Ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová: Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, páni poslanci, návrh, který právě začínáme projednávat, tedy novelizaci trestního řádu, přikázala Poslanecká sněmovna v rámci prvního čtení k posouzení ústavně právnímu výboru. Ten na své schůzi 22. ledna letošního roku přijal usnesení, ve kterém Poslanecké sněmovně doporučil, aby návrh vládního zákona schválila s tou změnou, že část týkající se institutu stížnosti pro porušení zákona bude doplněna tak, aby všechna oprávnění ministra spravedlnosti měl zároveň i nejvyšší státní zástupce. Vládní návrh v této souvislosti pouze předpokládal, že státní zastupitelství bude prošetřovat podněty k podání stížnosti pro porušení zákona, které mu dojdou, nebo které postoupí ministr spravedlnosti, a po prošetření své zdůvodněné stanovisko předloží ministru spravedlnosti.
Já se domnívám, že při posuzování do jaké míry je řešeni navrhované ústavné právním výborem vhodné a důvodné, je třeba vzít v úvahu tyto souvislosti. Jednak změna navržená ústavně právním výborem je návratem ke stavu před 1. lednem 1994, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu, provedená zákonem 292 z roku 1993. Důvody, pro které bylo tímto zákonem generálnímu prokurátorovi, resp. později nejvyššímu státnímu zástupci odňato právo podávat stížnost pro porušení zákona, se nezměnily, a proto i odůvodnění případného návratu k předchozí právní úpravě by mělo být jednoznačně přesvědčivé.
Samostatné právo tehdejšího generálního prokurátora podával stížnost pro porušení zákona vycházelo z pojetí relativní samostatnosti prokuratury jako určité čtvrté moci ve státě. Jakékoliv úvahy na toto téma ztratily své opodstatnění přijetím zákona o státním zastupitelství, který soustavu státního zastupitelství začlenil do moci výkonné a jednoznačně vymezil jeho úlohu veřejného žalobce v trestním řízení. Mezi ministrem spravedlnosti a nejvyšším zástupcem byl tímto zákonem zároveň vymezen stav nadřízenosti a podřízenosti.
Proti dosavadnímu pojetí institutu stížnosti pro porušení zákona se objevují námitky, že mezi strany trestního řízení a Nejvyšší soud se vkládá další článek, který rozhoduje, zda se stěžovateli umožní, aby v řízení před Nejvyšším soudem uplatnil své námitky proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení. Těchto námitek jsme si vědomi.
Předseda PSP Miloš Zeman: Kolegové, prosím džentlmeny mezi poslanci, aby zmlkli, nedžentlmeni mohou pokračovat v diskusi.
Ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová: Děkuji. Těchto námitek jsme si vědomi a v souladu s trendem prosazujícím se i v jiných státech budeme navrhovat v rámci rekodifikace trestního práva procesního svěřit uvedené právo za zákonem stanovených podmínek přímo stranám, obdobně jako je tomu např. u dovolání v občanském soudním řízení. Taková úprava ovšem vyžaduje zcela jinou koncepci tohoto institutu, a proto se neprosazuje již v této novele. Stávající vládní návrh je z tohoto pohledu určité provizorní řešení, což ostatně ani nezakrývá. Již proto by se nemělo přistupovat k zásadně odlišným řešením od dosavadního stavu.
Doplnění trestního řádu navržené ústavně právním výborem neposkytuje řešení shora uvedené námitky, naopak vyvolává další. Pokud se problém tohoto institutu shledával v tom, že právo podávat stížnost pro porušení zákona je soustředěno v moci výkonné, tak tím, že okruh subjektů majících toto právo rozšíříme o její další součást, se nic neřeší. Naopak. Jestliže dosud toto právo měl subjekt stojící mimo orgány činné v trestním řízení, navrhovaným doplněním je svěříme i jedné ze stran procesu, to je veřejnému žalobci, při ignorování principu formální rovnosti stran řízeni.
A případná námitka, že nejvyšší státní zastupitelství vlastně stojí mimo trestní řízení, neboť v něm nevykonává žádné kompetence, nemůže uspět. Stačí poukázat např. na odvolací řízení u nejzávažnějších trestních činů, kdy u vrchního soudu intervenuje vrchní státní zastupitelství a právě v těchto věcech nad jeho činností nejvyšší státní zastupitelství ze zákona dohled vykonává.
