6. den schůze (2. dubna 1997)
Přítomno: 195 poslanců
(Schůze opět zahájena v 9.06 hodin.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dámy a pánové, zahajuji 6. jednací den 10. schůze Poslanecké sněmovny. Prosím, abyste se zaregistrovali, dovolte mi, abych vám oznámil, že pan poslanec a ministr Skalický má náhradní kartu č. 25, pan ministr Ruml náhradní kartu č. 24, pan poslanec Kuneš náhradní kartu č. 22.
Podle schváleného pořadu zahájíme dnešní jednání bodem 33, kterým je zákon vrácený prezidentem republiky, a poté bychom dokončili projednávání dalších bodů. Pan poslanec Kopecký má náhradní kartu č. 23.
Dámy a pánové, jak jsem již tedy konstatoval, dalším bodem je
49.
Zákon, kterým se mění a doplňuje zákon č. 138/1973 Sb., o vodách,
vodní zákon ve znění zákona České národní rady č. 425/1990 Sb.,
a zákona č. 114/1995 Sb., sněmovní tisk 34/4,
vrácený prezidentem republiky
Zákon ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou vám byl rozdán na 8. schůzi jako sněmovní tisk 34/4, jak už jsem konstatoval, o vráceném zákonu hlasuje Poslanecká sněmovna znovu. Pozměňovací návrhy samozřejmě nejsou přípustné, jestliže Poslanecká sněmovna setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí, jinak platí, že zákon nebyl přijat. Dopis pana prezidenta s odůvodněním jeho nesouhlasu s tímto zákonem vám byl rozdán jako další sněmovní tisk, a to sněmovní tisk s číslem 34/7.
Na základě doporučení po radě předsedy Poslanecké sněmovny s místopředsedy zaujal ústavně právní výbor stanovisko k účinnosti novely vráceného zákona v usnesení, které vám bylo rozdáno jako další sněmovní tisk, a to 34/8. Prosím nyní pověřeného zpravodaje, kterým je předseda ústavně právního výboru pan poslanec Libor Novák, aby o jednání výboru sněmovnu informoval.
Pan poslanec Škromach má náhradní kartu č. 20. Prosím, pane kolego.
Poslanec Libor Novák: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, ústavně právní výbor se sešel na své 14. schůzi dne 28. března, aby na žádost vedení Poslanecké sněmovny zaujal stanovisko k vrácenému návrhu zákona prezidentem republiky. Tato schůze trvala poměrné dosti dlouhou dobu a myslím si, že diskuse, která na ní proběhla, byla dost věcná a spíše právní než politická a výsledek této diskuse máte před sebou. Je to ono doporučení Poslanecké sněmovně, aby vyhověla prezidentu republiky a nesetrvala na zákoně přijatém Poslaneckou sněmovnou.
Dovolte mi, abych k tomu řekl pár slov, která nejsou oficiálním zdůvodněním, ale která by mohla popsat debatu, která proběhla v ústavné právním výboru. Musím říci, že na začátku jednání se poměrně dost značně lišila stanoviska jednotlivých členů výboru ohledně toho, zda je opravdu důvodem pro vrácení to, co uvedl prezident republiky ve svém dopise, zda opravdu platí, že účinnost zákona, který byl takto přijat a jehož datum účinnosti uvedené na konci textu je dřívější, než datum vyhlášení, zda fakticky může zákon nabýt takto účinnosti. Myslím si, že z debaty vzešlo to, že ať už bylo pravdivé to, že účinnost zákona nemůže nastat dříve než dnem vyhlášení, nebo to, že by v tomto případě mohlo jít o nepřímou novelu zákona o Sbírce zákonů a že by tento velmi kuriózní a paradoxní stav, který snad nemá v Evropě obdoby, nastal, tak v obou těchto případech, a já si netroufám říci, který z těchto dvou případů víc ovlivnil členy ústavně právního výboru, ke kterému se přikláněla většina, v obou těchto případech by šlo o to, že občané této země by se dostali do stavu právní nejistoty. V prvním případě proto, že datum uvedené ve Sbírce zákonů by neodpovídalo datu faktického nabytí činnosti, a protože se většina občanů této země orientuje podle Sbírky zákonů a nikdo si asi nebude pamatoval, kdy vlastně proběhla tato diskuse ve sněmovně, tak by mohly vzniknout velké pochybnosti o tom, od kdy vlastně tento zákon dopadá na občany této země.
