Poslanec Václav Exner: Pane místopředsedo, chápu vaši obtížnou situaci, nicméně jednání do 21. hodiny bez hlasování v žádném případě nemůže omezit právo poslance předkládat procedurální návrh. A na druhé straně bych chtěl upozornit, že o procedurálním návrhu není možné vést rozpravu, a to ani předsedajícím schůze. Domnívám se, že vám nezbývá než přerušit tento bod do doby, kdy bude možné hlasovat o procedurálním návrhu.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Myslím, že budeme postupovat tak, jak jsme to ve sněmovně již několikrát učinili. Než dám slovo paní kolegyni Fischerové k faktické poznámce a potom řádně přihlášenému panu poslanci Miloslavu Ransdorfovi, chtěl bych říci, že se chystám pojmout situaci asi tak, že bychom uzavřeli rozpravu. Vaše procedurální návrhy předložíme zítra k hlasování jako návrhy na znovuotevření rozpravy. To je docela korektní postup.
Paní kolegyně Fischerová má právo přednést faktickou poznámku.
Poslankyně Eva Fischerová: Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Děkuji za udělení slova. Z tohoto místa bych se ráda obrátila na pana předsedajícího, aby laskavě aktualizoval prezenci. To za prvé.
A za druhé, aby laskavě zvážil, zda toto torzo je hodno názvu český parlament a zda jemu samému z postu místopředsedy není žinantní takto jednání deklasovat. Žádám, aby schůze byla přerušena a aby vystupující měli právo na důstojné prostředí a aby se jednalo v parlamentu v pravém slova smyslu. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Předsedající zvážil a bude respektovat rozhodnutí sněmovny - jednat budeme do 23.00 hodin. Dámy a pánové, slovo má pan poslanec Miloslav Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, téma, které se projednává, by zasloužilo v České republice za poslední období svého kronikáře. Myslím si, že by to bylo velice dramatické čtení, protože náš export zaznamenal za poslední léta sestupnou tendenci - jak pokud jde o kvalitu, tak pokud jde o strukturu exportu, tak pokud jde i o objem.
Jestliže na konci 80. let mezi tři největší problémy československé ekonomiky patřily nižší než potencionální produktivita práce, dále struktura hospodářství, která se vyznačovala značnou energetickou, surovinovou, materiálovou i dopravní náročností, a konečně tedy i nižší než potenciální exportní výkonností, tak bohužel došlo k výraznému sestupu v minulých letech. Jestliže bylo na konci 80. let 12 % podniků, které vyvážely v České republice 20 a více procent své produkce do zahraničí, tak dnes jsme mnohem níž. Především je velice nežádoucí vývoj, pokud jde o strukturu exportu, kdy vzrostl na více než polovinu podíl surovin a polotovarů a o více než 12 procentních bodů klesl už v prvních letech ekonomické reformy podíl strojů a přepravních zařízení.
Velice zajímavé zjištění pro mne bylo chování ministrů, kteří byli pověřeni právě touto sférou. Pro ty, kteří seděli ve Federálním shromáždění, připomínám, že když se ocitly klíčové oblasti českého průmyslu už tehdy po spuštění reformy v roce 1991 v..potížích, že na rozpočtový výbor povolaný tehdejší federální ministr financí pan Václav Klaus prohlásil, že příslušným průmyslovým podnikům se nebude pomáhat, protože každý si musí pomoci sám.
Ekonomická reforma, jak byla koncipována, nejen nebrala v úvahu potřeby zvýšení exportních výkonů, ale nebrala v úvahu ani samotné možnosti podnikové sféry. A reforma, která přehlížela potřeby a možnosti podnikové sféry také skutečně musela ztroskotat.
První problém, na který narazily podniky, bylo financování. Ti, kteří koncipovali reformu, i zahraniční poradci, nebrali v úvahu to, že u nás byla úplně jiná struktura vnitřního financování podniků, než tomu bylo v zahraničí. Jestliže byl opakovaně dotazován tehdejší ministr financí a dnes český premiér, stále tedy ještě český premiér Václav Klaus na to, jak hodlá řešit problém trvale se obracejících zásob, byl tento problém bagatelizován, zesměšňován jako záležitost, která je zcela marginální a výsledkem bylo to, že jestliže v roce 1990 v lednu byl celkový objem platební neschopnosti v podnikové sféře 10 mld. Kč, v lednu 1991, kdy se zpouštěla reforma, bylo to 24 mld. Kč v Československé federaci a již v únoru - a to mělo signalizovat zodpovědným činitelům, že něco velice podstatného nefunguje - to bylo již 76 mld. Kč a časem v celé federaci podle hrubých odhadů dostoupil výše až 300 mld. Kč.