Vzhledem k již zmíněnému vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi ministrem spravedlnosti a nejvyšším státním zástupcem je nelogické, aby oba subjekty měly nezávisle na sobě stejná práva. To může v praxi vyvolávat zbytečně komplikované situace, a to nejen ve fázi zvažování, zda a z jakých důvodů má být stížnost pro porušení zákona podána, ale i při zastupování v uvozovkách své stížnosti pro porušení zákona v řízení před Nejvyšším soudem.
Pokud v souladu s usnesením ústavně právního výboru bude provedeno mechanické doplnění zákona, že za slova ministr spravedlnosti budou vložena slova nejvyšší státní zástupce, pak této straně trestního řízení dáte kromě jiného i jednostranné právo svým rozhodnutím odkládat vykonatelnost rozsudku soudu. Přiznání takového práva je více než problematické, nejen z toho pohledu, že je nemá druha strana řízení, ale především proto, že se vůbec připouští, aby procesní strana svým volným uvážením modifikovala rozhodnutí soudu ve věci, na jehož projednání se předtím účastnila. Takovýto postup nelze teoreticky zdůvodnit jinak, než že z nejvyššího státního zástupce znovu vytváříme jakéhosi strážce zákonnosti, který když v řádném řízení před soudem v plném rozsahu neuspěje, tak rozhodnutí soudu fakticky změní. Samotné ústavně právním výborem navrhované řešení navíc není ani jednodušší, ani ekonomičtější. Naopak lze předpokládat, že stejné šetření v řadě věcí bude provádět jak Ministerstvo spravedlnosti, tak i nejvyšší státní zastupitelství, které si navíc na tuto agendu bude muset vybudovat poměrně rozsáhlý aparát.
Z uvedených důvodů nemohu za předkladatele souhlasit s doporučením obsaženým ve zmíněném usnesení ústavně právního výboru, které by znamenalo návrat k nevyhovující praxi před rokem 1994 se všemi zmíněnými důsledky.
Doporučuji, aby Poslanecká sněmovna návrh novelizace trestního řádu schválila ve znění, tak jak byla vládou předložena. Dekuji vám za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Ano, děkuji, paní ministryně. Vládní návrh zákona jsme již v prvním čtení přikázali k projednání právě ústavně právnímu výboru, výbor přijal usnesení, které jsme obdrželi jako sněmovní tisk 90/1 a zpravodajem určil pana poslance Libora Nováka, kterého žádám, aby se ujal slova.
Poslanec Libor Novák: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, dámy a pánové, paní ministryně zde již vlastně zrekapitulovala usnesení, které přijal ústavně právní výbor na své 11. schůzi dne 22. ledna 1997 k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Chtěl bych jen její slova doplnit.
Zaprvé bych rád poopravil jednu věc - že kromě oné věcné problematiky, kterou se ústavné právní výbor zabýval, dále pozměnil v čl. II účinnost zákona, což si myslím, že byl krok správným směrem, protože v původní vládní verzi, která byla připravována dlouho dopředu, byla účinnost od začátku tohoto roku, což by bylo nemožné. Čili navrhovaný termín 1. července 1997 je termínem v tuto chvíli reálným pro nabytí účinnosti a vyjití ve sbírce zákonů, takže tento pozměňovací návrh ústavně právního výboru bych oddělil a myslím, že i paní ministryně to měla na mysli, a měl by být doporučen ke schválení.
Co se tyká zbývajících pozměňovacích návrhů, které ovšem vlastně tvoří jeden komplexní pozměňovací návrh, který posunuje vládní předlohu zákona ve vztahu ke stížnostem pro porušení zákona nad její rámec i nad rámec faktického právního stavu, tak jak paní ministryně řekla, bylo přijato nové znění. Musím říci, že při jednání ústavné právního výboru byli přítomni zástupci Ministerstva spravedlnosti, byla zde přítomna nejvyšší státní zástupkyně, tehdejší, paní Kopečná, a jejich lobování bylo o něco účinnější než lobování úředníků Ministerstva spravedlnosti.