Ve druhém případě by to bylo samozřejmě ještě mnohem horší, protože pokud by účinnost nastala mnohem dříve, než by byl zákon platně vyhlášen, a v tomto směru ústava o tomto případu účinnosti nehovoří, hovoří pouze o způsobu, jakým se vyhlašují zákony, a o tom, že dříve než je vyhlášen, nemůže zákon nabýt účinnosti.
V tomto druhém případě by nastala mnohem horší situace, protože by zákon byl účinný v době, kdy se občané této země nemohli seznámit s jeho textem. Z obou těchto důvodů se většina ústavně právního výboru, a já jsem rád, že to byla takováto většina, čili 8 výjimkou jednoho všichni přítomní, přiklonila k tomuto doporučení, které máte před sebou.
Chci říci ještě jednu poznámku. Ústavně právní výbor si byl vědom toho, že vytváříme jakýsi precedens, že vytváříme precedens toho, že může nastat podobná situace kdykoli v budoucnu. Myslím, že naše úvahy o účinnosti zákona, které vedeme tady ve sněmovně, spíš počítají s tím, že Senát využije lhůty 30 dnů, spíš počítají s tím, že pan prezident využije lhůty 15 dnů, ale příliš nepočítají s tím, že nám zákon bude vrácen a příliš nepočítají s tím, že je potřeba připočíst určitou dobu - a ta není nikde stanovena a myslím, že to byla správná námitka pana kolegy Bendy - kdy se má zákonem znovu zabývat Poslanecká sněmovna. Ta lhůta může být v krajním případě řekněme 7 týdnů, pokud nám zákon přijde v nevhodnou dobu.
Měli bychom za prvé teď v tuto chvíli řádně vážit, jaké datum účinnosti si můžeme dovolit, aby takovýto případ již nenastal, to znamená počítat s dostatečnou dobou ode dne, kdy je zákon schválen Poslaneckou sněmovnou do doby, kdy opravdu vyjde ve Sbírce zákonů. A ta doba, troufnu si říci, by měla být řádové 3-4 měsíce. Pokud je to doba kratší, znovu se dostaneme do stejných komplikací.
Za druhé, a to je myslím také správné, proběhla v této souvislosti diskuse v ústavně právním výboru, zda by nebylo vhodné v tomto směru novelizovat zákon o Sbírce zákonů tak, abychom spíše mohli využívat institut toho, že v každém zákoně budeme uvádět, že zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení, ale novela zákona o Sbírce zákonů by upravila způsob technického vydávání Sbírky zákonů tak, aby v tom zákoně bylo uvedeno konkrétní datum, což asi všichni chceme, abychom věděli, že ten zákon platí od určitého data, aby toto datum bylo uvedeno přímo v textu zákona.
Čili to jsou dvě poznámky do budoucna. Ta první velmi aktuální, kdykoli teď, v tuto chvíli budeme schvalovat nějaký zákon, počítejme ty lhůty řádně a raději se dejme rezervu. A ta druhá - doufám, že se nám podaří a dostal jsem informace, že Ministerstvo vnitra pracuje na novele zákona o Sbírce zákonů a ústavně právní výbor se tím bude zabývat, tedy doufejme, že odstraníme tento řekněme částečně technický problém tak, aby už k podobným situacím v budoucnu nedocházelo.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Liboru Novákovi a otvírám rozpravu k tomuto bodu. Do rozpravy se hlásí pan ministr Skalický. Pan poslanec Gross má náhradní kartu č. 21.
