

Připomínky, jak se zde zmínil pan předsedající, jsou uvedeny v tisku 225/1 a z hlediska výboru je fáze před projednáváním druhého čtení uzavřena.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu zpravodaji Vladimíru Špidlovi a otevírám obecnou rozpravu, do které se jako první přihlásila paní poslankyně Eva Fischerová, kterou prosím, aby se ujala slova. Připraví se paní kolegyně Milada Emmerová.

Poslankyně Eva Fischerová: Vážený pane předsedající, vážené prázdné vládní lavice, vážený pane ministře, dámy a pánové, předložené návrhy změn zákonů o důchodovém pojištění, zaměstnanosti a životním minimu jsou ve vládním návrhu zdůvodněny jako součást stabilizačního a ozdravného opatření k programu současné ekonomiky v České republice. Jejich hlavním cílem je snižování výdajů státního rozpočtu v oblasti sociálních transferů. Vzhledem k tomu, že systém sociálního zabezpečení má zákonem definovaný samostatný příjem a již delší dobu se vedou vážné diskuse o úplném oddělení důchodového pojištění od státního rozpočtu, je podle mého názoru také nezbytně nutné zcela samostatně řešit vývoj příjmů státního rozpočtu jako takového a hlavně příčiny jejich neplnění.

Státní rozpočet a důchodové pojištění nelze jednoduše slučovat, a nelze tedy zneužívat stabilizačních a ozdravných opatření vlády k ukvapeným novelám zákonů o důchodovém pojištění a tím získat zdroje pro státní rozpočet, aniž by předcházela dostatečná veřejná diskuse a hlavně jednání této vlády se sociálními partnery o reformních záměrech v důchodovém pojištění.

Vládní návrh změny valorizace důchodů i životního minima vzbuzuje opravdu velmi oprávněné obavy. Závažné zhoršení životních podmínek důchodců návratem k předchozímu způsobu valorizace bude mít nejen krátkodobý, ale především dlouhodobý efekt se zcela nezodpovědným přenášením břemene ekonomických chyb na nejsnáze zranitelnou společenskou skupinu. Zásadně nesouhlasím s navrhovanými změnami zákona o nezaměstnanosti a životním minimu, které mají společenský negativní dopad a mohou ohrozit sociální smír.

Důchodové pojištění v České republice je již několik let přebytkové, a to ve svých příjmových položkách, a je všeobecně známo, že si od něj státní rozpočet neustále půjčuje, aniž by vracel. Přebytek důchodového pojistného existuje i navzdory značným nedovýběrům pojistného na sociální zabezpečení. Reálná výše důchodů je však stále ještě pod úrovní roku 1989. Je tedy zřejmé, kdo na tuto vládní politiku doplácí. Jsou to však nejen důchodci, ale jsou to také plátci pojistného.

Nepřijatelnou změnou je omezení zápočtu náhradních dob pojištění při výpočtu procentní výměry důchodů a způsobu hodnocení doby nezaměstnanosti, hodnocení doby studia, které mají také být náhradními dobami. Navržené snížení zápočtu náhradní doby se výrazně dotýká osob pečujících o dítě ve věku do 4 let, tedy vlastně mateřské dovolené, zatímco osoby konající vojenskou službu jsou z tohoto opatření zcela vyňaty.

Já se táži vlády, z jakých důvodů považuje vojenskou službu za důležitější než výchovu dětí v rodině za současné populační situace?

Důvodová zpráva předloženého návrhu pouze konstatuje, ale nevysvětluje zkrácení zápočtu náhradních dob pojištění. Dopad této změny lze chápat jako nástroj fondů důchodového připojištění, které tuto skutečnost mohou využívat pro reklamní kampaně. Ve skutečnosti jde, dámy a pánové, o silný lobbistický tlak na solidární systém důchodového starobního pojištění. Návrh navíc zhoršuje podmínky předčasného odchodu do starobního důchodu, stejně jako podmínky pro získání potřebné doby pojištění pro vznik nároku na invalidní důchod.

Prostředky důchodového pojištění nejsou jen předmětem státního rozpočtu, ale vzrůstá o ně také zájem bankovních a podnikatelských kruhů. Zjednodušená vize, že takto vytvořený kapitál vyřeší naše ekonomické problémy, je přinejmenším zcela znepokojující. Současná ekonomická situace je pro vládu ideální příležitostí k posuzování perspektivy snížení tzv. základního starobního důchodu a přesunu těžiště odpovědnosti na občana jednotlivce.