Dnes, po tolika sanačních akcí, po tolika zásazích, které přišly opožděně, neefektivně a řekl bych se značnou dávkou deformovaného působení, jsou pohledávky po lhůtě splatnosti v českém průmyslu 83 mld. Kč.
Pro mne bylo velice zajímavým zjištěním, jako pro člena zahraničního výboru, který se samozřejmě také zajímá o problém exportu, když bývalý ministr průmyslu a obchodu, předchůdce pana Kühnla, Vladimír Dlouhý, přišel na náš zahraniční výbor a učinil po 6 letech svého působení v těchto špičkových funkcích zásadní objev, že totiž náš vývoz mohou zachránit vývozy velkých investičních celků. Kolegyně Štěpová si na tento okamžik jistě vzpomene. Pro nás bylo šokující, že se jedná patrně o nejdražší školení v celé historii naší země, protože bylo 6 let velice negativního vývoje v průmyslové sféře, aby ministr, který zodpovídá za tuto oblast dostal podněty k tomu, aby změnil chování svého ministerstva. Nepochybně k tomu přispěly i analýzy, které byly udělány na konci roku 1996 z nichž vyplynulo, že český průmysl nemůže naplnit potřeby exportní expanze proto, že je kapitálově vyprahlý, jak se to říká v příslušné zprávě Ministerstva průmyslu a obchodu. Také návazná další šetření, která byla udělána v roce 1997 jenom podtrhla tuto celkovou bilancí.
Připomínám pro ty, kteří se nezajímají o tento problém a nesledují příslušné statistiky, že šetření udělané Svazem průmyslu a dopravy ukázalo, že 71 % podniků v českém průmyslu nebylo schopno od roku, kdy byla zahájena reforma, tedy od r. 1991 udělat žádnou zásadní modernizaci a 55 % podniků nebylo od tohoto roku 1991, kdy byla zahájena reforma, schopno udělat ani žádnou menší investiční akci do výše 50 mil. Kč. Za těchto okolností, kdy konkurence na světových trzích výrazně roste, samozřejmě je obtížné pro podniky, aby mohly držet krok.
Na co ale také opozice od samého počátku ukazovala, je to, že privatizace tak jak byla pojata, tzn. jako pouhý vlastnický převrat, nemůže napomoci zvýšení výkonnosti podnikové sféry, protože vůbec nedokázala zlepšit kapitálovou pozici podniků. Také jedním ze základních problémů našeho průmyslu bylo od samého začátku a celé reformy to, že naše hospodářství trpělo nedostatkem aktivního kapitálu. Měly být zvoleny takové formy privatizace, které by byly kapitálově méně náročné a které by kapitálovou pozici podniku zlepšily. Bohužel, toto se nestalo a navíc došlo k vyprodání té základní kostry českého průmyslu, na které jsou závislé i další oblasti. Připomínám třeba notoricky známý fakt prodeje Autoškody Mladá Boleslav. Nejde o to, že tento podnik byl prodán za situace, kdy nebyly ošetřeny věci, které souvisely s pozemky, a další náležitosti, jde o to, že se jedná o podnik, který produkoval 4 % hrubého domácího produktu, ale jde také o to, že tento podnik má ve své návaznosti také řadu subdodavatelů, dále se jedná o stovky pracovních míst, které jsou takto postiženy. Pochopitelně řada domácích výrobců se ne kvůli špatné kvalitě, ale proto, že nový vlastník sleduje své zájmy, dostává do pozice, kdy nemůže dodávat pro tohoto domácího výrobce přesto, že jinak je schopen dodávat na velice náročné trhy, jako je to v případě podniku Brysk, který produkuje velice kvalitní svíčky do automobilů. Přestože udělali dvojí audit zahraniční, přestože provedli homologaci a byli uznáni za hodna, aby se stali, byt jenom náhradním dodavatelem pro tuto domácí firmu, samozřejmě souvisí s tímto rostoucím dovozem dílů ze zahraničí a klesajícím podílem domácích výrobců také to, že se může situace dále zhoršit s náběhem nových typů. Právě u zmíněné Autoškody v Mladé Boleslavi je příkladem toho změna, která nastane v případě posunu od Felicie k Octavii, kdy podíl domácích komponentů je u Felicie 70 % a u nového typu Octavie je už jenom 27 %.