Musím říci, že se ztotožňuji s názorem paní ministryně v tom, že tento posun není správný, není správný proto, že je nesprávný systémové, že tato novela si nekladla za cíl měnit systém, kladla si za cíl pouze prolongovat dosavadní právní stav, který je tak, aby mohl platit i po datu přechodného ustanovení, které platí v dosavadním trestním řádu. To byl smysl této části novely, proto se také zvolila slova nebo formulace, kterou měla vláda ve svém návrhu a která vlastně prolongovala současný stav tak, jak platí od roku 1994. Změna, která byla přijata v ústavně právním výboru, posunuje smysl této části trestního řádu někam jinam. Myslím si, že bez důkladné analýzy celého trestního řádu, bez přípravy komplexní novely trestního řádu, která by jasně stanovila, jaké bude postavení jednotlivých orgánů činných v trestním řízení, nikoli jen bez souvislosti vytrženého posunu kompetencí nejvyššího státního zastupitelství, že takto nesystémové opatření prostě bychom v tuto chvíli přijímat neměli. Není pro to ani žádný důvod věcný v tom, že by Ministerstvo spravedlnosti za současného stavu, který trvá již dva roky, nezvládalo agendu, která je k němu směřována, naopak myslím, že současný systém se zažil a bylo by zbytečné ho měnit. V tomto směru se přikláním k návrhu paní ministryně, aby Poslanecká sněmovna změnila usnesení ústavné právního výboru.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji, pane poslanče, nyní otevřu obecnou rozpravu. Zatím tady mám pouze jednu jasnou přihlášku do obecné rozpravy, a to pani poslankyně Rujbrové. Pana poslance Nehery se táži, protože nezaškrtl ani obecnou ani podrobnou, do čeho se přihlásil. Do obecné. V tom případě budete druhý, pane poslanče.
Nyní dávám slovo paní poslankyni Rujbrové.
Poslankyně Zuzka Rujbrová: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, pokud jste přítomni, vážení kolegové a kolegyně, já bych se úvodem chtěla zamyslet nad tím, co tu říkal pan zpravodaj.
Zpravodaj ústavně právního výboru byl pověřen, aby tlumočil většinové stanovisko tohoto výboru, se kterým jste písemnou formou byli seznámeni. Zpravodaj na místo toho zde obhajuje původní vládní návrh. Domnívám se, že toto je s funkcí zpravodaje neslučitelné.
Ale chtěla bych se vyjádřit i k námitkám, které zde vznesla paní ministryně Parkanová. Ministr spravedlnosti je podle platné právní úpravy výlučně oprávněn podávat proti pravomocným rozhodnutím v trestním řízení stížnost pro porušení zákona. Původně se dokonce předpokládalo, že i šetřeni o těchto podnětech k mimořádným opravným prostředkům bude konat přímo Ministerstvo spravedlnosti.
Už novela trestního řádu v roce 292/1993 ukázala nereálnost takové úpravy, a proto bylo stanoveno, že na dobu tří let bude šetření v těchto věcech provádět státní zastupitelství.
Nyní se navrhuje, aby prošetření podnětů provádělo státní zastupitelství trvale, a to státní zastupitelství nadřízené státnímu zastupitelství, které bylo původně ve věci činné v posledním stupni.
Jde o úpravu, která je logická a správná. Především znamená překonání jedné z mylných představ roku 1990 o chodu státního aparátu a zejména soustředění oprávnění na ministerstvo. Otevírá ale také cestu k úvaze, zda je správné, aby člen vlády, ministr spravedlnosti měl oprávnění zasahovat do trestního řízení. Již v minulosti byly takové věci předmětem značné kritiky.