Těžištěm předloženého návrhu jsou úsporná opatření, která nepřijatelným způsobem oklešťují nároky občanů v oblasti důchodového pojištění, hmotného zabezpečení nezaměstnaných a životního minima. To všechno je zabaleno do sporných vývojových scénářů demografického vývoje společnosti v průběhu několika desítek let. Vládní scénáře vůbec neberou v úvahu možnost zvyšování produktivity práce, což je i při poklesu počtu věkové skupiny středních let zcela dobře možné. Nelze pominout perspektivu automatizace apod.

Vážným důvodem zpochybňujícím kvalitu předloženého návrhu novely je chybějící analýza negativních dopadů tohoto návrhu na příslušné společenské skupiny, důchodci, plátci pojistného, ženy v produktivním věku a střední věková skupina. Myslím si, dámy a pánové, že projednávané parlamentní tisky 225, ale i 224 navíc mohou urychlit nepříznivý vývoj tzv. krize důvěry občanů, pokud jde o nesouhlas se současnou vládní politikou. Tuto skutečnost by si podle mého názoru před hlasováním měli uvědomit především poslanci koalice.

Po zralém zvážení obsahu parlamentního tisku č. 225 podávám v souladu s § 93 odst. 2 jednacího řádu PSP návrh na zamítnutí projednávaného tisku č. 225.

Děkuji za udělené slovo a vaši pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Evě Fischerové. Prosím, aby se slova ujala paní poslankyně Emmerová. Připraví se pan poslanec Krampera. Pan poslanec Jiří Novák má náhradní kartu č. 10.

Poslankyně Milada Emmerová: Vážený pane předsedající, vážení přítomní, chtěla bych hovořit o problematice invalidních důchodů, jejich stanovování, to znamená o problematice, která se dotýká jak medicíny, tak i sociální oblasti.

Stanovování míry poklesu soustavné výdělečné činnosti v důsledku zdravotního postižení je úkolem nesnadným a vysoce odpovědným. Volba kritérií pro toto posuzování nezávisí jen na samotném chorobném postižení a jeho funkčním stadiu, ale i na faktorech prognostických, sociálně profesních, psychologických apod.

Snaha o jednoznačnost posuzování vede nepochybně k tomu, že je ohodnocován jediný, relativně nejvíce limitující faktor s ohledem na aktuální pracovní potenciál. Je známo, že u osob ve 4. až 6. věkové dekádě, tedy ještě v době profesního zatížení, představuje toto zjednodušující hledisko pro některé zdravotně postižené tvrdé důsledky, poněvadž často trpí mnohočetným zdravotním poškozením.

Je pozoruhodné, jak o tom hovoří statistické údaje, že právě v roce 1996, kdy vstoupil v platnost nový zákon o invalidních důchodech, došlo k nápadnému jevu - častěji se vyskytovaly částečně invalidní důchody proti důchodům plným. Tento poměr byl zvláště výrazný u žen. Několikaměsíční praxe s uplatňováním tohoto zákona vedla k připomínkování přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. a následně pak k jejím doplňkům a modifikacím. Ukázalo se tedy výhodou, že soubor onemocnění, ze kterých vyplývá míra poklesu soustavné výdělečné činnosti, je ponechán na úrovni nižší právní normy, to znamená vyhlášky.

Přes tyto korekční snahy je z hlediska medicínského a sociálně profesního nutno vzít v úvahu, že výsledný zdravotní stav u postiženého jedince není mnohdy určován jedinou, byť relativně nejzávažnější chorobou, ale že jde o výslednici vzájemně se ovlivňujících chorobných příznaků, pokud se jedná o tzv. souběh onemocnění. Tato interakce tedy přináší zcela jiný klinický obraz, který se vymyká chorobným změnám tzv. nejzávažnějšího onemocnění. V tomto směru pak dochází i k redukci pracovního potenciálu, která často přesahuje povolené navýšení o 10 procentních bodů.

Domníváme se, že námi navrhovaná úprava paragrafů 39 a 44 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 134/1997 Sb., vede nejen k zpřehlednění zákonných norem při stanovování plné nebo částečné invalidity, ale současně se pokouší najít spravedlivější posuzování zdravotně postižených s výskytem několika závažnějších onemocnění, která jsou uvedena v příloze č. 2 - 4 vyhlášky 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění vyhlášky č. 157/1997 Sb.