Ministr životního prostředí ČR Jiří Skalický: Vážený pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové, vše podstatné už řekl zpravodaj ústavně právního výboru. Já soudím spolu s ústavně právním výborem, že důvody pana prezidenta je nutno respektovat a že na přijatém zákoně za daných okolností nelze setrvávat. Dovolte mi jen, abych projevil určitou lítost nad tím, že zkušební provoz spolupráce Poslanecké sněmovny a Senátu si vybral právě tuto obět, sice drobnou, ale velmi podstatnou novelu vodního zákona.
Prosím vás o vyhovění pro případ, že bych se rozhodl tuto novelu podat formou vládního návrhu opět k projednání, abyste mi eventuálně vyhověli a vzhledem k důkladné znalosti problematiky netrvali na obvyklých zákonných lhůtách pro projednání. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministru Skalickému. Hlásí se ještě někdo do rozpravy? Není tomu tak, rozpravu končím. Předložím vám následující návrh k hlasování:
"Poslanecká sněmovna setrvává na zákonu, kterým se mění a doplňuje zákon č. 138/73 Sb., o vodách, ve znění zákona ČNR č. 425/90 Sb., a zákona č. 114/95 Sb., přijatém parlamentem dne 28. února 1997 a vráceném prezidentem republiky 17. března 1997. Tento zákon nabývá účinnosti 15. dnem po vyhlášení."
Ke schválení tohoto usnesení je samozřejmě potřeba 101 hlasů.
Dámy a pánové, kdo je pro přijetí tohoto usnesení, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko v hlasování č. 134. Kdo je proti?
Tento návrh nebyl přijat poměrem hlasů 34 pro, 83 proti.
Konstatuji, že jsme projednali tento bod. Dámy a pánové, v souladu s naším včerejším rozhodnutím budeme pokračovat v projednávaném pořadu vzhledem k informacím o čase mezi 9. a 11. hodinou tak, jak je přednesl pan předseda sněmovny. Měli bychom pokračovat dalším bodem, kterým je
50.
Informace ministra vnitra o okolnostech zadržení
poslance Miroslava Sládka
Na 8. schůzi Poslanecké sněmovny byl ministr vnitra pan Jan Ruml požádán, aby informoval o okolnostech zadržení poslance Miroslava Sládka. Vzhledem k tomu, že pan ministr Ruml nebyl připraven zodpovědět všechny dotazy poslanců, přislíbil podat Poslanecké sněmovně podrobnou informaci, včetně opatření, která ve zmíněné věci učinil. Žádám pana ministra Jana Rumla, aby se ujal slova.
Ministr vnitra ČR Jan Ruml: Vážený pane předsedo, pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, byl jsem požádán, abych se zde vyjádřil k okolnostem, za jakých byl zadržen na konci minulé, tj. 8, schůze Poslanecké sněmovny pan poslanec Sládek.
Dovolte, abych vám připomenul, že ještě týž den, tj. 28. února 1997 jsem se v 16.00 hodin na výzvu sněmovny ve stejné věci dostavil osobně do Poslanecké sněmovny a tehdy, stejně jako dnes, jsem se měl vyjádřit ke dvěma otázkám. A to zaprvé: zda skutečně došlo k bezdůvodnému zadržení pana poslance a tím mu bylo zabráněno ve výkonu mandátu a znemožněna účast na hlasování, jak informoval sněmovnu jeho stranický kolega poslanec Vik.
Za druhé: zda skutečně došlo k porušení zákona tím, že pan poslanec Sládek byl zadržen a bylo mu sděleno obvinění v době, kdy usnesení sněmovny o vyslovení souhlasu s trestním stíháním neopustilo sněmovnu, takže policie je neměla k dispozici, jak sněmovnu informoval její předseda pan Miloš Zeman.
Na tyto dvě otázky jsem z pochopitelných důvodů detailně odpovědět nemohl a své vystoupení jsem tehdy omezil na pouhý stručný výčet faktů, která se k události vztahují a která se mi podařilo ověřit. Považuji proto za vhodné podle těchto otázek strukturovat i dnešní informaci.