Za logickou je tedy potřeba pokládat úpravu, při níž by pravomoc podávat mimořádný opravný prostředek v trestním řízení, jakým je stížnost pro porušení zákona, byla svěřena státnímu zástupci, tedy nejvyššímu státnímu zástupci. (Předsedající: Promiňte, paní poslankyně, prosím diskutující u pravých vchodových dveřích, aby se ztišili, nebo opustili sál. Pokračujte, paní poslankyně.) Aby tato pravomoc byla svěřena nejvyššímu státnímu zástupci, který i nyní je prostřednictvím svých podřízených oprávněn vystupovat při projednáváni před Nejvyšším soudem. Za těchto okolností názor, který převzal ústavně právní výbor, tedy, že by jak nejvyšší státní zástupce tak ministr spravedlnosti byli oprávněni podávat mimořádný opravný prostředek, stížnost pro porušení zákona, pokládám za návrh minimální, kompromisní a odpovídající také úpravám v ostatních demokratických zemích. Podotýkám, že je principiálně zcela nepřijatelné, aby výlučným subjektem, který by byl oprávněn podávat stížnost pro porušení zákona, byl pouze ministr spravedlnosti. Nemá to obdobu v žádném demokratickém státě, kde tyto prostředky jsou svěřeny pouze generálnímu prokurátorovi, ministru spravedlnosti pak pouze v případech, kdy funkci generálního prokurátora vykonává.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji paní poslankyni Rujbrové. Pan poslanec Nehera má slovo. Konstatuji, že zatím nemám žádnou další přihlášku do obecné rozpravy.
Poslanec Jindřich Nehera: Vážený pane předsedo, vážené dámy a pánové, dovolte mi, abych se vyjádřil k návrhu, který předkládá vláda České republiky a kterým má dojít ke změně a doplnění zákona č. 141/61 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Vláda na svém jednání projednala a schválila úpravu v § 380 a navrhuje ustanovení nového paragrafu, který označuje jako § 380 A trestního řádu, a to tak, že se snaží prosadit jednak tzv. zjednodušení a zrychlení vydávacího řízení v rámci mezinárodní spolupráce v trestním řízení, jednak změnu trestního řádu připojením § 389 A, který má za účel urychlení, prozkoumáni" a navržení případného podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona v trestních věcech.
Co se týče vydání osoby k trestnímu stíhání do ciziny, což je poměrně složité a zdlouhavé jednání, je jistě pro všechny zúčastněné strany pouze vítané, že bude možné po řádném a podrobném poučení, aby se osoba, o kterou se v takovém případě jedná, sama rozhodla, zda žádá vydání do země, která o vydání žádá, nebo nechala na zvážení soudu, zda je takové vydání přípustné.
Pro řadu cizinců je mnohem výhodnější, aby byli vydáni k trestnímu stíhání do ciziny již proto, že neznají např. český jazyk, neznají naše právní normy, zvyklosti, nemají často ani dostatek prostředků k tomu, aby si zde mohli dovolit zaplatit řádnou právní obhajobu a konečně se nacházejí v prostředí, které je cizí a někdy i předpojaté k cizincům.
Na druhé straně je však nutné zvýšit důraz na otázku řádného poučení. Předpokladem o takovém poučení by nemělo být pouze sepsání protokolu s podpisem poučené osoby, ale přítomnost svědků, kteří by zajistili určitý stupeň objektivnosti při poučení.
Zde se ukazuje, že zrušení bývalé prokuratury a její přeměna na Státní zastupitelství se značně omezenými pravomocemi a s přímou podřízeností ministru spravedlnosti je krok vzad, ať chceme nebo nechceme. Přes veškeré výtky vedené proti roli prokuratury jako orgánu relativně nezávislému, kde bývaly generální prokurátor byl odpovědný parlamentu, se ukazuje, že pokud by tentýž prokurátor byl volen parlamentem, odpovědný by byl opět parlamentu, ale došlo by k jeho úplnému odpolitizování. Pak by se stal jedním z nejvhodnějších institutů trestního práva.
Stále více se ukazuje, že podřízenost Nejvyššího státního zastupitelství ministru spravedlnosti není vhodná a přes veškerá prohlášení degraduje uvedenou funkci na pouhý výkonný úřednicky orgán, který nutné podléhá politickému zaměření stávajícího ministra spravedlnosti. To se pak následné ukazuje i v těchto dvou navržených úpravách trestního řádu.
Je dnes zcela jasné, že ministerstvo spravedlnosti je na jedné straně doslova zavaleno podněty pro podání stížnosti pro porušení zákona. To vede k formalismu při zjišťování objektivních důvodů pro takové podání a k dalšímu prohloubení zpolitizování takového kroku, neboť není pravděpodobné, že by ministr spravedlnosti podal i při zjištění všech skutečných důvodů k takovému podání stížnost, pokud by se jednalo o politického protivníka. Taková objektivita se nedá za žádných okolností očekávat ani v sebedemokratičtější společnosti, natož pak v té naší, kde demokracie se zatím projevuje pouze drobnými krůčky.