Z hlediska ekonomického lze jen těžko odhadnout, k jakým finančním nárokům dojde při eventuálním schválení této novely zákona. Přiznáním plného invalidního důchodu občanovi v kombinaci se zdravotním postižením dojde nejen k zajištění jeho sociální jistoty, ale někdy i k úspoře financí. Jeho dosavadní zdravotní handicap, to je přiznání částečného invalidního důchodu, představoval závažnou překážku - nebo lépe řečeno představuje - pro vhodné pracovní uplatnění, a to zvláště v závislosti na věku. Rovněž předpokládaná zvýšená nemocnost tohoto občana představuje jisté finanční, ale i provozní nároky. Po jeho převedení do plného invalidního důchodu se navíc uvolní pracovní příležitost pro mladého a zdravého jedince, jehož produktivita práce bývá zpravidla přínosem.

Přijetím novely lze pak především předpokládat, že u občana s vícečetným zdravotním postižením dojde k citlivějšímu a zodpovědnějšímu posouzení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a eventuální přiznání plného invalidního důchodu bude daleko spravedlivější, což by mělo být naším hlavním cílem. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Emmerové. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Krampera, připraví se pan poslanec Jaroslav Novák.

Poslanec Zdeněk Krampera: Vážený pane předsedající. dámy a pánové, vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 134/1997 Sb., zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, je podle mého názoru z textu důvodové zprávy, která zcela usiluje o zdravý rozum snad ještě doufám většiny spoluobčanů.

Nazývat současnou krizi ve všech oblastech státu ozdravným programem a stabilizací současné ekonomiky je vskutku přirovnatelné pouze k dobám soudruha Kojzara a soudružky Boudové, kteří dnes a denně na stránkách Rudého práva hřímali o obrovském a kolosálním úspěchu výstavby tzv. socialismu.

Já sám se přiznám, že jsem půl roku v roce 1990 věřil, že můžeme skutečně dosáhnout přechodu k demokratické a hlavně spravedlivé a ekonomicky prosperující společnosti. Nic takového se pochopitelně nestalo. Dnešní mocní si vůbec nic nezadají s těmi, o kterých jsme si mysleli, že již skončili na smetišti dějin.

Proto znovu a opakovaně musím konstatovat, že plnou odpovědnost za současný vývoj krize v České republice nese vládnoucí garnitura a sdělovací prostředky. Právě masmedia umožnila této vládnoucí garnituře její plný a nerušený rozvoj a naopak zcela jednoznačně zablokovala a dnes již cenzuruji veškeré varovné, kritické a oprávněné stížnosti občanů České republiky.

SPR-RSČ po celou dobu vývoje polistopadového podvodu dnes a denně všechny příčiny, vedoucí k současnému rozkladu státu, analyzovala, do všech sdělovacích prostředků odeslala a vždy jsme hlavně navrhovali taková opatření, která by vedla k nápravě. Dnes platí veksláci, podvodníci všeho druhu, tzv. podnikatelé, kteří právě neplněním svých daňových povinností s dalšími již uvedenými skupinami ohrožují každoročně rozpočtový příjem České republiky. Z jakých důvodů mají být postiženi právě ti, kterých je většina, což jsou občané České republiky, kteří pracují například ve spojích, či na České dráze a v dalších organizacích za zhruba 6 až 7 tisíc korun čistého. Navíc právě tyto statisíce spoluobčanů jsou do budoucna při očekávaném růstu nezaměstnanosti tímto návrhem zákona nejvíce ohroženi.

Co se týče vládou zmiňovaného opatření valorizace důchodů, nebude konkrétní úspora záviset jednak na indexu růstu cen, jednak na okamžiku zvýšení důchodů, který je podle zákona vázán na cenový růst v rozpětí 510 %. Je nutno konstatovat, že podle mého názoru - a nejen podle mého - jsou údaje, které předkládá Český statistický úřad, zvláště z hlediska nárůstu inflace nepravdivé. Všichni, kdo chodíme po matičce zemi, víme, že u životně důležitých potřeb došlo od roku 1990 k několikasetprocentnímu nárůstu zdražení cen. K dalšímu obrovskému zdražování v dohledné době opět dojde. Proto údaje, zvláště o vývoji inflace, mi připadají jako pokus zbavit nás zdravého rozumu.