Je třeba říci, že dnes se stává smrtelným nebezpečím pro český průmysl pokud bude bezhlavě přikročeno k privatizaci sítí a také k privatizaci bankovního sektoru, přesněji řečeno nejsilnějších bank, protože zde tyto banky vytvořily rozhodující podíl na privatizačních fondech a kontrolují velkou část domácího průmyslu. V případě, že tedy dojde k privatizaci české bankovní sféry, jak nám bylo přislíbeno, že budeme seznámeni s koncepcí vlády, přicházejí v úvahu v podstatě tři možnosti:
Za prvé, protože naše banky mají malou kapitálovou sílu ve srovnání se zahraničním, tedy malou bilanční sumu, nacházejí se ve světovém srovnání ty největší banky mezi 500 - 600 místem, zatímco srovnatelná rakouská ekonomika má v první stovce 6 bankovních ústavů. Přichází tedy v úvahu navýšení kapitálu za pomoci státu, za druhé cesta, kterou teď volí naši přátelé v Polsku, tzn. fúze jednotlivých bankovních ústavů za účelem zvýšení kapitálové síly a za třetí je možnost hledání strategického partnera. Obávám se, že přikročíme k této třetí cestě, kdy se stát zbaví i jednoho z mála dosud zbývajících kontrolních nástrojů nad vývojem ekonomiky. Domnívám se, že to může mít v této kritické chvíli, kterou procházíme, značně destabilizační účinky.
Samozřejmě, že opozice také upozorňovala na další věci, např. na to, že důležitým oslabením podniků bude také pokles domácí poptávky.
Jestliže zástupci vlády se snažili pokles průmyslové výroby, který dosáhl více než 40 % ve svém nejhlubším bodě, svalit na rozpad východních trhů, existují analýzy, které ukazují, že tento podíl může dosáhnout zhruba nějakých 5 - 6 % a že nejméně 3/4 lze přičíst na vrub poklesu domácí poptávky, a z tohoto pohledu zúžení domácího trhu, pokles jeho absorpčního potenciálu sehrál velice negativní roli pokud jde o oslabení síly podniků v českém průmyslu a tyto podniky potom následně nebyly schopny ani realizovat ambicióznější akce.
Další záležitostí, která se negativně promítla do současné situace českého průmyslu je likvidace české vědy a výzkumu. Kdysi jsem se touto otázkou zabýval. Na ústavu, kde jsem pracoval, byla připravena řada srovnávacích analýz a kritice bylo podrobeno to, že český výzkum, i když měl velký potenciál, velké množství lidí, kteří pracovali v této oblasti, neměl žádoucí strukturu. Např. aplikovaný výzkum byl podceňován, ale v každém případě situace se nebetyčně zhoršila právě po roce 1989.
Celkové investice do vědy a výzkumu od roku 1989 klesly na jednu sedminu proti tehdejší úrovni. Na jednu sedminu! A přitom privatizace byla dělána také tím způsobem, že řada zahraničních firem si dávala jako podmínku pro svůj kapitálový vstup, že domácí výzkum bude likvidován.
Tragickým okamžikem byl rok 1993, kdy právě v rámci Akademie věd bylo zlikvidováno 23 akademických ústavů a řada ústavů byla oslabena prakticky do nefunkční podoby. A tento dá se říci špičkový institut české vědy se neustále potýká s vleklou finanční krizí, ze které se za současné situace nemůže dostat.
Bohužel v roce 1992, před rozpadem federace byl připraven návrh zákona, prof. Jičínský si jistě na to vzpomene, na vytvoření podpůrného fondu pro vědu a výzkum. Ale v nastalých zmatcích při rozpadu federace už tento návrh zákona nebyl realizován a v této oblasti je nadále značná díra. Existující grantový systém se také ukázal jako byrokraticky zatěžující a neřeší ani potřeby vědy jako celku, ani potřebu podnikové sféry.