K otázce první: Na základě informací, které mám k dispozici, mohu konstatovat, že k omezení osobní svobody pana poslance Sládka k účelům trestního řízení, jak pro tento úkon předvídá zákon, nedošlo. Pan poslanec byl policisty požádán, aby se za jejich doprovodu dostavil na Úřad vyšetřování k podání vysvětlení a k procesním úkonům vyšetřovatele. Žádost pana poslance, aby se mohl dopravit vlastním vozidlem, nebyla policisty striktně a nekompromisně odmítnuta, policisté se však vyjádřili v tom smyslu, že vhodnější by bylo, aby pan poslanec Sládek jel jejich služebním vozidlem. Pan poslanec proti tomuto postupu neprotestoval a žádosti policistů vyhověl. K diskusi s policisty o možnostech a důsledcích případného odmítnutí jejich žádosti nedošlo.
Na útvaru vyšetřování hlavního města Prahy v ulici Benediktské, kam v doprovodu policistů dorazil pan poslanec Sládek ve 12.30 hodin, strávil přibližně hodinu a půl, než bylo přikročeno k jeho výslechu jako obviněného. Výslech nemohl začít dříve, protože pan poslanec čekal na svého obhájce a poté, když se obhájce dostavil, se s nim asi jednu hodinu radil.
Po celou tuto dobu pan poslanec nevyslovil ani vůči policistům, ani vůči vyšetřovateli přání z útvaru vyšetřování odejít. Jestliže tedy v souvislosti se sdělením obvinění a s výslechem obviněného k omezení osobní svobody pana poslance nedošlo, nemůže jít o zadržení ani o jiný úkon zadržení podobný, pro který by nebyly splněny zákonné podmínky. Znamená to, že v souvislosti se sdělením obvinění a výslechem obviněného nebylo panu poslanci bráněno ve výkonu jeho poslaneckého mandátu a ani mu nebylo znemožňováno účastnit se hlasování ve sněmovně.
Podle mého názoru však při postupu policie, kterým byl pan poslanec na útvar vyšetřováni předvolán a následně dopraven, k pochybení došlo. Toto pochybení spatřuji ve skutečnosti, že policisté pana poslance výslovně nepoučili o možnosti výzvě k dostavení se nevyhovět a ani nemohou prokázat, že by tato možnost z okolností jednání s panem poslancem zcela jasně vyplývala.
Důsledkem tohoto pochybení je to, že procesní úkol předvolání se může jevit či spíše může být vydáván za zadržení, zajištění nebo předvedení, tedy za úkony, pro jejichž provedení nebyly splněny zákonné podmínky. Využití institutu podle zákona o policii, to je předvedení k podání vysvětlení nebo zajištění podezřelého nepřicházelo totiž v úvahu, neboť trestní věc pana poslance byla již převzata vyšetřovatelem k trestnímu stihání a mělo být proto postupováno podle trestního řádu. K zadržení podezřelého podle trestního řadu zase nebyl vyžádán předchozí písemný souhlas státního zástupce a k předvedení obviněného chybělo účinné sdělení obvinění.
Právě to, že pan poslanec byl předvolán výslovně k podání vysvětlení v době, když postup podle zákona o Policii ČR nepřicházel v úvahu a vyšetřovatel ani neměl důvod a také nežádal o vysvětlení podle § 158 trestního řádu, můžeme být vykládáno nejen za pochybení, ale současně i za porušení zákona.
Pana poslance Sládka na útvar vyšetřování předvolali a posléze dopravili policisté Policie ČR - Správy hlavního města Prahy, a to na pokyn vyšetřovatele. Tito policisté při tomto úkonu z obecného hlediska nevybočili z rámce jim daného pokynu a nenesou za pochybení nebo porušení zákona, k nimž v souvislosti s úkonem došlo, odpovědnost. Tu má výlučně vyšetřovatel, který o způsobu a postupu k zajištění účasti pana poslance při sdělení obvinění a výslechu obviněného rozhodl zcela samostatně, aniž by kterýkoliv z jeho nadřízených mu způsob a postup nařídil, doporučil nebo o jeho provedení požádal. O tom jsem se přesvědčil nejen prostudováním předložené zprávy o prošetření postupu policie proti dr. Sládkovi, ale i osobně rozmluvou s vyšetřovatelem.