Nebudu vyjmenovávat, co a o kolik set procent se za poslední léta zdražilo. Stál bych zde patrně ještě zítra. Proto doporučuji každému spoluobčanu i poslanci zavést si svůj notýsek a každý týden navštívit obchodů a zapsat si ceny. Potom nemůže být nikdo takovýmto způsobem oklamán.

Protože předložený návrh zákona o důchodovém pojištění, o zaměstnanosti a životním minimu, sněmovní tisk č. 225, je zcela nepřijatelný, dávám podle jednacího řádu Poslanecké sněmovny ČR návrh na jeho zamítnutí.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Kramperovi, prosím, aby se slova ujal pan poslanec Jaroslav Novák.

Poslanec Jaroslav Novák: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené dámy a pánové, dovolte mi několik všeobecným poznámek k právě projednávanému vládnímu návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a další zákony č. 134/1997 Sb., zákon č. 1/1991 Sb. a zákon č. 463/1991 Sb.

Při pročítání vládního návrhu nemohl nikdo přehlédnout, že se jedná o změnu zákonů, které byly přijaty již po tzv. sametové revoluci, takže nikdo se nemůže odvolávat na to, že se mění zákony, které vyhovovaly bývalému komunistickému režimu.

Účelem tohoto vládního návrhu je změnit zákony, které byly přijaty již touto Sněmovnou po svobodných volbách v roce 1990 a později, a dovoluji si připomenout, že tyto zákony schvalovali mnozí z nás, kteří tu dodnes sedíme, někteří již ve třetím volebním období. Takže chceme změnit něco, co jsme před poměrně krátkým časem přijali, odhlasovali s přesvědčením, že přijímané věci potřebné a užitečné.

Změnil se snad náš názor na potřebnost ekonomického zajištění našich nejpotřebnějších, tj. důchodců, kteří si celý život poctivou prací přispívali na své důchodové zabezpečení? Domnívám se, že většina z nás tento názor podporuje i nadále. Proč tedy vláda přichází s návrhem, který jednoznačně naše důchodce poškozuje? Kde hledat viníka, který způsobil, že vláda je nucena drasticky snižovat životní úroveň našich důchodců? Kdo zodpovídá za ekonomický rozvoj v naší zemi? Jistěže to nejsou důchodci, ale právě tato vláda, která není schopná tento předpokládaný ekonomický rozvoj zajistit, a tak místo co by se snažila pozvednout naši ekonomiku, chce ušetřit právě tam, kde je to sice nejlehčí, ale nejméně vhodné - na našich důchodcích, kteří nemají žádnou možnost se proti tomuto nehumánnímu postupu naší vlády bránit. Oni přece nemohou stávkovat jako železničář nebo zdravotníci či jiné skupiny zaměstnanců. Oni jsou odkázáni pouze na výplatu svého důchodu jednou za měsíc a v 99 procentech nemají možnost si nějakým přivyděláváním svoji ekonomickou situaci zlepšit.

Ona vykazovaná úspora 200 mil. v letošním roce a další milióny v letech příštích dokazují pouze to, že těchto pár set miliónů nemůže podstatně ovlivnit náš státní rozpočet, ale dokáže podstatně ovlivnit ekonomickou situaci našich nezaměstnaných a důchodců. A tak si myslím, že to nebude právě nejlepší vizitka při našem vstupu do Evropy.

Podávám proto návrh na zamítnutí tohoto vládního návrhu.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Novákovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Jaroslav Štrait, připraví se pan poslanec Zdeněk Škromach.

Poslanec Jaroslav Štrait: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych k projednávané předloze 225 poznamenal: I tato je součástí tzv. balíčku. Nepovažuji za nejšťastnější, když se šetří na důchodcích a dětech. Svaz důchodců České republiky provedl analýzu současného příjmového stavu seniorů, ze které vyjímám (cituji):