Podniky, zejména strojírenské podniky, chtějí-li přežít, musí investovat do vědy a výzkumu. Ty špičkové podniky, klíčové podniky dávají dnes zhruba 5 - 7 %, pokud vůbec na to mají, na vědu a výzkum. Ale v každém případě i v této oblasti je třeba podnikové sféře pomoci.
Také při průběhu privatizace se stalo to, co by nikdo nepředpokládal, že se podnikům prakticky rozbije projekční zázemí. Sít projekčních ústavů byla likvidována, došlo k rozutečení lidí, kteří pracovali v této oblasti, a dnes nemají podniky možnost se výrazněji o toto zázemí opřít. Je pro ně komplikované, aby uměly udělat záležitosti, které by byly dělány velkoryse, velké investiční celky, jako tomu bylo v minulosti.
V této souvislosti je třeba se zmínit také o rozbití federace. Je sice pravda, že rozbití federace se promítlo do toho, že v roce 1993 český zahraniční obchod skončil přebytkem, protože nebýt rozbití federace, už rok 1993 by byl pro Českou republiku ztrátový, ale nezabránilo to tomu, že od roku 1994, od dubna máme permanentně v naší zemi schodek v oblasti zahraničního obchodu, že tento jev nebyl zlomen ani dubnovým výsledkem, přestože pan ministerský předseda mluví o kladném trendu, o tom, že došlo k obratu. Bohužel k tomu právě z toho hlubšího hlediska přispělo také narušení kooperačních vazeb, které existovaly mezi českými a slovenskými podniky.
Když např. pan poslanec Grégr zmiňoval ony zakázky pro čínskou lidovou republiku, tak vývoj, který nastal, přispěl k tomu, že naše původně cenově velice konkurenceschopná nabídka u elektrárny Šen-Tou se dostala do polohy, kdy je naopak cenově znevýhodněná proti konkurenci. Ale mimo jiné také na této věci se podílelo to, že dnes kooperační vazby, které byly se slovenskými partnery, např. s podnikem v Tlmačích, se mohou realizovat obtížně.
Chtěl bych také uvést, že v této souvislosti přímo katastrofální roli sehrála politika drahých peněz. Připomínám, že tato politika drahých peněz byla zakotvena do samého konceptu scénáře ekonomické reformy. Pro ty, kteří se nezabývali vývojem diskusí právě o scénáři ekonomické reformy připomínám, že koncept scénáře ekonomické reformy není českým dílem. Že se poprvé objevily tyto myšlenky v lednu 1990 v časopisu The Economist z pera dvou renomovaných autorů, pánů Jeffrey Sachse a Davida Lipton v článku, který má poněkud leninský název What is to be done - Co dělat, kde za základní pilíře ekonomické reformy se pokládaly 4 body: 1. masová privatizace, 2. finanční restriktivní politika, 3. liberalizace zahraničního obchodu, 4. liberalizace cen.
Připomínám, že ministerský předseda, jehož jméno tady v této souvislosti opakovaně padlo, měl původně jiný názor a poněkud jinou koncepci. Na rozdíl od obou autorů, o kterých jsem tady hovořil, on byl původně pro to, aby se pečlivě zvažovalo řazení reformních kroků a podle jeho představy měla reforma skončit jako posledním krokem liberalizací cen proto, aby byla udržena důvěryhodnost vlády a důvěryhodnost reformy, kterou tato vláda realizuje.
Tento názor ministerský předseda zastával např. ještě v rozhovoru pro časopis Ĺ Opinione - je to italský časopis - v únoru 1990, ale náhle svůj názor změnil, provedl jakousi sebekritiku a přijal představu, že je nutné jít cestou šokovou, kdy řazení kroků nehraje roli, že všechny tyto 4 reformní kroky mají být uplatněny naráz, současně a skokově.
Bohužel se mu dostalo zapravdu. Vyhrál proti tehdejším představám, které existovaly v české vládě, svůj zápas a tato myšlenka dostala zelenou. Říkám bohužel proto, že v době, kdy byla největší privatizační móda v zahraničí - v letech 1980 až 1987 - se privatizace realizovala za poněkud jiných podmínek. Nebylo to za politiky drahých peněz, tak katastrofálně drahých peněz jako u nás. Neexistovala situace, kdy by se přecházelo z monopolizované výrobní struktury i z pozice, kdy existoval monopol zahraničního obchodu.