Důsledně vzato to znamená, že umělým zrušením prokuratury, aniž byl učiněn pokus o její objektivizaci činnosti a speciální zaměření na trestní oblast, se ukazuje jako chyba. Její zrušení a nahrazení pouze Státním zastupitelstvím se ukazuje jako organizačně, právně, ale i politicky chybný krok.
Všechna slova o nezávislosti, podobně jako u nezávislosti vyšetřovatelů, ale nakonec i soudů, jsou pouze zbožná přání, která postrádají reálná měřítka. Pokud se nevytvoří materiální a právní podmínky pro nezávislost na okamžité moci výkonné, pak vždy půjde o nebezpečí zneužití moci soudní.
Jedním z nejdůležitějších prvků nezávislosti skutečné před pouhou slovní je právě existence zcela nezávislé, pouze parlamentu podléhající prokuratury, která by měla právo podávat zcela nezávislé stížnosti pro porušení zákona stejně jako ministerstvo spravedlnosti, měla by nezadatelné právo dozírat na trestní zákonnost až do doby, kdy by Státní zastupitelství podalo návrh na žalobu.
Nebylo by za této situace možné, že nejrůznější orgány státní moci a správy prosté odkládají zjevné případy porušení zákonů prostě proto, že je snahou vlády uměle snížit počet trestných činů ve státě, neboť se někomu z politických důvodů nehodí, že v této zemi je příliš vysoký nárůst trestných činů, který neodpovídá nesmyslným představám, že v tzv. liberální společnosti nutné klesá trestnost.
Trestní politika státu je velmi špatná až katastrofální. Vyvěrá jednak z přehnané liberalizace, jednak z toho, že zde vzniká vize demokratického, jinými slovy idealistického, skvělého státu, kde trestnost bude sice na určité úrovni, ale nebude nadále růst. Přitom se zcela popírá význam represe u nejnebezpečnějších trestných činů, které neustále rostou, a tím se dostáváme ke stejně zcestné iluzi, kterou především na svém počátku oplýval stát komunistický, že totiž zločin je takovému státu bytostně cizí a že tedy bude možné vše vyřešit pouze prevencí.
Proč se k tomu při této příležitosti vyjadřuji? Především proto, že všechny úpravy trestního řádu (nejen ty dnes předložené vládou) dokazují bezradnost, absenci opravdu účinné trestní represe vůči zločincům a naopak nárůst politické trestní represe, neboť každé zasahování do objektivního postihu zločinců je dnes politickým činem.
Protože ministerstvo spravedlnosti připravuje (i když velmi pomalu) vydání zcela nového trestního zákona a rovněž trestního řádu, který by měl zakotvit všechny chyby a omyly současného pohledu na uvedenou problematiku, je nutné včas a důrazně ukázat na chybnou koncepci a chybnou přípravu zákonů, které mají zcela komplexně zakotvit tyto názory a politické cíle současné vlády.
Zákony především v této oblasti by měly být tak objektivní a tak jasné, aby přečkaly nejen vládu, která je navrhne, a politickou reprezentaci, která je momentálně připraví, ale měly by být přijatelné i pro další politické směry a budoucí vlády. Jinak půjde jen a jen o konjunkturální hledisko, které bude nutné budoucí vládou odstranit.
Za poslanecký klub SPR-RSČ navrhuji, aby tento vládní návrh zákona Poslanecká sněmovna zamítla. Děkuji.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Neherovi. Jako poslední se zatím písemně přihlásil o slovo do obecné rozpravy pan poslanec Zdeněk Jičínský.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedo, paní a pánové, podporuji stanovisko kolegyně Rujbrové, pokud jde o přednesení zpravodajské zprávy.
Myslím, že zpravodajská zpráva nebyla objektivní. Pokud zpravodaj chtěl uvést své kritické stanovisko k většinovému usnesení ústavně právního výboru, mohl tak učinit v diskusi, ale není vhodné směšovat zpravodajskou zprávu s vlastním stanoviskem poslance, který má ke svému zpravodajskému úkolu kritický postoj. To je jedna věc.