"Postavení důchodců ČR se ve srovnání s ostatními vrstvami české společnosti stále zhoršuje. V době, kdy bylo v roce 1996 již dosaženo reálné hodnoty průměrné mzdy za rok 1989, zaostávala reálná hodnota průměrného důchodu za tímto rokem cca o 13 %. Také v letošním roce se dosáhne výše průměrného starobního důchodu, jejíž kupní síla zaostane za rokem 1989 cca o 0,1. V době vlády premiéra Klause se současně snižuje podíl průměrného důchodu na průměrné mzdě u hrubé mzdy z 52 % v roce 1992, to je rok nástupu Václava Klause, na pouhých 43,5 % v loňském roce. U čisté mzdy se tento průměr za totéž období snížil ze 67,7 % na 56 % v roce 1996. Již po několik let je podle údajů Českého statistického úřadu výše průměrného čistého přijmu připadajícího na jednoho člena domácnosti u důchodců nižší nejen než u domácnosti bezdětných zaměstnanců, ale také v domácnostech zaměstnanců s dětmi a v domácnostech neúplných rodin. Na životní úroveň seniorů nejtíživěji dopadnou provedená nebo chystaná opatření v oblasti zdražování bydlení, zvýšení finanční spoluúčasti pacientů na službách zdravotnictví, odbourávání různých výhod pro starší občany, např. v poslední době na železnici. V jednom jediném roce 1998 mají dosáhnout úspory na úkor našich seniorů výše dalších až 15 mld Kč. Je to zhruba 10 % všech prostředků předpokládaných pro výplatu důchodů v roce 1997 a připraví - samozřejmě musíme dodat v případě schválení Poslaneckou sněmovnou - každého starobního důchodce s průměrným důchodem asi 5100 Kč za měsíc ročně o 5 - 6 tisíc korun. Tedy každý důchodce na oltář balíčku vlastně položí jeden svůj měsíční důchod."

Co dodat? To už tedy necituji. Balíček ušetří na důchodcích zmíněných 15 mld korun za rok, na dětech - to jsme projednávali včera a dnes to budeme dodělávat - se ušetří 4,1 mld. V podstatě necelá polovina úspor se v balíčku ušetří v sociální oblasti.

Z těchto důvodů, ale i z mnoha dalších, navrhuji tuto nedůstojnou novelu zamítnout.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Štraitovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Škromach. Připraví se pan poslanec Grégr.

Poslanec Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, chtěl bych se vyjádřit k navrhované změně zákona a chtěl bych upozornit na jednu věc, která se týká občanů, kterým vznikl nárok na starobní důchod na Slovensku, a bohužel tuto problematiku neřeší ani nová smlouva mezi Českou a Slovenskou republikou.

Smlouva o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou ze dne 29.10.1992 musela určit, který z nově vzniklých států ponese náklady na důchody za dobu zaměstnání ve státě společném, tj. do 31. prosince 1992.

Česká strana navrhovala, aby kritériem byl trvalý pobyt občana ke dni 31. 12.1992, to je ke dni rozdělení federace. Občanu, který měl k tomuto datu trvalý pobyt na území České republiky, by důchod vyplácela a za dobu zaměstnání do 31. prosince 1992 přiznávala Česká správa sociálního zabezpečení, a to bez rozlišení, v jakém podniku, zda na Slovensku, či v České republice, registrovaným dnem pracoval. Slovenská strana navrhovala po poradě s předním zahraničním odborníkem, aby se takovým kritériem stalo sídlo podniku, ve kterém občan pracoval ke dni rozdělení federace. To znamenalo, že několik desítek tisíc zaměstnanců dojíždějících na Ostravsko ze svého trvalého bydliště na Slovensku má nebo bude mít za dobu zaměstnání do 31. prosince 1992 český důchod. Podotýkám, že většina z nich tam pracuje dodnes. Kritérium sídla bylo nakonec skutečně přijato. Pro důchody, které byly již ke dni rozdělení federální republiky vypláceny, tak platí, že jsou nadále vypláceny tím nositelem zabezpečení, který je vyplácel ke dni 31. prosince 1992.

V ČSFR existovali dva plátci důchodů - podle trvalého pobytu důchodců v Praze a v Bratislavě. Problémy se objevily prakticky ihned. Občané, kteří se ze Slovenska vraceli do České republiky po 31. prosinci 1992, nechápali, proč mají pobírat slovenský důchod, navíc po červencové devalvaci v r. 1993 na Slovensku o několik set korun nižší. Občané s trvalým pobytem a pracovištěm na území České republiky, ale sídlem podniku na Slovensku nechtěli nižší slovenský důchod, když šlo přece o československou dobu zaměstnávání a oni žijí v České republice. V době Československa byla koruna stejná.

Uvedu několik typických charakteristik skupin, jak tyto problémy vznikly. Taková největší skupina - trvalý pobyt na území České republiky, bydliště většinou v příhraniční oblasti, odkud žadatelé dojíždějí několik kilometrů za prací na Slovensko. Vzhledem k tomu, že jim do vzniku nároku na starobní důchod chyběly jeden až tři roky, setrvali u slovenského zaměstnavatele i po rozdělení federace.