Připomínám pro lidi, kteří se touto věcí nezabývají, že v letech 1980 1987, kdy byla největší privatizační vlna, bylo v celém světě celkem privatizováno 400 podniků, z toho polovina v pěti státech: ve Velké Británii, Itálii, Chile, Brazílii a Španělsku.
Bohužel se nebralo v úvahu, že právě ty nejsilnější ekonomiky - americká, japonská a německá - v této věci byly velice opatrné. V těchto nejsilnějších ekonomikách se v uvedeném období privatizovalo 14 podniků a některé se privatizovaly celá dlouhá léta, např. taková privatizace podniku Volkswagen, který k nám vstoupil do Mladé Boleslavi, prakticky trvala 30 let. U nás se postupovalo velice rychle, bez ohledu na to, zda to posílí kapitálovou pozici podniků, zda to přispěje k rozehrání motivačních tahů, zda tato věc bude mít kladný vliv také na, dá se říci, kapitálovou strukturu v této zemi. A věc skutečně proběhla takovým způsobem, že způsobila v naší průmyslové sféře veliký a veliký zmatek. Právě tím nejobtížnějším faktorem, který musely podniky překonávat, byla finanční destruktivní politika, která vedla k tomu, že podniky musely řadu modernizačních projektů zastavit. Příkladem byly některé cementářské nebo strojírenské podniky a častokrát jediným řešením byl přesun do zahraničních rukou. Tak např. prakticky nenajdete významnější cementárnu v naší zemi, která by byla nadále v českých rukách. No, a samozřejmě také tato situace vedla k tomu, že podniky nedostatek svých zdrojů řešily vzájemnou zadlužeností. Ta se stala propletencem, ze kterého dodnes není úniku.
Chtěl bych říci, že velice závažný problém také je třeba spatřovat v oblasti zahraniční politiky. V roce 1990, již o tom mluvil...
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Promiňte, pane kolego, já se jenom zeptám vás - my projednáváme bod proexportní politika.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Ano, já celou dobu hovořím o tom.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Já pozorně sleduji. Hodláte vyčerpat, abych se choval seriózně vůči kolegyni z vašeho klubu, která čeká, že sehraje roli zpravodajky případně ještě ke dvěma drobným bodům ...
Poslanec Miloslav Ransdorf: Já hodlám hovořit delší dobu a patrně bych přesáhl hranici 23. hodiny.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dobře, děkuji za informaci, prosím, můžete pokračovat.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Takže - právě v oblasti zahraniční politiky jsme byli svědky vysloveně destruktivního působení nové moci. Když mluvil kolega poslanec Grégr o Čínské lidové republice, která je velice nadějným trhem, např. v minulém roce přitáhla 52 miliardy dolarů přímých investic, tak tam byl v roce 1990 na základě dohod, které existovaly, byly v 80. letech připraveny, podepsán tzv. Čalfův indikativní seznam. Z tohoto Čalfova indikativního seznamu prakticky do dnešní doby nebylo realizováno nic. Kolega Grégr, který se vlastně odborně touto problematikou zabývá a je předsedou příslušné skupiny přátelství, může tuto záležitost potvrdit, že tato záležitost nebyla ani tolik věcí čínské strany, jako toho, že na straně československé a následně potom na straně české nebyly vytvořeny náležité předpoklady.
Jestliže bylo na velvyslanectví v Pekingu v dobách koncem 80. let a začátku 90. let minimálně vždy 40 lidí na ekonomickém oddělení, v současné době je výsledek přebudování zahraniční služby takový, že tam zůstali 2 lidé, jeden plus jeden, a ti samozřejmě tak ohromné teritorium nemohou obsáhnout, jestliže velvyslanectví v Pekingu má na starosti také přilehlá teritoria Mongolska a Korejské demokratické republiky.