Odpovědnost vyšetřovatele v současné době řeší inspekce ministra vnitra, která jako orgán činný v trestním řízení prověřuje trestní oznámení na vyšetřovatele, které Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 podal obhájce pana poslance. Až po výsledku pravomocně skončeného trestního řízení vedeného inspekci bude přijato odpovídající personální nebo kázeňské opatření.
K otázce druhé: Jak jsem již před chvílí zdůvodnil, pan poslanec Sládek nebyl dne 28. 2. 1997 ve 12.00 hodin před Poslaneckou sněmovnou zadržen, ale předvolán k podání vysvětlení, tedy k úkonu, který podle zákona sice nebyl na místě, ale k němuž se souhlas sněmovny nevyžaduje. Souhlasu je třeba jen ke sdělení obvinění. Tento úkon byl uskutečněn ve 14.10 hodin v budově Úřadu vyšetřování hlavního města Prahy v Benediktské ulici.
Vyšetřovateli bylo usnesení sněmovny o vyslovení souhlasu k trestnímu stíhání pana poslance zasláno jako příloha dopisu předsedy Poslanecké sněmovny dne 3. března 1997, dopis byl adresován řediteli Úřadu vyšetřování hlavního města Prahy. Konstatuje se v něm, že Poslanecká sněmovna na své 9. schůzi dne 27. února 1997 přijala usnesení č. 252, ve kterém vyslovuje souhlas k trestnímu stíhání pana poslance Sládka pro podezření ze spáchaní trestného činu podle § 198 a) odst. 1 trestního zákona.
Z formulace tohoto dopisu tak jasně vyplývá, že vyšetřovatel byl oprávněn stíhat pana poslance již dne 28. února 1997. Zdůrazňuji, že to není pouze můj názor, ale především je to výrok státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, který na žádost obhájce pana poslance zákonnost sdělení obvinění panu poslanci Sládkovi přezkoumal. Výrok je uveden v dopise podepsaném státním zástupcem dne 7. března, adresovaném advokátovi JUDr. Jiřímu Lajčíkovi. Ještě před nálezem státního zástupce jsem si vyžádal také stanovisko od dr. Milana Kindla, zástupce ředitele Ústavu státu a práva Akademie věd ČR a proděkana právnické fakulty Západočeské univerzity a v jeho stanovisku se uvádí, že souhlas k trestnímu stíhání poslance je dán v okamžiku, kdy sněmovna o něm rozhodla hlasováním.
Vyšetřovatel je proto oprávněn sdělit obvinění od okamžiku, kdy se dozvěděl, že sněmovna schválila hlasováním souhlas k trestnímu stíhání poslance. O vyslovení souhlasu k trestnímu stíhání pana poslance Sládka se vyšetřovatel dověděl již 27. 2. 1997 nejen ze zpráv hromadných sdělovacích prostředků, ale tu informaci si ověřoval i telefonicky u tajemníka mandátového a imunitního výboru dne 28. 2. 1997 v 10:15 hod., tedy ještě před tím, než sdělil obvinění.
Skutečnost, že vyšetřovatel v době, kdy sdělil obvinění panu poslanci, neměl k dispozici usnesení sněmovny o vyslovení souhlasu k trestnímu stíhání, není tedy porušením zákona. Naopak to, že přikročil k úkonu, tj. ke sdělení obvinění ihned, jakmile se o udělení souhlasu dověděl, je jen plněním jeho zákonné povinnosti uvedené v ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, tj. neprodleně zahájit trestní stíhání, jakmile jsou pro tento postup zjištěny zákonné důvody.
Jaký je tedy závěr této mé informace?
Dne 28. února 1997 bylo krátce po druhé hodině odpolední přerušeno jednání 8. schůze Poslanecké sněmovny, neboť existovalo podezření, že panu poslanci Sládkovi bylo bráněno ve výkonu poslaneckého mandátu a znemožněna mu účast na hlasování. Přesto, že musím konstatovat, že při postupu Policie České republiky k zajištění přítomnosti dr. Sládka na útvaru vyšetřování za účelem sdělení obvinění k určitému pochybení a možná i k porušení zákona došlo, podezření, jež bylo hlavním důvodem pro přerušení jednání schůze sněmovny se však - podle mého názoru - nijak nepotvrdilo.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministru Rumlovi a otevírám rozpravu k tomuto bodu, do které se jako první hlásí pan poslanec Sládek.
Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, je to velmi vážný bod, protože se opět dotýká samého principu výkonu poslaneckého mandátu.
Myslím si, že informace zde přednesené jsou natolik závažné, že by bylo zapotřebí mít zprávu ministra vnitra písemně, aby teprve poté bylo možné na ni kvalifikovaně reagovat.
Takže navrhuji, aby zpráva přednesená ministrem vnitra byla předána písemně poslancům a 12 hodin po jejím písemném předaní teprve probíhalo další projednávání tohoto bodu. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Zazněl procedurální návrh. Pan ministr Ruml se hlásí o slovo.
Ministr vnitra ČR Jan Ruml: Jen technická poznámka - já tuto zprávu nemám k dispozici písemně, já jsem ji přednášel ze svých poznámek. Jedině lze ji přepsat ze stenozáznamu a rozdat.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji.
Dámy a pánové, zahajuji hlasování pořadové č. 135.
Kdo je pro přijetí návrhu pana poslance Sládka, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko. Kdo je proti?
Tento návrh nebyl přijat poměrem hlasů 67 pro, 40 proti.
Je otevřena rozprava, do které se písemně dále přihlásil pan poslanec Šmucr, připraví se pan poslanec Vrcha. Ještě pan předseda Sládek.
Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, mrzí mě velmi, že ti takzvaně spravedliví tak zuřivě se snaží smést ze stolu každou věc. Ale přitom nejde skutečně třeba o případ můj nebo o případ nějakého republikánského poslance, jde o podstatu problému.
Tady byl porušen zákon, tady jsou ohroženy principy demokracie. Jak je vidět, těm, takzvaným spravedlivým to vůbec nevadí. Já jen velmi stručně.
Jsem šokován, konsternován tou směsí lží, polopravd a urážek, která byla obsažena ve zprávě přednesené ministrem vnitra. Možná málokdo z poslanců se dovede vžit do té situace, kdy člověk něco prožil na vlastní kůži, viděl to, slyšel to a teď mu někdo jiný do očí tvrdí přesně pravý opak. Je to úplně zoufalý pocit bezmoci a já jsem tady už o tom hovořil, že v takovéto situaci se ocitá v naší zemi stále víc a víc občanů, kteří se mamě domáhají spravedlnosti, marně se domáhají svých práv a jsou naprosto bezmocní proti státní mašinerii a připadají si naprosto jako zeměměřič v Kafkově Zámku - naprosto ztraceni, bezmocní, bez jakékoli naděje, že by kdykoli došli spravedlnosti.
Já tu nechci rozebírat detaily mého setkání se dvěma policisty v podloubí před sněmovnou. Jaképak, že dali vybrat, že já prý jsem dal přednost tomu, že pojedu s nimi v autě. Vždyť to je něco tak hrůzostrašného. Kdyby se to netýkalo mne, protože já celkem nejsem vázán na takovéto drobnosti a přiznám se, že současnou vládou pohrdám, kdyby se to týkalo jakéhokoli jiného občana, bylo by načase snad i postavit barikády.
Jak je vůbec něco takového možné? Ve Spojených státech amerických by takové pochybení policie, kdy nebyla sdělena zatýkanému nebo zadržovanému jeho práva, kdyby byla vynechána jen ta formulka pověstná, tak by se tím zhatilo veškeré soudní řízení.
Tady vlastně vůbec o nic nejde. Já prý jsem dal přednost. Co mi zbývalo proti těm policistům, když jsem stál, oni se tvářili jako bůh pomsty, protože věděli, že od nejvyšších politických míst mají zelenou k jakékoli persekuci, tak co mi v té době zbývalo. Já znovu opakuji, co už jsem tady jednou říkal. To jsem se měl prát, to jsem měl utíkat, aby se dokázalo, že by mě sebrali za každou cenu, to jsem to měl udělat tak, abych byl obviněn ještě z dalších trestných činů? Vždyť to, co tady přednesl ministr vnitra, to je výsměchem ne právu a spravedlnosti, to je výsměchem vůbec principům, na kterých funguje lidská společnost. To je nejhlubší urážka člověka, lidskosti, to, co si tady dovolil přednést ministr vnitra.