Druhá věc je obecnějšího rázu. Myslím, že by bylo vhodné, abychom se u těchto otázek, které patří k základům právního státu, který chceme podle Ústavy u nás vytvářet, obešli bez ideologických floskulí, které ovlivnily přijetí zákona o státním zastupitelství v minulém období a které se ukázaly jako nepříznivé, protože ta reforma spojená se zrušením prokuratury má řadu velkých nedostatků a je třeba se vážně zamyslet nad tím, jak tyto věci uvést do pořádku.
Čili argumentace, že prokuratura tvořila nějakou čtvrtou moc, to přece není pravda. Prokuratura byla samostatným státním orgánem, ale orgánem, který nic sám rozhodovat nemohl. O jeho návrzích rozhodoval někdo jiný. To je ideologická argumentace, která je falešná a zavádí nás od věcného přístupu k řešení těchto otázek.
Rovněž nemohu souhlasit s argumentací paní ministryně, že kdyby byl přijat návrh ústavné právního výboru, že se tím provádí nějaká hluboká změna v dosavadním systému, který tehdy zákonem provedená změna prokuratury ve státní zastupitelství zavedla. Toto je opravdu, jak už řekla kolegyně Rujbrova, velmi dílčí změna, která nic celkové nemění, ale z hlediska existujícího stavu je to změna pozitivní.
Dále bych chtěl říci ještě jedno. V ústavné právním výboru se hovořilo o tom, že tento institut samozřejmé není institutem, který by do budoucna měl obstát, že je třeba i v trestním řízení zavést institut obdobný institutu dovolání v řízení civilním, ale to už jsou záležitosti celkové reformy trestního zákonodárství jak hmotného, tak procesního.
Kromě toho diskuse v ústavně právním výboru byla nad očekávání obsáhlé a kritická. V tomto směru si nemyslím, že by to byl výsledek lobování prokuratury. Byl to výsledek rozhodnutí poslanců nad argumenty, které byly uvedeny k navrhovaným řešením. Kolega Novák byl se mnou v anglickém parlamentu a tam jsem také dostal na otázku, zda některá stanoviska poslanců případné nemohou poškodit zákon logickou inkonsistencí, jasnou odpověď, že parlament je suverénní a do jeho suverenity patří i případné takovéto rozhodování. čili v tomto směru i poslanci ústavné právního výboru rozhodovali suverénně, ne proto, že by byli někým zlobováni. Děkuji.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Jičínskému. Konstatuji, že do obecné rozpravy se nikdo nepřihlásil, takže obecnou rozpravu uzavírám. Protože v průběhu této obecné rozpravy byl ústy pana poslance Nehery vznesen návrh na zamítnutí předloženého návrhu zákona, jsem povinen nechat o tomto návrhu hlasovat. Z toho vyplývá, že vás jako obvykle nejdříve odhlásím, kolegyně a kolegové. To jsem právě učinil. Nyní vás prosím, abyste se znovu přihlásili svými hlasovacími kartami. Nechám ty, kdo chtějí hlasovat, dokráčet do zasedací síně. Nyní mohu legitimně zahájit hlasování.
Kdo souhlasí s návrhem pana poslance Nehery na zamítnutí tohoto návrhu zákona, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu? Děkuji.
Konstatuji, že hlasování pořadové číslo 37 skončilo nepřijetím návrhu pana poslance Nehery, když ze 158 přítomných pro něj hlasovalo 18 poslanců a proti bylo 113.
Z toho vyplývá, že můžeme otevřít podrobnou rozpravu. Do podrobné rozpravy se v léto chvíli přihlásil jediný poslanec, a to pan poslanec Jiří Novák, kterému tímto uděluji slovo.