Podobný vývoj nastal i v řadě jiných oblastí. S některými zeměmi, kde jsme tradiční ekonomické vazby měli, došlo k přerušení kontaktů, v jiných jsme nedokázali naskočit na rozjíždějící se vlak příležitostí, jako tomu bylo v případě Jihoafrické unie, i když samozřejmě jsem ochoten připustit, že tady velkou roli sehrála také vysoká cla, která existovala do nedávné doby v Jihoafrické republice. Bohužel největší zátěží se stalo nezvládnutí rozpadu Sovětského svazu, kdy dlouhou dobu naše příslušné orgány setrvávaly u vize, že je možno obchodní dohody sjednávat na úrovni centrální, kde už se nedalo vyřešit nic a nepostřehly, že se centrum ekonomické síly ruské federace přesunuje do regionů, kde bylo možné k nějakým dohodám a spolupráci dospět, ale bohužel se vytvořila situace, která je naprosto zatím neprůhledná jak pro stát, tak také pro podnikovou sféru. Zejména strojírenští výrobci tam mají blokovány velké finanční prostředky, které by mohli tedy využít jinak.
Chtěl bych v téhleté souvislosti tedy říci, že nový ministr průmyslu a obchodu pan Kühnl bude ve velice obtížné situaci a neobejde se bez masivnější podpory Ministerstva zahraničních věcí, než tomu bylo doposud. Na náš zahraniční výbor jsme si také opakovaně zvali pana ministra Zieleniece, aby se vyslovil k této otázce a skutečně do této doby jsme se setkali pouze s mlžením daného stavu a se sliby, že tedy tato věc se bude řešit, že se zlepší, ale opravdu nevidíme v současné situaci zahraniční služby, že by došlo k návratu, jaksi k rozumnější politice, podpoře diplomatické, informační, tedy podnikové sféry. Věřím, že právě pan ministr Kühnl, který má zkušenost ze zahraniční služby a ví, jak je to obtížné zejména na tak náročném trhu, jako je trh Spojeného království, že bude naléhat na svého bývalého nadřízeného, aby v tomto směru byl aktivnější a také vyčleňoval více pracovníků na tuto oblast, než tomu bylo v minulosti:
Naše podniky potřebují ale nejenom diplomatickou podporu, potřebují také podporu finanční, podporu úvěrovou a dnes bohužel řadu tendrů prohrávají ty podniky právě proto, že nemají splněny náležité úvěrové podmínky. Zejména na dynamicky se rozvíjejících trzích Dálného východu se setkávají s tím, že japonští exportéři svým podnikům umožňují dlouhodobé úvěry, které jsou hluboko pod libor, kdy fakticky se toto dlouhodobé a vysoce výhodné úvěrování rovná téměř daru. Naše banky nejsou schopny poskytovat takové služby a v takovém případě musí pomoci stát, protože české banky, jak bylo řečeno, jsou zatím kapitálově slabé, nenabízejí srovnatelné služby s těmi špičkovými ústavy. Opět se obrátím na nového ministra průmyslu a obchodu s prosbou, aby se zvážila tato okolnost, kdy bankám při úvěrovacích procesech musí přijít na pomoc stát, tak jako tomu bývá právě i v těchto ekonomikách Dálného východu.
Jedna ze záležitostí, která také hraje negativní roli, je nedostatek informační podpory. Je řada možností právě přeorientovat výrobu v podnikové sféře na bílá místa trhu, ale bohužel stát v této věci také nepostupuje dostatečně velkoryse. Připomínám, že v této souvislosti mohlo sehrát důležitou roli Ministerstvo strategického plánování. Plán nebo námět na zřízení Ministerstva strategického plánování existoval na začátku 90. let. Dnešní předseda Poslanecké sněmovny Miloš Zeman opakovaně tento návrh předkládal na půdě Federálního shromáždění, ale byl oslyšen a tento návrh byl zesměšňován jako jakýsi pozůstatek socialismu, přestože řada plnokrevných tržních ekonomik plánuje, přestože v této době také naše země konzultovala s plánovacími úřady ve Francii.
A mimochodem, názory, které zastávali tehdy stran přestrukturalizace české průmyslové sféry Francouzi - a jsou zachovány protokoly těchto jednání, která proběhla v dubnu 1990 - vůbec nebyly špatné a teprve po letech se ukazuje, jak hluboce promyšlené bylo to, co nám tehdy říkali. Že základní podmínkou toho, aby podniky mohly v nových podmínkách obstát, je jejich oddlužení a za druhé, není důležité tempo, ale kvalita privatizačního procesu, je důležité tedy, abychom tuto věc neuspěchali.