Další taková skupina - trvalý pobyt na území České republiky, sídlo zaměstnavatele i pracoviště na Slovensku. Sem patří zaměstnanci zejména různých stavebních firem, montážní dělníci apod., kteří se právě k 31. prosinci 1992 ocitli u firmy se sídlem na Slovensku a z důvodů uvedených pod bodem 1 setrvali až do důchodu.

Další skupina - občané vyslaní na Slovensko po studiu na vysoké škole, většinou ještě na umístěnku, zejména lékaři, konstruktéři, profesoři na Vysoké škole dopravní v Žilině, dále odborníci, kteří pracovali na Slovensku několik málo let nebo i měsíců před důchodem. Dále manželky doprovázející manžely, zejména vojáky z povolání a české odborníky vysílané na Slovensko, které se po přiznání důchodu v roce 1994 a 1995 spolu s manželem vrátily do vlasti.

Poslední taková skupina jsou občané českého původu, kteří se po přiznání důchodu přestěhovali do České republiky, kde mají děti, rodinný domek a podobné osobní a rodinné vztahy.

Všichni důchodci by i bez doby zaměstnání na Slovensku splnili nárok na důchod podle vnitrostátních, tj. českých předpisů. Mohu zde pochválit - často to nečiním - i pana ministra Vodičku, že jeho ministerstvo řešilo tento problém, a to aspoň u důchodců s trvalým pobytem v České republice, kterým byl důchod přiznán do r. 1993.

Žádosti těchto důchodců se individuálně projednávají v komisi pro odstraňování tvrdosti. Ve spolupráci s partnerským slovenským ministerstvem se výše důchodů vyrovnává tak, že Česká správa sociálního zabezpečení vypočítá důchod podle českých předpisů a ten důchod se vyplácí. Slovenská pojišťovna pak vyplácí slovenský důchod na účet České správy sociálního zabezpečení. Nárok na důchod zůstává však stále slovenský, pouze výplata je prováděna ve výši podle českých předpisů. Neřešeny však zůstávají žádosti důchodců, kterým byl důchod přiznán až po r. 1993. Je jich pouze několik desítek a náklady na vyrovnání jejich výše přiznání vyrovnávacího přídavku by činily několik set tisíc korun ročně, což se domnívám, že je částka poměrně zanedbatelná. Ustanovení o vyrovnání přídavku měla i úmluva mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o sociálním pojištění z r. 1933 č. 78/33 Sb., která po rozpadu Rakousko-Uherska upravovala vztahy mezi oběma republikami v oblasti sociálního zabezpečení.

Nemůže být pochyb o tom, že mezistátní smlouvy vůbec a sociální smlouvy především by neměly občanům přinášet zhoršení situace ve srovnání se stavem, kdy tato smlouva by nebyla. Co by se stalo, kdyby sociální smlouva se Slovenskem uzavřena nebyla? Jestliže by nebyla smlouva se Slovenskem uzavřena, měli by občané, a to bez ohledu na to, jaké mají státní občanství, do r. 1995 nárok na český důchod, pokud by měli trvalý pobyt v České republice. Pro nárok a výši důchodů by se jim započítávala doba zaměstnání v Československu do 31.12.1992 jako doba česká. Nešlo přece o dobu v cizině. Daně se odváděly do jednoho federálního rozpočtu a z něho se hradily výdaje na důchody. Po r. 1995 by měl - bez smlouvy podle zákona o důchodovém pojištění nárok na český důchod každý, kdo splnil podmínku potřebné doby zaměstnání do 31. prosince 1992 v Československu. Tzn. i občané trvale žijící na Slovensku mohli by tak pobírat důchody dva. Jeden od České správy sociální zabezpečení a jeden od Sociální pojišťovny v Bratislavě. Takže buďme rádi, že smlouva, která podle určitého klíče rozdělila náklady na dobu zaměstnání ve společném státě, existuje, a pouze odstraňme její nedostatky, poškozující občany s trvalým pobytem v České republice. Zatím i po nedávné devalvaci české koruny činí rozdíl mezi českými a slovenskými důchody přibližně částku 700 - 800 korun, před devalvací se to pohybovalo 1000 - 1200 korun měsíčně, což je pro důchodce částka značná. Rozdíl je způsoben zejména jednou valorizací důchodů v ČR navíc a vyššími částkami valorizace ve srovnání se slovenskými zvýšeními důchodů.

***