Já bych chtěl vidět občana, který by dal přednost jízdě v policejním autě, kdyby měl možnost si na dané místo zajet sám. Já bych chtěl potkat takového občana. Možná, že některý takový existuje - možná někde v Jižní Americe nebo na Antarktidě, možná že se takový nějaký najde -, ale pochybuji, že by jakýkoli občan České republiky po svých zkušenostech za uplynulé desítky let dal přednost dopravě policejním vozidlem, když ještě na předním sedadle seděl pes bez košíku - úplně v rozporu s vyhláškou; jakákoli vyhláška praví, že na veřejném prostranství se mají psi pohybovat s náhubkem a na vodítku. Chtěl bych vidět takového občana, který by takovouto možnost volil.
Ale rád bych zdůraznil to, že mně nejde o to, aby byli trestáni řadoví policisté, jako to je ve většině případů, aby se ta odpovědnost nakonec nehodila na ty na tom nejnižším stupínku řízení nebo odpovědnosti. Musím za jedinou věc té celé zprávy pochválit ministra vnitra, a to, že přiznal, že zodpovědnost je u vyšetřovatele, že se nesnažil to hodit na ty řadové policisty.
Ale to snad byla jediná slušná věc v celé té zprávě.
Co se týče třeba té formulace zatýkání: Jestliže vám někdo řekne "Budete předveden k provedení procesních úkonů" a potom se dozvíte, že prý jsem byl vyzván, jestli bych je nechtěl dobrovolně následovat, atd., to je tedy hanebný výsměch a vrchol drzosti. Dovedete si představit, jak jsem rozčílený, když ministr vnitra tady veřejně lže. To je něco podobného, jako když tady vykládá, že pan Votava, který ležel na zemi na břiše, ruce spoutány za zády, měl možnost, aby si ukázal na věci, které si chce vzít s sebou, a ještě že teprve policie na Pankráci zjistila, že na dně igelitové tašky se skrývá počítač. Prosím vás, kdyby to byl kufr, tak se tam na dně může něco skrývat. Kdyby to byla nějaká velká taška, ale jak se v igelitové tašce, která má skoro rozměr toho počítače, může na dně skrývat počítač? Pokud by policie samozřejmě nepašovala mikročip pro CIA nebo MOSSAD.
Dámy a pánové, prý jsem celou dobu, co jsem byl v Benediktské, nebo jak se ta ulice jmenuje, nežádal, abych se mohl vrátit do sněmovny, abych mohl opustit policii. Já jsem hned ve dveřích prohlásil, že nehodlám vypovídat, že se nehodlám o těch věcech vůbec bavit, a že trvám na tom, abych se mohl vrátit do sněmovny. Víte, co mi odpověděl vyšetřovatel? "To nechte na mne!" To bylo ještě v době, kdy byl jaksi v ráži, kdy si byl jistý sám sebou, a kdy se ještě nebál. Potom se samozřejmě ta situace trochu měnila.
Další věc: já jsem tam ty tři hodiny, co jsem tam pobýval, nebyl proto, že bych čekal na advokáta, protože ten advokát mimochodem tam byl okamžitě. Tam celou dobu se čekalo, až vyšetřovatel si laskavě napíše obvinění, protože on ho vůbec neměl napsané. Takže já jsem hned u těch skleněných dveří v Beneditkské na chodbě prohlásil, že vypovídat nebudu, že se o tom vůbec nebudu bavit, a že by mě měl vyšetřovatel pustit, když to tak vezmeme. A ne mě tam držet další hodiny, aby získal čas k tomu, aby si to obvinění napsal. Protože on ho neměl připravené v době, kdy si mě tam nechal dopravit.