Omlouvám se, panu předsedajícímu. Budu pokračovat zítra ráno, naplnila se hodina, při které, jak jsme si odhlasovali, dnešní jednání má končit.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pane kolego, já vám samozřejmě, tak jak jsem to udělal i v minulých případech tohoto typu, dám šanci, abyste vaše vystoupení ukončil nyní. Dalšímu řečníkovi už nedám slovo.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Nebudu zdržovat, budu pokračovat ráno.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pane kolego, já jsem měl dojem, že si tady nemusíme předvádět, co na sebe umíme procedurálně vymyslet. Chtěl jsem nyní ještě dát šanci k projednání, - což už nepůjde, - návrhu Pravidel hospodaření poslaneckých klubů a těch dvou věcí, které se týkají Fondu dětí a mládeže za rok 1996.
Rád bych vám zítra v 9.00 hodin oznámil, že budeme pokračovat tak, že projednáme přerušené body 39, 65, 67 a 70.
Z rozhovorů se zpravodaji k tomuto bodu jsem usoudil, že by bylo vhodné, aby byl vytvořen určitý prostor ještě pro debatu i s panem ministrem v průběhu dopoledního jednání, takže myslím, že bychom potom měli, - to je i v souladu s vašimi žádostmi, - se věnovat bodu 40, tedy Kontrole usnesení k zabezpečení církví a exekutivního vydání... atd., 41 a dalším bodům, pak se vrátit k tomuto přerušenému bodu, kde jsem se domníval, že bychom mohli už přistoupit k závěrečným slovům zpravodajů, zástupce navrhovatele, který je v takové ne úplně obvyklé roli. A domníval jsem se, že si tady docela rodí dohoda o konsensuálním postupu. Takto jsem tu situaci vnímal a teď nechci tuto atmosféru vylepšovat tím, že se budeme přetahovat o to, jestli zítra budete pokračovat nebo ne.
Víte, že jsme to tady při projednávání Česko-Německé deklarace udělali přesně stejně: Kdo byl přihlášen, měl šanci vystoupit, dokončit své vystoupení a rozprava byla ukončena. Já bych měl tendenci tento postup dodržet, ale nejsem si jist, jestli mám být já zrovna tím, - mně to, že už nesvítí světlo na ukazovateli scóre, tak moc nevadí, pane kolego, (reaguji na gestikulaci zpravodaje) - ale nemám pocit, že bych já zrovna, který jsem tady docela přítomen a docela pracuji až do té doby, do které se sněmovna usnesla, že bude jednat, se měl vystavovat dalšímu, podle mě absurdnímu napadání z vaší strany. Takže se chci teď zeptat pana kolegy Ransdorfa, jestli chce dokončit své vystoupení.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Nehodlám porušovat usnesení sněmovny.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: To není porušení usnesení sněmovny. Tady samozřejmě pro jednotlivé nuance si zavádíme zvykové právo, protože všechno není možno popsat v usnesení nebo v zákoně. Když jsme rozhodli o tom, že budeme pokračovat do určité časové lhůty bez hlasování, tak jsme postupovali tak, že ten, kdo měl slovo v okamžiku, kdy lhůta vypršela, měl šanci své vystoupení dokončit.
Takže se vás ptám, jestli si přejete vystoupení dokončit.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Své vystoupení hodlám dokončit zítra ráno, až začne normální průběh jednání.
Poslanec Václav Exner: Já se hlásím do rozpravy.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: To je ovšem jiná věc. Já si znamenám vaši přihlášku do rozpravy. Pan kolega Exner jistě chápe, že mu v tomto okamžiku slovo udělit už nemohu. Rozumím panu kolegovi Ransdorfovi tak, že nehodlá ukončit své vystoupení. On i já jistě chápe, že má možnost se zítra přihlásit znova.
Já vám děkuji za pozornost, nerozumím moc té atmosféře, ale už jsem si na to zvykl. Děkuji všem, kteří zde vydrželi a přeji vám krátkou dobrou noc.
(Jednání přerušeno ve 23.07 hodin.)