Poslanec Jiří Novák: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, já jsem v tuto chvíli pln nesouhlasu s usnesením ústavně právního výboru, kterým podle mého názoru velmi výrazné posunul úmysl vlády, který je obsažen ve vládním návrhu zákona, který máte k dispozici. Musím říci, že kdybych chtěl argumentovat v této chvíli, proč je toto usnesení špatné, tak bych musel opakovat jen slova, která přede mnou pronesla ministryně spravedlnosti i zpravodaj. Já prostě tvrdím, že tento spor mezi vládním návrhem zákona a mezi tím, co je obsaženo v usnesení ústavně právního výboru je - a možná budu nařčen z jakési ideologizace - sporem mezi těmi, kteří si přejí návrat státního zastupitelství do jakési monokratické instituce, a já tvrdím, že prokuratura byla - samozřejmé obrazně - jakousi čtvrtou mocí a vím to velmi dobře, protože jsem před listopadem 1989 nalézal právo v trestním řízení, a mezi těmi, kteří chtějí, aby státní zastupitelství bylo formulováno stejné jako v celé řadě jiných demokratických zemí, tedy v rámci jakéhosi evropského standardu.
Takže v této chvíli mohu jen navrhnout, aby Poslanecká sněmovna zamítla návrh, který je obsažen v usnesení ústavně právního výboru, tisk 90/1, pod bodem II, bod 1 a 2.
Dovolte mi současně, abych přednesl pozměňovací návrh k návrhu novelizace trestního řádu. Za § 350 a) se vkládají nové paragrafy 350 b) - 350 f), které včetně nadpisu nad § 350 b) znějí:
Nadpis Výkon trestu vyhoštění, § 350 b).
Odst. 1. Jakmile nabyl právní moci rozsudek, kterým byl uložen trest vyhoštění, předseda senátu zašle nařízení výkonu trestu Policii České republiky a vyzve zároveň odsouzeného, aby z České republiky neprodleně vycestoval.
Odst. 2. Nehrozí-li obava, že odsouzený, který je na svobodě, se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může mu předseda senátu poskytnout přiměřenou lhůtu k obstarání jeho záležitostí. Tato lhůta nesmí být delší než 1 měsíc ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci.
Odst. 3. Lhůtu uvedenou v odst. 2 může předseda senátu na žádost odsouzeného i opakovaně prodloužit, nejdéle však na 180 dnů ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci, jestliže odsouzený prokáže, že učinil všechny úkony potřebné k obstarání cestovních dokladů a dalších náležitostí potřebných k vycestování, avšak dosud nemůže z České republiky vycestovat.
§ 350 c) Vyhošťovací vazba.
Odst. 1. Hrozí-li obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může předseda senátu rozhodnout o vzetí odsouzeného do vyhošťovací vazby, nerozhodne-li o jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou.
Odstavec 2: Nevyplývá-li z odstavce 1 jinak, na řízení o vyhošťovací vazbě a jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou se užijí ustanoveni hlavy 4 oddílu 1.
Odstavec 3: Byl-li odsouzený vzat podle odstavce 1 do vyhošťovací vazby, požádá předseda senátu o zajištění cestovních dokladů potřebných k výkonu trestu vyhoštění Policii České republiky.
§ 350 d): Jestliže se na odsouzeném, kterému byl pravomocné uložen trest vyhoštění, vykonává trest odnětí svobody, vyrozumí předseda senátu o nařízení výkonu trestu vyhoštění též příslušnou věznici. Policii České republiky v nařízeni výkonu trestu podle § 350 b) odst. 1 zároveň požádá o zajištění cestovních dokladů potřebných k výkonu trestu vyhoštění tak, aby tento trest bezprostředné navazoval na výkon trestu odnětí svobody.
§ 350 e): Jestliže soud rozhodne o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebo o účasti na amnestii, jíž se promíjí zbytek trestu odnětí svobody u odsouzeného, kterému byl uložen trest vyhoštění, vyrozumí ihned bez ohledu na právní moc takového rozhodnutí soud, příslušný k výkonu trestu vyhoštění a Policii České republiky; stejné postupuje Ministerstvo spravedlnosti v případě, že o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku rozhodl ministr spravedlnosti.
§ 350 f): Jestliže v době, kdy soud přistoupí k nařízení výkonu trestu vyhoštění, se odsouzeny již na území České republiky nenachází, předseda senátu zašle nařízení výkonu trestu Policii České republiky a další úkony neprovádí.
Dovolte mi, abych tento pozměňovací návrh odůvodnil. Ustanovení § 57 trestního zákona umožňuje uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo osobou s postavením uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku nebo jiný obecní zájem. Trestní řád neupravuje postup při výkonu tohoto trestu...