Ale, dámy a pánové, skutečně bych nerad zabíhal do podrobností, mně jde o princip a doufám, že mi to většina poslanců věří, protože já jako jeden z mála poslanců nejsem zatížen těmi nízkými materiálními potřebami, poslaneckým platem, nejsem tedy zkorumpován a mohu se věnovat jenom těm principům politiky, demokracie, obhajoby národa a obhajoby našich občanů. Protože já si tady mohu postěžovat, já si mohu postěžovat třeba v televizi, ale chtěl bych vidět ty ostatní občany, kteří si nemohou domoci práva, spravedlnosti, kteří chodí od jedné instance ke druhé a všude se setkávají s takovými lidmi, jako je ministr vnitra.
Dámy a pánové, jde tady o princip. V naší zemi není ani demokracie ani právo. Tady to není právní stát. Tady si vláda dělá co chce. Vláda je velmi shovívavá vůči ničemům, zločincům, vrahům, kteří jí pomáhají. A vláda naopak je velmi přísná, velmi striktně postupuje vůči těm, kteří ji nahlas kritizují.
Jak je možné, že největší politická strana klidně bere peníze pro svoji volební kampaň od pět let mrtvého Maďara? Jak je možné, že to dodneška nejsilnější politická strana nevysvětlila? Jak je možné, že nejsilnější politická strana bere peníze od jakéhosi člověka někde z Indického oceánu, který nikdy v životě ani neslyšel, ze nějaká Česká republika existuje, a že to ta politická strana dosud nevysvětlila? Jak je možné, že nejsilnější politická strana bere peníze od firmy, která je zapletena do krachu mnoha bank? Jak to, že to nejsilnější politická strana nevysvětlila a člen nejsilnější politické strany, ministr vnitra se tím celou dobu nezabýval, nezatěžoval se tím. Asi to není nic zvláštního, nic nenormálního v naší zemi, že firmy, která se podílela na krachu mnoha bank, se podílí zároveň na financovaní Občanské demokratické strany, strany předsedy vlády, strany ministra vnitra? To není nic zvláštního, to je zcela normální běžná věc.
Zato běda, když si někdo dovolí nahlas kritizovat vládu, vládní koalici a zato běda, když si někdo dovolí dokonce vládu kritizovat před občany na náměstích, na návsích, a ještě v těch občanech probouzet odvahu a ukazovat jim, že je možno kritizovat, je možno se postavit za svoje požadavky a tvrdě za nimi jít a třeba i zvítězit. To je totiž nejhorší zločin dodávat občanům odvahu, aby se nebáli úřadů, aby se nebáli jít na radnici, aby se nebáli jít na okresní úřad, aby se nebáli jít třeba na ministerstvo. A za tuto odvahu je samozřejmě nutné také trestat.
Vládě nevadí to, co se děje třeba kolem pozůstatků kupónové privatizace, to, že si tady hybatel kupónové privatizace Viktor Kožený užívá za peníze občanů na Bahamských ostrovech zcela nekontrolovaně. Vládě nevadí to, jakým způsobem byly vytunelovány banky. Vládě vlastně nevadí vůbec nic. A jediná odpověď na otázku, proč jí to nevadí, je pravděpodobně v tom, že se vláda na tom podílela, tak jim to samozřejmě nevadí. Vždyť vrána vráně oči nevyklove, rovný rovného si hledá.
Zato vládě vadí kritika. A já to znovu zdůrazňuji kritika poměrů ve státě, v ekonomice, v politice, i v jednotlivých resortech. Já jsem tady už přece uváděl příklad toho, jak dva policisté šli pro bratry Helbigovy. Bratři Helbigovi oproti poslanci za opoziční politickou stranu měli jednu výhodu: Neměli sice poslaneckou imunitu. ale měli kompromitující materiály, kde bylo krásně znázorněno nebo zachyceno, jak se s nimi bratříčkuje ministr vnitra, a proto bylo výborné, když bratři Helbigové mohli zmizet z České republiky včas, tak aby se kompromitující materiály nedoslaly na světlo světa před parlamentními volbami a neohrozily výsledek Občanské demokratické strany, včetně dalších.